S blížícími se volbami do Spolkového sněmu (září 2013) je otázka budoucnosti směřování Německa v evropské politice skloňována ve všech pádech. Pozornost se upíná k Německu zejména z následujících důvodů: budoucnost společné měny není rozhodně vyřešena, jen solidárně s čekáním na německé volby není nejdůležitějším tématem dní; v Německu vznikla euroskeptická strana, která požaduje de facto rozpad společné měny. A v obecném kontextu je Německo z jedné strany kritizováno za „integrační“ zdrženlivost, z druhé strany je viněno za prosazování svých představ o EU.
Je skutečností, že jasná středně a dlouhodobá strategie směřování EU v Německu chybí jak u politických stran, tak u institucionálních aktérů. Tento poněkud bizarní stav ilustruje například to, že úředníci spolkového ministerstva financí odmítají otevřeně přiznat, že dochází k aktivní intervenci Evropské centrální banky (ECB) ve prospěch záchrany eura s odvoláním na nezávislost centrální banky. Lze opravdu jen stěží pochybovat, že by tento krok Mario Draghi nekonzultoval v kolegiu ECB, ve kterém je zastoupen i šéf Bundesbanky Jens Weidmann, či přímo se samotnou kancléřkou.
Jasná středně a dlouhodobá strategie směřování EU v Německu chybí jak u politických stran, tak u institucionálních aktérůZe strany ministerstev (zejména těch, která mají v gesci problematiku EU) a politických stran je v otázce směřování EU zřetelná zdrženlivost a vědomí zodpovědnosti, které Německo v současné době nese. Je nutné si uvědomit, že kritika vůči aktivitě či neaktivitě Německa v EU může mít až destruktivní následky.
Bude-li Německo příliš aktivně podporovat hlubší nadnárodní integraci (prakticky jedno v jaké oblasti), bude ihned kritizováno za enormní nárůst svého vlivu v EU. Jak tedy podporovat další integraci za situace, kdy je evropský politický prostor téměř vyklizen, a politické agendě dominují ekonomická témata, která jsou ze své podstaty národní? Tím logicky Německo díky své velikosti a ekonomické síle dokáže kohokoli „převálcovat“.
Nebude-li Německo podporovat (nutný) integrační posun, bude kritizováno za uchovávání statu quo, ze kterého profituje německá exportní ekonomika. Opět bude kritizováno za zachování stavu, ze kterého výrazně profituje.
Německo se vyhýbá zásadním konfliktům
Lze se na tuto problematiku podívat z opačného pohledu. Kancléřka Angela Merkelová na evropské úrovni provádí politiku tak, jak činí v Německu. Její konsensuální politika mimo jiné zajistila, že se na německé politické scéně neobjevil skutečný vyzyvatel, který by ohrozil její vládu, a to ani v případě nově vzniklého politického uskupení. Ačkoli mělo Německo v poslední době mnoho příležitostí použít svou politickou sílu k prosazení jednostranného řešení, nikdy této skutečnosti příliš nevyužívalo, a to z prostého důvodu – nebezpečí silové politiky je příliš velké.
Německá konsensuální politika na evropské úrovni má za cíl se zainteresovanými aktéry vyjednávat tak dlouho, až se všichni shodnou na společném řešení. Tento přístup má však objektivní nedostatky, které jsou patrné v současném rozpoložení EU – například v případě eura se jen velmi pozvolna dochází ke společnému stanovisku. A dále: současné problémy EU jsou bytostně ekonomického rázu, což je pro současnou německou vládní koalici tradičně prioritní oblast (ve srovnání se sociální a společenskou dimenzí, jež je doménou levice).
Jsou kritici připraveni na skutečnou dominanci Německa, ve které bude bilaterální vyjednávání mezi státy více než asymetrické?Z tohoto důvodu vláda v Berlíně věnuje velkou pozornost tomu, aby výsledné řešení co nejvíce odpovídalo jejimu pohledu na danou problematiku. Argumentace zejména stran vládní koalice vůči zadluženým státům se zakládá na představě, že Německo disponuje nejlepším možným řešením současné krize a bez přizpůsobení se německému sociálně-tržnímu hospodářství se státy nemohou z hospodářské krize samy dostat.
Jelikož evropská politická scéna již dávno neoplývá integračním entuziasmem, prostor je ze značné části zaplněn národními představami o fungování EU. Z toho logicky vyplývá, že Německo této oblasti jasně dominuje. Za této situace nelze jinak než pozitivně hodnotit německou snahu o vyhnutí se zásadním konfliktům, dlouhodobé východisko znamenající alespoň zdánlivě trvalé řešení současných problémů není možné očekávat.
Budeme-li spoléhat na postupné sbližování představ evropských států o fungování EU – konkrétně třeba v případě eura – pak nezbývá než se obrnit trpělivostí a doufat, že tento proces nebude intenzivně zpochybňován populisty napříč Evropou. Zastánci rázných řešení, odvážného leadershipu musejí být srozuměni s tím, že současná krize se dotýká zejména ekonomiky a zde lze přílišnou solidaritu stěží očekávat. Jsou v tomto případě kritici srozuměni s tím, že se budou muset připravit na skutečnou dominanci Německa, ve které bude bilaterální vyjednávání mezi státy více než asymetrické?
