Problém německé politiky spočívá v tom, že nemá zabudované obranné mechanismy. Jakmile se rozjede k nějaké ideji, směřuje k její hyperbolizaci a následnému úpadku. Proto se po zkušenostech z první poloviny 20. století přestalo Němcům věřit a byli předáni pod „opatrovnictví“ Anglosasů.
Němci tuto skutečnost vždy považovali za ponižující a cizí dominanci. Dnes neskrývají antiamerikanismus, ani nijak zvlášť nezadržují Velkou Británii v Evropské unii. Zdá se však, že německé elity dosud nedospěly k úplné politické samostatnosti. Nepochopily, proč nad nimi měli v minulém století Anglosasové navrch, a uskutečnily pouze povrchní ideologické změny, čímž sebe i Evropu odsoudily k opakování chyb v minulosti.
Dětmarův cyklus
Během jedné své přednášky přišel polský historik umění Maciej Jarzewicz s myšlenkou týkající se opakujícího se vzorce percepce a autopercepce německé historie. Pojmenoval jej „Dětmarův cyklus“ podle středověkého kronikáře z Merseburgu, který první popsal zmíněný mechanismus v souvislosti s činy německých panovníků. Tento cyklus vypadá následovně: Němci „žijí v ponížení“, nabývají na síle, „začínají pychnout“, potrestaní Němci znovu „žijí v ponížení“.
Dětmarův cyklus vypadá následovně: Němci „žijí v ponížení“, nabývají na síle, „začínají pychnout“, potrestaní Němci znovu „žijí v ponížení“. Dva extrémní protipóly nejsou síla versus slabost nebo bohatství versus chudoba, ale pýcha versus ponížení. |
Tato myšlenka se zdá jednoduchá a navazuje na cyklickou historii Izraelitů v Bibli, ale v případě Německa je tento příklad výjimečný. Zajímavý je také výběr slov, která biskup Dětmar používá. Dva extrémní protipóly nejsou síla versus slabost nebo bohatství versus chudoba, ale pýcha versus ponížení. Ničím neochvějná sebedůvěra a neochotná akceptace převahy jiných.
Pokud bychom se na to podívali z hlediska dějin idejí, pak pýcha představuje moment nejsilnějšího idealistického přesvědčení, že byl nalezen univerzální klíč k vyřešení všech potíží lidstva, zatímco moment ponížení je obdobím náhlého krachu dávných idejí a hektického, často bezmyšlenkovitého hledání nových.
Velké Dětmarovy cykly jsou vyznačovány milníky, ve kterých vykrystalizovaly nejidealističtější politické vize ovládající mnoho století německy mluvící populaci. Za časů Dětmara byl onou krystalizací univerzalismus Svaté říše římské, přesvědčení, že Němcům byl svěřen úkol obnovit tuto říši.
Imanentní neposkvrnitelnost liberalismu
Podobný politický idealismus znovu zachvátil Němce až s příchodem filozofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela (1770–1831) a přesvědčením, že Prusko je vtělením ideálu moderního státu. Po první světové válce se nejnovějším vtělením německého ideálu stalo pro změnu přesvědčení, že tento národ je nejdokonalejším produktem lidské rasy. Specificky německým univerzalismem byl rovněž marxismus, následně kreativně rozvinutý sovětským lídrem Vladimírem Iljičem Leninem.
Existence cyklů vyvolává neklid, obzvlášť když dnes na vlně antitrumpovské hysterie v liberálně-globalistických médiích slýcháme o světovém vůdcovství Německa a od samotných Němců o „nechtěné hegemonii“. Přesvědčení o imanentní neposkvrnitelnosti liberalismu se podobá spíše náboženské víře než racionálnímu názoru. |
Existence těchto cyklů vyvolává neklid, obzvlášť když dnes na vlně antitrumpovské hysterie v liberálně-globalistických médiích slýcháme o světovém vůdcovství Německa a od samotných Němců o „nechtěné hegemonii“. V roce 2016 označil americký čtrnáctideník Forbes kancléřku Angelu Merkelovou za nejvlivnější ženu světa. V deníku The New York Times se letos zamýšleli, zda mohou Němci „vést svobodný svět“, dvouměsíčník Foreign Policy dokonce oznámil počátek „pax germanica“.
Tyto nápady se neobjevily v hlavách amerických globalistů náhodou. Ještě v roce 2012 profesor práva z Kostnice Christopher Schönberger psal o „zdráhajícím se hegemonovi“. Nelze se proto nezeptat, zda jsou tito myslitelé tak silně přesvědčeni, že liberalismus není jen obyčejnou ideologií a nemůže se nebezpečně zvrhnout, že se rozhodli svěřit Němcům dohled nad ním. Na tuto otázku lze obtížně odpovědět, neboť přesvědčení o imanentní neposkvrnitelnosti liberalismu se podobá spíše náboženské víře než racionálnímu názoru.
Povrchní veřejná debata
Anglosaská kultura má na rozdíl od německé k politickým idejím zásadně odlišný postoj, ačkoli si to samotní Anglosasové zcela neuvědomují. Nepochybně se může zdát, že – přinejmenším dost povrchně – věří v totéž co momentálně Němci: v království, republiku, národ, rasu nebo globalizaci a svobodný trh; tato víra má ale v případě Anglosasů jiné zabarvení.
Německá veřejná debata je v podstatě povrchní a společnost se vždy ochotně přizpůsobí konsensu, který vytyčily elity, jimiž pro změnu občas otřese historická revoluce, je to ale obvykle pouze krátké období bouře a vzdoru. Po výhře jedné z možností se však německé elity rychle mění v monokulturu. |
Staletí se totiž snaží abstrakci vyvažovat praktickým smyslem, který přikazuje, aby se o idejích diskutovalo otevřeně a v souladu s tradiční logikou. Výsledky těchto debat pak rozhodují o praktickém použití obecných koncepcí a velmi zjednodušeně řečeno, jsou označovány „common sense“. Němci se však snaží každou ideu zakotvit v čisté metafyzice, ve víře. Proto musí být nové císařství svaté, stát absolutní, rasa panská a liberalismus nekompromisní a multikulturní.
Možná právě v tomto přístupu pramení prazdroj různých politických rozporů Anglosasů a Němců. Německá veřejná debata je v podstatě povrchní a společnost se vždy ochotně přizpůsobí konsensu, který vytyčily elity, jimiž pro změnu občas otřese historická revoluce, je to ale obvykle pouze krátké období bouře a vzdoru. Po výhře jedné z možností se však německé elity rychle mění v monokulturu, ve které není prostor pro političnost nebo republikánství v anglosaském smyslu.
Poslední taková revoluce přišla v šedesátých letech a v západním Německu vedla ke vzniku uzavřeného autoreprodukčního levicově-liberálního systému elit, které dominují médiím, politice či dokonce církvi. Po sjednocení se odehrála kooptace části východních politiků, ale pouze na základě úplné akceptace konsensu, který nabral směr často nazývaný globalismus (potomek spojení kulturní levice a liberalismu).
Vidina výbuchu
Obrazně řečeno, anglosaskou politiku můžeme přirovnat ke spalovacímu motoru, ve kterém samovolné (a přesto kontrolované) opakující se výbuchy posouvají celou soustavu kupředu. V rámci provozu se pak jednou za čas vymění olej v podobě částečně kontrolované populistické korektury, která elitám, často bolestivě, připomíná, komu musí v republikánském systému sloužit.
Migrační tlak se neustále zvyšuje a snahami o jeho snížení Němci de facto trhají EU kontroverzním systémem kvót. Současně nechtějí úplně uzavřít hranice pro nelegální příliv lidí nebo alespoň, jak chce bavorská CSU, vytyčit maximální limit přijatých imigrantů. Během neustále rostoucího tlaku vidina výbuchu bohužel nemizí. |
V tomto smyslu se prezident USA Donald Trump příliš neliší od sedmého amerického prezidenta Andrewa Jacksona (1767–1845) nebo 26. prezidenta Teddyho Roosevelta (1858–1919) a současný britský ministr zahraničí Boris Johnson je zase potomkem levellerů a Chartistů.
Německá politika je ale mohutný parní kotel s nefunkčním chlazením. Jeho provoz charakterizuje série náhlých výbuchů, inženýři-obnovitelé a nové exploze. Poslední velkou výzvou byla pro tento kotel migrační krize. Ve jménu abstraktní ideje kancléřka Merkelová zvýšila politickou teplotu k nebezpečné hranici. Následně bylo třeba z politiky otevřených dveří vycouvat, příliv imigrantů se snížil, politická exploze nenastala.
Migrační tlak se však neustále zvyšuje a snahami o jeho snížení Němci de facto trhají EU kontroverzním systémem kvót. Současně nechtějí úplně uzavřít hranice pro nelegální příliv lidí nebo alespoň, jak chce bavorská CSU, vytyčit maximální limit přijatých imigrantů. Během neustále rostoucího tlaku vidina výbuchu bohužel nemizí.
Osamostatnění od USA
Podobné je to i s dalšími prvky německé zahraniční politiky. Němci předkládají další univerzální vizi, a to EU, ale nikoli jako volné konfederace, ale dost kompaktního politického tělesa. Bylo předvídatelné, že se Velká Británie k tomuto procesu obrátí zády, přičemž Němci Angličany příliš nezadržovali. Dnes se němečtí politici přiklánějí spíše k tvrdému brexitu. Němci se také z dlouhodobého hlediska plánují politicky a hospodářsky osamostatnit od USA – od státu, který Německo určitým způsobem stále okupuje.
Němci se také z dlouhodobého hlediska plánují politicky a hospodářsky osamostatnit od USA – od státu, který Německo určitým způsobem stále okupuje. Tyto nálady, dosud poněkud skrývané, vycházejí na povrch často dost překvapivě. |
Tyto nálady, dosud poněkud skrývané, vycházejí na povrch často dost překvapivě. Během německých volebních kampaní lze pozorovat stále častější výbuchy bouřlivého antiamerikanismu. Prezidenta Trumpa přivítaly pouliční nepokoje. Na ulicích, jimiž projíždějí americké tanky směřující z německých přístavů na východ do Polska, se objevují spontánní protesty. Německo musí ještě nabrat na síle, aby mohlo jednat s USA jako rovný s rovným – pouhá EU k tomu nestačí.
Slabší ekonomiky na perifériích se cítí přitlačeny ke zdi německou exportní hegemonií a dožadují se poctivějšího přerozdělování, jinak jsou připraveny opustit eurozónu. Stačí si vzpomenout na řeckou krizi a sáhnout po soudné analýze řeckého ekonoma a politika Janise Varufakise.
Dnes z eura kromě Němců v podstatě těží málokdo. Vzdorovitost nových členských států EU zase nevěští nic dobrého do budoucna, očividně se jim nechce opakovat řecké chyby a nechat se rozmělnit v dalším německém projektu. To vše znamená, že pokud se chce Berlín osamostatnit od Washingtonu, musí hledat strategický prostor mimo EU.
Oteplení vztahů s Ruskem
Objevuje se tedy odvěké pokušení vyrazit na východ a dohledávat se nových zdrojů, odbytu a surovin ve velkém kontinentálním partnerství s Ruskem, a z dlouhodobého hlediska s Čínou. Nic si nenalhávejme, většina německých politických sil více či méně otevřeně volá po oteplení vztahů s Ruskem. Nejméně nakloněná tomuto plánu je asi kancléřka Merkelová, ale i ona musí souhlasit s projekty typu Nord Stream II.
Většina německých politických sil více či méně otevřeně volá po oteplení vztahů s Ruskem. Nejméně nakloněná tomuto plánu je asi kancléřka Merkelová, ale i ona musí souhlasit s projekty typu Nord Stream II. |
Je jasné, že civilizační a kulturní nekompatibilita s Ruskem je pro Německo určitou překážkou, zejména po válce na Ukrajině. V tuto chvíli se tedy jedná nepřímo. Na Rusko byly sice uvaleny sankce, ale pouze ty, jež nenaruší dlouhodobé a klíčové projekty německých koncernů.
Americký plán zostřit sankce vůči Rusku natolik, aby se dotkly i jeho obchodů s energetickými surovinami v Evropě, vyvolal doslova běsnění. Německá ministryně hospodářství Brigitte Zypriesová označila americké sankce za akt proti mezinárodnímu právu a požádala Brusel o protiopatření. Šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker se kvůli podpoře Berlína prakticky připravuje na obchodní válku s Washingtonem.
Dlouhodobé hledisko
Nejednoznačná politika vůči Moskvě ale v sobě skrývá další napětí, které může roztříštit kotel. Na jedné straně chce být Německo „morálním impériem“, na druhé však musí – aby se osamostatnilo od USA – spolupracovat se silami, které jsou, mírně řečeno, ideově dost vzdálené. Církevně-resortová diktatura Putina a neokonfuciánská pančínská korporace jen stěží přijmou německý multikulturní a posthistorický model. Proto bude mít německo-ruské a německo-čínské ovoce, pokud dozraje, pro Němce trpkou příchuť.
Z dlouhodobého hlediska bude Německo muset buď podlehnout vnitřní putinizaci, což by nevadilo lidem typu exšéfa německé sociální demokracie Gerharda Schrödera, nebo se připravit na vnější konfrontaci s Ruskem a Čínou, tentokrát bez zaručené americké podpory |
Z dlouhodobého hlediska bude Německo muset buď podlehnout vnitřní putinizaci, což by nevadilo lidem typu exšéfa německé sociální demokracie Gerharda Schrödera, nebo se připravit na vnější konfrontaci s Ruskem a Čínou, tentokrát bez zaručené americké podpory. Tato situace připomíná nedávnou historii, kdy se musel v Německu vládnoucí režim dohodnout s ruským, a to navzdory ideologickým rozdílům. Toto spojenectví bylo křehké a obě strany věděly, že brzy nastane konflikt.
Tak tomu může být i tentokrát. Kdybychom mohli střední Evropu přesunout do Kanady, byl by cyklický furor teutonicus možná komický. Nikomu, kdo sousedí s Německem, ale do smíchu není. Teoreticky by Německo mohlo tuto partii hrát jinak – snažit se pragmaticky dohodnout s Trumpem, nepřehánět to s integračním tlakem v EU a vyhýbat se nejasným pletkám s Kremlem. Mohlo by. Německé elity si však nezvykly poslouchat něčí rady a teplota kotle začíná pomalu překračovat bezpečnou úroveň.
Článek původně vyšel v zářijovém vydání online revue Teologia Polityczna (www.teologiapolityczna.pl)
