„Není možné zároveň odejít od jádra a od uhlí.“ „Nebojujeme ideologické války kolem uhlí, plynu a obnovitelných zdrojů.“ Možná vás napadne, že takové věty mohly zaznít kdekoliv, jen ne v Německu. Pravý opak je pravdou. Přichází s nimi představitelé německých sociálních demokratů (SPD) při vyjednávání s křesťanskými a sociálními demokraty (CDU/CSU) Angely Merkelové o budoucí koalici. A obě strany se shodují, že je třeba zabránit dalšímu růstu nákladů na podporu obnovitelných zdrojů.
Přihlížející Zelení reagují ostrou kritikou vůči údajným propagátorům uhlí z řad vyjednávacích stran. To se zvlášť týká energetické expertky SPD, premiérky „uhelného“ Severního Porýní – Vestfálska Hannelore Kraftové.
SPD navrhuje, aby byl zrušen dosavadní systém garantovaných cen elektřiny z obnovitelných zdrojůO co tedy jde? O odchod od zásadní energetické změny – Energiewende, která zahrnuje plán ambiciózního směřování ke snižování emisí skleníkových plynů, posilování podílu obnovitelných zdrojů a odchodu od jaderných elektráren? To by bylo velmi přehnané tvrzení. Všechny tyto zmíněné cíle pořád platí. Rétorika všech „reformistů“ je v německých podmínkách dokonce úplně opačná – jde o to, jak ohroženou Energiewende zachránit. Tedy dál směřovat k obnovitelným zdrojům, ale způsobem, který nezatěžuje domácnosti vysokými cenami elektřiny a neochromí konkurenční schopnost německého průmyslu.
Jak je tedy možné „reformovat reformu“? SPD navrhuje, aby byl zrušen dosavadní systém garantovaných cen elektřiny z obnovitelných zdrojů, který funguje bez ohledu na to, jak se vyvíjejí tržní ceny. (To už se v Česku pro nové zdroje stalo, podpora skončí od příštího roku.) Němečtí sociální demokraté ale místo toho navrhují určitou přirážku k tržní ceně elektřiny, která by šla do kapes provozovatelům obnovitelných zdrojů. Výhody tohoto mechanismu jsou zřejmé – šlo by o větší posun k tržnímu modelu v době, kdy všichni mluví o pokřiveném trhu, kdy je možné investovat právě jen do státem podporovaných zdrojů.
Byznysové kruhy uvnitř CDU zase podle serveru Deutsche Welle chtějí zavést budoucí strop pro dotace obnovitelných zdrojů – ve chvíli, kdy jejich podíl dosáhne 35 procent. Nyní se pohybuje kolem 25 procent.
Jak dále neničit trh
Sílící realistický přístup se projevuje i v promýšlení dalších možností, jak dále nelikvidovat trh, a přitom udržet v nějaké rozumnější míře určitou preferenci čistších elektráren. Spíše než další mohutné dotace je tedy v centru pozornosti myšlenka omezování počtu evropských emisních povolenek, které kvůli nízké ceně neplní svůj účel – nemotivují k investicím do nových zdrojů s nižšími nebo žádnými emisemi.
Realismus spočívá i v uznání skutečnosti, že bez uhelných a plynových zdrojů to zatím nepůjdeRealismus nicméně pochopitelně spočívá i v uznání skutečnosti, že bez uhelných a plynových zdrojů to zatím nepůjde. Analýza odborného ústavu Fraunhofer Institut ukazuje, že během prvních devíti měsíců letošního roku podíl uhlí v energetickém mixu dokonce stoupl. Na to ale doplácí čistší plyn a viníkem je kromě dovozu levného uhlí ze Spojených států opět přehnaná podpora obnovitelných zdrojů. Ta stlačuje dolů cenu silové elektřiny (tedy tržní cenu, do níž ještě nejsou započteny všemožné přirážky), což se sice může jevit na první pohled hezky, ale ve skutečnosti jde o velmi špatnou zprávu. Znamená to totiž, že se nevyplácí investice do moderních, pružných plynových i uhelných zdrojů – uhlí se pálí často ve starých „špinavých“ elektrárnách, nebo těch, jejichž výstavba už byla zahájena dříve a nyní jsou uváděny do provozu. Bez moderních fosilních elektráren je ale Energiewende fakticky zase ohrožena, protože právě ty by měly zajišťovat zálohu pro případy, kdy obnovitelné zdroje narážejí na přirozené limity – vítr nefouká a slunce nesvítí. A ani spotřebitelům nižší ceny silové elektřiny nic dobrého nepřinášejí. O co jsou nižší, minimálně o to vyšší jsou poplatky na obnovitelné zdroje - zahrnuté v konečné ceně.
Otázkou samozřejmě zůstává nejen to, co se dohodne při koaličních jednáních, ale co a jak rychle se pak podaří prosadit v praxi. Připomeňme, že dřívější dobře míněné plány narážely na potíže – typickým příkladem je příliš pomalé budování potřebných přenosových sítí, které by usnadnily přechod k obnovitelným zdrojům, snížily riziko blackoutu a přetoku elektřiny do sousedních zemí včetně Česka.
Zdá se, že řešením se má stát mírný pokrok na cestě k funkčnímu trhu spíše než jeho další pokřivení jiným druhem dotací – kapacitními platbami pro ony moderní elektrárny na fosilní zdroje. Jenže když ten pokrok nebude dostatečný, téma kapacitních plateb bude tak jako tak na stole.
Češi by každopádně měli vývoj v Německu bedlivě sledovat. Vzhledem k propojení obou trhů se vlastně při tamních koaličních jednáních rozhoduje (paradoxně více než při těch zdejších) o tom, zda se i tady investorům vůbec budou bez podpory státu investice do elektráren vyplácet.