Němci našim spisovatelům rozumějí

V Německu je dobré navazovat na silnou prvorepublikovou tradici, která má pořád dobrý zvuk. Zároveň ale musíte být moderní, říká v rozhovoru Martin Krafl.

LIDOVÉ NOVINY: Strávil jste coby šéf českého centra čtyři roky v Berlíně a skoro šest ve Vídni. Jaké jsou největší rozdíly mezi propagací české kultury v Německu a Rakousku?

KRAFL: Měl jsem to ještě o něco bohatší, protože jsem se z Vídně staral i o Švýcarsko. Když začnu Švýcary – ne že bychom je vůbec nezajímali. Silná imigrační vlna z roku 1968 dokázala pro Čechy vybudovat dobré jméno, ale právě ve vztahu ke Švýcarsku. Emigranti nepočítali s tím, že se vrátí domů, a nedokázali tak – alespoň podle mě – probudit větší zájem o Česko. Běžný Švýcar tak zná Prahu a maximálně třeba Karlovy Vary, protože oni jsou fandové do wellness. K nám vůbec nejblíže – mentalitou i zájmem o kulturu – má samozřejmě Rakousko. Vyplývá to z historické zkušenosti, z toho, že jsme si blízko. Obecně se k rakouské mentalitě dá říct, že čím blíže k české hranici, tím více je podobná té naší. Směrem na jih už to slábne. Pro mě byla velká výzva zaujmout publikum ve Štýrsku, což se nakonec podařilo. Příhraniční blízkost je hodně důležitá i v Německu. Myslím si ale, že česko-německá deklarace z roku 1997 sice vyřešila politické trauma, velmi ale oslabila přítomnost českých témat v Německu. Na můj vkus je zájem o Česko u Němců – zejména v západní části – relativně malý. Velký kus práce v tomto ohledu odvádí Českoněmecký fond budoucnosti.

LIDOVÉ NOVINY: Malý zájem? Čím to je?

KRAFL: Vztahy mezi Čechy a Němci se po té deklaraci tak zklidnily, že zájem pominul. Podívejme se na média – po deklaraci zájem německých novinářů zeslábl, z Česka třeba zmizeli někteří korespondenti. V Rakousku Češi pořád budí emoce. Sudetoněmecká otázka nebo jaderná energetika sice nerezonují tak, že by se kvůli tomu konaly velké demonstrace jako kdysi, ale ta témata jsou pořád přítomná. Totéž platí pro otázky spojené s výročím rakouské monarchie, jejího rozpadu a vzniku nových států.

LIDOVÉ NOVINY: Takže pro kulturu jsou důležité konflikty, emoce?

KRAFL: Nevím, jestli zrovna konflikty. Ale emoce vybudí větší zájem o kulturu. Kde chybí emoce, chybí i zájem. Tak je to ve všech oblastech dění, nejen v kultuře. Tím neříkám, že se nám v Německu nepodařila řada krásných věcí. Rakousko je mnohdy konzervativnější ve zpracování témat. Když tam děláte projekt, budete mít objemnější šanon úředních dokumentů než v Německu. Na druhou stranu je v Rakousku šance uspět i s projektem, který by měl v Německu sotva šanci. Ono to souvisí i s úvodní otázkou. Němci se mě často ptají, proč zrovna Česko. V Rakousku jsem takovou otázku slyšel zřídka.

LIDOVÉ NOVINY: Co jim na takovou otázku odpovídáte?

KRAFL: Že jsme jeden z nejdůležitějších sousedů. A že nám Němci rozumějí a my jim máme co nabídnout. V Německu je dobré navazovat na silnou prvorepublikovou tradici, která má pořád dobrý zvuk. Zároveň ale musíte být moderní, být trendy, to mají Němci rádi. Je třeba mít jasnou představu. Takové to „nějak se to udělá, nějak to půjde“ v Německu vůbec neplatí, tam musí být jasná odpovědnost a termíny.

LIDOVÉ NOVINY: Co znají Švýcaři, Rakušané nebo Němci z české literatury? Antonín Brousek, který nedávno pořídil nový překlad Švejka do němčiny, si postěžoval, že jeho kolegové z berlínského soudu neznají skoro nic...

KRAFL: Vidíte, to už jsme zase u rozdílností, protože v Rakousku zná Švejka skoro každý. V Německu zase uspěje jakákoliv nová kniha o Kafkovi. Máme ale i současné autory – dva příklady za všechny: skvělá Radka Denemarková je v Německu velmi žádaná, posbírala hodně cen. V Rakousku zatím takovou odezvu nemá, protože jsou tam její témata, zejména válečná, příliš těžká. Německy mluvící Jaroslav Rudiš je stále magnetem, daří se mu nesnižovat vysoko nastavenou laťku. On má talent na více věcí, což literárním prezentacím pomáhá. V Německu už málokdo chce autorská čtení u lampičky se sklenicí vody, zájem je třeba o scénická čtení, „poetry slam“ a jiné atraktivnější formy.

LIDOVÉ NOVINY: Vy se teď literaturou zabýváte i profesně, stal jste se programovým koordinátorem české účasti na Lipském knižním veletrhu v roce 2019. Co to obnáší?

KRAFL: O to, být hostující zemí, Česko dlouho usilovalo. Zatím jsme v Lipsku byli klíčovým hostem v roce 1995. Je to nejprestižnější veletrh v Evropě pro čtenáře, protože ten ve Frankfurtu je sice vlajkovou lodí, ale slouží spíš byznysu. V Lipsku by se mělo představit 40 až 50 autorů, kteří by zde ideálně měli prezentovat německé překlady svých knih. Byl by ale luxus, kdyby se vše soustředilo jen na ty čtyři dny, kdy trvá knižní veletrh. Takže se snažíme o kontinuální prezentaci české kultury, která začne v říjnu 2018. Startujeme na lipském Plesu v opeře, účast přislíbil předběžně Karel Gott a Magdalena Kožená. Prezentace české kultury ve formě výstav, čtení, konferencí a koncertů vyvrcholí v březnu 2019 na lipském veletrhu a potrvá až do prosince 2019. A to v Německu, Rakousku i Švýcarsku. Takzvaný Český rok v Lipsku poběží pod hlavičkou Moravské zemské knihovny, která má pověření připravovat knižní prezentace na veletrzích, a celý projekt vede její ředitel Tomáš Kubíček. Dramaturgická rada o patnácti osobnostech připravuje obsahový koncept prezentace. Proto Němce opravuji, když mi říkají kurátor, já sám nikoho osobně nevybírám.

LIDOVÉ NOVINY: A kdybyste sám vybírat mohl? Jsou nějací opomíjení autoři, kteří podle vás mají velký potenciál?

KRAFL: Konkrétní jméno vám neřeknu, to bych na někoho jistě zapomněl. Spíš si myslím, že bychom měli prezentovat různorodé žánry. Třeba komiks, kterému se v Česku velmi daří. Zapomenout bychom neměli ani na poezii, která je u nás kvalitní. Velký potenciál má dětská literatura. Tradiční krteček je v zahraničí stále poptáván, dnes už toho ale můžeme nabídnout mnohem víc.

LIDOVÉ NOVINY: Víc než rok příprav je docela dlouhá doba. Co je třeba udělat jako první?

KRAFL: Co se týče samotného veletrhu, snažíme se probudit nakladatele a vydavatele v německojazyčných zemích a upozornit je na to, že Česko bude v Lipsku hlavním hostem. Velmi nám v tom pomohlo ministerstvo kultury, které rozšířilo program finanční podpory překladu. Jako poradce celého projektu se nám podařilo získat literárního experta Thomase Geigera z Berlína, který nám otevírá dveře velkých vydavatelských domů. Takže doufáme, že náš výběr autorů se protne se zájmem nakladatelů.

LIDOVÉ NOVINY: Mluvil jste o 40 až 50 autorech. Podaří se, že všichni budou v Lipsku číst z překladu svého díla do němčiny?

KRAFL: Doufáme, že ano. Ale i kdyby se dílo nestihlo přeložit celé, může se na veletrhu prezentovat alespoň ta část překladu, která už bude hotová. A kdyby ani to nevyšlo a překlad nikdo nechystal, dají se představit alespoň vybrané ukázky.

LIDOVÉ NOVINY: Koncepce Českých center, kde jste působil, se mění téměř každý rok. Mají na starosti nejen kulturu, ale i sport, vědu, byznys. Není toho už příliš?

KRAFL: Podle mě ano. Síla Českých center vždy byla v propojování, dokázali jsme vytvářet sítě – i třeba ve spolupráci s Czech Tourism nebo Czech Trade. Máte ale pravdu v tom, že ta šíře záběru je někdy pro ředitele českého centra absolutně skličující.

LIDOVÉ NOVINY: A jak si stojíme v konkurenci třeba Maďarů nebo Poláků?

KRAFL: Česká centra mají skvělé ředitele, kteří se dobře orientují v dané zemi. Jsou to malé týmy založené na místních lidech. A mají spoustu jedinečných kontaktů. Jsou kreativní a flexibilní v místním prostředí a aktivní v evropském sdružení EUNIC, které sdružuje kulturní instituty. Obrovskou slabinou jsou však finance. Za těch deset let, co jsem v Českých centrech působil, se jejich rozpočet snížil o 45 milionů korun, přitom se zahraniční síť rozrostla. Už jsem také zažil situaci, kdy můj celoroční rozpočet na kulturní akce byl nižší než rozpočet lokálního artového festivalu v Rakousku. A už vůbec nemluvím o Švýcarsku. To mi přijde absurdní. Nemám nic proti tomu, abych si jako manažer finance částečně sháněl sám. Ale potřebujete k tomu solidní finanční základ, jako to mají například kolegové z kulturních institutů středoevropských zemí. Ono se totiž dost těžko dá plánovat, když ani nevíte, jestli ten základ příští rok ještě dostanete, protože ještě na jaře pracujete ve finančním provizoriu.