Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Někteří soudci neznají ani základy fungování firem

  10:02
Expert na insolvenční právo Tomáš Richter shrnul své zkušenosti za devět účinnosti insolvenčního zákona ve druhém vydání knihy Insolvenční právo. „Ve Sbírce zákonů máme kvalitní předpis. Soudní praxe s tím ale často má málo společného,“ říká v rozhovoru.

Tomáš Richter, advokát a expert na insolvenční právo. foto:  Michal Šula, MAFRA

Expert na insolvenční právo Tomáš Richter v rozhovoru mimo jiné říká: „Náš zákon zná řadu řešení, která se v některých západních zemích dlouhé roky nedaří prosadit. Třeba Němci dlouho nebyli schopni vyřešit problém kapitalizace pohledávek v reorganizačním plánu, zatímco my to v insolvenčním zákoně máme vyřešeno od počátku. Co je ale napsáno ve Sbírce zákonů, je jedna věc. Klíčová je aplikační praxe, která s tím má často jen málo společného. Souvisí to s tím, jak funguje český justiční systém. A tam jsme tedy opravdu nikoho nepředběhli.“

LIDOVÉ NOVINY: Uměl byste zhodnotit, jak se osvědčil český insolvenční zákon z roku 2006, který je účinný už téměř deset let?

RICHTER: Reforma z roku 2006 byla čistým střihem, a to v řadě ohledů. Je až s podivem, jak obstála, když si vezmete tu velkou recesi, do které jsme se hned po roce 2008 dostali. Úplně nový zákon dostal velkou ránu, během dvanácti měsíců se HDP propadlo o devět procent. To bylo opravdu tvrdé, a systém to přesto ustál, soudy i insolvenční rejstřík fungovaly, nic se nezhroutilo.

Reforma z roku 2006 byla čistým střihem, a to v řadě ohledů. Je až s podivem, jak obstála, když si vezmete tu velkou recesi, do které jsme se hned po roce 2008 dostali.

Tímto křtem systém prošel lépe, než jsem si uměl představit. Byla to totiž dramatická změna, která systém insolvencí v Česku úplně překopala. Už třeba v tom, že celý systém je transparentní a na internetu si můžete prohlédnout celý insolvenční spis každého dlužníka. To není běžné ani v zemích na západ od nás.

LIDOVÉ NOVINY: Bylo nejdůležitější rozhodnutí udělat to veřejné?

RICHTER: Řekl bych, že ano. Byla to sice jen „formální“ změna, ale extrémně ovlivnila chování lidí. I když někdy se divím, co všechno se v tom systému děje, i s vědomím toho, že to bude veřejné... (smích) Je pravda, že když máte rozsáhlý spis s tisícem položek, je velmi těžké transparentnosti využít. Je to hodně práce, ale alespoň se dá udělat. To ve dřívějším systému vůbec nepřicházelo v úvahu.

LIDOVÉ NOVINY: Co byla nejpodstatnější věcná změna?

RICHTER: Klíčem byla filozofická změna z „policejního“ systému, kterému vládne soudce a správce konkurzní podstaty, do tržního systému, který ctí privátní autonomii. Jinými slovy, insolvenční zákon dává rozsáhlá kontrolní a rozhodovací práva věřitelům, tedy subjektům materiálně zainteresovaným na výsledku řízení.

Insolvenční zákon dává rozsáhlá kontrolní a rozhodovací práva věřitelům, tedy subjektům materiálně zainteresovaným na výsledku řízení

To může být požehnání i kletba. Jakmile totiž dáte kontrolní práva privátním hráčům, tak tím otevřete dveře pro různé pokusy o ovlivnění systému. Ale v principu je to nesrovnatelně lepší než spoléhat na to, že nám „všemocný“ soudce řekne, co je komerčně správné řešení. Daleko více to také odpovídá mezinárodním standardům.

LIDOVÉ NOVINY: Pokud se ale dají větší pravomoci věřitelům, tak se zase zvyšují nároky na zjišťování toho, zda jejich pohledávky nejsou fiktivní.

RICHTER: Nezávislého sudího potřebujete vždy, tomu se nedá vyhnout. O to více patrné je to v systému, který dává silné postavení nositelům relativně sporných nároků, jimiž jsou přihlašované pohledávky. Insolvenční řízení je poslední kolo hry, kdy každý ví, že s čím z něj odejde, to má a nic více už nikdy nedostane. Konflikty i motivace jednotlivých aktérů jsou tedy velmi vyostřené.

LIDOVÉ NOVINY: Při psaní své knihy jste prostudoval zahraniční teorii i praxi. Nakolik se české insolvenční právo vzorům z vyspělých ekonomik přibližuje?

RICHTER: Řadu zahraničních vzorů jsme dokonce předběhli, tedy minimálně v tom, co máme napsáno ve Sbírce zákonů. Kdybychom se podívali na jednotlivá kritéria, jak má insolvenční právo vypadat třeba podle „washingtonského konsensu“, jak si jej lze přečíst v dokumentech Světové banky nebo UNCITRAL, odškrtáme si téměř všechna.

Kdybychom se podívali na jednotlivá kritéria, jak má insolvenční právo vypadat třeba podle „washingtonského konsensu“, jak si jej lze přečíst v dokumentech Světové banky nebo UNCITRAL, odškrtáme si téměř všechna

Náš zákon dokonce zná řadu řešení, která se v některých západních zemích dlouhé roky nedaří prosadit. Třeba Němci dlouho nebyli schopni vyřešit problém kapitalizace pohledávek v reorganizačním plánu, zatímco my to v insolvenčním zákoně máme vyřešeno od počátku. Co je ale napsáno ve Sbírce zákonů, to je jedna věc. Klíčová je aplikační praxe, která s tím má často jen málo společného. Souvisí to s tím, jak funguje český justiční systém. A tam jsme tedy opravdu nikoho nepředběhli.

LIDOVÉ NOVINY: Nakolik čeští soudci rozumí insolvenčním záležitostem? Co veřejně dostupná judikatura ukazuje o kvalitě rozhodovací praxe?

RICHTER: Nejvíce to ukazuje, že soudcovský sbor je kvalitativně nekonzistentní do té míry, že to vyvolává otázky ohledně toho, jak je vykonávána samospráva justice při výběru soudců na jednotlivé agendy. Když studujete ty spisy, najdete velmi kvalitní dílčí rozhodnutí i celková vedení případu, ale bohužel i úplný opak.

LIDOVÉ NOVINY: Přitom máme specializovanou insolvenční justici, na každém krajském soudu jsou insolvenční úseky, specializované jsou i senáty na vrchních soudech a na Nejvyšším soudu.

RICHTER: Na krajských soudech je to dohromady něco přes sto soudců. To není málo, jsou ale hodně zatíženi 30 tisíci návrhy na oddlužení, které Češi ročně podají. Leckterá západní země by nám sice záviděla, že máme specializované insolvenční soudce, třeba Německo, jenže v průměru to bohužel nevede k předvídatelným a uspokojivým výsledkům v konfliktních a těžkých kauzách. Máte tam lidi, kteří evidentně vědí, co dělají a chtějí to dělat dobře, ale i soudce, o nichž nemůžete říct ani jedno, ani druhé. To nesvědčí o dobře spravovaném systému.

LIDOVÉ NOVINY: V čem se to hlavně projevuje? Jsou patrné případy chaotického rozhodování?

Soudcovský sbor je kvalitativně nekonzistentní do té míry, že to vyvolává otázky ohledně toho, jak je vykonávána samospráva justice při výběru soudců na jednotlivé agendy

RICHTER: V nejabsurdnějším případě zjistíte, že insolvenční soudce nechápe, o co věcně jde. Třeba neví, jak vypadá bilance. Strany se přou, zda je dlužník v úpadku, ale soudci jejich argumenty nedávají pražádný smysl, protože nezná ani základy firemních financí. Pak si kladete otázku, proč má předseda krajského soudu na insolvenčním úseku člověka, který neví, jak funguje bilance. Má to samozřejmě závažné dopady, protože pak třeba ani zcela zjevně insolventního dlužníka nelze dostat do úpadku.

LIDOVÉ NOVINY: Nakolik jsou ekonomické znalosti pro insolvenční soudce důležité?

RICHTER: Ekonomii znát nemusí, ale základy korporačních financí a fungování firem ano. Je to podobné, jako kdyby někdo soudil trestné činy v dopravě, ale v životě neseděl za volantem, neměl řidičák a vlastně ani nevěděl, že auta vůbec existují. Potom je obtížné posoudit, zda je to jen nekompetentnost, anebo i zlá vůle nebo korupce, chcete-li. Je otázka, nakolik je systém infikovaný tím druhým problémem.

LIDOVÉ NOVINY: Není tajemství, že ne všichni insolvenční soudci jsou na této agendě dobrovolně. Jsou známé případy, kdy předseda soudu na tuto nepopulární agendu přesouvá soudce, kteří se mu znelíbili.

Dělat insolvenčního soudce s ohledem na kvantum oddlužení není nic zvlášť motivujícího a intelektuálně stimulujícího

RICHTER: Tak to opravdu není způsob, jak ten obor řídit. Potom je otázkou, zda je specializovaná insolvenční justice výhra... Je ale třeba říci, že dělat insolvenčního soudce s ohledem na kvantum oddlužení není nic zvlášť motivujícího a intelektuálně stimulujícího. Budete mít řadu věcí, které jsou beznadějně úmorné a pokud je tam něco, kde můžete aplikovat kreativní přístup, budou to jednotlivé perly mezi neinspirující masou. Nezávidím jim to.

LIDOVÉ NOVINY: Nakolik se daří Nejvyššímu soudu sjednocovat rozhodovací praxi?

RICHTER: Jeho judikatura v této oblasti je v drtivé většině prospěšná, vyjasňuje problémy. Existují samozřejmě výjimky. Je to ale hlavně nesmírně pomalé, příslušný senát o dovolání rozhodne zpravidla v řádu let, ne měsíců. A to je pro běžící insolvenční kauzu pozdě.

Sporná otázka se často v mezidobí vyřeší jinak, protože pokud je ve dlužníkově firmě hodnota, nikdo si nemůže dovolit čekat na výsledek dovolání. To není výtka vůči soudcům přetíženého Nejvyššího soudu, ale spíše vůči systému, který způsobuje, že v důležitých věcech často k dovolacímu přezkumu nedojde.

LIDOVÉ NOVINY: Stinnou stránkou specializované insolvenční justice je riziko, že těch několik soudců v kraji ovládnou korupční kliky či dokonce mafie.

Stejně jako kriminální policie nemůže fungovat bez interní inspekce, nemůže insolvenční justice fungovat bez interních obranných mechanismů. Žádné ale v justici nevidím, a nevidím ani snahu o nich uvažovat.

RICHTER: To je velké téma a bohužel nevidím nic, čím by se jej soudní moc pokoušela vyřešit. Insolvenční justice je v podobné situaci jako kriminální policie. Ti soudci jsou nesmírně blízko hraně „bílého“ a „černého“ světa. Dostávají se do hraničních situací a pokušení mohou být obrovská.

Pokud realokujete přes insolvenční proces majetek za miliardy korun, tak i jeho maličká část snadno převýší celoživotní čistý příjem soudce. Stejně jako kriminální policie nemůže fungovat bez interní inspekce, nemůže insolvenční justice fungovat bez interních obranných mechanismů. Žádné ale v justici nevidím, a nevidím ani snahu o nich uvažovat.

LIDOVÉ NOVINY: Dalším negativním rysem českého insolvenčního práva jsou takzvané šikanózní insolvenční návrhy, které se používají v konkurenčním boji. Je to známé i z jiných zemí?

RICHTER: U nás je to specifické v tom, že insolvenční rejstřík funguje tak, že prakticky ihned zveřejňuje všechny návrhy včetně věřitelských. A za těch téměř deset let se stále nepovedlo vytvořit veřejné porozumění tomu, že pokud nějaký věřitel podal insolvenční návrh, pak to neznamená nic jiného, než že nějaký věřitel podal návrh. To je celé, tečka. Rozhodně to nutně neznamená, že dlužník je insolventní.

LIDOVÉ NOVINY: Aktuální novela, která nabude účinnosti od července, se tento problém snaží řešit. Jak na to nahlížíte?

Za těch téměř deset let se stále nepovedlo vytvořit veřejné porozumění tomu, že pokud nějaký věřitel podal insolvenční návrh, pak to neznamená nic jiného, než že nějaký věřitel podal návrh. To je celé, tečka.

RICHTER: Za prvé se zavádí záloha pro podání věřitelského návrhu na insolvenci ve výši 50 tisíc korun. To asi nebude znát ve velkých kauzách, ale může to odfiltrovat menší subjekty, které to chtějí jen tak zkoušet.

Za druhé bude třeba potvrzení od auditora nebo daňového poradce, že věřitel účtuje o pohledávce, na základě které návrh podává, není-li jeho pohledávka judikována nebo uznána dlužníkem. Ten auditor nebo jiný expert „ponese svou kůži na trh,“ dává všanc svou reputaci a kulaté razítko. To může zapůsobit pozitivně.

Třetím opatřením je povinnost soudce předběžně přezkoumat každý věřitelský návrh. Pokud se mu nebude zdát odůvodněný, nemusí jej zveřejnit v rejstříku a následně jej může „kabinetně“ odmítnout, a tím vlastně sprovodit ze světa, pokud věřitel neuspěje s odvoláním. To považuji za nebezpečné – zvětšuje to prostor pro volné uvážení soudu a tím to vytváří nový korupční potenciál.

LIDOVÉ NOVINY: To myslíte tak, že kromě zjevně šikanózních návrhů bude soudce moci odmítnout i legitimní návrhy?

RICHTER: To riziko tam zcela jistě vzniká.

LIDOVÉ NOVINY: Ve vaší knize hodně píšete o jednotlivých způsobech řešení úpadku. Někdy se říká, že konkurz firmu „zabije“. Musí ale opravdu vždy znamenat jen rozprodej židlí za pakatel a konec firmy?

Empiricky vzato se při velkých konkurzech dlužníků podnik prodá jako celek a z výnosu se částečně vyplatí věřitelé. Když se podíváte na devět z deseti velkých úpadků, tak to tak je a bylo to tak i za starého zákona o konkurzu a vyrovnání. Vůbec to není tak, že se firma „zabije“.

RICHTER: Vůbec ne. Empiricky vzato se při velkých konkurzech dlužníků podnik prodá jako celek a z výnosu se částečně vyplatí věřitelé. Když se podíváte na devět z deseti velkých úpadků, tak to tak je a bylo to tak i za starého zákona o konkurzu a vyrovnání. Vůbec to není tak, že se firma „zabije“. To u velkých úpadců není typické. U malých ano, ale to je dáno tím, že malý byznys obvykle nemá hodnotu sám o sobě, typicky stojí na know-how konkrétní osoby. Hodnota zde nespočívá v samotné firmě, ale v lidském kapitálu podnikatele.

LIDOVÉ NOVINY: Kdy připadá v úvahu tato forma konkurzu?

RICHTER: Vždy, pokud s dlužníkovou firmou fundamentálně něco není úplně špatně, třeba že už nemá uhlí, které těžila, nebo že její klíčový patent má právní vadu. Pokud její aktiva mají ekonomickou hodnotu jako celek a problém je „jen“ v kapitálové struktuře, pak by tržní proces prodeje logicky měl vést k tomu, že dlužníkův podnik se jako celek prodá. Někdo ho koupí a bude to provozovat lépe, už bez starých dluhů, které se částečně uhradí z kupní ceny.

Nevhodné insolvenční právo tomuto tržnímu procesu může zabránit, pokud například neumí zajistit, aby kupující neodpovídal za dlužníkovy staré dluhy. To my ale máme v principu vyřešeno správně a v praxi to funguje docela dobře.

LIDOVÉ NOVINY: A jaká jsou rizika reorganizace, která umožní pokračovat ve fungování firmy v původní korporační struktuře? Nemůže se stát, že vlastníci a management vysají zbylé peníze z firmy na úkor věřitelů?

Dnes nemáme na rozdíl od konkurzu vůbec žádnou kontrolu nad náklady, které management na reorganizaci vynakládá. To je špatně.

RICHTER: To riziko tam evidentně je. Lze se tomu bránit tím, a české právo tak činí, že věřitelé mají rozhodovací i kontrolní práva. Ale má to nejméně dvě trhliny. Za prvé dnes nemáme na rozdíl od konkurzu vůbec žádnou kontrolu nad náklady, které management na reorganizaci vynakládá. To je špatně. A pak tam je kardinální riziko, pokud necháte dlužníka, aby sám vytvořil „prodejní“ reorganizační plán. Vlastně ho necháte udělat konkurz, ale za situace, kdy nemá vůbec žádný motiv udělat to férově.

Na rozdíl od insolvenčního správce, který je regulovaný a dostává transparentní odměnu podle výše výnosu, když totéž necháte udělat management, tak tam je motivace provést férový tržní proces nulová. Pravděpodobnost, že to dopadne pro věřitele špatně, je dost vysoká. Kdyby se tyto dvě věci vyřešily jinak, česká reorganizace by možná neměla tak špatnou pověst, jakou mezi některými věřiteli má.

LIDOVÉ NOVINY: Proč?

Pokud máte reorganizaci, kterou se snaží zneužít někdo, kdo je erudovaný a zručný, pak navenek může vše vypadat krásně, ale celé to klidně může být podvod

RICHTER: Obecně řečeno české psané insolvenční právo předbíhá institucionální kapacitu justice a ostatních hráčů. A pokud máte reorganizaci, kterou se snaží zneužít někdo, kdo je erudovaný a zručný, pak navenek může vše vypadat krásně, ale celé to klidně může být podvod. Zabránit tomu pak může jen kvalitní a nezávislý insolvenční soudce, ale o tom už jsme se bavili...

LIDOVÉ NOVINY: Jak jste to vysvětloval, tak pro řešení úpadku konkurzem s prodejem běžícího podniku a reorganizací připadají v úvahu firmy v podobném stavu. Ale pro věřitele je asi mnohem výhodnější ten prodejní způsob, ne?

RICHTER: Bude to platit v případech, kde dlužníkův majetek i trh jsou ve stavu, který umožňuje udělat prodejní transakci za dobrou cenu. Ale pokud se v těchto parametrech vyskytne nějaký zásadní problém, může reorganizace v původní bilanci dávat větší smysl.

V normální situaci je prodej podniku v konkurzu vždy transparentnější, předvídatelnější a pravděpodobně tedy i výhodnější pro věřitele

Třeba když v letech 2008 až 2009 zkolabovaly úvěrové trhy a firem v insolvenci raketově přibylo a nikdo nechtěl nikam investovat ani korunu. Nebo v případě, kdy mají aktiva určitou vlastnost, v jejímž důsledku při změně vlastníka ztratí hodnotu – například přijdou o licenci nebo se spustí nějaké předkupní právo...

Ale empiricky to jsou spíše výjimky. V normální situaci je prodej podniku v konkurzu vždy transparentnější, předvídatelnější a pravděpodobně tedy i výhodnější pro věřitele.

Tomáš Richter (46)

  • Absolvent pražské právnické fakulty, programu LL. M. na Středoevropské univerzitě a doktorského studia na brněnské právnické fakultě.
  • Působí v mezinárodní advokátní kanceláři Clifford Chance na expertní pozici of counsel. Působí i jako rozhodce.
  • Přednáší právo obchodních korporací na IES FSV UK. V roce 2013 neúspěšně kandidoval na děkana Právnické fakulty UK.