Některá opatření k usměrnění výzkumu nejsou příliš účinná

Před volbami snad všechny politické strany zdůrazňují, že vzdělání, věda a výzkum jsou pro ně prioritou, a proto je třeba toto téma více podpořit. Po volbách je pak situace značně jiná.

Vláda na zasedání 22. května 2017 schválila výdaje státního rozpočtu na výzkum, experimentální vývoj a inovace pro rok 2018 se střednědobým výhledem na léta 2019 a 2020. Pro rok 2018 jsou plánovány výdaje státního rozpočtu na vědu ve výši 36 miliard korun. Jak to dopadne, je však ve hvězdách.

Tato nebo podobná částka představuje náklad každého z nás. Jsou však tyto náklady efektivně řízeny? Víme, kam tyto peníze plynou? Letos uplynulo deset let od zřízení veřejných výzkumných institucí. Proč tato nová forma právnické osoby vznikla? Na začátku byl dobrý úmysl...

Bezzubý pes

Česká republika se dlouhodobě potýká s nízkou účastí v mezinárodních projektech. Dříve k tomu byly i objektivní důvody. V zahraničí nejsou organizace součástí státní správy, respektive neplatí pro ně pravidla jako pro státní správu. V ČR před rokem 2007 fungovaly státní příspěvkové organizace – ústavy Akademie věd ČR a resortní výzkumné ústavy –, které neměly právní subjektivitu, nevlastnily majetek, neručily za své závazky a nebyly oprávněné založit jinou právnickou osobu či do jiné právnické osoby vstoupit.

To vše bránilo přímé spolupráci se zahraničními výzkumnými organizacemi, s čímž souvisela limitovaná možnost čerpání mezinárodních projektů. Dalším důvodem byly mimo jiné také problémy s ochranou duševního vlastnictví a jeho přenosu do praxe. Snaha tuto situaci řešit vyústila v přeměnu 81 státních příspěvkových organizací na veřejné výzkumné instituce (VVI), jež se uskutečnila k 1. lednu 2007 následovně: 59 z AV ČR, 20 resortních a dvě krajské.

Zřizovatel – stát nebo kraj – do nich vložil bezúplatně majetek, VVI jej získaly bez jakýchkoli zásluh a práce. Tímto vložením majetku se stát jako zřizovatel zbavil svého kapitálu a i většího vlivu nad těmito organizacemi. Současnou působnost zřizovatele vymezuje zákon.

Důvodová zpráva uvádí, že jeho působnost je vymezena tak, že nedovoluje přímé zasahování do činnosti VVI, ale ve spojení s působností dozorčí rady, která je mimo jiné i kontrolním nástrojem zřizovatele, umožňuje zřizovateli dostatečnou kontrolu nad majetkem, který do VVI vložil, a nad dodržením účelu, ke kterému ji zřídil.

Ve skutečnosti je však dozorčí rada jen bezzubým psem, který může maximálně štěkat, ale nemá, jak kousnout. Je velmi malým nástrojem na řízení výzkumných institucí s velkým majetkem, který dostaly velkorysým darem značný objem veřejných prostředků. Bohužel, neplatí pravidlo, že pokud chci efektivně investovat, musím své finance efektivně řídit a následně očekávat efektivní výsledky. Zřizovatel výzkumné instituce má spíše gesta, a nikoli reálnou sílu, takže není brán příliš vážně.

Rada instituce

Představte si, že si pozvete instalatéra, předem mu zaplatíte, a poté s napětím očekáváte, co opraví. Při jeho odchodu vám nezbude než se smířit s jeho slovy „ber, nebo nech být“. Zřizovatel nemá dokonce právo VVI zrušit, případně se spojit s jinou. Zákon hovoří jasně. Podobné kroky může udělat pouze s předchozím souhlasem nebo na návrh rady instituce. Nemůže zrušit VVI sám nebo se svým kontrolním orgánem dozorčí radou. Jinými slovy o zrušení či spojení rozhoduje jen rada instituce – tedy zaměstnanci instituce. A kapři si vlastní rybník nevypustí.

Obdobná, ba ještě kurióznější situace nastává při pokusu o sloučení VVI. Zde rozhoduje zřizovatel s předchozím souhlasem nebo na návrh rady každéVVI, která se sloučení účastní. Tady by mohla vzniknout pochybnost, který orgán VVI měl zákonodárce na mysli, když zákon hovoří pouze o „radách každé z veřejných institucí“, zatímco na jiných místech důsledně odlišuje mezi radou instituce a dozorčí radou. Domnívám se, že jde o nepřesnost a že zákonodárce měl na mysli radu instituce, nikoli dozorčí radu. Co je rada instituce?

Je složená ze zaměstnanců instituce a nejvýznamnějším orgánem, bez jehož souhlasu se instituce v podstatě nehne z místa. Zaměstnanci tedy rozhodují sami o sobě. A teď si představte, že se rada instituce spojí s odborovou organizací. Jejich cílem pak není výzkumná činnost, ale ovládnutí instituce. Cestou k němu může být například stávková pohotovost, okupační stávka, petice či shromáždění zaměstnanců. Ani jedna z uvedených činností není posláním ani cílem VVI, což pravděpodobně nikomu nevadí. Zřizovatel nemá žádnou možnost zasáhnout.

Alibi příživníkům

Kvalita každé instituce je dána kvalitou a schopnostmi jejích zaměstnanců. Pokud by si dal někdo práci a prošel Web of Science (databáze publikací) a našel výsledky jednotlivých členů některých rad institucí nebo se podíval na přehled jejich projektů, případně počet vychovaných doktorandů nebo mladých výzkumníků, musel by si položit otázku, jak je možné, že takoví lidé rozhodují o jakékoli organizaci?

Tato rada instituce je volena z výzkumných pracovníků výzkumnými pracovníky a stejná rada pak volí ředitele. Je obvyklé, že si nadřízený volí své podřízené, aby se na ně mohl spolehnout, zde je to však naopak. Řediteljedná samostatně pouze v operativních záležitostech. Záležitosti týkající se hospodaření, rozpočtu nebo vnitřních předpisů však musí řešit s radou instituce, tedy se svými podřízenými. Tím by měl být podle zákona zajištěn stálý dohled samosprávného orgánu na chod instituce a jeho vliv na vytváření dlouhodobých koncepcí a směrů rozvoje.

Výzkumníci si stěžují, že jim chybějí finanční prostředky, ale nevnímají, že ne všichni pracují, jak by měli. Pokud se instituce zbaví nevýkonných větví, budou peníze na kvalitní a vynikající. Současné hodnocení výsledků výzkumu a vývoje, popřípadě výzkumných organizací, sice dobrým pracovníkům neublíží, ale poskytuje alibi příživníkům. Nikdo od nich nic nečeká, ale občas se jim podaří být připsán jako spoluautor na publikaci nebo získat finanční prostředky na slabý projekt, a tím si „koupí“ několik let „imunity“.

Jiná skutečnost

Preferencemi aplikovaného výzkumu musí být potěšeno i vedení výzkumu v některých resortech. Je totiž lákavé, že ČR spasí „jejich“ výzkumníci, kteří se ráno probudí s fantastickým nápadem s pomocí soukromé agentury, které za to zaplatí z peněz daňových poplatníků, sepíší patentovou přihlášku a průmysloví giganti okamžitě přispěchají a budou jim nabízet šestimístné úplaty za podepsání licenční smlouvy na miliardové podíly na zisku. Takoví „vizionáři“ jsou dnes na vlně zájmu a jejich myšlenky se dotují.

To neznamená, že se nemají hodnotit výsledky, ubírat a přidávat peníze či rušit, nebo otvírat nová pracoviště. Především však musejí být nadřízení všech stupňů schopní rozpoznat, kdo z jejich přímých podřízených zaslouží podporu a kdo by měl odejít. A hlavně za svoje rozhodnutí musejí být ochotni nést odpovědnost.

Zdálo se, že tato nová forma je předzvěstí nového způsobu uspořádání resortního výzkumu podporovaného zejména z veřejných prostředků, který navždy vysvobodí ze socialistického pojetí státu a jeho majetku, kdy stát byl vnímán jako nositel „moci a vlastnictví“. Bohužel skutečnost je jiná. Nemám v úmyslu hodnotit, zda zvolená cesta formou transformace byla, či nebyla správná, ale systém funkčnosti za období, kdy je možné konstatovat, zda „tato třetí vlna privatizace“, jež má sloužit výzkumu a společnosti, byla zvolena a nastavena správně.

Kostra a srdce vědecké a výzkumné práce

Naše společnost je zahlcována stále novými prvky, za kterými se většina snaží klopýtat, aby je pochopila. Nesmí totiž ztratit krok, jinak by nebyla „in“. Někdy i dobrá myšlenka nevede k vytouženým cílům a významným prvkem všeho je člověk, který předurčuje, zda cesta od myšlenky povede, či nepovede k úspěchu bez ohledu na společenské či jiné uspořádání.

V roce 2000 profesor Rudolf Zahradník vyjmenoval hříchy současné epochy, ze kterých největším je nedostatek slušnosti, jak v žurnalistice, tak v politice, ale i v obci badatelské... Tímto výrokem expředsedy Akademie věd bych nerada vyvolala dojem, že výzkum se dostal po 28 letech do slepé uličky, ze které není cesty dále. Můj pohled směřuje na resortní VVI, a nikoli například na Akademii věd ČR, ačkoli jsem si vypůjčila slova jejího expředsedy.

Máme mnoho kvalitních vědců a vědeckých týmů i aktivní úspěšné vědce s původními badatelskými výsledky a vysokou společenskou a občanskou odpovědností. Ti tvoří kostru a srdce vědecké a výzkumné práce bez ohledu na uspořádání, systém či institucionalizaci, ve které svou činnost vykonávají. Jsou však svým posláním natolik pohlceni, že byrokracie a uspořádání poměrů kolem nich je pro ně spíše zátěží, a pokud se plně věnují své práci, nemají čas ani chuť se na těchto změnách systémů řízení a transformacích podílet.

A právě zde vzniká prostor pro menší skupinu „vědců“, u kterých převládá touha po „moci a vlastnictví“, a pro svůj úspěch zcela naplní ono známé „účel světí prostředky“. Budu velmi ráda, půjde-li o výjimky, a moje zkušenost s kupčením s výsledky bádání ze zahraničí, připisováním autorů na publikace, sdílení úvazků na několika výzkumných organizacích či univerzitách a podobně je ojedinělým excesem a celá naše věda není v rukou těchto „kapitánů vědy“.

Jasná pravidla pro financování a kontrolu

I z těchto důvodů bychom měli hodnotit rovněž výsledky, jež vznikly pouze v domácím kolektivu, a ty bonifikovat, jelikož odrážejí skutečnou experimentální práci v týmu. Výzkum by měl být soustředěn pod jedno ministerstvo z mnoha důvodů, především však finančních a koncepčních.

Ministerstvo školství by mělo stanovit jasná pravidla pro financování a kontrolu, zajistit jmenování ředitelů ve výběrových řízeních – nikoliv volbou budoucími podřízenými, jak je nyní v zákoně o VVI –, kontrolovat výsledky jejich práce a v případě pochybností požádat skupinu expertů o stanovisko, neúspěšného ředitele odvolat a novým výběrovým řízením najít lepšího.

Výběrová řízení na ředitele by se měla opakovat po pěti letech, současný ředitel by měl mít možnost se o post ucházet bez omezení doby jeho vykonávání. Závažná rozhodnutí ředitele by měla projednat volená rada instituce, ale jeho výkon by měl být co nejméně svazován jinými než obecnými předpisy a pravidly, protože odpovědnost nese v prvé řadě ředitel. Rada instituce by neměla rozhodovat za vedení pracoviště, protože je složená z výzkumných pracovníků, kteří rozhodují nejen o koncepci, ale především o svém hodnocení, financích, rozpočtu a investicích.

Uvedené problémy nelze generalizovat. Některá opatření k usměrnění českého výzkumu byla přijímána s nejlepšími úmysly, stejně jako zákon o VVI, bohužel však nejsou příliš účinná, dokonce v některých případech kontraproduktivní. Navzdory všem snahám chybí ve výzkumu i na vysokých školách zdravé konkurenční prostředí a otevřená a kritická výměna názorů a spousta věcí se plní pouze formálně.

Výzkum je kulturou a bohatstvím státu, a tak k němu musíme přistupovat. Nicméně to vypadá, jako by se v některých resortních výzkumných institucích vedení snažilo, aby se na palubě čím dál více zpívalo a nebylo vidět do podpalubí.