Nejvyšší soud musí být lídrem i v prezentaci justice navenek

Pavel Šámal musí v čele Nejvyššího soudu řešit narůstající zatížení, generační obměnu i způsob komunikace sledovaných případů. A v rozhovoru mimo jiné říká: „Nejvyšší soud je spolu s Nejvyšším správním soudem vrcholnou institucí obecné justice. Proto by se jak předseda, tak další vrcholní funkcionáři měli vyjadřovat k tématům, která jsou pro justici významná. Musí to tak být, neboť justice nemá žádný orgán, který by ji reprezentoval jako celek.“

LIDOVÉ NOVINY: V čele Nejvyššího soudu stojíte již tři roky. Zdá se mi, že se hodně změnila komunikace soudu navenek, působí otevřeněji, vstřícněji a lidštěji. Bylo to cílem?

ŠÁMAL: Jsem rád, že to tak působí. Vždy jsem měl k věcem otevřený přístup, nechci nic tajit. Nejvyšší soud je sice především institucí, která rozhoduje o dovoláních v trestních a civilních věcech, ale i soudci jsou jen lidé a naším cílem bylo více je představit veřejnosti. Máme nové webové stránky, pořádáme pravidelné tiskové konference, vydáváme internetový časopis Aequitas, zkrátka vytváříme obraz Nejvyššího soudu jako otevřené instituce evropského typu.

LIDOVÉ NOVINY: Kromě rozhodování konkrétních kauz je Nejvyšší soud i institucí, která má vliv na justiční politiku a podobu právního řádu. Bylo vaším cílem být jako předseda více vidět?

ŠÁMAL: Nejvyšší soud je spolu s Nejvyšším správním soudem vrcholnou institucí obecné justice. Proto by se jak předseda, tak další vrcholní funkcionáři měli vyjadřovat k tématům, která jsou pro justici významná. Musí to tak být, neboť justice nemá žádný orgán, který by ji reprezentoval jako celek. Dokud neexistuje, musí jeho roli „suplovat“ hlavně předsedové nejvyšších soudů.

LIDOVÉ NOVINY: Jinými slovy, nestačí jen vydávat kvalitní rozhodnutí?

ŠÁMAL: Přesně tak. Cílem rozhodovací činnosti je mimo řešení konkrétních kauz sjednocování judikatury, to je nejdůležitější a je to základ našeho působení. Ale vedle toho musí být Nejvyšší soud i lídrem v tom, jak je justice prezentována navenek. Soudní moc hraje klíčovou roli při budování a udržování demokratického právního státu a Nejvyšší soud má jít příkladem.

Snažím se o to, ale nechci hodnotit, nakolik se to daří. Každopádně se snažíme být vidět jak v Česku, tak i v Evropě. Spolupracujeme s vrcholnými soudy jiných států, pravidelně komunikujeme s evropskými soudními institucemi, pořádáme mezinárodní konference. Tím přispíváme k zlepšení obrazu české justice i českého státu v zahraničí.

LIDOVÉ NOVINY: Za svou téměř 40letou soudcovskou kariéru jste se funkcím vždy vyhýbal. Jak jste vnímal obraz Nejvyššího soudu, když jste byl řadovým soudcem?

ŠÁMAL: Dívám se dopředu, protože stálé ohlížení se zpět vás vždy velmi zatěžuje. Přitom mám historii velice rád a znát ji musíte, abyste se z ní poučil. Nerad ji ale hodnotím, neboť nejsem historik, a opravdu nerad se vyjadřuji k tomu, jak Nejvyšší soud působil dříve. Nechci říkat, že se mi něco nelíbilo, protože i jako řadový soudce jsem k tomu přispíval. Dnes už to není podstatné.

LIDOVÉ NOVINY: Nejvyšší soud na rozdíl od Nejvyššího správního soudu (NSS) nebyl vybudován na zelené louce, a ani není průběžně obměňován jako Ústavní soud. Má určité historické zatížení?

ŠÁMAL: Nehovořil bych asi o historickém zatížení, ale určitá institucionální setrvačnost tu samozřejmě je. Ale nemyslím si, že ta konzervativnost má jen negativní konotace. Zejména v činnosti rozhodovací je důležité, aby judikatura byla stabilní. Musí se sice vyvíjet, ale v zásadě podobně jako roste strom, který vychází z kořenů, jež v judikatuře tvoří principy, hodnoty a základní přístupy, má hlavní větve a na nich další větvičky, listy a lístečky, jimiž jsou konkrétní stanoviska a rozhodnutí. Z těchto hledisek vnímám konzervativnost jako pozitivum.

LIDOVÉ NOVINY: Nemířil jsem na rozhodovací činnost, ale spíše na vnitřní chod soudu. Tam si zejména Iva Brožová stěžovala, že měla v konzervativní instituci problém s prosazením některých svých představ. Jaká je zatím vaše zkušenost? Třeba možný příchod expertů zvenčí vyvolal u soudců značný odpor.

ŠÁMAL: Každá novinka přináší pozitivní i negativní reakce. V soudním prostředí je to ještě silnější, protože lidé jsou tu zvyklí na určitou stabilitu, která jim v zásadě vyhovuje. Není překvapivé, že můj záměr přivést na Nejvyšší soud několik lidí „zvenčí“, aby přinesli nové názory a přístupy, u některých kolegů narazil na odpor.

Všechny problémy tohoto typu je třeba otevřeně diskutovat. Řešili jsme to na plénu, každý měl možnost se vyjádřit a navrhnout změnu pravidel, které jsem k tomu později vydal. Řadě připomínek jsem ostatně vyhověl. Loni přijatá pravidla nastavují pravidla jak pro „externisty“, tak pro lidi zevnitř justice. Jsou o něco přísnější než dříve, protože jsem přesvědčen, že na Nejvyšší soud by měli přicházet jen ti nejlepší z nejlepších.

LIDOVÉ NOVINY: Nová pravidla jste přijali v době, kdy soud čeká velká generační obměna. Na konci loňského roku odešli čtyři soudci, letos jich bude hned šest. Jak se na to připravujete?

ŠÁMAL: Je to velká obměna, v minulém roce skončili dva soudci z věkových důvodů a jeden odešel na vlastní žádost. V nejbližších letech je nutno nahradit nejméně jedenáct z 68 soudců. Nic se nemění na tom, že Nejvyšší soud je primárně doplňován klasickým kariérním postupem z nižších soudů.

Aktuálně máme na stáži 15 soudců z krajských a vrchních soudů. Obvykle projdou několika senáty, které se pak vyjadřují, zda by byli pro Nejvyšší soud přínosem. Především z jejich řad se budou vybírat „náhradníci“ za soudce, kteří odejdou – ať už do penze nebo z jiných důvodů.

LIDOVÉ NOVINY: Kdy lze očekávat první soudce zvenčí justice?

ŠÁMAL: To je složitější. Musíte totiž najít osobnost, která by byla vhodná a zároveň ochotná nastoupit do kolektivu soudců Nejvyššího soudu. Těch není zas tolik. Mohu říci, že už probíhá diskuse o konkrétních jménech, ale nezávisí to jen na mně, musí dojít ke shodě jak s vedením soudu, tak s ministrem spravedlnosti a v konečné fázi o tom bude rozhodovat prezident republiky. Mimochodem, podle našich pravidel se může přihlásit kdokoliv. Zatím to nikdo neudělal, opravdu nám tu nestojí zástupy uchazečů. (směje se)

Předpokládám, že nějaký soudce zvenku přijde, ale kdy to bude, zatím nevím. Jakmile se na určitém jménu shodneme, bude zveřejněno a začne transparentní proces, kandidát se mimo jiné představí na kolegiu a musí nás přesvědčit, že je skutečně vhodným kandidátem. Do té doby nebudu komentovat žádná jména. Nechci ty lidi vystavovat diskusím ještě v době, kdy není nic jisté.

LIDOVÉ NOVINY: Když loni unikla na veřejnost první jména, o kterých se spekulovalo, vyvolalo to humbuk, který připomínal hon na čarodějnice.

ŠÁMAL: Mám z toho stejný pocit. To byla kampaň, pro mě naprosto nepochopitelná, založená na iracionálním odporu z řad některých soudců. Snad už horké hlavy vychladly a až dojde na věc, budou jednání konstruktivní.

LIDOVÉ NOVINY: Čím to je, že se právníci na Nejvyšší soud nehrnou? Platově to přece vychází velmi dobře.

ŠÁMAL: To není otázka peněz. Podle mě to má dva aspekty. Práce na Nejvyšším soudu je velmi specifická a náročná, je to kolektivní rozhodování – v senátech, ve velkých senátech, v kolegiích a na plénu. Vždy se musíte zapojit do otevřené diskuse a nakonec přijmout rozhodnutí. Někoho to láká, někoho ne. Když se navíc bavíme o osobnostech například z advokacie či akademické sféry, tak ne každý inklinuje k takovému rozhodování.

Podle mého názoru je to jedna z nejobtížnějších činností v právní branži, mimo odbornosti a morálních vlastností vyžaduje určitou odvahu a odpovědnost. Navíc jako na soudce jsou na vás kladeny mimořádné požadavky i z hlediska chování a vystupování na veřejnosti. Soudce na jedné straně soudí, ale na druhé straně je neustále posuzován veřejností. A druhý problém je čistě praktický. Nejvyšší soud sídlí v Brně, takže kdo tu chce pracovat, musí se přestěhovat nebo dojíždět.

LIDOVÉ NOVINY: Jak to dojíždění vnímáte? Nikdy jste se z Ústecka nepřestěhoval.

ŠÁMAL: Bydlím ve Velkém Březně a už od roku 1993 sem dojíždím. Kdybych v Brně bydlel, pak to mám sice blíž do práce, ale na druhé straně to má zase výhodu, že když tu nejsem, jsem trochu nedosažitelný. (směje se) Navíc učím na fakultě v Praze, takže bych jezdil tak jako tak. Ale rozumím tomu, že dojíždění někomu vadí. Může to také narušit rodinné vztahy, pokud se rodina za soudcem nepřestěhuje.

Mám hlavně představu, že Nejvyšší soud by neměl být složen jen z brněnských soudců, ale z těch nejlepších soudců z celé republiky. Měli jsme zájem o některé soudce, kteří ale během stáže zjistili, že jim dojíždění nevyhovuje. Ojedinělé jsou pak případy jako magistr Miloš Pól, který se kvůli dojíždění z Českých Budějovic po několika letech na Nejvyšším soudu vrátil koncem minulého roku na tamní krajský soud.

LIDOVÉ NOVINY: Nejvyšší soud dlouhodobě poukazuje na setrvalý nárůst počtu případů, které musí ročně vyřešit. Jak se daří vypořádávat se s tímto zatížením?

ŠÁMAL: To je velký problém. Pro srovnání, v roce 2012 sem přišlo 6783 věcí, loni to bylo už 9023 případů. Nárůst je rapidní hlavně v civilní agendě, na trestním úseku je to stabilnější. Je ale třeba říci, že soudci to zvládají. Daří se vyřizovat nové věci, ale úplně se nedaří snižovat nedodělky a zkracovat délku řízení. Když jsem nastoupil, tak se nám během prvního roku povedlo výrazně snížit počet věcí starších dvou let.

Dnes jich je kolem 20 a částečně to jsou věci, které nelze kvůli nějaké překážce rozhodnout (například jde o podání předběžné otázky Soudnímu dvoru EU nebo nutnost vyčkání skončení dědického řízení – pozn. red.). Dále máme několik složitých kauz, které prostě trvají dlouho. Civilní věci vyřizujeme průměrně za zhruba 200 dnů, trestní věci za 40 dnů. To jsou z pohledu evropského srovnání velmi dobrá čísla, jsme na tom lépe než v Německu, daleko lépe než v Itálii. Žádáme ale ministerstvo o dva až čtyři soudce navíc, abychom mohli být efektivnější.

LIDOVÉ NOVINY: Uvažovali jste někdy, že byste odbourali úzkou specializaci senátů v civilním kolegiu? Zní vůči nim kritika, že několik soudců zásadně ovlivňuje směřování určitého výseku právního řádu.

ŠÁMAL: Tu kritiku slyším i s tím, že to vede k určitému myšlenkovému uzavírání. Může to být pravda. Ale zase z hlediska sjednocování judikatury a rychlosti řízení je to pozitivní. Když soudce stále rozhoduje věci ze stejné oblasti a perfektně se v ní orientuje, je schopný to vyřídit rychleji. Kdyby se od specializace upustilo, minimálně v první fázi by to vedlo k zásadnímu prodloužení řízení. Za situace, kdy stále roste počet věcí, by to nebyla dobrá cesta, to si v současnosti nemůžeme dovolit.

LIDOVÉ NOVINY: Máte nějaké mechanismy, jak soudcům při rozhodování ulehčit, nebo musí každou z těch devíti tisíc věcí opravdu vzít do ruky soudce?

ŠÁMAL: Jelikož je to senátní rozhodování, každou věcí se zabývají dokonce tři soudci. Ta zátěž je poměrně vysoká. Každý soudce má k ruce své asistenty a záleží na něm, jak s nimi pracuje. Spis ale musí vždy nastudovat, dát pokyny a kontrolovat jejich naplnění a v konečné fázi zpracovat rozhodnutí. Asistent sice odvede část práce, ale odpovědnost nese vždy především soudce zpravodaj a nakonec celý senát.

LIDOVÉ NOVINY: Co více ovlivňuje důvěru v justici – vlastní zkušenosti člověka se soudy, nebo viditelné kauzy, o kterých se píše v médiích?

ŠÁMAL: Vlastní zkušenost je ošidná. Obvykle jde o spory, kde soud nemůže vyhovět každému. Osobní zkušenost tedy velkou vypovídací hodnotu nemá. Kdo rychle „vyhraje“, je spokojen. Když ale řízení trvá dlouho a člověk prohraje, asi si těžko řekne, jak pěkně mu soud žalobu zamítl nebo ho v trestní věci odsoudil k trestu odnětí svobody nebo jinému trestu. I když se pak třeba ani neodvolá, určitou křivdu může pociťovat a často v něm i zůstává.

U mediálních kauz velmi záleží na tom, jak se o ní referuje. Vadí mi, že novináři často hledají v rozhodování příliš velké senzace. Stále je snaha hledat něco v pozadí, že to není samo sebou, jak bylo rozhodnuto, že je tam korupce či něco dalšího. Nevylučuji, že takové případy jsou, ale chci vás ubezpečit, že to jsou absolutní výjimky. Soud zásadně rozhoduje podle toho, jak zjistil skutkový stav a jak věc právně posoudil.

Soudní rozhodování je mimořádně složité. Soudce u toho nebyl, vše se dozvídá zpětně prostřednictvím důkazů. V dnešní džungli právních předpisů navíc není snadné ani to právní posouzení. Právní řád je stále složitější a neustále se mění. Přitom nelze ani předpokládat, že se to dá nějak urychleně a účinně změnit. Podle mého názoru to v budoucnu lepší nebude, byť dílčí pozitivní změny nelze vyloučit. Rozvoj společnosti běží tryskem, náš parlament i orgány Evropské unie chrlí množství právních předpisů, a soudy na to musí reagovat.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se s těmi sledovanými kauzami vypořádáváte na Nejvyšším soudu?

ŠÁMAL: Přistupujeme k nim jako ke všem ostatním kauzám. Opravdu to není tak, že by soudce exponovanou kauzu rozhodoval jinak. Je ale pravda, že na rozdíl od tisíců běžných případů o obrazu justice často navenek rozhoduje hlavně ta jedna mediálně sledovaná kauza. Pak záleží na tom, jak skutkově i právně erudovaně, rychle a transparentně soud rozhodne a zda je to následně veřejnosti přesvědčivě sděleno a případně i vysvětleno.

LIDOVÉ NOVINY: Určujete jako předseda nějakou strategii, jak o mediálně sledovaných kauzách referovat?

ŠÁMAL: Chci říct jasně jednu věc. Vedení soudu do rozhodování konkrétních kauz žádným způsobem nemůže zasahovat, byť si většina lidí myslí, že jako předseda soudu mám nějaké zvláštní kompetence. Nemám. Opakovaně dostávám stížnosti, v nichž je požadováno, abych změnil rozhodnutí některého senátu Nejvyššího soudu nebo dokonce i nižších soudů. To mám přímo ze zákona zakázáno!

Samozřejmě ale mám pravomoc směrem k tomu, jak se věci komunikují navenek. Často spolu s konkrétním předsedou senátu a s tiskovým mluvčím řešíme, co se bude sdělovat veřejnosti. Vždy je to ale až po rozhodnutí. Dokud věc není rozhodnuta, vůbec se k tomu nemůžeme vyjadřovat. Tak to je všude v Evropě i v demokratickém světě.

LIDOVÉ NOVINY: Proto se třeba Nejvyšší soud nijak nevyjadřoval, když odložil vykonatelnost v případech Altner a Peroutka?

ŠÁMAL: Nebudu komentovat konkrétní případy. Mohu jen zopakovat, že dokud věc není rozhodnutá, nesdělujeme nic. A odklad vykonatelnosti nic nemění na tom, že věc je stále „živá“.

LIDOVÉ NOVINY: Značným problémem především v trestních věcech je, že Nejvyšší soud nějak rozhodne, třeba Marek Dalík byl propuštěn z vězení, ale rozhodnutí bylo zveřejněno až za určitý čas. Můžete s tím něco dělat?

ŠÁMAL: To souvisí s tím, že většinu věcí rozhodujeme v souladu se zákonem bez jednání nebo v neveřejném zasedání. Může být trochu problém, že už se sice ví, že padlo rozhodnutí, ale my stále nesmíme nic sdělovat. Ctíme totiž zásadu, že první se o rozhodnutí vždy musí dozvědět účastníci. Nebylo by přijatelné, kdyby se o výsledku své věci dozvěděli z médií.

Snažíme se být otevření, ale všechno má své hranice. Justice musí být v mediální prezentaci zdrženlivá, nesmí se vyjadřovat před rozhodnutím a po jeho vyhlášení nemůže říkat něco, co v rozhodnutí není. V některých státech se ostatně justice do médií nevyjadřuje vůbec nad rámec rozhodnutí, jen vydá rozsudek nebo usnesení a rozešle ho stranám.

LIDOVÉ NOVINY: Jako předseda soudu tedy opravdu nemáte vůbec žádný vliv třeba na to, jak rychle se určité kauzy rozhodují?

ŠÁMAL: Ze zákona samozřejmě sleduji, aby bylo rozhodováno bez průtahů. V tomto směru sleduji rychlost rozhodování na základě měsíčních výkazů a mohu provádět prověrky soudních spisů. Zásadní pravidlo je, že když je věc starší než jeden rok na trestním úseku a než dva roky na civilním úseku, pak společně s předsedou příslušného kolegia přijímáme opatření k urychlenému rozhodnutí.

Jinak řeším tyto otázky i na základě stížností účastníků. V této souvislosti je třeba však zdůraznit, že jako předseda soudu jsem povinen vytvářet soudcům podmínky, aby mohli kvalitně a rychle rozhodovat. Z tohoto hlediska jsme zvýšili počet asistentů, zlepšili činnost kanceláří, vytvořili oddělení analytiky a srovnávacího práva, staví se nová budova atd. Opravdu nejsem žádný gubernátor.

LIDOVÉ NOVINY: Jak by měla vypadat procedura výběru nového vedení Nejvyššího správního soudu?

ŠÁMAL: Rozhodně se k tomu nechci nějak konkrétně vyjadřovat. Tato procedura je určena zákonem a já jako předseda Nejvyššího soudu na to nemám žádný vliv, je to pravomoc prezidenta republiky s kontrasignací předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

Mohu si jen obecně přát, aby to byla osoba, která bude komunikativní, s níž budu moci pokračovat v dobré spolupráci obou nejvyšších soudů. Aby to byla osobnost na vysoké odborné i osobní úrovni, s mimořádnými organizačními schopnostmi a morálními vlastnostmi, aby Nejvyšší správní soud pokračoval v tom, jak to dobře nastartoval Josef Baxa. Prostě měla by to být osobnost podobného ražení.