Lidovky.cz

Největší změny ve způsobu výuku nastaly až v posledních letech

Jaroslava Marešová, učitelka v důchodu. foto: Foto Martin PolívkaMAFRA

„Dnes děti přijdou do školy a hned se učí písmena, to my jsme měli čtvrt roku předslabikářové období, kdy jsme je na čtení připravovali zrakově, sluchově,,“ vypráví učitelka v důchodu Jaroslava Marešová.
  10:52

Učit chtěla odmalička. Po maturitě na střední pedagogické škole dostala umístěnku na základní školu v Kašperských Horách a zůstala tam více než 40 let. Učila nejčastěji prvňáky a druháky. „Dříve děti nechodily do školy tak připravené, neznaly barvy, špatně mluvily. Ale v první třídě se většinou vše srovnalo,“ vzpomíná v rozhovoru učitelka v důchodu Jaroslava Marešová.

LIDOVÉ NOVINY: Vzpomenete si na svůj první den v roli učitelky?

MAREŠOVÁ: Na to si pamatuju velmi živě, včetně toho, že jsem na sobě měla bílé šaty s modrými proužky. Psalo se 1. září 1957 a bylo mi devatenáct. Dostala jsem třetí třídu o 30 dětech a měla jsem hroznou trému, něco jsem tam blekotala…

Tehdy se učitelky dělily na takzvané elementaristky, které učily první a druhou, a ty ostatní, které učily od třetí do páté. Já jsem měla většinu života první a druhou třídu, to je ta nejkrásnější práce. Dostanete nepopsaný list a na konci roku čtou, píšou, počítají a spoustu toho znají.

Ve městě byl tehdy velmi naplněný dětský domov a zrovna v té mé první třídě bylo z domova hodně dětí, některé kázeňsky dost problémové, a to byl pro naprosto nezkušenou učitelku docela oříšek. Kromě nich jsem měla ve třídě ještě děti Rumunů, Slováků a Podkarpatských Ukrajinců, kteří tehdy do kraje přicházeli do chalup po Němcích. Na první rok nemám hezké vzpomínky, ten druhý už byl nádherný.

LIDOVÉ NOVINY: Co se změnilo?

MAREŠOVÁ: Se svou první třídou už jsem dál nešla, dostala jsem druháčky. Bylo jich jen 20 a já už trochu víc věděla, jak na ně. Ono strašně záleží, jak se třída poskládá, a s tou druhou už jsem měla větší štěstí. Tehdy se učitelky dělily na takzvané elementaristky, které učily první a druhou, a ty ostatní, které učily od třetí do páté. Já jsem měla většinu života první a druhou třídu, to je ta nejkrásnější práce.

LIDOVÉ NOVINY: V čem?

MAREŠOVÁ: Dostanete nepopsaný list a na konci roku čtou, píšou, počítají a spoustu toho znají. Když jsem jim na začátku druhé třídy dala napsat kotě, napsali koťe nebo kotje, ale na konci roku už hezky správně kotě. To je na tom to nejkrásnější, že za sebou vidíte kus práce.

LIDOVÉ NOVINY: Byl to váš dětský sen, stát se učitelkou?

Mohli jsme si o něco požádat, já jsem chtěla okres Sušice, přidělili mě do Kašperských Hor, které leží asi 15 kilometrů od obce, kde jsem tenkrát žila s rodiči. Můj tehdejší snoubenec třeba dostal umístěnku až do Krušných hor, ale když jsme se vzali, nechal se přeložit na stejnou školu.

MAREŠOVÁ: Ano. S jednou kamarádkou jsme si pořád hrály na školu. Nosily jsme tašku, v ní inkoust a vzpomínám, jak jsme jej jednou vylily do postele.

LIDOVÉ NOVINY: Školu, na které jste potom zůstala více než 40 let, jste si sama vybrala?

MAREŠOVÁ: Kdepak, to tehdy nešlo. Studovala jsem střední pedagogickou a po maturitě jsme dostávali takzvané umístěnky. Mohli jsme si o něco požádat, já jsem chtěla okres Sušice, přidělili mě do Kašperských Hor, které leží asi 15 kilometrů od obce, kde jsem tenkrát žila s rodiči. Můj tehdejší snoubenec třeba dostal umístěnku až do Krušných hor, ale když jsme se vzali, nechal se přeložit na stejnou školu.

Tehdy to byla velká škola – když jsem nastoupila, bylo nás 27 učitelů a asi 360 žáků. Dnes chodí do školy maximálně 150 dětí, a to do ní dojíždějí z mnoha obcí v okolí, kde školy už zavřeli. Jednou jsem v první třídě měla 41 dětí, to byl ukrutný rok. Když jsem s nimi někam šla, začátek štrúdlu byl v přízemí a konec ještě nahoře. Naštěstí to trvalo jenom rok, hned potom vyšel zákon, že maximum je 40 dětí, takže se moje třída rozdělila na dvě.

LIDOVÉ NOVINY: Proměňovaly se děti nějak v průběhu času?

Jednou jsem měla první třídu, byl podzim, venku zataženo, mlhavo a najednou se jeden kluk podíval z okna a zakřičel „sajc“. V ten moment se všichni zvedli, jako když do nich střelí, a běželi se podívat k oknům, co to vidí. On chtěl říct „zajíc“, ale byla to dokonce veverka. Řeč jsme cíleně rozvíjeli v rámci prvouky, učili jsme děti nová slova a správnou výslovnost.

MAREŠOVÁ: V jedné věci hodně: jsou čím dál chytřejší. Dříve toho děti tolik neznaly, nechodily do školy tak připravené. Mám pravnučku, teď jí byly dva roky, a ona zná barvy a řekne úplně všechno, je strašně šikovná. To nám přišly děti do první třídy a barvy neznaly, mnohé hrozně špatně mluvily, některým jsem sotva rozuměla.

Jednou jsem měla první třídu, byl podzim, venku zataženo, mlhavo a najednou se jeden kluk podíval z okna a zakřičel „sajc“. V ten moment se všichni zvedli, jako když do nich střelí, a běželi se podívat k oknům, co to vidí. On chtěl říct „zajíc“, ale byla to dokonce veverka. Řeč jsme cíleně rozvíjeli v rámci prvouky, učili jsme děti nová slova a správnou výslovnost. Během té první třídy se to většinou srovnalo.

LIDOVÉ NOVINY: Zažila jste za těch 40 let nějaké velké změny ve způsobu výuky?

MAREŠOVÁ: Ty největší změny nastaly až v posledních letech. Dnes děti přijdou do školy a hned se učí písmena, to my jsme měli čtvrt roku takzvané předslabikářové období, kdy jsme je na čtení připravovali zrakově, sluchově, učili se počítat a vytleskávat slabiky, slyšet písmena. Počítat se začalo hned, ale zdaleka ne v takovém tempu jako dnes, ještě ani v devadesátých letech to nešlo tak rychle.

Vzpomínám na jednu éru, kdy se objevilo něco nového: množiny. To byla hrozná kravina – kabinet narvaný pomůckami, a že dvě a tři je někdy čtyři, když je průnik podmnožin. Body se znázorňovaly kuličkami, to je samá lež. Já jsem dělala na škole metodičku, jezdila jsem na školení a pak jsem připravovala ukázkové hodiny pro kolegyně. Stálo to strašně peněz a velmi pochybuji, že to bylo pro někoho přínosné.

Vzpomínám na jednu éru, kdy se objevilo něco nového: množiny. To byla hrozná kravina – kabinet narvaný pomůckami, a že dvě a tři je někdy čtyři, když je průnik podmnožin. Body se znázorňovaly kuličkami, to je samá lež. Já jsem dělala na škole metodičku, jezdila jsem na školení a pak jsem připravovala ukázkové hodiny pro kolegyně. Stálo to strašně peněz a velmi pochybuji, že to bylo pro někoho přínosné.Možná tahle metoda nějak rozvíjela myšlení, ale brzy se od ní upustilo, celý kabinet se vyházel.

LIDOVÉ NOVINY: Jak jste to dělala s dětmi cizinců? Předpokládám, že neuměly hned česky…

MAREŠOVÁ: V každé třídě jsem měla šest až osm dětí z dětského domova, k tomu pět až šest dětí ze zemědělských rodin přistěhovalců, často z odříznutých obcí. U těch nebyl problém jen jazyk. Museli doma pomáhat, starat se o dobytek, nikdo se jim nevěnoval. Když přinesli domácí úkol, byl to zázrak, často jsem otevřela sešit a tam bylo naplácané jídlo.

Vždycky jsem říkávala, že trojky těchhle dětí byly daleko vydřenější než jedničky těch, které měly doma první poslední. Děti se naštěstí učí strašně rychle. V jedné třídě jsem měla dvě sestry, byl mezi nimi tříletý věkový rozdíl, ale dostaly se obě ke mně. Když přišly, neuměly ani slovo, ale za chvíli všechno dohnaly a nakonec šla jedna na ekonomickou školu a druhá je zubní laborantka.

LIDOVÉ NOVINY: Takže vlastně inkluze…

V jedné třídě jsem měla dvě sestry, byl mezi nimi tříletý věkový rozdíl, ale dostaly se obě ke mně. Když přišly, neuměly ani slovo, ale za chvíli všechno dohnaly a nakonec šla jedna na ekonomickou školu a druhá je zubní laborantka.

MAREŠOVÁ: Ano, byly to pestré třídy. Ve městě ale byla i zvláštní škola, takže děti, které nebyly schopny učivo zvládat, šly tam.

LIDOVÉ NOVINY: Jak je možné, že jste tak dobře znala poměry v rodinách?

MAREŠOVÁ: Když byl nějaký problém, chodilo se do rodin. Někdy se mnou šel i ředitel. A když jsem byla já malá, chodil učitel do všech rodin. Já jsem se učila výborně, a přesto k nám chodili. Myslím, že je to dobré. Zvlášť když jsou problémy, bez kontaktu s rodinou to nejde.

LIDOVÉ NOVINY: Setkala jste se s šikanou?

MAREŠOVÁ: Nepatrně. Ani takové to „vole, vole“ ještě neexistovalo. Děti věděly, že se ve škole musejí chovat slušně. Jednou se šikana objevila a ředitel měl dlouhý proslov do rozhlasu. Hodinu nato jsem o přestávce odešla, a když jsem se vrátila, dvě děti zvedaly holku a pouštěly ji z výšky na zem. Ta brečela, zranila si nohu. Já jsem se neudržela a dala jsem jim na zadek. Tenkrát se to tolik neřešilo, byla spousta rodičů, kteří nám říkali: nepište mu poznámku, radši mu dejte na zadek. Mě ale tatínek té holky, které jsem dala na zadek, dodneška nezdraví.

LIDOVÉ NOVINY: Jaká jste byla učitelka?

Když byl nějaký problém, chodilo se do rodin. Někdy se mnou šel i ředitel. A když jsem byla já malá, chodil učitel do všech rodin. Já jsem se učila výborně, a přesto k nám chodili. Myslím, že je to dobré. Zvlášť když jsou problémy, bez kontaktu s rodinou to nejde.

MAREŠOVÁ: Spíš přísná a taková rychlá, chtěla jsem, aby hodiny odsýpaly. Rodiče vždycky říkali: když bude naše děti učit Marešová, budou něco umět. Potom, co odešli třeba na osmileté gymnázium, chodili mi rodiče zpětně děkovat, jak jsou děti dobře připravené. Milovala jsem matematiku a fyziku, a když se mi ve třídě objevili žáci, kteří byli nadaní, chodila jsem do školy v sedm ráno a připravovala je na soutěže a olympiády.

LIDOVÉ NOVINY: Měla jste nějaké fígle na kázeň?

MAREŠOVÁ: Záleží, jaký má hodina spád, jak to děti baví a zajímá. Jakmile nemají práci, začnou se nudit a zlobit. Musíte to mít dobře naplánované a připravené, včetně rezervní práce pro ty rychlé. Musíte děti zasoustředit, všechny je na sebe upoutat, abyste něco udělala. Jakmile je tam jeden rušivý živel, neuděláte s nimi nic. A čím jsou mladší, tím je to horší. Když chce někdo na záchod, musíte ho pustit, v první třídě to jinak nejde, ale v ten moment máte rozklíženou celou třídu, a než je zase upoutáte, on se z toho záchodu vrátí a pozornost je znovu tatam.

V devadesátých letech přišla do školy novinka, že žáci měli dovoleno pít. Takže uprostřed hodiny se někdo napije, upadne mu zátka, začne ji hledat a celá třída to sleduje. Mezitím to pití vylije, takže to musíte utírat. A soustředění je pryč. Přiznám se, že já jsem jim pít nedovolila – přece neumřou žízní během 45 minut. Nebo žvýkačky – vůbec nic jsem neříkala, jen jsem otevřela okno... Byla jsem přísná a náročná, ale mám čisté svědomí, že jsem udělala všechno pro to, aby se naučili co nejvíc.

LIDOVÉ NOVINY: Zažívala jste jako učitelka i perné chvilky?

Záleží, jaký má hodina spád, jak to děti baví a zajímá. Jakmile nemají práci, začnou se nudit a zlobit. Musíte to mít dobře naplánované a připravené, včetně rezervní práce pro ty rychlé. Musíte děti zasoustředit, všechny je na sebe upoutat, abyste něco udělala. Jakmile je tam jeden rušivý živel, neuděláte s nimi nic.

MAREŠOVÁ: Nejhorší je, když se ztratí dítě. Stalo se mi to dvakrát – jednou jsme na výletě v Praze dali rozchod na Karlově mostě s tím, že na konci mostu se zase sejdeme, ale jedna holka nikde. Nakonec jsme ji našli, ale byla to hrůza.A těsně než jsem šla do důchodu, jsem měla ve čtvrté třídě takové tři nemotorné kluky, při sportu je nikdo nechtěl do družstva a podobně. Jednou za čtvrt roku se dělala takzvaná branná cvičení. Rozdělili jsme děti do družstev po třech a měly ujít určitou trasu a plnit úkoly.

Tyhle kluky zase nikdo nechtěl, a tak museli jít spolu. Vypustila jsem je jako poslední a myslela si, že nějak dojdou. Jenže když jsem se vrátila do cíle, oni nikde. Trasa vedla příšerným terénem, obrovské skály, srázy, dříve se tam těžilo. Běžela jsem zpátky na místo, odkud jsem je vypouštěla, pak do školy, jestli nedošli tam, ale nikde nebyli. To si neumíte představit, jakou jsem zažila hrůzu. Až najednou je vidíme, jak kráčejí úplně z jiného směru. Vůbec nevím, jak se tam dostali. Z úkolů neměli splněno nic. Ale všichni tři se vyučili a jsou úspěšní, jeden z nich je moc dobrý kuchař, další zedník.

LIDOVÉ NOVINY: Takže se na základní škole ještě nedá odhadnout, kdo bude úspěšný?

MAREŠOVÁ: U některých dětí bylo už ve škole jasné, že to někam dotáhnou – učila jsem jednoho chlapce, kterému šla skvěle matematika, teď pracuje jako vědec ve Francii. Ale byli i tací, kteří vypadali k ničemu, a nakonec jsou taky úspěšní.

LIDOVÉ NOVINY: Dnes se hodně mluví o tom, že učitelům hrozí vyhoření. Co vám proti němu pomáhalo?

U některých dětí bylo už ve škole jasné, že to někam dotáhnou – učila jsem jednoho chlapce, kterému šla skvěle matematika, teď pracuje jako vědec ve Francii. Ale byli i tací, kteří vypadali k ničemu, a nakonec jsou taky úspěšní.

MAREŠOVÁ: Měla jsem štěstí na výborný kolektiv, celé ty roky. A učila jsem ráda, strašně mě to bavilo. Pamatuju si na jednoho kluka – hrozně zlobil, a když se blížil konec prázdnin, jezdil tady na kole a říkal mi, jak se těší do školy. Já na to, že se na něj taky těším, a byla to pravda. A nejen na něj. Žila jsem tím, byla jsem hodně svědomitá, na prstech jedné ruky bych spočítala, kdy jsem šla do školy bez přípravy.

Výuka skončila v půl jedné a já jsem tam ještě do čtyř seděla, než jsem všechno opravila a přichystala. Dnes je všechno předtištěné, my jsme museli všechno předepisovat – představte si, jak dlouho trvá, než 40 dětem předepíšete písanku. Velká pomoc byla tiskátka a potom se různé pracovní listy vyplňovaly přes fólii. Každou hodinu jsem si detailně připravovala, učilo se tehdy hodně individuálně – rozdělili jsme si třídu třeba na tři skupiny a každá dostala práci podle toho, na co stačila, a s těmi nejslabšími jsem pracovala já. Dávala jsem i různé domácí úkoly.

LIDOVÉ NOVINY: Jaký byl odchod do důchodu? Chtělo se vám?

Učila jsem ráda, strašně mě to bavilo. Každou hodinu jsem si detailně připravovala, učilo se tehdy hodně individuálně – rozdělili jsme si třídu třeba na tři skupiny a každá dostala práci podle toho, na co stačila, a s těmi nejslabšími jsem pracovala já.

MAREŠOVÁ: Nechtělo. Můj manžel učil celé roky na stejné škole a nakonec se stal ředitelem. Když jsem v roce 1994 odcházela do důchodu, domluvila jsem se s ním, že budu chodit suplovat. Vydrželo mi to ještě asi deset let, to už jsem pak učila vnuky svých někdejších žáků.Teď už se realizuji jen na pravnoučatech. Jedna vnučka žije v Anglii a hrozí, že její děti nebudou umět česky, tak jsem jim sehnala učebnice, a když přijedou na prázdniny do Česka, učím se s nimi.

Jaroslava Marešová (81)

  • Pochází ze Soběšic u Klatov.
  • Vystudovala Pedagogickou školu pro vzdělání učitelů národních škol.
  • Celý život učila na prvním stupni základní školy v Kašperských Horách. Dnes je v důchodu.
  • Má dvě děti, pět vnoučat a čtyři pravnoučata.
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.