KOMENTÁŘ Jana Schneidera / V době, kdy úkorně pociťujeme úpadek politických mravů způsobený úpadkem mravů společenských, a naopak, nebude od věci připomenout něco pozitivního.
V roce 2001 ohlásil Miloš Zeman, že nebude obhajovat funkci předsedy sociální demokracie. Zůstal do následujícího roku ve funkci premiéra, a poté se stáhl z politického života. Tehdejší místopředseda ODS Petr Nečas v této souvislosti prohlásil, že Zeman je „brilantní a vůbec nejlepší rétor na české politické scéně. Určitě je jednou z jejích nejvýraznějších postav, takže z tohoto pohledu je nepřehlédnutelným monumentem českého politického spektra“.
Takto případně a na férovku vyseknutá poklona nebyla běžnou ani tehdy, ani nyní. Proto je dobře si ji občas připomenout. A zejména nyní, kdy se cesty Nečase a Zemana opět protnou. Nečas v onom výroku nevyslovil žádné morální hodnocení, pouze profesionální respekt. Bylo by jistě milé, kdyby oba dokázali navázat – při všech nutných půtkách – na tento moment české politické historie spíše, než na ty jiné, jimiž bohužel oplývá.
Otázka věrohodnosti
Zemanův předvolební politický autoportrét měl bezpochyby ostřejší kontury než Schwarzenbergův. Jediná námitka zbyla nespokojencům, a to Zemanova zproblematizovaná důvěryhodnost. Jistěže mu nelze bezvýhradně věřit. Nelze ovšem ani říci, že mu nelze věřit vůbec. Například je mu třeba přiznat, že jako premiér „dopustil“ zatčení, odsouzení a uvěznění ministra vlastní vlády (Iva Svobody).
Zeman okamžitě po zvolení prezidentem své politické preference důrazně zopakoval. Vysvětlil také, jak na jejich prosazení může prezident pracovat zcela v rámci svých pravomocí. Může tato témata například nastolovat ve veřejném diskurzu, získávat pro ně veřejnost, až se stane i pro ty nejlínější politiky zřejmým, že přijetím těchto témat za své mohou zvýšit vlastní preference.
Zeman se jistě dočká i pocitu, jaké to je, když mu někdo „jde po krku“Zeman se vyslovil pro zavedení „panašovacího“ volebního systému a pro zákon o prokazování původu příjmů a majetku. Současně zmínil pro znalce zajímavý námět. Předeslal trochu módně, že by nerad uděloval milosti, a že by tedy byl radši pro obnovení procesu s Jiřím Kajínkem, avšak u jiného než u plzeňského soudu (ten mu dosavadní i nadějně vypadající podněty na obnovu procesu vždy „zamázl“). To je skutečně nadějná zpráva. Doplníme-li spektrum výroků Miloše Zemana „v den prvý“ o nápad, že by Libor Michálek měl šéfovat Nejvyššímu kontrolnímu úřadu, máme hned o čem přemýšlet!
A co je důležité – Zeman sdělil své preference, a tím se vydal tisku i veřejnosti tak trochu v plen. Ano, bude hodně záležet na veřejnosti a na médiích, nakolik si Zemana budou hlídat. Tak starý není, aby se nemohl pokusit za pět let o repete. Ješitný je na to dost. Musel by být i dost důvěryhodný.
Veřejnost tedy bude mít v rukou dost silné páky. Zeman se jistě dočká i pocitu, jaké to je, když mu někdo „jde po krku“. Na nás všech pak bude, aby ten veřejný screening při vší tvrdosti a důslednosti respektoval jisté meze a aby nebyl předpojatý, protože pak by nebyl účinný.
Bezesné noci české vlády
Domyslíme-li další Zemanovu aktivitu do konce, nemuselo by být paradoxně až tak zle. A to myšleno všeobecně. Nespokojenost s vládou je velká, její důvěryhodnost se limitně blíží nule. Čím to asi je? Proč kritici vlády zprava doleva mají neustále ve slovníku slovo „netransparentnost“?
A teď si představme, že Miloš Zeman, věrný svým slibům, začne chodit na vládu. Nemusí tam být ani moc aktivní, stačí, když bude pozorně poslouchat a občas se na něco zeptá. Pak skončí vláda a novináři – místo tradičně nudné, kožené a nicneříkající vládní tiskovky – dostanou od Zemana pěkně šťavnatý komentář. Prezident tak má šanci stát se prodlouženým uchem a okem veřejnosti. A možná i svědomím. Jeho možné preferenční zisky v této oblasti jsou obrovské.
Ani s utajením jednání vlády by si premiér moc nepolepšil, prezident má ke všem informacím přístup ze zákona. Nadto by mohl požádat Národní bezpečnostní úřad o přezkoumání, zda některá jednání nejsou utajena bezdůvodně, jen kvůli odepření informací veřejnosti.
Lepší vztah na Západ
Mnoho úsilí věnovali někteří škarohlídi rozšíření názoru, že po zvolení Zemana prezidentem by se republika začala nějak výrazně orientovat na Východ. Nic proti tomu! Urážlivým přístupem k Východu jsme plnili roli tvrdé ideologické avantgardy bojovníků proti komunismu a naše původní obchodní domény chutě převzali ti, za něž jsme tahali ty ideologické kaštany z ohně. Takto jsme hrdinně ideologicky obstáli již na Blízkém východě, v severní Africe a na Kubě, zatímco obchod zaplakal.
Bližší styky s ruským gigantem Lukoilem než Zeman měla Topolánkova vládaOno je to ale s tím Východem úplně jinak. Bližší styky s ruským gigantem Lukoilem měla totiž Topolánkova vláda. Začátkem prosince 2007 dokonce přistál na Ruzyni soukromý tryskáč! Prezident Lukoilu Vagit Alekperov letmo navštívil českého prezidenta Václava Klause, a pak se „neoficiálně“ zastavil u premiéra Mirka Topolánka. Zatím u ministra dopravy Aleše Řebíčka intenzivně jednal viceprezident Lukoilu Valerij Subotin. Oficiálních výstupů se však nikdo nedočkal. Ještě nějaké otázky?
Takže na Východ vztahy, jak vidno, prohlubovat netřeba. A směrem na Západ, k EU, všichni komentátoři jásají. Po eurofobovi Klausovi snad Zeman nastolí normální vztahy. Doufejme, že v nich zůstane zachován kritický duch, ale nikoliv předpojatost.
K masarykovské tradici
Zajímavým způsobem oživila přímá volba prezidenta diskusi o masarykovské tradici. Docela neuvěřitelným způsobem byl do ní implantován Karel Schwarzenberg. Tento absurdní nápad se naštěstí neujal. Stavět „knížete“ do stop zakladatele první republiky, která jedním z prvních právních aktů zrušila užívání šlechtických titulů, je skutečně neotřelé. Dělat z příznivce návratu světské moci církve tradenta iniciátora rozsáhlé pozemkové reformy, jíž byla církev majetků zbavena, toť výkon hodný absolventů VÚML!
Na tomto webu zaznělo cosi o „strejcovské demokracii“. V ten okamžik na mne dýchla první republika. Nikoliv ta zmanipulovaně mýtická, na jejíž tradici by se dal naroubovat i favorit monarchistů, nýbrž ona reálná, se všemi těmi zápary, fauly, boulemi, korupcí (známá je aféra lihová, benzinová i uhelná) – ale i s tím široko daleko nejbytelnějším demokratickým fundamentem.
Masaryk dovedl riskovat, zatímco Schwarzenberg několikrát zahlásil úmysl odejít z morálních důvodů z vlády, ale nikdy se k tomu neodhodlal A ještě jeden dobře „masarykovský“ rozdíl, ať se to komu líbí, nebo ne. Masaryk dovedl riskovat. Svými postoji v boji o Rukopisy či v „hilsneriádě“ si mnoho přátel nenadělal a ustál i docela brutální ataky. Schwarzenberg několikrát zahlásil úmysl odejít z morálních důvodů z vlády, ale nikdy se k tomu neodhodlal. A to přesto, že mohl vycítit velkou společenskou poptávku po morálně silném postoji. Kdyby zariskoval, byl by ve vládě dávno zpět, v pozici mnohem silnější, neřku-li jako premiér. Zřetelně si nevěřil, a voliči tu umělost předvolební sebedůvěry vycítili.
Miloš Zeman tu odvahu měl. Odešel na vrcholu kariéry středem. Nemusel, risknul to, odešel – a zkusil se vrátit před deseti lety, přímo na Hrad. Škaredě při tom narazil. Odpočal si a risknul to znovu. Neměl co ztratit, to je pravda, ale navíc si viditelně věřil. Jeho triumf by se proto dostavil zřejmě i bez těch faulů.
Kdo by měl odcházet?
Nejpitomnějším momentem kampaně bylo vyhlášení současného prezidenta Klause o emigraci v případě vítězství Schwarzenberga a řeči na různých fórech o „hledání jiného místa k životu“. Nepochopili tito mluvčí vůbec nic o demokracii. Její podstatou není ani problém ovládající většiny, ani problém ovládající menšiny, ale problém řešení sporů. Jejich charakter se neomezuje pouze na politologické otázky a zasluhuje mnohem více pozornosti, citlivosti, odvahy a tolerance.
Jsme zhruba v situaci srovnatelné s tím, kde byla první republika koncem třicátých let 20. stoletíMísto těchto defétistických a poměrně i urážlivých řečí bude třeba se starat o to, aby se tu dalo žít. Ve vztahu k novému prezidentovi, jehož ledví bylo v předvolební kampani důkladně provětráno a jehož špatné stránky byly mnohokráte zmíněny až přezdůrazněny, to znamená, že by mu měla být věnována cílená, důsledná a setrvalá pozornost. Podobně i všem ostatním státním institucím. Demokracie nikdy nefunguje „sama od sebe“. Je to strašně náročný styl správy věcí pozemských.
Strachu a obavám z nového prezidenta je možné důstojně čelit pouze aktivně. O jeho slabinách víme, je tedy jasné, na co se zaměřit. Užitek z toho můžeme mít všichni. Jsme zhruba v situaci srovnatelné s tím, kde byla první republika koncem třicátých let, taktéž po dvaceti letech „učení se demokracii“. Vnější podmínky jsou dnes nebetyčně lepší. Na nás teď je, zdali dokážeme, kam až mohla první republika dospět.