Lidovky.cz

Nejlepší přítel Izraele na světě? Česko.

Blízký východ

  6:19

Česká republika hlasovala proti návrhu povýšit Palestinu na nečlenský stát OSN. Nad důvody se zamýšlí Ondřej Šlechta.

foto: © ReutersČeská pozice

KOMENTÁŘ Ondřeje Šlechty / Výsledek čtvrtečního hlasování Valného shromáždění OSN, které povýšilo Palestinu na nečlenský pozorovatelský stát OSN, nebyl překvapivý. Přesto se ukázalo, že některé západní státy, jejichž proizraelský postoj byl dříve jednoznačný, se nyní zdržely hlasování. Ne tak Česká republika, která vedle USA, Kanady, Panamy a dalších několika málo států převážně z Tichomoří hlasovala proti návrhu.

Hlasování se odehrálo na den 65 let od chvíle, kdy Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci číslo 181, která rozdělila území historické Palestiny na dva státy. Zatímco židovské obyvatelstvo rozhodnutí přijalo, arabské státy nikoliv a od roku 1948 došlo k několika válkám, jejichž cílem bylo z arabské strany status quo v Palestině zvrátit.

Konflikt má dlouhodobou dynamiku a současné povýšení statutu Palestiny je nutné vnímat také v kontextu procesů arabského jara, kdy po sérii pádu dlouholetých čitelných režimů zřejmě nastává éra větší zahraničněpolitické sebedůvěry a kreativity mnoha arabských států, která asi nebude pro židovský stát vždy příznivá.

Česká republika spolu s USA, Kanadou, Panamou a  několika dalšími státy převážně z Tichomoří hlasovala proti návrhu povýšit statut Palestiny v OSN

Pro Izrael se tak stává životně důležité udržovat si spojenectví se svými tradičními euroatlantickými partnery. Při pohledu na seznam hlasujících během pléna Valného shromáždění je ale potřeba se ptát: proč Izrael ztrácí Německo, proč pochybuje Velká Británie a čím to, že téměř největším izraelským přítelem v současnosti je (nepočítáme-li USA) je z hlediska procesů mezinárodní politiky relativně bezvýznamná Česká republika?

Historické vazby

Připomíná se přátelský vztah T. G. Masaryka k židům i fakt, že Československo pomohlo uhájit právo Izraele na existenci mezi lety 1947-1948, kdy podpořilo vznik židovského státu a pomáhalo s výzbrojí a výcvikem izraelských ozbrojených sil.

Rovněž se klade důraz na podobnou historickou zkušenost – tak jako Československo představovalo v druhé polovině třicátých let ostrůvek demokracie v autokratické Evropě, připomíná se, že právě Izrael je dnes na Blízkém východě výspou svobodného světa.

Na druhou stranu Československo sice pomáhalo v roce 1948 vyzbrojit Izrael proti Arabům, ale plnilo především zadání SSSR, který se v té době přikláněl na stranu Izraele. Jakmile náklonnost Moskvy pominula, pominula i náklonnost Prahy. A Československo se pro příští desetiletí naopak stalo oblíbenou výcvikovou destinací různých guerillových skupin, včetně arabských.

Přidaná hodnota české diplomacie

Zdá se, že specifikum české zahraniční politiky a její přidaná hodnota je vztah k Izraeli

Vzhledem ke své velikosti nemůže Česká republika v žádném případě pomýšlet na tvorbu strategií, které by ovlivňovaly svět v globálním měřítku. Pozice ČR v rámci EU je problematická, rozhodně nejsme považováni za člena a stoupence tvrdého unijního jádra. Z hlediska transatlantických vztahů lze hovořit o velmi silné vazbě na USA, ale opět nás limitují geografické a mocenské faktory. Čili stěží můžeme tvrdit, že v některých otázkách hrajeme roli důležitého partnera Washingtonu tak jako například Polsko.

Podpora lidských práv je mnohdy vydávána za vlajkovou loď české diplomacie, ale problematika kubánských nebo barmských disidentů je stěží prodatelná veřejnosti, zatímco přílišné zdůrazňování kauz jako Pussy Riot a Tibet spíše štěpí domácí politickou scénu a jejich mezinárodně-politická důležitost je mnohdy přeceňována. Zdá se, že specifikum české zahraniční politiky a její přidaná hodnota je tedy vztah k Izraeli.

Důvodem, proč tomu tak je, bude zřejmě kombinace řady faktorů:

  • Za prvé zmíněné historické vazby a masarykovská tradice.
  • Za druhé možná také fakt, že současný zahraničněpolitický establishment stále do značné míry tvoří bývalí antikomunističtí disidenti, u nichž může palestinský postoj vyvolávat určité vzpomínky na vřelé objímání domácích pohlavárů například s Jásirem Arafatem, a tím pádem automatickou reakci ve formě cítit sympatie k těm, jimž byl Arafat nepřítelem.
  • Podceňovat nelze ani fakt, že ČR dosud nebyla významněji zasažena migračními vlnami z arabských zemí a celospolečenský postoj tak logicky může směřovat k vnímání Izraele jako přirozeného stavidla v poušti islamistického barbarství, což nebude na druhou stranu případ třeba Francie.
Slabiny proizraelské koncepce

Skutečně jen máloco má v českém prostředí tak soustavnou kontinuitu, jako vztah k Izraeli. Otázkou je, zda je tato zahraničněpolitická koncepce ve své aktuální podobě udržitelná. Na ni ani tak neodpoví žádné volby, co nás v dohledné budoucnosti čekají (ačkoli možnost, že nějaká příští vláda podpoří palestinskou správu, zcela vyloučit nelze), jako spíše mezinárodní vývoj a strategie, jakou ČR zvolí.

Nelze si nevšimnout, že náš proizraelský postoj je spíše důsledkem toho, „co se od nás očekává“, než výsledkem diskuse o strategii a národním zájmu. Odkazovat se na morální hodnoty nemusí být špatné, ale mělo by to být podloženo relevantní analýzou a výhledy toho, co sledujeme, čeho chceme dosáhnout a jaké procesy v mezinárodním systému považujeme za žádoucí, a jaké nikoliv.

Náš proizraelský postoj je spíše důsledkem toho, „co se od nás očekává“, než výsledkem diskuse o strategii a národním zájmu

Je-li naším strategickým zájmem bezpečnost Izraele jako spojenecké demokracie v nepřátelské oblasti, asi by nebylo od věci trochu se Izraelci, kteří nejlíp vědí, proč v této věci být skeptičtí, inspirovat a ústy našich zahraničněpolitických představitelů se třeba o událostech arabského jara vyjadřovat mnohem zdrženlivěji. Zajímavě rovněž vyznívá argumentace proti „pouhému“ zvýšení statutu Palestiny z úst představitelů České republiky, která uznala nezávislost Kosova jako státu. V této souvislosti není od věci připomenout, že stát Izrael dodnes Kosovo neuznal.

V současné době česko-izraelské spojenectví prožívá příznivé období, protože není výrazně zpochybňováno doma a postoj Prahy zatím nijak nevadí ani evropským partnerům. To se ale časem může změnit, zejména poté, kdy nedostatečně pěstovaná strategická vazba na Izrael bude u části politického spektra posilovat dojem z „lokajství“ zahraniční politiky. Tlak potom na nás může být vyvíjen i v rámci EU, která obecně požadavkům Palestinců naslouchá mnohem silněji.

Česká republika si musí ujasnit své priority v Evropské unii a dalších integračních uskupeních. Bez toho se nepohne dál a může se stát, že tím vlastní proizraelskou orientaci může časem podkopat.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.