Lidovky.cz

Nehrozí nám bruselský diktát, ale identitární panika

  8:23
Do české kolektivní identity je vepsán strach z „diktátu“, a proto šiřitelům protievropských nálad stačí apel na její „nesamozřejmost“ a mají úspěch jistý bez ohledu na realitu „diktátu“. Stačí vyslovit „bruselský diktát“ a česká nesamozřejmá identita ve vzpomínce na „mnichovský diktát“ začne panikařit.

Krize identity Evropské unie. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Na evropské integraci v její současné podobě je „něco špatně“. Někteří tvrdí, že Evropská unie je integrována příliš, jiní, že málo. Shodují se však, že „bruselské byrokracii“ je odtržená od reality, navzdory tomu nám něco předepisuje, což je „bruselský diktát“. Jedním z představitelů „odtržených bruselských elit“ – a možná symbolem – je šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker, jehož jméno se u kritiků EU stalo téměř nadávkou.

Ministr financí a předseda hnutí ANO Andrej Babiš prohlásil, že „pan Juncker má pocit, že je pánem Evropy, ale není“, europoslanec a předseda Strany svobodných Petr Mach říká, že „evropští lídři, Juncker, prostě byli odtrženi od reality“. Řešením této odtrženosti by podle něho bylo „vypadnout z diktátu Bruselu“.

Odtrženost bruselských elit sdílejí s kritiky EU i její zastánci, například historik a prorektor UK Martin Kovář. Ten sice oceňuje „volný pohyb osob, lidí, kapitálu, ekonomiky“ a brexit považuje za potenciální „katastrofu“, ale „odtažitost, odtrženost, elitářství bruselských elit a neschopnost reflektovat problémy většiny obyvatel kontinentu vedou k tomu, že k volbám do Evropského parlamentu chodí tolik lidí, kolik jich chodí. A také političtí extremisté získávají (v různých evropských zemích) stále větší počet hlasů.“

V české populaci se přesvědčení o odtrženosti evropských elit rychle rozšířilo. Vypovídá to však více nás než o evropských elitách.

Byrokratická arogance

Bruselská byrokracie je skutečně odtržená – stejně jako téměř každá jiná, což ukázal americký sociolog Robert King Merton ve své analýze dysfunkcí byrokracie z roku 1967. Stačí zažádat o občanský průkaz a setkání s byrokratickou „arogancí“ nebo „odtržeností“ je pravděpodobné.

Někteří čeští občané se cítí stejně dotčeni, když se „v Bruselu“ něco rozhodne, jako ten, jemuž odmítli vystavit řidičský průkaz, přičemž nemusí jít o byrokratickou aroganci

Byrokracie se snaží vmáčknout nové trendy do starých „škatulek“, bývá vedena nadměrnou loajalitou ke svému úřadu, odporem ke změnám, snahou o zachování statusu quo, a proto často jedná iracionálně. V důsledku toho se stává dysfunkční, což platí i pro byrokracii bruselskou. Z pocitu bruselské odtrženosti se ale často stává ten „bruselského diktátu“.

Člověk, který jedná s byrokratem, je většinou přesvědčen, že právě jeho případ je specifický, a proto se na něj musí brat ohled. A pokud se to nestane, má pocit, že byrokrat s ním jedná povýšeně a arogantně. A tento pocit dnes má mnoho českých občanů vůči Bruselu, protože nebere ohled na českou specifičnost.

Někteří čeští občané se cítí stejně dotčeni, když se „v Bruselu“ něco rozhodne, jako ten, jemuž odmítli vystavit řidičský průkaz, přičemž nemusí jít o byrokratickou aroganci. Byrokrat jednoduše vytváří pravidla, podle kterých jedná ať už s žadatelem o řidičský průkaz nebo s Českou republikou.

Nesamozřejmá národní identita

Pocit „bruselského diktátu“ ale nevyvolávají jen systémové rysy byrokracie. V Čechách si například málokdo bude stěžovat na „pražský diktát“ (jinak tomu může být na Moravě nebo ve Slezsku), ač se s ním setkává častěji než s diktátem bruselským. Rozdíl spočívá v tom, že „bruselský diktát“ je „cizí“, zatímco „pražský diktát“ je „náš“. Naše kolektivní identita je česká, nikoli evropská – a právě to tvoří základ „bruselského diktátu“.

Pocit, že nám vládnou „bruselské elity“, se u nás dobře šíří, protože nesamozřejmá národní identita touží po vysněné „opravdové samostatnosti“, a náznaky, že v něčem někomu musí ustupovat, považuje za ohrožení

Ani nezformování naší evropské identity však nevysvětluje „bruselský diktát“. Vždyť v EU jsou na různých úrovních čeští zástupci, kteří mohou prezentovat své názory a hlasovat pro to či ono řešení – podobně jako na národní úrovni. A nevysvětluje jej ani tvrzení, že bez evropské identity nelze mít plnohodnotnou evropskou demokracii. „Bruselský diktát“ sice odkazuje na „mnichovský diktát“, ale ani nejzarputilejší kritik EU nemůže myslet takovou paralelu vážně. V pocitu „bruselského diktátu“ je však nevědomky obsažena.

Řešení problému, proč vzniká pocit diktátu „bruselských elit“, obohatil filozof a sociolog Václav Bělohradský. Ten Českou republiku považuje za „nesamozřejmý stát“, jehož suverenita v minulosti nikdy nebyla samozřejmá, a proto je značně citlivý na jakýkoli zásah do státní suverenity. Pocit, že nám vládnou „bruselské elity“, se v takovém prostředí dobře šíří, protože nesamozřejmá národní identita touží po vysněné „opravdové samostatnosti“, a náznaky, že v něčem někomu musí ustupovat, považuje za ohrožení.

Muslimské nebezpečí

Tento pocit ohrožení se může stupňovat až k tomu, co Bělohradský nazývá „identitární panikou“ – k intenzívnímu ohrožení identity. V současnosti je na vrcholu identitární panika způsobená muslimskou migrací a teroristickými útoky v západní Evropě. V důsledku „muslimského nebezpečí“ pak ti, kdo nemají nic společného s křesťanstvím, argumentují křesťanskou identitou českých zemí, a vznikají bojůvky nezávislé na policii i armádě.

V důsledku „muslimského nebezpečí“ ti, kdo nemají nic společného s křesťanstvím, argumentují křesťanskou identitou českých zemí, a vznikají bojůvky nezávislé na policii i armádě

Tyto bojůvky, jež se považují za domobranu, však jsou spíše výrazem identitární paniky než obrany proti muslimskému nebezpečí – jsou zdivočelou nesamozřejmou identitou, jež sklouzává do identitární paniky. Ta se obrací nejen proti muslimům, ale i proti EU – muslimové i EU jsou považováni za uzurpátory naší nesamozřejmé identity. Kvůli EU musíme v našem rozhodování dělat bolestné kompromisy, navíc právě unie k nám po tisících „lifruje“ muslimské migranty.

Do české kolektivní identity je vepsán strach z „diktátu“, a proto šiřitelům protievropských nálad stačí apel na její „nesamozřejmost“ a mají úspěch jistý bez ohledu na jakkoli reálnou existenci „diktátu“. Stačí vyslovit „bruselský diktát“ a česká nesamozřejmá identita ve vzpomínce na zážitky, jako byl „mnichovský diktát“, začne panikařit.

Iracionální a nebezpečný pocit

Pocit „odtrženosti“ bruselských byrokratů je sice částečně oprávněný, ale ve svých radikálních formách iracionální i nebezpečný

Pocit „odtrženosti“ bruselských byrokratů je sice částečně oprávněný, ale ve svých radikálních formách iracionální i nebezpečný. Problémy EU s evropskou identitou, deficitem demokracie i s dysfunkcí byrokracie však nevysvětlují náš pocit, že nás někdo uzurpuje a vládne nám z Bruselu.

Pro větší porozumění našemu strachu, že nám někdo něco bude „diktovat“, je třeba se podívat na původ obav z „bruselského diktátu“. Spočívá v „nesamozřejmosti“ naší národní identity, která je v současnosti vystavena tlaku obav z muslimské migrace. Z tohoto odhalení vyplývá, že žádný „bruselský diktát“ nehrozí. Mnohem více nám hrozí identitární panika.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.