Od počátku roku není snad dne, kdy by tuzemské dozorové orgány nezveřejnily informaci o nálezu nebezpečných, nekvalitních či minimálně klamavých potravin, na něž v rámci svých kontrol narazily. Spolu se stále četnějšími aférami odhalujícími praktiky při výrobě potravin v Polsku, ze kterého řada potravin prodávaných v ČR pochází, se opticky musí nezasvěcenému čtenáři, posluchači či divákovi zdát, že v prodejnách potravin všeho typu včetně farmářských trhů nemůže v současnosti skutečně kvalitní potraviny vlastně vůbec koupit.
Výsledkem pak může být nostalgie po někdejších ČSN, normách kvality stanovujících pravidla pro výrobu potravin. A rovněž pocit, že současné potraviny jsou méně kvalitní než ty, co se vyráběly před dvaceti, třiceti a více lety.
Normy vše nespasí
To je však velká manipulace. Za prvé, což snad uznají všichni, byl v předlistopadové době v ČR řádově mnohonásobně užší výběr potravin v porovnání s dneškem. A za druhé byla značná část tehdejších potravinářských výrobků navzdory normám podstatně méně kvalitní než dnes. A to z celé řady důvodů. Například tehdy nebyly k dispozici srovnatelné moderní výrobní technologie. K výrobě potravin také chybělo mnoho speciálních ingrediencí, jež nebyly k dispozici prostě proto, že se vyráběly na Západě. A nejen ČR, ale i všechny země na Východě se snažily tento nedostatek řešit již tehdy náhražkami, neboť nebyl dostatek valut.
Jen menší část spotřebitelů zatím dává lépe rozlišeným, značeným a tradičními recepturami vyráběným potravinám přednost
Také hygiena výroby potravin byla s dnešním stavem nesrovnatelná a riziko dnes obávané kontaminace čehokoli čímkoli bylo výrazně vyšší než nyní. Zároveň však jsou v současné době právě hygienické požadavky často nesmyslné a zdražují výsledný potravinářský výrobek. Proto se mohou na evropském i našem trhu prosadit produkty ze třetích zemí, kde by často spotřebitel přímo přítomný výrobě potravin následně raději zemřel hlady.
Jenom normy prostě vše nespasí, nehledě na to, že „zákony byly proto, aby se obcházely“, jak se výstižně glosoval před listopadem 1989 vztah obyvatel ke státem vyžadovaným pravidlům hry. Mimochodem, část z někdejších norem přešla do současných podmínek pro výrobu potravin jinými formami, a proto není pravda, že by pravidla produkce potravin v ČR z minulosti zcela zmizela v propadlišti dějin.
Příkladem je třeba špekáčková vyhláška, která právě u domácí produkce garantuje spotřebiteli například závazné množství masa v uzenářských výrobcích. Že by to však spotřebitel ocenil vyšší preferencí nákupů do vyhlášky spadajících výrobků, není pravda ani náhodou. Nejde mimochodem jen o špekáčky – třeba u šunky má Česko tři kategorie kvality, u másla máme možnost volby mezi čerstvým a stolním, a podobné příklady bychom našli prakticky u každé kategorie potravin vyráběných v naší zemi podle tuzemské legislativy. Navzdory tomu jen menší část spotřebitelů zatím dává lépe rozlišeným, značeným a tradičními recepturami vyráběným potravinám přednost.
Je také iluzí se domnívat, že se v minulosti nevyskytovalo v regálech samoobsluh plesnivé nebo prošlé zboží, že se nepřelepovala data trvanlivosti a nevymýšlely finty, jak podpořit prodej různých typů výrobků za hranicemi nebo na hranici klamání spotřebitele. Právě proto, že jde v podmínkách ČR o léta zavedenou praxi, se s těmito podvody a nešvary setkáváme neustále, a tedy i nyní. Je prostě na co navazovat. Ale samozřejmě i vnímat, že jsme se snad také posunuli o něco dál.
Základní rozdíl mezi minulostí a současností je v tom, že dnes se o těchto nešvarech informuje – a to je dobře. Další rozdíl je v tom, že se spotřebitel (konečně!) začíná více zajímat, co vlastně kupuje. Do třetice je rozdíl v aktivitě dozorových orgánů, které mezi sebou jednak bojují o výhodnější kompetenční pozice v oblasti kontroly potravin do budoucnosti, jednak cítí, že kvalita potravin je v současnosti velké společenské téma, a je tedy záhodno se na něm pozitivně profilovat. To vše je také správné.
Co se změnilo
Řada lidí nedokáže v houšti protichůdných informací posoudit skutečnou kvalitu prodávaných potravin
Na tuzemský trh vtrhla po listopadu 1989 masivní konkurence malooobchodních firem, která v prvé fázi celkem správně držela tvrdou konkurencí mezi sebou možné inflační výrazné zvýšení cen potravin na uzdě. Ve fázi druhé a de facto stále však vedl a vede cenový souboj při výrobě potravin k šetření, které je už často za hranicí únosnosti. Výsledkem je na tuzemském trhu příliš velká kategorie levných a obvykle některé tradiční suroviny neobsahujících potravin, která je však spotřebiteli nejvíce poptávaná.
Další rozdíl je v intenzitě a kreativitě marketingu. Český spotřebitel nebyl z minulosti na sofistikované metody propagace příliš zvyklý a informacím z médií téměř slepě věřil. Proto byl a stále je snáze manipulovatelný při vytváření vztahu k dobře propagovaným výrobkům, ačkoli ve skutečnosti může kvalitu představovat úplně jiný, ale ne dostatečně zajímavě prezentovaný produkt. Problémem pak je, že řada lidí nedokáže v houšti protichůdných informací posoudit skutečnou, například nutriční kvalitu prodávaných potravin. Neustále rostoucí počet povinností výrobců uvádět na obalech svých výrobků další a další údaje pak situaci vůbec nepomáhá. Obecný závěr laické veřejnosti proto je, že prakticky všechny potraviny v ČR jsou nekvalitní, a navíc příliš drahé.
Další zveřejňované kauzy tento pocit posilují, zejména když se k primární informaci o zjištěných pochybnostech přidá atraktivní novinářské zpracování v zájmu co nejvyšší prodejnosti příslušného média. Většině takových autorů však chybí kontinuita poznání, neboť v době předlistopadové výroby potravin buď ještě nebyli na světě, nebo se učili malou násobilku. A patrně také nechodili potraviny nakupovat, protože v minulých 20 letech si zejména ve městech dojedou rodiče na velké nákupy rovnou do obchodu autem sami. Za těchto okolností se těmto autorům zdá, že je dnes vše špatně, protože nemají vlastní zkušenost s tím, jak to bylo dříve. A v tomto duchu informují veřejnost.
Všechny potraviny nejsou špatné
Bohužel se tímto typickým sebemrskačským českým přístupem podařilo degradovat téměř veškerou potravinářskou produkci u nás, což není dobrá zpráva nejen pro spotřebitele, ale především pro naše výrobce potravin. Ti často používají i na Evropu špičkové technologie, celou řadu inovativních a pro zdraví jedince příznivých receptur, stejně jako se část z nich drží receptur tradičních. Mediálně ale nejsou téměř vůbec vidět, což může být pro jejich odbyt a rozvoj do budoucnosti velký problém.
Situaci komplikuje i skutečnost, že zejména větší výrobci potravin si dnes nemohou dovolit vyrábět pouze drahé a kvalitní výrobky. Kvalita prostě obvykle něco stojí, a není-li příslušný výrobce v pozici, kdy je jeho zboží nenahraditelné, musí na trh dodávat i spektrum levnějších výrobků, neboť by se jinak v konkurenci neuživil. Tím pádem ale neplatí, že když se u nějakého výrobce zveřejní příklad nižší kvality, nemůže tentýž výrobce na trh dodávat úplně jiný, dražší, ale v zásadě prémiový produkt.
Většina výrobců musí na trh dodávat i spektrum levnějších výrobků, neboť by se jinak v konkurenci neuživila
Ať chceme, nebo nechceme, je tedy spektrum nabídky i původ potravin, který se bude v našich krajích dominantně prodávat, v rukou konečných zákazníků. Existuje přitom mnoho vodítek, podle nichž lze bez nějakých hlubších nutričních znalostí vybrat kvalitu za rozumnou cenu. Stačí zapojit selský rozum a základní zásady vyváženého stravování. Po dobách absence se navíc v současné době rozjíždí, i když na zřejmě příliš mnoha nekoordinovaných kolejích, osvěta spotřebitele, a lze předpokládat, že seriózní informace se nakonec prosadí vůči více či méně nafouknutým kauzám.
Měli bychom si prostě při výběru víc věřit, a také nejen našim, ale i zahraničním korektním výrobcům. Vzpomínání na dva tvrdé salámy, točeňák a maso pod pultem známého řezníka a znevěrohodňování všeho, co se v naší zemi v současné době prodává, je téměř to nejhorší, co můžeme dělat...