Nedůsledné lustrace: Kam se vypařila Národní fronta?

Velice by nám pomohlo, kdyby lustrační zákon z našeho právního řádu konečně vypadl, konstatuje Jan Schneider.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Oživila se nám diskuse na téma užitečnosti, platnosti či rušení lustračního zákona (číslo 451/1991 Sb.). Podívejme se na tento problém zgruntu, nikoliv až kdesi z poloviny, kdy jsou ti, kteří měli být lustračním zákonem též postiženi, již „za vodou“ a „dělají ramena“.

Důvodová zpráva doprovází návrh „lustračního“ zákona (tisk 841/1991), který vychází ze dvou věcných a dalších procesních zásad. Těmi dvěma důležitými principy jsou:

  • možnost výkonu funkce, která se obsazuje volbou, jmenováním, nebo ustanovením ve vymezeném okruhu státních orgánů a organizací, je neslučitelná se skutečností, že se občan v rozhodném období podílel na potlačování lidských a občanských práv jako příslušník Sboru národní bezpečnosti zařazený ve složce Státní bezpečnosti, vědomý spolupracovník Státní bezpečnosti, tajemník orgánu Komunistické strany Československa nebo Komunistické strany Slovenska od stupně okresního nebo jemu na roveň postaveného výboru výše, člen předsednictva ústředního výboru Komunistické strany Československa, člen předsednictva ústředního výboru Komunistické strany Slovenska, člen Byra pro řízení stranické práce v českých zemích, člen Výboru pro řízení stranické práce v českých zemích, pokud s výkonem této funkce bylo spojeno politické řízení Sboru národní bezpečnosti, pracovník aparátu výše uvedených orgánů na úseku politického řízení SNB či příslušník Lidových milicí ve funkci náčelníka nebo člena okresního nebo na jemu roveň či výše postaveného štábu Lidových milicí;
  • zákon stanoví přísnější podmínky pro výkon funkcí ve federálním ministerstvu vnitra, ve Federální informační bezpečnostní službě a ve federálních policejních sborech.
Legislativní skořápkáři

Agent StB byl „vylustrován“ a nemohl se stát příslušníkem zpravodajské služby, kde však jeho řídící orgán sloužit mohl!?Nejprve se zastavíme u druhého principu, který záhy dostal řádně na holou. Ony „přísnější podmínky“ se totiž staly v průběhu dalšího legislativního procesu podmínkami mírnějšími. Byly zakotveny v takzvaném „malém lustračním zákoně“, který umožňoval pokračovat ve službě příslušníkům Státní bezpečnosti, kteří „nebyli zařazeni ve složce Státní bezpečnosti s kontrarozvědným zaměřením“. Tato změna se však kupodivu netýkala příslušných agenturních spolupracovníků, čímž nastala prapodivná situace. Agent Státní bezpečnosti byl „vylustrován“ a nemohl se stát příslušníkem zpravodajské služby, kde však jeho řídící orgán sloužit mohl!?

Takže proponovaný druhý princip (přísnější podmínky pro výkon v bezpečnostních složkách) se doslova „skořápkářskou manipulací“ v přímém přenosu a za bílého dne jaksi vypařil. Když došlo k lámání chleba, zjistilo se, že pod žádnou skořápkou (zákonem) není. A přihlížející se, jako obvykle, nestačili divit.

Výběrová nespravedlnost

Zpět k principu prvnímu. Pozorným čtením zjistíme, že se týká lidí, kteří se podíleli na potlačování lidských a občanských práv v určitých funkcích. Podíleli-li se však na potlačování lidských a občanských práv v jiných než vyjmenovaných pozicích, byli podle stejného zákona shledáni „lustračně čistými“!

Nadto se v zákoně nezkoumá, zdali se člověk na potlačování lidských a občanských práv skutečně podílel. Vychází se z předpokladu, že byl-li v určité funkci, pak se na potlačování lidských a občanských práv reálně podílel, a tudíž má lustrační štráf a sbohem a šáteček.

Zrekapitulujeme-li si institucionálně ony vyjmenované funkce, pak se týkají Státní bezpečnosti, komunistické strany a Lidových milicí. A zde začíná něco drhnout. Vím o tom ale pouze z doslechu, protože jsem se nikdy za předchozího režimu takzvaných voleb nezúčastnil. Je to poznání zprostředkované, tudíž může být právem vytčeno, že činí mou argumentaci méně důvěryhodnou. Důvěryhodnější by paradoxně byli v této otázce ti, kteří se takzvaných voleb za minulého režimu zúčastňovali. (Na mysl neodbytně přichází sládkova hláška z Havlovy Audience: „ale stejně, to jsou paradoxy, co?“)Jedině kandidát Národní fronty mohl být kandidátem na funkci poslance zastupitelského sboru

Základním článkem byla Národní fronta

Nicméně k věci. Při těch volbách-nevolbách prý nebyli na volebních lístcích kandidáti Komunistické strany, ale Národní fronty. Ta byla – podle novodobých interpretací, souhlasných s institutem lustračního zákona – „základním článkem politického systému, vedeného Komunistickou stranou“. Národní fronta „plnila funkce základny výběru a navrhování kandidátů do zastupitelských sborů a ostatních volených státních orgánů. (...) Jedině kandidát Národní fronty mohl být kandidátem na funkci poslance zastupitelského sboru“.

Slovník socialistického poslance (Praha 1985) uvádí, že Národní fronta je „konkrétní politická forma všestranné realizace leninské politiky“. A dodává, že „trvalým úkolem Národní fronty a organizací v ní sdružených je získávat občany pro aktivní vztah k politice Komunistické strany atd. (...)“. A také toto: „Mezi významné úkoly společenských organizací a orgánů Národní fronty náleží další prohlubování jejich součinnosti se státními orgány atd. (...)“.

Státním orgánem byla zcela nepochybně i Státní bezpečnost, a mezi organizacemi sdruženými v Národní frontě České socialistické republiky byla na třetím místě (pravda, až za Československou stranou socialistickou) i Československá strana lidová, právní předchůdkyně současné KDU-ČSL, která si z úcty k ní ponechala ve svém i její název.

A z původních členů Národní fronty jsou v polistopadové době politicky významně aktivní kromě komunistů pouze lidovci.

Činy nebo jen evidence?

Nebudeme zde rozebírat argumenty, co vlastně lidovci v té Národní frontě dělali. Bude nás zajímat přesně a pouze jenom to, co současné lidovce zajímá na lustračním zákoně dnes: evidence.

A jak kdysi pravil jeden bača, který nikdy v životě neměl občanský průkaz, protože nebyl ani zapsán v registru obyvatel: „Keď si zapísaný, si stratený.“ Lidovci v Národní frontě zapsaní byli.

Naskýtá se tedy otázka, jestli nedůsledným zněním lustračního zákona, který měl logicky obsáhnout Národní frontu jako realizátorku leninské politiky, někdo ve skutečnosti neohrozil pozitivní polistopadový vývoj? A to dosti zásadně, když soustředil zákonnou pozornost pouze na část Národní fronty, a další realizátory leninské politiky nechal volně pobíhat, kandidovat a v zastávaných funkcích opět tančit vítězné tance? A ještě pronášet otřepané fráze o tom, že jsou proti rušení lustračního zákona, když tak dobře sloužil téměř po čtvrt století, neboť je „jedním ze základních symbolů vývoje v naší zemi po roce 1989“ (tak je citován bývalý ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Daniel Herman, KDU-ČSL).Lustrační zákon svou plošností připomíná princip „třídní spravedlnosti“

Dočasnost? Dočasnost!

Lustrační zákon svou plošností připomíná princip „třídní spravedlnosti“. Mnoho svědčí pro závěr, že právě lustrační zákon, jenž měl oddělit nový režim od starého, je paradoxně výplodem myslí předlistopadových. Argumentují totiž, že „většinou postihuje ty správné lidi“.

A co ten zbytek? Co újma způsobená jednotlivci, tak úzkostně pojednávaná jak v židovské, tak křesťanské tradici? Co jednomu jste učinili, jako mně byste učinili? Kdo zachrání jednoho, jako by zachránil celý svět? Kdo zahubí jednoho, jako by zahubil celý svět?

Maně na mysl přichází ono bolševické „když se kácí les, létají třísky“. Tím by se též vysvětlovalo, proč se ani po čtvrt století nemůžeme zbavit „předlistopadových reziduí“. Bodejť by ano, když právě ony spočívají v základech režimu „nového“.

Týká se to i pojetí času. U mnoha tehdejších poslanců by se snad revoluční pomýlení, s nímž hlasovali pro lustrační zákon, dalo pochopit s ohledem na argumentaci o jeho omezené platnosti. S tímto předpokladem byl ještě federálním ústavním soudem akceptován, protože se týkal omezeného okruhu funkcí po přechodnou dobu. Ustanovení §23 návrhu zákona totiž znělo: „Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a pozbývá účinnosti dnem 31. prosince 1996“.

Takovéto „gumové“ pojetí času si nezadá s „dočasným pobytem sovětských vojsk“ po srpnu 1968. Dokonce ho již překonalo!Velice by nám proto pomohlo, kdyby lustrační zákon z našeho právního řádu konečně vypadl

Legislativní ostuda

Velice by nám proto pomohlo, kdyby lustrační zákon z našeho právního řádu konečně vypadl. Příslušná bezpečnostní problematika je naprosto dostatečně upravena služebním zákonem a zákonem na ochranu utajovaných informací.

Stejně tak by nám velmi pročistilo mysl, kdybychom se vrátili k původnímu smyslu zákonů, a vyřadili z právního řádu všechny, které hodnotí minulost. Uzákonit jediný správný názor na minulost, toť skutečně výkon hodný „reálné demokracie“!

Tyto kazy patří bezesporu k zásadním příčinám současné společenské břečky. Legalizují totiž pokřivený pohled na minulost, na níž se podílelo mnohem více lidí, než jsou ochotni či schopni si přiznat. A proto jsou vděčni za existenci zákona, který z nich snímá odpovědnost a hází ji na jiné. Na takovýchto základech však demokratická společnost opravdu vzniknout nemůže.

Počet příspěvků: 32, poslední 3.12.2013 10:52 Zobrazuji posledních 32 příspěvků.