KOMENTÁŘ Ondřeje Koutníka / Když den před hlasováním o důvěře Rusnokově vládě ČSSD oznámila, že vedení doporučuje svým poslancům kabinet podpořit, vypadalo to, že Bohuslava Sobotku takové rozhodnutí bude bolet víc, než když před třemi lety dostal v kampani pěstí do hlavy.
Titulky, naznačující osobní katastrofu předsedy sociálních demokratů, se hemžily médii. Odmítal vládu podpořit, jeho strana mínila opak. A když Sobotka po jednání stranických špiček vyzval poslance k podpoře vlády, na první pohled to vypadalo, že Zemanovi spojenci Michal Hašek a Jeroným Tejc předsedu strany zválcovali a brzy bude na odpis.
Jenomže s odstupem a z výšky: Sobotkovo chování se ukázalo jako takticky rozvážný a vyzrálý tah – nejdříve vynucený a deklarovaný ústupek, aby v zápětí šéf ČSSD převzal iniciativu a běh událostí uchopil do vlastních rukou. Sobotka, patrně, dopředu musel kalkulovat, že situace ve sněmovně se bude vyvíjet v širším kontextu, neomezeném jen na interní pohyby v sociální demokracii.
A to: Nejenže Rusnokova vláda nezíská důvěru, což byl jeden z obligátních scénářů, ale že se zároveň rozsype pravicová „stojednička“, čímž se otevřou dveře k rozpuštění sněmovny a konání předčasných voleb. Buď Rusnok, nebo 101, nebo pád sněmovny, jak ostatně deklarovala řada politiků – tak totiž dilema vyvinulo. A po pádu stojedničky nastal okamžik, kdy nad zdevastovanou ODS svitla i hvězda Bohuslava Sobotky.
Vyvinit se z neúspěchu
Před týdnem ČESKÁ POZICE v článku Aby Sobotka vyhrál, musí remizovat napsala, že předseda by měl pro prosazení svého pojetí vývoje strany a udržení si předsednické židle takzvaně remizovat. Neboli: nevyhrotit situaci do bodu, kdy funkcionáře postaví před otázku „buď já, nebo Rusnok“. Nejít do sporu s členskou základnou a valnou částí vedení strany, které prosazovalo podporu „odbornickému“ kabinetu.
Kdyby Sobotka trval striktně na svém odmítavém postoji, většinový názor by ho smetl. Obava z návratu pravicových stran k moci zněla tak mocně, že převážná část strany přes tyto klapky neviděla jiné řešení.
V jiném článku nazvaném ČSSD se musí naučit žít po Zemanově boku jsme se před několika týdny zase zabývali myšlenkou, co by pro sociální demokraty z hlediska dlouhodobého bylo strategičtější – podpořit, či nepodpořit Rusnokovu vládu? Dospěli jsme k závěru, že výhodnější by bylo podpořit. Nebýt za potížistu, o něhož by se Zeman a spol. otírali, že otevírá brány návratu pravice.
V ČSSD převládal názor, že je třeba podpořit Rusnokovu vládu. Nemělo smysl, aby Sobotka válčil s větrnými mlýny.
Ve vedení ČSSD jsme se setkali s názorem, že ideálním řešením by pro Sobotkovce bylo, kdyby šéf vyzval odpůrce vlády a Hradu k odchodu ze sálu, a „zemanovce“ nechal pro kabinet klidně hlasovat. Pravděpodobně i tato varianta však byla součástí nástrahy, do které se měl Sobotka nechat vlákat: kdyby se jakkoli nechal unést emocemi a svůj odmítavý názor k Rusnokově vládě prosazoval silou, rozviklanou předsednickou židli by pod sebou jen rozhoupal.
Skororezignace
Řada komentátorů Sobotkův prohraný boj ve vedení strany interpretovala tak, že předseda stranu bez boje odevzdal Zemanovi a Hradu do chřtánu. Situace ve straně však byla komplikovanější. Vzhledem k tomu, že členská základna, vedení regionů, poslanecký klub, předsednictvo a grémium holdovaly Zemanovi a Rusnokovi, mohl Sobotka, kdyby se zapříčil, leda zdvihnout obě ruce k nebi – a naložte se mnou, jak libo.
Reálně hrozilo, že takto vykolíkovaný zápas prohraje a jeho pozice ve straně se stane neudržitelnou. Někteří vysoce postavení straníci dokonce uváděli, že v krajním případě by hrozil mimořádný volební sjezd, což by necelý rok před volbami nebylo pro stranu výhodné. PRo Sobotku pak zničující. Podle našich informací se právě na scénář Sobotkova pádu spoléhalo v „podhradí“ kolem Vratislava Mynáře a Martina Nejedlého.
Jenže Sobotka do pasti nevlezl. Vzdal se odporu proti Rusnokově vládě a posléze učinil krok, který se ukázal jako strategicky důležitý: do textu usnesení předsednictva vedle podpory kabinetu propasíroval prioritu rozpuštění sněmovny, vyhlášení předčasných voleb do konce roku 2013 a byl pověřen jednáním s ostatními stranami o ústavní úpravě prezidentských pravomocí v souvislosti s nedávným zavedením přímé volby.
Podle informací ČESKÉ POZICE „podhradí“ kolem Vratislava Mynáře a Martina Nejedlého spoléhalo na scénář Sobotkova pádu
Jakmile Rusnokova vláda ve sněmovně neprošla a TOP 09 se vytasila podporou rozpuštění sněmovny, Sobotka vyrazil. Nastoupil s diktátem, který si den předem ve vedení vymínil: předčasné volby a debatu o sesekání prezidentských pravomocí. V nastalé vřavě dosáhl všeho, co v plamenných rozhovorech v minulých týdnech prosazoval: zejména nepřetransformovat se do hradní strany, jak uvedl například v rozhovoru pro ČESKOU POZICI.
Výhra důležitá pro budoucnost
Bohuslavu Sobotkovi je často vytýkáno, že na Miloše Zemana nemá, že je slabým předsedou. Otázka samozřejmě zní, kdo ze současných politických elit má na Miloše Zemana. Pravděpodobně se shodneme, že Zeman je charismatický, zkušený politik a výrazný lídr, opírající se o nezanedbatelný mandát z přímé volby i o silnou vztahovou síť. Společně s Václavem Klausem zřejmě nejvýznamější polistopadová persona české politiky.
V ČSSD se říká, že i kdyby Sobotka vyhrál volby, Zeman pověří sestavením vlády statutárního místopředsedu Michala Haška, který je prezidentovou prodlouženou rukou v ČSSD. A Zeman to ostatně v projevu před hlasováním o důvěře vládě nepřímo pravil. Jenomže tak snadné to za nejnovějšího silového rozložení prezident rozhodně mít nebude, pokud...
Předvolební preference ukazují, že ČSSD míří k vítězství se ziskem kolem 30 procent hlasů. Těžko si představit, že po vítězství, jehož skóre bude třicet plus, by Zeman pověřil sestavením vlády Michala Haška, který po středečním obratu udržuje pozici dvojky a vlastní řešení nenabízí. Po takovém volebním výsledku se pracuje s jinou matematikou, která v neposlední řadě musí zahrnout i riziko pnutí ve vítězné straně, ale i zájmy potenciálních koaličních parnerů a obecně sil, které míří k moci. Miloš Zeman, přes věškerou kreativitu, již jsme pozorovali v posledních týdnech, není politický amatér.
Sobotkovi je teprve 41 let, v politice se pohybuje přes dvě destiletí, což může být klad, stejně jako hendikep. Ale pokud si vlastními chybami v nejbližších měsících nepodkope pozici ve straně, premiérství by ho nemělo minout. Byť se to příliš neočekávalo, předseda sociální demokracie vyhrál svůj dosud nejdůležitější politický zápas a ukázal, že se může vypracovat ve významného levicového politika.
