Lidovky.cz

Nechme v kauze Bárta a spol. promluvit ďáblova advokáta

  9:11

Proč zatím nikdo neprozkoumal míru angažmá všech politických stran, které mohly z destrukce Věcí veřejných těžit?

foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

V pátek třináctého byl vynesen nepravomocný rozsudek v kauze úplatkářství Věcí veřejných. Vyrojily se komentáře, které jsou si jisty svou věcí a utvrzují veřejnost, aby o verdiktu nepochybovala. Přílišná jednoznačnost této atmosféry, spolu s mnoha spornými, nebo dokonce protimluvnými, leč tvrdě převálcovanými skutečnostmi, vede k pocitu, že by tu měl zaznít hlas „ďáblova advokáta“, ať se to komu líbí, nebo ne.

Pro ony přesvědčené to bude jen dobrá záminka, jak popustit stavidla svému bezmyšlenkovitému rozhořčení. Pro ostatní – kterým je tato trochu provokativní úvaha věnována – to snad může být v nějakém detailu přínosným podnětem.

Kritika transparentnosti

Od začátku existence politické strany Věci veřejné (VV) je známa její souvislost s bezpečnostní agenturou, jejíž jedna část se nazývala detektivní. Tato skutečnost podnítila vznik mnohých terminologických slepenin, naprostou většinou pejorativního vyznění. Kritizována bývá jednak skutečnost, že politická strana je jednoznačně spjatá s podnikatelským subjektem, a potom též i charakter onoho subjektu.

Současné politické strany představují programově vyprázdněné vehikly přenášející podnikatelské zájmy do legislativního procesuVezměme kritiku vážně a zeptejme se, zdali u ostatních aktérů na politickém poli platí opak. Obávám se, že bychom se mohli dopátrat reality dokonce horší, než je onen kritizovaný jev. Současné politické strany totiž spíše představují programově vyprázdněné vehikly, přenášející podnikatelské zájmy do legislativního procesu (o exekutivě v této souvislosti ani nemluvě). Zájmy celkem libovolné, které jsou leckdy s programem daných partají v překvapivém nesouladu, až rozporu.

Samo lobbování přitom patří k principům politiky, pouze je nezbytné ho učinit co nejtransparentnějším. Ani přenášení skupinových zájmů do politiky není ničím nepatřičným (strana agrární, strana lidová, strana severu, strana pivní, strana erotická, strana pirátská a tak podobně.). Tuto námitku lze tedy uzavřít s tím, že na rozdíl od VV se dá hůře odhadnout, jakému lobbistovi která strana poskytne sluchu, což zvyšuje nepředvídatelnost politických dějů.

Pokud jde o charakter činnosti bezpečnostní agentury, je veřejnost bezostyšně masírována až manipulována. VV byly deklarovaně spjaty s detektivní agenturou. Znamená to snad, že by ostatní strany neměly žádné vztahy s podobnými subjekty? Je komické, jak dlouho se agentuře ABL omílalo o ústa, že „sledovala politiky na Praze 11“, a jak rychle zapadla nezodpovězená otázka, kterýpak klient tuto zakázku agentuře dal a zaplatil?

Je zřejmé, že jde o výtku velmi pokryteckou. Ostatní strany si totiž detektivní služby mohou zajišťovat outsorcingem, aniž by je deklarovaly, a vystavovaly se tím nebezpečí, že by na nich mohla ulpět laciná mediální nálepka. O osobních konexích některých politiků do této branže panuje v souvislosti s touto exponovanou kauzou významné mlčení, ať již jde o exšéfa pražské ČSSD Petra Hulinského či ministra vnitra Jana Kubiceho...

Degradace profese

Lidé z démonizované ABL nebyli nijak trestně postiženi, agentura ani nedostala pokutu od Úřadu na ochranu osobních údajů za nějakou špatnou manipulaci s datyJeště je potřeba učinit poznámku o jisté apriorně špatné pověsti lidí, pracujících v branži soukromých bezpečnostních a detektivních agentur. Například lidé z démonizované ABL nebyli nijak trestně postiženi. ABL ani nedostala pokutu od Úřadu na ochranu osobních údajů za nějakou špatnou manipulaci s daty. Média přesto vypěstovala v lidech úplnou schizofrenii. V televizi detektivka střídá kriminální thriller, dávno prošlé seriály se mnohokráte opakují s předlouhými reklamními pauzami. Ale detektivní agentura jako součást pozadí politické strany? Zde se objevují pouze prudce odmítavé reakce, jednou totálně naivní, podruhé zcela pokrytecké. Docela pozoruhodná ukázka mocnosti médií!

Dovolím si zavzpomínat na léta, kdy jsem byl příslušníkem Bezpečnostní informační služby v oficiální, neutajené pozici. Jednoho dne mi zavolal herec a režisér Jan Kačer za Nadaci Charty 77, jestli bych měl zájem být ve výboru, který uděluje Cenu Jaroslava Seiferta. Byl jsem překvapen, domluvili jsme si osobní setkání. Tam jsem mu vysvětlil, že mým studijním oborem nebyla literatura, ale religionistika, a zajímal jsem se, jak na mne přišli. Nakonec jsme dospěli k závěru, že mé jméno signatáře Charty 77 asi „splynulo“ se stejným jménem jednoho bohemisty. (Podobná záměna se stala kdysi, když StB měla problém s tím, že vysílám ze Svobodné Evropy, než zjistila, že odtamtud „škodí“ můj slavný jmenovec, básník a textař.)

Janu Kačerovi se však tato záměna zalíbila a začal si hrát s nápadem, že když už mě oslovil, že bych se tím členem výboru stát mohl. Jednoho dne mi však zavolal, že se mnou ještě chce mluvit paní Kantůrková. Obratem jsem jí zavolal. Konverzace byla krátká. Paní Kantůrková byla kvůli mému zaměstnání zásadně proti! Dokonce pravila: „Kdybyste byl zahradníkem, tak možná, ale policista ...“ Moje odpověď je nepublikovatelná, při sklínce vína ji osobně zreprodukuji i s následným mrštěním sluchátkem. Proto jsem na takovéto apriorní soudy alergický.

Co soud nakousl

Nyní bude bezpodmínečně nutné sledovat stopu, velmi bystře naznačenou soudcem Janem Šottem. Týká se vlastně vedlejšího produktu tohoto prvoinstančního soudního řízení, které se mohlo věnovat dokazování pouze v intencích skutkových podstat trestných činů, pro něž byli poslanci Vít Bárta a Jaroslav Škárka vydáni sněmovnou. Nicméně i v tomto rámci se stalo zřejmým, a soudce na to v rozsudku výslovně upozornil, že mohlo jít o cílenou diskreditaci Bárty se záměrem VV rozštěpit.

Cestou k tomu mohla být cílená provokace. Jednou její formou mohla být právě žádost o půjčku s následnou dezinterpretací coby úplatku. Druhou formou mohlo být zadání zakázky, týkající se osob na první pohled nezajímavých a politicky neexponovaných, z níž se následně vyvinulo „sledování politiků v Praze 11“. Kdo mohl tuto informaci vědět spolehlivěji, než právě klient?

K tomu by měla být zkoumána míra angažmá všech politických stran, které z této destrukce VV mohly těžit. Soud totiž konstatoval závažné skutečnosti, jež mohou být interpretovány jako pokus deformovat „volnou soutěž politických stran respektujících základní demokratické principy“ (čl. 5 Ústavy). A to už je opravdu hodno systematické a důstojně obezřetné pozornosti!

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.