Před čtyřmi roky se v Praze za českého předsednictví v Radě EU konal zahajovací summit Východního partnerství mezi Evropskou unií a šesti postsovětskými republikami. Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldavsko a Ukrajina byly už v letech 2004 až 2005 na bilaterální bázi zahrnuty do takzvané Evropské politiky sousedství (ENP), chyběl ovšem koncept ucelené politiky EU východním směrem. Důležitým impulsem ke vzniku Východního partnerství byla až ruská invaze do Gruzie v srpnu 2008.
S konceptem, jehož nepsaným smyslem bylo vymanit země v takzvaném „blízkém zahraničí“ Ruska z výlučné sféry vlivu Moskvy, jako první přišly vůči Kremlu ostražité pravostředové vlády v Polsku a ve Švédsku. Iniciativa měla Bruselu poskytnout nové institucionalizované fórum k jednání s „východními partnery“ – ovšem bez příslibu budoucího přistoupení k EU. Místo toho se šestice zemí měla spokojit s asociačními dohodami, jež nepředznamenávají členství, a zahrnovaly by například zjednodušení vízového režimu či takzvané „prohloubené a komplexní“ dohody o volném obchodu (DCFTA). Někteří pozorovatelé projekt Východního partnerství označili za „externí integraci“.
Svěží vánek, Topolánek
Nepsaným smyslem Východního partnerství bylo vymanit země v takzvaném „blízkém zahraničí“ Ruska z výlučné sféry vlivu MoskvyStředopravá vláda Mirka Topolánka, kde zahraničněpolitickou strategii českého předsednictví v Radě EU vytyčovalo atlantistické duo Alexandr Vondra – Karel Schwarzenberg, přijala Východní partnerství za své a ze zahajovacího summitu iniciativy se nakonec stala jakási diplomatická labutí píseň půlroku české slávy. Nadšení Prahy pro nastolenou agendu však přežilo i pád Topolánkova kabinetu: den po summitu nastoupila do úřadu úřednická vláda Jana Fischera, jež následně pro nového českého eurokomisaře Štefana Füleho vyjednala kombinované portfolio rozšiřování EU a Evropské politiky sousedství (kam Východní partnerství spadá).
Návrat Schwarzenberga do funkce ministra zahraničí o rok později ještě umocnil dojem kontinuity. Už po příštích parlamentních volbách, v nichž je favoritem ČSSD, by však mohla nastat zásadní obměna politického vedení české diplomacie. Stínový ministr zahraničí za ČSSD Lubomír Zaorálek v době zahajování „protiruského“ Východního partnerství s poukazem na nevoli Moskvy okázale odmítal českou účast na americkém protiraketovém štítu. Zastáncem co nejvstřícnější unijní politiky vůči Rusku je i nynější prezident Miloš Zeman. Jaké jsou tedy vyhlídky Východního partnerství coby jedné z „dlouhodobých priorit“ české diplomacie?
„Příští vláda by mohla změnit některé důrazy, ale jinak je Východní partnerství natolik svázáno se zájmy ČR, že se neobávám o jeho vyhlídky coby priority české zahraniční politiky,“ odhadl pro ČESKOU POZICI zvláštní zmocněnec ministra zahraničních věcí pro otázky Východního partnerství Petr Mareš. „Myslím si, že podpora Východnímu partnerství bude pokračovat i po volbách. Podle mě tam není nic, co by muselo opozici vadit,“ doplnil ho pro ČESKOU POZICI jiný zdroj z Černínského paláce.
Kupředu, levá!
Smířlivost vůči „latentně neokonzervativnímu“ projektu EU – ve smyslu asertivní expanze liberálně demokratického kapitalismu na úkor nepřátel Západu – dnes vykazuje i někdejší horlivý odpůrce Bushova radaru v Brdech. „Zahraniční politika se nemá měnit s každým střídáním vlád. Územní působnost Východního partnerství je prostor, kde bychom se měli angažovat. Přísluší nám to. Máme k tomu kompetenci. Děláme to pro Evropu,“ vysvětlil ČESKÉ POZICI Lubomír Zaorálek.
Zaorálek: „Východní partnerství je prostor, kde bychom se měli angažovat. Přísluší nám to. Máme k tomu kompetenci. Děláme to pro Evropu.“ Plamenný opoziční rétor naopak Schwarzenbergovi vytýká, že se ve věci málo činí. „Česká diplomacie se ve Východním partnerství nedokázala dostatečně angažovat, udržet diplomatickou aktivitu. V Evropě se to nevnímá jako česká iniciativa,“ posteskl si Zaorálek.
Tyto výtky však čeští diplomaté odmítají. „To je od něj hezké, ale to úplně nejde zařídit, že bychom v Bruselu tloukli do stolu a říkali ,To je naše a zapamatujte si to!‘. Děláme konkrétní projekty, jsme jedni z tahounů, ale čekat, že nějak zajistíme, aby s Východním partnerstvím nebylo spojováno spíše Polsko či Švédsko, to úplně nejde,“ zareagoval na slova stínového šéfa diplomacie zdroj ČESKÉ POZICE na „zamini“.
A co na to zvláštní zmocněnec Mareš? „Ten dojem může vzniknout, jen když se tím člověk zabývá letmo. Nelze stavět na jednostranných razantních pozicích České republiky – je potřeba hledat spojence. Jsem si jistý, že kdyby se tím (Zaorálek) blíže zabýval, tak zjistí, že je Česká republika vnímána jako aktér.“
Evropští sousedé versus sousedé Evropy
Aktéry a spojence má Východní partnerství rozhodně zapotřebí. Některé členské státy EU k iniciativě od počátku přistupovaly s nedůvěrou coby „protiruskému“ vrtochu postkomunistických Středoevropanů, který nebezpečně pootevírá dveře k dalšímu rozšíření. „Tento stín podezření tam zůstává. Řada starších členských zemí EU podvědomě redukuje východní politiku na vztahy s Ruskem,“ připouští Mareš.
Východní partnerství se navíc v rámci Evropské politiky sousedství (ENP) přetahuje o prostředky s jižně orientovanou Unií pro Středomoří. Nyní se peníze dělí v poměru dvě ku jedné ve prospěch jihu. „Oficiálně žádná dohoda o rozdělení prostředků v poměru 2 ku 1 neexistuje, ale bere se to jako úzus. S kolegy občas diskutujeme, zda proti tomuto úzu vést útok. Vždy připomínáme, že zatímco na východě máme evropské sousedy, na jihu jde ,pouze‘ o sousedy Evropy,“ vysvětluje zvláštní zmocněnec.
Neměli by stoupenci Východního partnerství zatlačit na změnu priorit právě teď, když zadlužené jižní křídlo EU tahá v Bruselu za kratší konec? „Vnitřní mechanismy EU toto neodrážejí. Jižní křídlo je v unijních institucích zabydlené. A nezapomínejme, že mezi stoupenci Východního partnerství je relativně málo čistých plátců do unijního rozpočtu. Například Nizozemci nebo Rakušané sice nejsou odpůrci Východního partnerství, avšak jsou vůči němu spíše vlažní,“ upozorňuje Mareš.
Zmocněnec Mareš: „Nezapomínejme, že mezi stoupenci Východního partnerství je relativně málo čistých plátců do unijního rozpočtu“V mezidobí od pražského summitu se navíc řadou účastnických zemí Unie pro Středomoří přehnalo telegenické „arabské jaro“, jež teoreticky mohlo Východní partnerství ještě více upozadit. Ale to se nestalo. „Vývoj posadil ,středomořské‘ optimisty zpátky na zem. Na druhou stranu se však ani naši východní partneři nechovají, jak bychom chtěli,“ stýská si Mareš.
Metál pro sekerníka
Ze zpětného pohledu je skutečně řada důvodů k rozčarování. Autoritářský běloruský prezident Alexandr Lukašenko byl k Východnímu partnerství „podmínečně“ přizván, ale po zmanipulovaných volbách v prosinci 2010 ještě přitvrdil v persekuci opozice. Před dojednáváním dohody o volném obchodu s EU dal Minsk přednost společné celní unii s Ruskem a Kazachstánem. S účasti v ní veřejně koketuje i ukrajinský prezident Viktor Janukovyč, který svou „prozápadní“ sokyni Julii Tymošenkovou uvěznil podle mnohých po politicky vykonstruovaném procesu.
Ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev loni v létě omilostnil a povýšil důstojníka, který na jazykovém kurzu NATO v Budapešti sekerou zavraždil svého arménského kolegu. Ještě v době zahájení Východního partnerství horlivě prozápadní Gruzie, jíž se tehdy příčilo být na témže seznamu jako země stavějící se k euroatlantickému směřování vlažně či odmítavě, si loni zvolila premiérem miliardáře Bidzinu Ivanišviliho, jehož zahraničněpolitickou prioritou je sblížení s Moskvou.
Z uvedeného výčtu by se mohla vkrádat otázka, zda není „normativní přitažlivost“ eurokrizí zmítané EU přeceňována a zda není „postupná hodnotová aproximace“ východních partnerů jen bláhová iluze. „Bereme to realisticky – každá z těch šesti zemí prochází vývojem; někdy je to stále dokola. Pracujeme s tím, co je, tedy s tím, jak k tomu ty vlády přistupují. Je fajn, že máme našlápnuto třeba k bezvízovému styku pro moldavské biometrické pasy v příštím roce, to bude zásadní krok a signál i ostatním,“ neztrácí optimismus zdroj ČESKÉ POZICE v Černínském paláci.Moldavsko bylo v posledních letech považováno za nejnadějněšího žáka Východního partnerství
Právě Moldavsko bylo v posledních letech považováno za nejnadějněšího žáka Východního partnerství – minimálně do nedávné politické krize v Kišiněvu a rozpadu tamní vládní „koalice evropské integrace“. Moskva moldavské přibližování k EU torpédovala například nabídkou slevy na plyn, zřekne-li se Kišiněv unijního plánu na energetickou liberalizaci. Takzvaný „unbundling“ neboli antimonopolní oddělení vlastnictví výroby energie a distribuční sítě ohrožuje zájmy Gazpromu.
Drang nach Osten
Pro Moldavsko má zřejmě slabost i Berlín, který byl k Východnímu partnerství původně skeptický. Když německá kancléřka Angela Merkelová loni v srpnu zavítala do Kišiněva na oslavy 20. výročí navázání vzájemných diplomatických styků, rozhovořila se dokonce o „evropské perspektivě“ nuzné rumunskojazyčné zemičky.
„Německo se postupem času zařadilo spíše mezi stoupence Východního partnerství, což považujeme za velký úspěch. Zvlášť uvědomíme-li si, že tamní atmosféra není nakloněna ničemu, co by navozovalo představu dalšího rozšíření či výdajů. V tomto smyslu je německá diplomacie pod přísným dohledem Bundestagu. Navzdory tomu je však Německo spolehlivým partnerem. S Berlínem je Praha ohledně Východního partnerství prakticky v nepřetržitém kontaktu,“ popsal zvláštní zmocněnec Mareš.
Někteří pozorovatelé v této souvislosti hovoří o „nové ose“ Berlín-Varšava-Stockholm. Praha na této ose sice explicitně nefiguruje, ale třeba je to tím, že čtyřčlenná osa by stylisticky nepůsobila tak úderně. Česká republika například společně se zmíněnou trojicí zaslala zkraje letošního roku dopis vysoké představitelce EU pro zahraniční věci Catherine Ashtonové, v němž vybízí k většímu zviditelnění Východního partnerství – mimo jiné vytvořením oficiálního loga iniciativy. „Konkurenční“ Unie pro Středomoří má oproti tomu nejen vlastní vlajku, ale i stálý sekretariát v Barceloně.
Kufr bez držadla
Třebaže za „exemplární úspěch“ Východního partnerství bývá předkládáno Moldavsko, opravdu klíčovým dějištěm boje o vliv mezi Bruselem a Moskvou je Ukrajina. Rusko buduje takzvaný Společný ekonomický prostor s Běloruskem a Kazachstánem, kam chce pomocí energetických pobídek odloudit Ukrajinu od Východního partnerství. Kyjev však oběma konkurenčním projektům vysílá matoucí signály. Ruští pozorovatelé říkají, že se Ukrajina stala jakýmsi „kufrem bez držadla“ – nedá se nést vpřed, ale ani nechat na místě.
Opravdu klíčovým dějištěm boje o vliv mezi Bruselem a Moskvou je Ukrajina„Asociační dohoda s Ukrajinou je prakticky hotova, jenže prizmatem Evropského parlamentu i některých národních parlamentů je překážkou podpisu věznění expremiérky Julie Tymošenkové. Přitom 90 procent poslanců její opoziční strany Baťkyvščina vám nakonec řekne, ať dohodu přesto podepíšeme. I provládní oligarchové prohlašují, že si přejí dohodu podepsat,“ popisuje Mareš situaci před listopadovým summitem Východního partnerství ve Vilniusu.
Nějaký pohyb na straně Kyjeva prý je. Prezident Janukovyč nedávno omilostnil vězněné opoziční exministry vnitra a životního prostředí Jurije Lucenka a Heorhije Filipčuka, což podle Mareše nejspíš souvisí i s obavami o výsledek vilniuského summitu. Ovšem i kdyby byla asociační dohoda podepsána za trvajícího věznění Tymošenkové, musí být ještě ratifikována všemi členskými zeměmi EU.
V době vzniku Východního partnerství považovala Ukrajina za ponižující být v jednom pytli s ekonomikami muší váhy a preferovala privilegované dvoustranné vztahy s EU, jaké Brusel buduje s Ruskem. „Ukrajina se tohoto pocitu už asi nezbaví, neboť o asociační dohodě i dohodě o volném obchodu začala vyjednávat už před zahájením Východního partnerství. V Kyjevě ale vědí, že i tak je to cesta vpřed. Postoj ukrajinských oligarchů je ovlivněn obavou ze života pod křídly Moskvy,“ líčí Mareš uvažování na obou březích Dněpru.
Kaspická reálpolitika
Už před zahájením Východního partnerství Rusko projekt vnímalo jako ohrožení vlastních zájmů. Pod příslibem pozvání na zahajovací summit do Prahy například prezident Lukašenko odolal nátlaku Moskvy uznat loutkové vlády Abcházie a Jižní Osetie po jejich ruské anexi od Gruzie v roce 2008. Vztahy Běloruska a EU však mezitím ochladly a Minsk nevylučuje, že otázku diplomatického uznání faktického ruského záboru ještě přehodnotí. Souběžné zapojení Běloruska do Východního partnerství i do celní unie s Ruskem a Kazachstánem stejně není dlouhodobě udržitelné. „Snad jedině v případě, že by Rusko přijalo 80 procent evropských acquis,“ upozorňuje v nadsázce Mareš.
Trvající unijní záměr vyvažovat vliv Ruska v prostoru Východního partnerství je patrný z dvojího metru, jímž se měří dvěma partnerům s nejméně demokratickou pověstí. Asociační dohoda s Běloruskem uvízla kvůli politickým represím na mrtvém bodě, zatímco s Ázerbájdžánem se dál vyvíjí, ačkoli režim v Baku patrně není o nic méně autoritativní než režim v Minsku.
S Ázerbájdžánem unie dál jedná, ačkoli režim v Baku patrně není o nic méně autoritativní než režim v Minsku...„Je pravda, že z tohoto hlediska je vnitřní situace obou zemí srovnatelná. Rozdíl je v tom, že Ázerbájdžán alespoň dává ústy svých představitelů najevo větší ochotu se bavit. Ázerbájdžán se také nepřipojil k rusko-kazašské celní unii. Zároveň se však netvařme, že tu nehraje roli snaha EU o stabilnější zásobování energetickými surovinami z okolí Kaspiku,“ připomíná Mareš strategický záměr Bruselu vymanit své surovinově požehnané postsovětské dodavatele z potrubního područí Moskvy. V tomto kontextu stojí za připomenutí, že na zahajovací summit Východního partnerství navazoval v Praze hned druhý den energetický summit „Jižní koridor – nová hedvábná cesta“ za účasti představitelů Ázerbájdžánu, Kazachstánu, Turkmenistánu či Uzbekistánu.
Rusko pochopilo, že o nic nejde
Zatímco tehdy Kreml proti těmto snahám EU otevřeně protestoval, nyní jí podle některých okázale ignoruje. „Na začátku se Rusko mělo před Východním partnerstvím na mnohem větším pozoru než dnes. Od roku 2009 uběhlo dost času a Rusové myslím pochopili, že je až tolik neohrožuje, protože ten program až tolik věcí neovlivní,“ sdělil ČESKÉ POZICI zdroj z české diplomacie.
Podle zvláštního zmocněnce Mareše je však ruský odpor k Východnímu partnerství patrný i nadále. „Rusové si z iniciativy navenek dělají legraci, ale jejich projekt celní unie a jednotného postsovětského hospodářského prostoru svědčí o tom, že věc berou vážně. Snaha Kremlu přesvědčit účastníky Východního partnerství, aby v přibližování k EU nepokračovali, zesiluje. Moskvě se nepodařilo vymluvit, že to je ,protiruský‘ projekt. Vidí to jako hru s nulovým součtem,“ tvrdí Mareš.
S ruskou nevolí vůči Východnímu partnerství má osobní zkušenost i stínový šéfdiplomat Zaorálek. „Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov mi říkal, ať tam nestrkáme nos,“ svěřil se ČESKÉ POZICI. „Ale já myslím, že Východní partnerství nevylučuje korektní vztahy s Ruskem.“
EU se snaží země Východního partnerství k sobě připoutat, ale zároveň se jim zdráhá otevřít v pro ně nejkýženějších oblastechOtázka tedy zní, zda je Východní partnerství pouze neškodné anebo irelevantní. „Upřímně řečeno, smysl určitě má. Kam jezdíme, tam byla iniciativa v obecném povědomí, i v Bělorusku. Je to vnímáno pozitivně, že je to nadstandardní zacházení, aby nebyli upozaděni Ruskem. Má to efekt, i když vynakládaná suma je spíše symbolická,“ uvedl pro ČESKOU POZICI výkonný ředitel Komory pro hospodářské styky se zeměmi Společenství nezávislých států František Masopust s odkazem na to, že v letech 2009 až 2013 činil rozpočet iniciativy „jen“ 600 milionů eur.
Masopust však zároveň dodává, že pro Rusy je projekt Východního partnerství „mimo jejich rozlišovací schopnost“. Tím však paradoxy nekončí. Jedním z hlavních je skutečnost, že se EU snaží země Východního partnerství k sobě připoutat, ale zároveň se jim zdráhá otevřít v pro ně nejkýženějších oblastech, jakými jsou vízová povinnost a trh se zemědělskými výrobky.
Neříkat sbohem
Vzhledem k protipřistěhovaleckým náladám v západní Evropě visí nad vízovou liberalizací otazník. Pro občany zemí Východního partnerství tak zůstává velkým lákadlem relativně přístupnější ruský pracovní trh. I přínos volného obchodu s EU je zatím v nedohlednu. Avizovaný termín možného uzavření příslušných dohod s Ukrajinou, Gruzií, Arménií a Moldavskem na listopadovém summitu ve Vilniusu je podle zvláštního zmocněnce Mareše hodně optimistický. Jejich průmyslové výrobky jsou prodejné spíše na ruském trhu, zatímco na dovoz zemědělských výrobků chce Brusel zachovat kvóty.
Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski při zahajování Východního partnerství v roce 2009 předesílal, že se efektivnost iniciativy projeví až v letech 2015 až 2016, kdy předpokládané dohody začnou nést ovoce. Riziko ztráty elánu na obou stranách je však reálné.
Milinkevič: „Důležitým prvkem konzistentní východní strategie EU by měla být trpělivost. Změna postsovětské mentality potrvá několik generací.“„Evropa musí provést důkladnou analýzu své východní politiky, neboť negativní defétistické trendy jsou patrné. (…) Důležitým prvkem konzistentní východní strategie EU by měla být trpělivost. Změna postsovětské mentality potrvá několik generací. Pokrok a regres evropeizace se může cyklicky střídat. Ani v krušných dobách by však EU zemím Východního partnerství neměla říkat: Jestli nechcete být s námi, tak tedy sbohem!“ varoval na březnovém sjezdu Evropské lidové strany běloruský opoziční politik Aljaksandar Milinkevič.
Také Petr Mareš doporučuje krotit očekávání. „Nemá smysl tvářit se, že jde vše tak dobře, jak jsme si v době zahájení Východního partnerství představovali. Změnila se EU, změnili se i východní partneři. Úspěchem je už to, že se Východní partnerství nerozsypalo, že je to proces s vlastními mechanismy. Nezapomínejme, že při vyjednávání asociačních dohod a takzvaných ,prohloubeních a komplexních‘ dohod o volném obchodu se po partnerských zemích chce mnohdy více, než se chtělo po nás, když jsme přistupovali do EU.“
