Nebyl to Ústavní soud Pavla Rychetského

Bývalý soudce Ústavního soudu Stanislav Balík v rozhovoru mimo jiné říká: „Pokud podá státní zástupce obžalobu s vědomím, že to jen tak zkouší, měl by, když se mu to nepovede, najít dost cti v těle a tomu nešťastníkovi se alespoň omluvit. Nebo se zamyslet, jestli nebyl až moc aktivistický.“

LN: U Ústavního soudu jste nedávno zastupoval notářku, která odmítla policii vydat závěť. Soud dal vaší klientce za pravdu. Co je v této kauze nejdůležitější?

BALÍK: To, že dal Ústavní soud této stížnosti průchod. Stále častěji se totiž objevuje snaha o prolomení povinnosti mlčenlivosti a ochrany soukromí. Pokud by se ta statečná paní notářka policii nepostavila, mohl tento případ skončit v nějakém komentáři k trestnímu řádu a propříště by se řeklo, že takto si to praxe vyžaduje. Zcela by se tak podryl systém notářství a dědění ze závěti.

Trend zásahů do tradičních atributů právnických profesí je ale bohužel stále častější. Tendence leccos kriminalizovat je ale nesmírně smutná. Přece nechceme, aby kdokoliv, kdo si myslí, že po nás bude dědit, podal trestní oznámení na někoho jiného a z usnesení se dozvěděl, jak to s dědictvím vlastně bude. Závěť je přece to nejintimnější.

LN: Jak se tendence ke kriminalizaci projevuje?

BALÍK: Policie i státní zástupci mnohdy zapomínají, že trestní právo je až posledním možným řešením. Pokud se bude rozšiřovat snaha řešit všechno udáním, vyvstane otázka, v jakémže to vlastně žijeme státu.

Vezměme si, kolik případů začne bombasticky, ale skončí jen splasklou bublinou, náhradou škody, kterou stát musí někomu zaplatit. Ale zároveň dehonestací slušných lidí a na druhé straně bez dávky pokory těch, kteří to způsobili. Pokud podá státní zástupce obžalobu s vědomím, že to jen tak zkouší, měl by, když se mu to nepovede, najít dost cti v těle a tomu nešťastníkovi se alespoň omluvit. Nebo se zamyslet, jestli nebyl až moc aktivistický.

LN: Co vás vede k těmto úvahám?

BALÍK: Vzpomínám na to, komu jsem fandil, když mi jako malému klukovi četli rodiče Bídníky. Vždy jsem držel palce Jeanu Valjeanovi, nikdy jsem nebyl javertovec. To ve mně zůstalo a myslím, že by to mělo zůstat v každém. Javert byl jen formalista. Policejní horlivost, snaha všechno řešit jenom trestním právem – nejlépe za situace, kdy znám jenom to trestní právo, nebo pořádně neznám ani je – je neštěstím.

Ve společnosti to zasévá nedůvěru a obavy, že všichni, s nimiž přicházíme do styku, jsou zločinci nebo potencionální zločinci. To je přece absurdní. Budete-li to takhle pokračovat, může policie jednou vykopnout dveře u naší advokátní kanceláře a hledat můj vysokoškolský diplom. Aniž by se předem kdekoliv zeptali, zda jsem opravdu oprávněn vykonávat advokacii.

LN: Z čeho snaha řešit všechno trestním právem vychází? Ze společenské poptávky?

BALÍK: Je to populismus. Probouzení těch nejhorších lidských vlastností, jako jsou závist a nepřejícnost. Než jsem se stal soudcem Ústavního soudu, dělal jsem pár let advokáta a teď jsem se do advokacie vrátil. Nejprve to bylo tak, že se lidé ptali, jak mají podnikat. Ve druhé etapě přicházeli a říkali, že je za to podnikání začali stíhat. Nyní málem chtějí, abychom vymysleli něco na konkurenci. Jak ji udat a jak ji poškodit.

To není pro advokáta potěšující. Neměl by klientovi říkat poučky ve stylu, že když budeme věc žalovat civilně, těžko budeme sbírat důkazy a je otázkou, jak důkazní břemeno uneseme. A že to tedy pro jistotu oznámíme a policie nám pomůže důkazy minimálně posbírat. Lidé by se pak totiž mohli naučit začít rozvodové řízení i tak, že podají na manžela trestní oznámení. Aby policie vyslídila třeba i to, s kým se manžel stýká, a kde má milenku. Policie by to sice odložila, ale v usnesení by to jméno mohlo být uvedeno.

LN: Je s tím možné něco dělat, nebo si to musí společnost odžít?

BALÍK: Nechci generalizovat, samozřejmě jsou lidé, kteří tímto způsobem neuvažují. Jediná možnost je ale setrvat na starých pravidlech a hodnotách. A bránit se s jistou dávkou statečnosti takovým krokům. Pokud by to všichni vzdali, nebo se spokojili s tím, že nespravedlivé stíhání skončí k jejich umlčení formálním trestem, dopadlo by to špatně.

LN: Jaké pro vás v současnosti je ocitat se u Ústavního soudu na druhé straně?

BALÍK: Když sedíme v pražské kavárně, trochu to odlehčím. Nedávno se mě ptali, jak mě mají uvést na jedné konferenci. Řekl jsem jim, aby o mně napsali, že jsem důvěrný přítel Advokacie a milenec Ústavnosti. Na rozdíl od těch, kteří jsou u Ústavního soudu s Ústavností sezdaní a žárlivě si ji střeží, já si s ní užívám třeba méně často, ale o to více mě to těší. Je dobré, že Advokacie a Ústavnost mají k sobě jako mé dvě milenky velmi dobrý vztah a ještě ke všemu je mám povolené od své milované choti.

Ale vážněji. Myslím si, že advokát je nejlépe předurčen, aby byl soudcem Ústavního soudu. Nejlépe totiž víte, jak naložit se spisem, který dostanete. Dovedete si za ním představit příběh. Do advokacie jsem se zpět vrátil lehce. Zjistil jsem, že advokátské praktiky se nedají zapomenout a že jsem možná některé z nich používal i u soudu.

Před svým jmenováním jsem během řeči v Senátu zaujal téměř titulkovou větou, že nyní bude mým jediným klientem Spravedlnost. Teď tedy kromě Spravedlnosti přijímám i další klienty, ale je to v podstatě velice podobné.

LN: Dostáváte se ale k bývalým kolegům, kteří rozhodují o vašem úspěchu. Soudě podle vzpomínek předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského možná mezi vámi nepanují nejlepší vztahy... Není to problematické?

BALÍK: Vzpomínky Pavla Rychetského jsem nečetl. Možná si je nechám na dobu, kdy budu psát vlastní paměti. Ale samozřejmě jsem byl na pasáž související s nálezem o regulačních poplatcích ve zdravotnictví několikrát upozorněn. Náš vztah ale zdaleka nevidím natolik dramaticky, jak by se to mohlo mediálně zdát.

Oba umíme respektovat rozhodnutí většiny, v řadě věcí se však názorově diametrálně lišíme, ale neřekl bych, že to nějak poznamenalo naše osobní vztahy natolik, že bychom si přestali tykat nebo spolu nechodili na oběd. Je to jako u advokátů. Jednou se soudí proti sobě, podruhé sedí na stejné lavici. A podobně je to u Ústavního soudu.

Nejsou to tedy osobní střety, ale věcné. Vidět to osobně bývá nešťastné, člověk by pak přišel o všechny přátele. Myslím si, že žádný ze současných ústavních soudců není takový, že by porušil slib a řekl si, schválně to zamítnu, či naopak vyhovím, protože stěžovatelku nebo stěžovatele zastupuje Balík.

LN: Co říkáte na současné obsazování Ústavního soudu?

BALÍK: Ve druhém Ústavním soudu se sešli soudci s různými politickými názory, životními zkušenostmi. Právníci různých profesí i specializací. Z nových soudců je jeden každý osobnost, která tam patří. To ale neznamená, že způsob, jakým se soud jako celek skládá, je správný.

Vytvoření triumvirátu, který se dohodne, koho tam vezmou, je nevkusné. Každý si má jet po svém, aniž by se předem nějak více domlouvali. Jinak to může Ústavní soud vychýlit určitým směrem. Nejen z hlediska politických názorů, ale i z hlediska praktických zkušeností. Pak totiž u soudu může chybět praktik, který z vlastní zkušenosti ví, jak například probíraná věc probíhá u soudu prvního stupně.

Když jsme narazili na můj vztah s předsedou, musím říct, že jsem Pavla Rychetského bral jako prvního mezi rovnými. Nikdy jsem neměl pocit, že bych měl napsat odlišné stanovisko ve znění: „Připojuji se k odlišnému stanovisku pana předsedy.“ I kdybychom hlasovali na jedné straně a byli přehlasováni, určitě bych napsal svůj disent. Vždy jsem bral sám sebe jako jednoho z patnácti.

Nebyl to Rychetského Ústavní soud. A i Nejvyšší správní soud má výrazného předsedu, Josefa Baxu. Pokud by to nyní měl být Rychetského a Baxův Ústavní soud, bylo by to špatně. Jestliže to tak není, měli by se ti, jimž je to podsouváno, od toho jasně distancovat a vysvětlit, že to tak není.

LN: Na stůl se vám dostávaly velmi zajímavé kauzy, byl jste soudcem zpravodajem například v kauze Ústavu pro studium totalitních režimů, regulačních poplatků či církevních restitucí. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

BALÍK: Byl jsem za to velmi rád. Poplatky a restituce jsem dostal rovnou, u ÚSTR se měnil soudce zpravodaj a já jsem se nezachoval jako žák první třídy, nesklonil hlavu, naopak ji zvedl a této věci se ujal. Ústav a restituce jsou ale mnohem důležitější. Problematiku regulačních poplatků totiž posléze zákonodárce vyřešil jinak. Ústavní soud by se ostatně do těchto věcí neměl plést, potvrdilo se mi, že zákonodárce si to vyřeší sám. ÚSTR a restituce ale pohnuly společností správným směrem a je dobře, jak to dopadlo.

LN: Byly to nejnáročnější kauzy z hlediska různých tlaků? O nich se mluví i v souvislosti se zrušením předčasných voleb...

BALÍK: Žádný tlak jsem nezaznamenal. Nikdo mi nevolal, nikdo z vnějšku se o tom se mnou nebavil. Jsou ale rozhodnutí, u kterých mi bylo hlasování od počátku zcela jasné. A to s jediným zdůvodněním – protože to dá rozum. Samozřejmě, že nežijete ve vakuu, sledujete, co se děje, a u řady věcí vás napadne, že mohou dříve, nebo později skončit u Ústavního soudu. A zákonitě si vytváříte názor. Na věci se díváte očima profese, kterou zastáváte.

Předčasné volby byly jedním z takových rozhodnutí. To, že se zákon nazve ústavní, zase tolik neznamená. To by mohl být ústavní zákon i o plemenitbě býků. Pak už by byl Ústavním soudem nezrušitelný? Jednoduché myšlenky úplně stačí, jde o ten leitmotiv. A tím je: to dá rozum. A všechno vždy začíná tím příběhem.

LN: Jak jste při řešení ústavních stížností postupoval?

BALÍK: Přečetl jsem si konečné napadnuté rozhodnutí a zamyslel se, co bych na něm napadl jako advokát, jak bych se snažil na Ústavní soud působit. Když jsem nic takového nenašel, snažil jsem se poučit z oné ústavní stížnosti. Nedivme se pak, že bylo 95 procent věcí odmítnuto, protože jsem tam opravdu nic nenašel.

LN: Co vás vedlo k tomu, že jste často odkazoval na historické zkušenosti i románové postavy?

BALÍK: Samozřejmě jsem ovlivněn svým zázemím a svými kořeny. Tatínek byl excelentní právní historik (profesor Stanislav Balík – pozn. red.) a obdivoval jsem ho. Obecně jsme vnímali propad znalostí historie, historické paměti. Přitom je to jednoduché. Tatínek rád citoval Waltera Scotta. Ten napsal, že právník, který nezná literaturu a historii je jen zedníkem, zatímco ten, co je zná, je architektem. K tomu přidejme jasnou ciceronovskou úvahu o historii jako učitelce života.

Řada věcí se skutečně opakuje a dějinná paralela vám významně pomůže. Historická paměť je špatná jednak kvůli minulému období, ale i kvůli české pragmatičnosti a konzumnímu způsobu života. Neměli bychom bagatelizovat, co udělali naši předci, a uvědomit si, že co považujeme za neuvěřitelný návrh na změnu, se už mnohokrát objevilo a ukázalo se třeba, že to není správná cesta.

LN: Chtěl byste se k Ústavnímu soudu vrátit?

BALÍK: Jsem vlastně rád, že jsem se svým rozhodováním zasloužil o to, že takovou nabídku nedostanu. Už kardinál Richelieu se nechal slyšet, že člověka nesoudí podle toho, co udělal za celý život, ale za to, co udělal za posledních šest měsíců. Proto jsem se snažil být superspravedlivý, zůstalo po mě jen sedm neskončených věcí. Novým kolegům jsem předával štafetu, jak nejlépe jsem uměl.

Každý soudce totiž prochází třemi etapami. Nejdříve je nováček, a tak třeba abstraktní kontrola norem pro mě byla novum. Nikdy před tím jsem nic takového nepsal. Takže se to učíte. Potom jste rutinér, víte, jak na věc. Ve třetí etapě máte pocit, že byste měl předávat zkušenosti novým kolegům. Mám obavu, že kdybych tam byl podruhé, dostal bych se rovnou k tomu druhému. Nebo bych byl směšný tím, že bych hned skončil v tom třetím.

Je ale škoda, že neprošel návrh na kolegium emeritních soudců, i když se možná bude konstituovat méně formálním způsobem. Dovednosti, které jsme získali, jsou totiž nesmírně užitečné a je otázka, jestli se jimi neplýtvá.

LN: Naznačil jste, že napíšete vlastní paměti. Kdy se na ně můžeme těšit?

BALÍK: To je těžké. Je otázka, jestli není moc brzy, nebo naopak moc pozdě. Můj tatínek paměti nezachoval a já si říkám, že bych ho měl uchovat v paměti, že by stálo za to o něm napsat knížku. Rád píšu perem, a tak si do sešitu píšu různé střípky, různé vzpomínky na jeho výroky či myšlenky. Možná tím ale udělám jen svému synovi nebo jinému autorovi jakousi sbírku pramenů a nebudu to psát systematicky. Možná je teď lepší psát dopisy a články. Je těžké život žít a zároveň mapovat to, co jste prožil.

LN: Vydáte aspoň znovu učebnice právních dějin, na kterých jste pracoval se svým otcem?

BALÍK: V tatínkově pozůstalosti jsou ještě nevydané a rozpracované kapitoly, a bude-li další vydání, zařadím je tam. Tatínek říkal, že to je rodinné stříbro, a jsem velmi rád, že mě k tomu přizval. Snažil jsem se přizpůsobit jeho stylu, aby se nepoznalo, kdo co psal. On třeba používal v učebnicích na závěr každé kapitoly obrat „zbývá jen dodat“. Při jednom z posledních vydání jsem ho na to upozornil a vyškrtali jsme to.

Co je ale zvláštní? Když teď něco píšu, do posledních odstavců mi tak nějak vždy automaticky skočí to „zbývá jen dodat“. Podobné věci se stávají stále častěji. Třeba standardní situace. Když tatínek přicházel zkoušet a čekal na něho zástup studentů, ptal se: „Prosím vás, tady se něco dává?“ A já mám teď sklon říkat to samé.

Má to určité riziko, aby nás časem s tatínkem nevnímali jako jednu osobu. Mám totiž odposloucháno tolik tatínkových mouder a přesně vím, v jaké situaci se používají, až to vypadá, že jsem sám moudrý. Ale vlastně jen žiju z tatínkova odkazu (úsměv).