Je novodobá věda na rozcestí? V prvním zářijovém čísle časopisu Nature k tomu otiskli zajímavý komentář. Jeho autorem je vědec Jim Woodgett, jenž bádá v torontském Samuel Lunenfeld Research Institute. Kromě jiného vyzývá k větší transparentnosti, nepřehlížení minulých chyb a k opravování starých přešlapů. Vybízí též nejen k hledání nových metod kontroly kvality, ale i k otevřenějším diskusím a třeba k využití sociálních sítí. Jen to je prý „cestou, jak se pohnout dál“, píše se v článku, jehož plné znění přináší server Nature.com.
„V globální vědě narůstá neklid. Přibývá retrahovaných (stáhnutých) článků, nových příkladů chabého dohledu nebo praxe, což vede k úzkosti či obavám vědců. Ti z nás, kteří se věnují vědám o životě, zjišťují, že některé z našich základních premis jsou vadné nebo nepřesné. Dokonce vysoce hodnocené objevy bývají zpochybňované,“ píše Woodgett. A táže se, zda nové výzkumy – „zámky“ – nevznikají trochu na „mokřadech“.
Přestože je hodně přehmatů nezáměrných a nevyhnutelných, jak to ve výzkumu bývá, nelze nevidět vědomé pokusy podvádět. Vědci jsou elitní, privilegovanou skupinou, do jejichž výzkumů málokdo vidí – laici vůbec a mnohdy už (při vší té specializaci) nejsou novinky jasné ani kolegům z jiných částí oboru. Vědci jsou „gentlemanský klub“; komunitou, jež si vytvořila vlastní pravidla a etiketu. „Členské poplatky“ ovšem platí daňoví poplatníci.
„Vědecká komunita musí svědomitě poukazovat na podvody, přinést větší transparentnost a přístupnost ke své práci a jasně dokládat své chování. To zahrnuje posílení debaty, která se týká přestupků a profesních pochybení – praní špinavého prádla a vítání vnějších přezkumů,“ píše Woodgett. Doporučuje též čtenářské pozornosti stránku Retraction Watch, která poukazuje na problémy vědeckého publikování a posiluje prý příklady dobré praxe.
- Pozoruhodný případ, kdy bylo jedním ze spoluautorů v minulosti „retrahováno“ autorství u problematického článku s neověřitelnými pokusy, přinesla ČESKÁ POZICE. Profesorka Ten Feizi z Imperial College se rozhodla „umáznout“ své jméno u článku v časopise Nature z roku 1994, jehož prvním autorem byl Karel Bezouška. Letos se ukázalo, že hojně citovaný profesor Bezouška patrně nakládal neoprávněně (asi i opakovaně) s experimentálními vzorky.
Věda v době neuzavřených slepých uliček?
Zveličování a vylepšování dat, na základě jejich rozličné interpretace, vede k větším šancím na publikování. Kvůli tomu, že řada pokusů není reprodukovatelná – ať již z nejasných příčin, vážných chyb nebo dokonce podvodu –, není snadné povšimnout si slepých uliček, a proto je moderní věda zaplevelená a „kontaminovaná“ výzkumným odpadem.
Odráží zmnožování textů lepší vědu, nebo jen její zředění? V době, kdy třetina článků není nikdy dále citována, je to rozumná otázka.Podle Woodgetta by měly odborné časopisy a grantové agentury podporovat nejen opravy textů, jejich modifikace, ale i vyvrácení, aby se včas předešlo bobtnání „slepých uliček“. Pokud už nic jiného, ukáže se veřejnosti vážný zájem o nemrhání veřejnými prostředky.
„V kultuře ,publish or perish‘ (publikuj nebo zhyň) nepřekvapuje narůstající počet vědeckých časopisů. Ale odráží snad toto zmnožování textů lepší vědu, nebo jen její rozředění? V době, kdy třetina článků není nikdy dále citována, je to rozumná otázka, proč jich je tolik vydáváno,“ píše kanadský vědec.
A svůj komentář končí výtkou do vlastních řad: „Dříve než si budeme stěžovat na úspěšnost v podávání grantů a na tlaky podporovatelů, musíme se sami ujistit, že máme doma uklizeno... Musíme se naučit, jak zastavit vydávání všeho a najít jiné cesty, jak dokumentovat a oceňovat naše vědecké studie.“ Cestou může být nejen odanonymizování hodnotitelů, publikování jejich posudků, ale k transparentnosti povede třeba i využití sociálních sítí. Zkusíme to?
