V neděli 17. listopadu ráno zemřel v 70 letech spisovatel, historik, editor a signatář Charty 77 Tomáš Pěkný (narodil se 8. května 1943). Jeho úmrtí (i sobotní básníka a historika Zbyňka Hejdy) v den 24. výročí listopadových událostí je významnou událostí – s těmito výraznými osobnostmi a autory jako by odcházela jedna éra naší intelektuální vzdělanosti a osobní občanské odvahy.
V době komunismu a poté v nově nabyté svobodě se oba vyznačovali noblesou a představovali pro mladé lidi jistotu a skvostný příklad. Navíc některé z nich svou trpělivou redakční prácí zasvěcovali do tajů nejen textu a jeho sdělení, poetiky a českého jazyka, ale i novinářské přesnosti, čestnosti a etiky.
Dnes lze bez nadsázky říct, že Tomáš Pěkný naučil novinářskému řemeslu desítky současných novinářů ze všemožných českých médií. Proto si na něho dovolím jako jeho mladší kolega a pokorný žák z doby svého působení v týdeníku Respekt osobně zavzpomínat – jako na výsostně trpělivého učitele a jemného člověka.
Hospody a vinárny
Tomáše jsem potkával v malostranských hospodách a vinárnách ještě za komunismu na konci sedmdesátých let minulého století. Bylo to tehdy jediné místo, kde bylo možné se svobodně setkávat, a to naprosto s každým, kdo byl ochotný naslouchat. A vedle sebe mohli sedět obyčejní dělníci a vzdělaní intelektuálové.
Malostranské hospody a vinárny byly za komunismu na konci sedmdesátých let jediným místem, kde bylo možné se svobodně setkávat
Tomáš se k nám, dlouhovlasým mladíkům z takzvaného hudebního undergroundu, choval vždy přátelsky a dokonce nás zvědavě pozoroval. Dychtivě se vyptával na dění okolo Plastiků a celého toho podivuhodného tvůrčího kvasu. Pohyboval se sice v jiném světě „mlčenlivé“ literatury, ale s naším tehdejším „divokým podnikáním“ značně sympatizoval. Upřímně se radoval z kdejaké nahrávky či koncertu, které se nám v polních podmínkách tehdejší komunistické normalizace podařilo uskutečnit.
Tomáš měl hudbu rád a později jsme o ní spolu často hovořili – například o Gustavu Mahlerovi. A ač byl plachý, navštěvoval pravidelně koncerty „našeho“ hřmotného bigbítu.
Už tehdy projevoval velkou otevřenost a náklonnost ke všemu autentickému a nemuselo to být zrovna z akademické dílny. Tuto jeho, pro nejisté a nedovzdělané mladíky příznivou vlastnost jsem pak mohl poznat zblízka o několik let později. V prvních týdnech po listopadu 1989 jsme se totiž stali kolegy v právě vzniklém týdeníku Respekt.
Setkání v Respektu
V této podivné době se najednou propojilo to, co se zdálo, že propojit nelze. Začátkem roku 1990 se v provizorní redakci v Bolzanově ulici sešla docela zajímavá parta.
Vedle brilantního iniciátora akce a jedné z vůdčích postav samizdatových časopisů Revolver Revue a Sport Ivana Lampera například Jan Ruml, Zbyněk Petráček, Petruška Šustrová, Martin Weiss, Jáchym Topol, Jaroslav Spurný, později Jan Macháček, Anastázie Kudrnová, Josef Chuchma, István Léko, Marek Švehla, Martin Kontra, Jindřich Šídlo, Josef Greš, Tomáš Němeček, Jiří Peňás, Marek Wollner, Vladimír Mlynář, Petr Holub, Erik Tabery, Martin Fendrych a mnoho dalších.
Tomáš Pěkný byl výjimečnou osobností či dokonce legendou s velkou zkušeností, kterou ochotně a nezištně předávalA také Tomáš Pěkný – výjimečná osobnost či dokonce legenda s velkou zkušeností, kterou ochotně a nezištně předával. V nově vzniklé redakci působil nejen jako někdejší pozorný hospodský druh, ale i jako renomovaný autor vlastní prózy a pozoruhodných studií o spisovatelích Karlu Poláčkovi či Jiřím Langerovi. V šedesátých letech přispíval do časopisů Host do domu, Plamen, Literární noviny či Sešity pro mladou literaturu, a později, kdy byl zakázaný, do samizdatů, jako byl Kalendář, Revolver Revue či Střední Evropa.
Pocta
Tomáš měl za sebou něco, o čem se nám ani nesnilo. Proto hned od počátku v Respektu pracoval jako editor a novinář se zkušeností z šedesátých let v časopise Student. Byla to pro nás – téměř bezejmennou skupinku kamarádů okolo Ivana Lampera – velká pocta a důkaz, že jde o víc než o pomíjivou polistopadovou hříčku.
Rád nás seznamoval se svými generačními druhy, čímž se snažil vtisknout nově vzniklému časopisu další rozměr. Díky Tomášovi se našimi novými kolegy stali například literární kritik Jan Lopatka či literární historička Marie Rút Křížková a později třeba sociolog Bohuslav Blažek nebo filmová kritička Tereza Brdečková.
Od samotného začátku poskytoval Tomáš neumělé snaze natěšených a zvědavých mladých lidí, kteří pocházeli z různých prostředí a spojovala je touha dozvědět se něco nového a zažít autentické dobrodružství, tvář a profesionalitu. Díky jeho pomoci jsme objevovali komunisty zasutý a zdánlivě neživý svět, čímž se splnil náš velký sen a po komunismu nám přinášelo velkou úlevu.
Co je, či není důležité
Začátky nebyly vůbec jednoduché. Mnoho z nás totiž tehdy sedělo u psacího stroje možná poprvé v životě a nevědělo nic o tom, jak se píše článek. Tomáš se však k nám nechoval nijak neosobně, ale naopak kolegiálně a přátelsky, což bylo důležité. Všichni jsme se museli vše od základu naučit, jen Tomáš to uměl.
Nikdy ale nedával najevo svou převahu, ale vždy měl radost z našeho „objevování“. Jemně a trpělivě pracoval s tím, co jsme mu z „divokých“ reportáží přinášeli. Dokázal nad článkem sedět mnoho hodin, třeba i dlouho do noci, hlavu podepřenou rukou s kouřící cigaretou. A s rozpálenými tvářemi, unavenýma očima a plachým úsměvem trpělivě podtrhával, přehazoval a vpisoval přesné poznámky.
Tomáš byl důsledný, a pokud si někdo troufl „dát něco na papír“, muselo to být naprosto dokonalé. Dbal na vnitřní logiku textu, správnou češtinu a v článku nikdy nenechal žádnou „utlachanou“ frázi, nevyargumentované místo či matoucí pocit. A jakoby mimochodem k tomu přidával další, a možná nejdůležitější rozměr – neumožnit nekritické ovládnutí profesí a novinářským píděním, ale zachovat si i v časovém presu uzávěrek či dramatických politických kauz nadhled a neztratit empatii k sebevíce nenápadnému lidskému příběhu.
Dokázal nad článkem sedět mnoho hodin, třeba i dlouho do noci, hlavu podepřenou rukou s kouřící cigaretou
Tomáš byl citlivý na jakýkoli náznak nesnášenlivosti či nespravedlnosti a dokázal poukázat i na zdánlivě nedůležitý detail – třeba na to, že se nemá uvádět u zloduchů jejich národnostní původ, což byla tehdy běžná praxe. Měl velký přehled a dobře věděl, co je, či není v lidském životě důležité.
Laskavost a skepse
Tomáš pro nás nepředstavoval jen poslední instanci či profesní dokonalost, ale sdílel s námi i všemožná dobrodružství. Účastnil se „popracovních“ toulek po pražských hospodách a v rámci magické noční poetiky díky svým znalostem okomentoval snad celou, byť občas drsnou realitu Prahy, například že právě míjíme dům, kde bydlel básník Konstantin Biebl a kde pod tlakem komunistů vyskočil z okna. Mnoho toho zažil a rád a vtipně vzpomínal třeba na své „dělnické“ zaměstnání vrtného čerpadláře v maringotce na venkově za normalizace, do nějž ho po podpisu Charty 77 degradovala komunistická moc.
Ohromoval bezbřehou trpělivostí a pracovitostí, ale celý svůj život zůstal skromný, téměř nenápadný. Byl nejen vtipný a rád se smál, ale i ironický a sarkastický, dokázal říct: „Ty vole, to je tedy pěkná blbost.“ I v takových případech však nikoho neprovokoval a neurážel a často, když už byly jeho nekonečné detaily nesnesitelné, chlácholivě a s jemným úsměvem prohlásil: „Honzo, mír.“
Ohromoval bezbřehou trpělivostí a pracovitostí, ale celý svůj život zůstal skromný, téměř nenápadný
Tomáš díky své laskavosti představoval pro nás, novinářské elévy velké zázemí. Často celou redakci obdaroval laskominami z kuchyně židovské obce a nosil nové knihy, které stály za pozornost. K ženám, a to nejen z redakce, byl vždy dvorný a pozorný, a nám zdivočelým a dychtivým mladíkům neváhal nikdy pomoci a dokonce finančně podpořit byť nenápadný kulturní počin. Dokázal také vyslechnout osobní potíže či trápení, do ničeho však nezasahoval ani nikoho neumravňoval. Vnášel do občas dramatických redakčních situací rozvahu a skeptický odstup.
Člověku je někdy ouzko, víš
O svých trápeních však Tomáš nikdy nemluvil, přestože by mohl vyprávět. Měl totiž za sebou dramatický příběh židovského dítěte, které se za nacismu zachránilo jen díky tomu, že ho do dvou let skrývaly řádové sestry v klášteře. Jeho matka skončila v Terezíně a otec za porušení rasových zákonů v pracovním táboře v Bystřici u Benešova. Svou drsnou zkušenost však svému okolí předával nevtíravě, třeba novinářským typem na neuvěřitelný osud Miloše Dobrého z Olomouce, který se právě v Terezíně seznámil se svou celoživotní láskou.
Možná právě v jeho pohádkách pro děti spočívá nejniternější a nejtajemnější kouzlo osobnosti Tomáše Pěkného
Tomáš byl kromě svého zaměstnání v Respektu i šéfredaktorem časopisu Federace židovských náboženských obcí Roš Chodeš, který se stal respektovaným i mimo židovskou komunitu. Podílel se na přípravě knih vydavatelství Sefer, například Tajuplná vražda. Případ Leopolda Hilsnera historika Jiřího Kovtuna či v rámci zachycení holocaustu Utekl jsem z Osvětimi od Rudolfa Vrby. A je i autorem první souborné historie tuzemské židovské komunity a jejích potížích Historie Židů v Čechách a na Moravě.
Tomáš měl i smysl pro fantazii a poetiku. Napsal řadu nevšedních pohádek pro děti, přičemž možná právě v nich spočívá nejniternější a nejtajemnější kouzlo Tomášovy osobnosti. Ve své pohádce Havrane z kamene například napsal:
Už svítá a tvář v kameni jako by se ztrácela.
„Máš přece srdce, otevřené do všech stran jak ptačí pelíšek. Takoví lidé dovedou někdy málem čarovat. Tak to zkus taky a měj aspoň trochu štěstí, Mladá.“
Jaký to má hlas? Už svítá a kam ten hlas navždy mizí?
Ach, lidské cesty! Kresby prstem v kůře odněkud někam. Nikam odnikud. Ach, cesta úvozem a cesty mezi poli. A cesty z oblázků přes drkotavou vodu. A cesty podél zdí a cesty mezi stromy. Ach, cesta ke křížku a cesty křížem krážem!
„Havrane! Havrane z kamene!“
Mladá poklekla. Padla rosa a kámen mlčel.
„Už mám jít?“
Zmateně si přejela dlaněmi po tváři. „Člověku je někdy ouzko, víš.“
Vstala a smetla hlínu z kolen. „Ale já půjdu.“ Polkla slzy. „Tak já jdu!“ A šla.
Navždy s láskou, Tomáši. Tvůj Honza.