Česká média bývají obviňovaná někdy z levičáctví či z nadržování pravici, jindy zase z aktivismu ve prospěch eko-, etno- nebo jiného lobbingu. Přitom většina z nich o sobě tvrdí, že jsou objektivní a vyvážená. Některá však nechávají objektivitu a vyváženost u svých čtenářů někdy více, jindy méně otevřeně pouze předpokládat. To však nic nemění na tom, že i ona s nimi pracují.
Existují i široké veřejnosti dostupná média stranická a různých společenských a politických aktivit. Jejich vliv na veřejný diskurz je však minimální, protože jsou především pro členy iniciativ, angažované občany a straníky. Většina českých médií však o sobě také tvrdí, že jsou nezaujatá, nikomu nestraní, nepodporují žádný názor a nemají blízko k nějaké společenské nebo politické koncepci. Dle prezentace médií žijeme ve světě objektivity a vyváženosti. Co však tato slova znamenají?
Teoretické konstrukty
Objektivita i vyváženost jsou teoretické konstrukty. Objektivita znamená, že médium popisuje událost, jak se stala, aniž by se ji snažilo zkreslit nebo interpretovat – dát jí význam. Vyváženost pak to, že pokud médium referuje o sporu, dává všem jejím stranám relativně stejný prostor k vyjádření. Objektivita a vyváženost jsou těsně propojené a dle současné mediální vědy objektivity ani dokonalé vyváženosti nelze z různých důvodů dosáhnout. Lze se jim pouze přiblížit dodržováním přísných etických a procesních zásad.
Pokud budeme poměřovat současná média dle těch, o nichž referují, po objektivitě ani vyváženosti nezůstane stopa
Pokud budeme poměřovat současná média dle těch, o nichž referují – tedy obsahu –, jejich obraz vypadá odlišně. Po objektivitě ani vyváženosti nezůstane stopa. Politici, aktivisté a jiné veřejné osoby – předmět zájmu médií, tedy jejich obsah – uvedou mnoho důkazů, že to či ono médium straní jejich protistraně, dává jí větší prostor, víc možností k vyjádření, píše či hovoří o ní lépe než o nich. Je to přirozené, protože dle aktuální situace spatřují v médiích někdy své spojence, jindy protihráče. A čím více to budou spíše protihráči než spojenci, tím lépe. Z toho totiž vyplývá, že médium plní svou roli informovat, a dotyčné osobě nenahrává či ji dokonce otevřeně nepodporuje.
Zeptáme-li se na objektivitu a vyváženost novinářů, zjistíme, že řada z nich se k nim snaží přiblížit, a to o něco víc než konkurence. V kuloárních diskusích zaslechneme, že médium X, ač se prohlašuje za objektivní, vyvážené a neutrální, ve skutečnosti mírně straní straně Y. Že vydavatelský dům záměrně angažuje autory, kteří odpovídají požadavkům majitele na názorovou strukturu novin. Že ve skutečnosti (a za určitých okolností) existuje víceméně nepokrytá snaha „protlačovat“ konkrétní názor. Budeme-li pozorně naslouchat, uslyšíme takové hlasy v celém mediálním spektru. Jsou to jen pomluvy, nebo skrytá pravda hlásané objektivity, vyváženosti a neutrality?
Zvláštní doba
Současná média, dokonce i ta, která o sobě tvrdí, že navazují na tradice mediálního světa první Československé republiky, ve skutečnosti vznikla maximálně před 20 lety. Nemají na co navazovat, protože žurnalistika se změnila a před rokem 1989 žádná skutečná žurnalistika (autoři řady skvělých odborných a tematicky vymezených magazínů prominou) neexistovala.
Současná média nemají na co navazovat, protože žurnalistika se změnila, a před rokem 1989 žádná skutečná žurnalistika neexistovala
Média, která vznikla na troskách kvazi žurnalistiky státního socialismu, se od ní chtěla odlišit, a proto se prohlásila za neutrální. Tím se, možná paradoxně, vzdálila tehdy 70leté tradici tiskových orgánů – médií, novin, časopisů založených na zcela otevřené podpoře nikoli názoru, ale určitého pohledu na svět, v jehož rámci pak poskytovaly zpravodajství a publicistiku.
Vznikl mediální svět, ve kterém je role tiskových orgánů vyhrazena médiím určeným omezené cílové skupině straníků a angažovaných, a v němž, ač jsou významná média ze všech myslitelných stran včetně publika i sebe samotných obviňována (a sem tam usvědčována), že objektivní, vyvážená a už vůbec neutrální nejsou, stále drží tento prapor. Je to zvláštní doba.
Celospolečenské tituly
Na první pohled se to sice může zdát zvrácené, ale potíže, které vznikají z uvedeného, by se daly vyřešit renesancí angažovaných médií. První kroky již byly učiněny. O českém miliardáři a svérázném politikovi Andreji Babišovi (zakladateli a hlavním sponzorovi hnutí ANO 2011) si sice můžeme myslet cokoli, ale jeho mediální počin, týdeník 5+2 dny, otvírá otázku angažovaných médií víc než důkladně.
Týdeník 5+2 dny je otevřeně orgánem hnutí ANO 2011, a i když se tak zatím příliš neprofiluje, jeho dlouhodobým cílem je ho podporovat
Tento týdeník je otevřeně orgánem zmíněného hnutí, a i když se tak zatím příliš neprofiluje, jeho dlouhodobým cílem je toto hnutí podporovat, což průměrně inteligentní čtenář zjistí již z tiráže. To však vůbec neznamená, že nepřináší kvalitní místní zpravodajství a publicistiku. A už vůbec ne, že není zdrojem zajímavých a užitečných informací pro své čtenáře, a také PR obsahu, který jiná média nezveřejňují.
Tento týdeník možná s velkým předstihem předznamenává návrat médií, která budou stejně jako za první republiky i dříve otevřeně podporovat konkrétní názor, prosazovat jej a prizmatem jeho pohledu informovat, vzdělávat a bavit. I když z pohledu puritána, a je jedno, jde-li o novináře, diváka, či politika, může taková představa vypadat jako konec světa, jak jej známe dnes, renesance otevřeně stranických médií v pozici velkých celospolečenských titulů by české mediální scéně víc prospěla, než ublížila.
Čtenář, i veřejně činná osoba, by totiž při čtení takového média nežili v jím vytvářené a okolím i vlastními dojmy utvrzované iluzi objektivity a vyváženosti, ale věděli by, na čem jsou. Objektivita a vyváženost by pak nebyla na stránkách těchto médií, ale vznikala by v úsudku jejich čtenářů tím, že by si jich přečetli víc, a z průniku názorů známých stran, hnutí, nebo i osobností za nimi si vytvořili vlastní názor a nespoléhali se na to, že jim někdo kvazi objektivní řekne pravdu.
