Složité a komplexní téma reformy vysokého školství přechází do řeči mediálních zkratek a ideologických vsuvek. A vychází z toho, zjednodušeně řečeno, jediný převládající vztah: zlý, ošklivý a hamižný ministr školství Josef Dobeš (VV) spolu s bankéři oproti hodné, moudré a vůbec báječné Univerzitě Karlově, případně dalším školám v Česku. Ale každý má díl pravdy – akademici v tom, že věcné záměry zákonů jsou špatně připravené, ministerstvo školství zase v tom, že nemůže akceptovat všechno. Laik aby se v tom vyznal!
Ministr Dobeš si za to může sám. Do reformního zákona nechal kdekoho šťourat, takže z něj skutečně vychází polovičaté dílo. Ztratilo drajv, a nikoho neuspokojí. A citlivý zákon o finanční pomoci studentům, který řeší školné, úplně ukryl do týmu jediného kvestora... Po svém brzy již dvouletém angažmá v resortu Dobeš asi třistadvacetšestkrát ukázal, že není tím pravým prostředníkem mezi vládou a učenci. Nikdy jej nebrali za partnera pro diskuzi, ministr se jim nejen na České konferenci rektorů (ČKR) vyhýbal, bál se jich.
Josef Dobeš od počátku ví, že zlomit vaz mu mohly tři věci: státní maturity, evropské fondy a rektoři... Jeden už válku začal.Od počátku věděl, že vaz mu mohou zlomit tři věci: státní maturity, evropské fondy a rektoři. Ten nejmocnější, Václav Hampl, rektor Univerzity Karlovy a nyní dokonce i předseda ostatních rektorů v ČKR, proti němu minulý týden rázně povstal. Jak to jen může dopadnout?
Pod mediálním vlivem se může zdát, že akademická obec UK je jednotná a plně schvaluje protesty proti Dobešovým „reformním kejklům“. Ve víkendových Lidových novinách pronesl zajímavé věty profesor Univerzity Karlovy, výrazný propagátor vědy a člen vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovacepsychiatr Cyril Höschl. Z rozhovoru vybíráme:
- „Celá reakce je naprosto hysterická a neadekvátní. Mě docela znechutilo, když jsem viděl, jak házeli ty melouny z balkonu. To svědčí o tom, že nějaké menší školné by jim možná prospělo, aby si božích darů víc vážili. Tady jde o otázku, jestli lze vlastní zájmy hájit prostředky víceméně mimo politickými. Vydupat si je na náměstích.“
- „Vždyť se spousta připomínek akceptovala. Jenže všechny připomínky uplatnit nelze a vždycky zůstane někdo nespokojený. Takže vždycky půjde někdo na náměstí? Touto kritikou přitom vůbec neříkám, jestli protestující věcně mají, nebo nemají pravdu. Například v omezování akademických svobod jisté nebezpečí je. Ale to ještě neznamená, že si společnost může dovolit financovat terciární sféru jako bianco šek, posílat 27 miliard ročně například na vědu a vysoké školy či akademické ústavy nechat, ať si s nimi dělají, co chtějí.“
- „Všude se škrtá a tady hučí miliardy jako vichr. Myslet si, že takový tok peněz v době krize udržíte bez kontroly, je bláhovost. My z terciární sféry jsme povinni prokazovat těm, co nás platí, svou užitečnost. A jestliže na tuhle povinnost rezignujeme, tak je to projev arogance. A já tyhle protesty považuji do určité míry za projev arogance. Za projev necitlivosti vůči těm, kteří si zaslouží, aby jim bylo vysvětleno, proč musíme mít 74 vysokých škol.“
- „Ať politici zodpovědí otázku, jaká je strategie dalšího vzdělávání, jestli ho mají mít skoro všichni, nebo jen elita, jestli vysoké školy mají být rozdělené na exkluzivní a většinový zbytek. Akademikům jde o to, aby měli dostatek studentů a neztenčenou státní podporu, protože financování stále ještě z velké části závisí na počtu studentů. Stát zase hájí svůj zájem pokud možno ušetřit a pokud možno limitovat neřízené bobtnání akademické sféry a přiblížit akademickou nabídku společenské poptávce. Obě strany se vzhledem k celkovému společenskému neklidu domnívají, že teď je čas lámání chleba.“
- „Obecně panuje názor, že (studenti) mají vliv příliš velký a že jsou vinou své mladické nerozvážnosti snadno manipulovatelní. Moje zkušenost je jiná. Od revoluce jsem vždycky byl zastáncem co největšího zastoupení studentů, v akademickém senátu jsme jim pokaždé vyhrazovali polovinu míst, protože se ukázalo, že v kritických chvílích, kdy například šlo o to, vypořádat se se starými strukturami, bychom se bez studentů nehnuli ani o milimetr. Studenti jsou entuziasti, jsou otevření novým nápadům a jsou – ať mi odpustí – do značné míry manipulovatelní, což se nám reformátorům vždycky hodilo. Pedagogové jsou naopak většinou zakopaní v zákopech. Starého psa novým kouskům nenaučíš.“
- „Souhlasím s Rudolfem Haňkou, trpíme obrovskou inflací profesorů. Mezi školami jsou brutální rozdíly v kritériích a v habilitačních a jmenovacích řízeních. Nechci se nikoho dotknout, ale je diametrální rozdíl mezi tím, jestli získáte profesuru na Karlově nebo Masarykově univerzitě, a jestli si ji jdete udělat lacino do blízkého zahraničí. Jsou případy lidí, kteří by neodhabilitovali nejenom na Karlově univerzitě, ale ani v Olomouci, a jedou do Trnavy. Když pak ten titul váží úplně stejně, je to nespravedlivé. A protože tito profesoři potom mají stejnou možnost ovlivňovat dění na své fakultě, vnášejí tím do akademické obce pocity nespravedlnosti.“
Dobeš se ještě více zatvrdí
Odpor Univerzity Karlovy a případně i studentů dalších škol proti věcným záměrům může ministra Dobeše paradoxně ještě více utvrdit v tom, že dělá správnou věc a prosadí ji silou – bez ohledu na mrtvoly. V pátek se rozloučil se strůjcem původních verzí zákonů Jiřím Nantlem, ředitelem odboru vysokých škol, jenž jej ale nejspíš sám opustil.
A to Dobeše jistě naštvalo. A jak už víme z televizní Show Jana Krause, abychom přesně citovali ministra školství: „Když se naseru, tak se zatnu a nehnou se mnou.“ Pro ty, kteří by si mysleli, že jsme hrubiáni, přidáváme raději i video:
