Lidovky.cz

Národní univerzita? Mrtvý koncept

USA

  9:30
„České republice chybí cíl. Velkou vizí by mohlo být dobudování občanské společnosti, k níž máme ale ještě pořád daleko,“ říká v rozhovoru historik Jaroslav Miller, rektor Univerzity Palackého v Olomouci. Ta sází na mezinárodnost, výzkum a spolupráci se svými absolventy i olomouckou radnicí, kde působí mnoho lidí z této univerzity.

Jaroslav Miller studoval na Středoevropské univerzitě v Budapešti, poté v Oxfordu, působil v Německu (Lipsko, Marburg, Münster), USA a v západoaustralském Perthu. foto: © Wikimedia CommonsČeská pozice

Stále ještě celkem nově zvolený rektor druhé nejstarší české univerzity – Univerzity Palackého v Olomouci – Jaroslav Miller zdůrazňuje internacionální rozměr terciálního vzdělávání. Nechce zůstávat na českém dvorečku. Jakým způsobem chce ale mezinárodnosti olomoucké vysoké školy prakticky dosáhnout a co konkrétně už za necelý rok ve funkci zvládl? Rozhovor ČESKÉ POZICE s Jaroslavem Millerem.

ČESKÁ POZICE: Jak si Univerzita Palackého v Olomouci (UP) připomněla výročí 17. listopadu 1989?

MILLER: Pro mne osobně jde o emotivní událost, každoročně. V roce 1989 jsem byl studentem prvního ročníku filozofické fakulty a jako „řadový pěšák“ jsem tehdy hlídal plakátovací plochu, aby nemizely informace stávkového výboru. Ke své radosti musím po 25 letech říci, že mne studenti Univerzity Palackého příjemně překvapili, protože jsem si nebyl jist, zda přisuzují listopadovým událostem zásadní význam. Idea pochodu městem a doprovodného programu však přišla od studentských spolků, které se ujaly organizování akce. A navzdory špatnému počasí přišlo i hodně lidí.

ČESKÁ POZICE: Jak jste vnímal výroky Miloše Zemana, že to před čtvrtstoletím na Národní třídě nebyl až tak strašný masakr?

MILLER: Nechci se dopouštět silných vyjádření, proto se omezím na lakonickou odpověď. Sváří se ve mně dva protichůdné pocity. K prezidentskému úřadu jednak patří projev úcty, a jsem tedy dalek toho, abych slepě kritizoval počínání hlavy státu. Na druhou stranu se ne zcela ztotožňuji s některými výroky pana prezidenta, ať již máme na mysli jeho komentář k událostem na Národní třídě, výroky v Číně, či - zdvořile řečeno - velmi zdrženlivý postoj k ukrajinské státnosti. Nevím, co tím pan prezident sleduje, ale snaha o společenský konsenzus, jak slíbil po prezidentské volbě, to nebude.

Výzkum nemá sílu měnit národní mýty

ČESKÁ POZICE: Jedná se o snahu relativizovat odkaz 17. listopadu 1989 a náš národní „mýtus“ nějakým způsobem dekonstruovat?

MILLER: Jako historik vím, že se zvětšujícím se časovým odstupem jsou minulé události předmětem kritičtějšího zkoumání; projasňuje se argumentace a analyzují se motivace aktérů. Řada materiálů v Archivu bezpečnostních složek, v Ústavu pro studium totalitních režimů a jinde dosud nebyla vytěžena. Hlubší diskusi nebyl podroben ani vliv exilu na listopadové události. Navíc řada pramenů se nachází nedotčena v zahraničí… Na základě výzkumu proto jistě můžeme dospět k dílčím změnám pohledu na 17. listopad. Dnes jsme ovšem konfrontováni s mnoha pochybnými a účelovými tvrzeními, která nejsou opřena ani o znalost věci ani o seriózní výzkum. Zpozorněl bych v okamžiku, kdy se k tématu veřejně a takzvaně „kriticky“ vyjadřují zástupci různých politických uskupení a zájmových skupin. Tady bych radil překládat jejich výlevy asi takto: „Jsme hochštapleři, o věci mnoho nevíme, ale účelová dezinterpretace se hodí našim ideologickým cílům.“

Za neuvěřitelně krátkou dobu se listopad 1989 stal součástí národní mytologie a společně „vypravovaným příběhem“ Čechů.

ČESKÁ POZICE: A k té dekonstrukci mýtu?

MILLER: To je samostatná kategorie: heroický obraz národní revoluce, osvobození lidu od komunismu. Tady se skoro domnívám, že vědecký výzkum nemá sílu tento obraz podstatně změnit, a řekl bych, že to ani není nezbytně nutné. Za neuvěřitelně krátkou dobu se 17. listopad 1989 stal součástí národní mytologie a společně „vypravovaným příběhem“ Čechů. Jak nádherně ukázali Vladimír Macura s Jiřím Rakem, národní mýty a sdílené příběhy tvoří pilíř identity národních společenství všude ve světě, a proto vykazují obrovskou rezistenci vůči času i pokusům o jejich dekonstrukci. Mýty o husitské reformaci, Bílé hoře, habsburském útlaku, vzkříšení národa v 19. století či o první republice jsou stále pevně zakořeněny v historickém povědomí společnosti. Nevšiml jsem si, že by historická věda na tomto poli slavila oslnivé úspěchy.

ČESKÁ POZICE: Vnímáte – po onom čtvrtstoletí svobody – nějaké vážné hrozby pro současné Česko?

MILLER: Současný svět není bezpečným místem. Možná se ocitáme na začátku fázového pohybu, jehož konců nejsme schopni dohlédnout. Kromě konfliktů v nevelké vzdálenosti od nás je i řada jiných otázek, které nejsou tak vidět, ale mají stejnou relevanci… Například výhledy demografického vývoje v Evropě. Ty nejsou povzbudivé, vzniká jasné dilema. Imigrace nabízí šanci k udržení hospodářské výkonnosti a k záchraně kolabujících penzijních systémů. Avšak v takovém případě musíme počítat s etnicky i kulturně různorodější Evropou a se všemi riziky. Otázka zní, zdali je poměrně xenofobní česká společnost již dnes na něco podobného mentálně připravena. Projevuje se to i v mikrokosmu akademického světa: my usilujeme o získání zahraničních studentů a kvalitních vědců, protože na tom závisí náš budoucí úspěch. To však vyžaduje i určitou míru tolerance ke kulturním odlišnostem a také eliminaci xenofobních projevů.

Univerzity mají být avantgardou

ČESKÁ POZICE: To je hlubší problém, zdejší společnost je už beztak hodně rozdělená, rozpolcená…

MILLER: Přesně tak. Společnost v České republice je vnitřně polarizovaná a není schopna dosíci konsenzu v klíčových otázkách, které přitom rozhodnou o naší budoucnosti. Namátkou zmíním energetickou soběstačnost, zahraniční politiku nebo i penzijní systém. Zároveň jako společnost postrádáme jasný cíl. V devadesátých letech 20. století jsme usilovali o členství v NATO a v Evropské unii. Nyní jsme uvnitř, kverulujeme vydatně, ale s ničím vlastním nepřicházíme. Chybí nám pozitivní velká vize a nevím, zda se jí od politiků dočkáme. V mých očích by takovou vizí mohlo být dobudování silné občanské společnosti, k níž však máme ještě pořád daleko.

Ovšem univerzity musejí být avantgardou i v jiných oblastech. Vychovávají budoucí elity. I proto zveme nonkonformní myslitele - jako letos Noama Chomského.

ČESKÁ POZICE: Na tom by se právě univerzity měly intenzivně podílet, ne?

MILLER: Naprosto bez debat. Myslím, že se české univerzity tak trochu „zakopaly“ ve výzkumu, ze kterého se stala jakási mantra, jakkoliv i já jsem svým založením spíše introvertní vědec než akademický funkcionář. Ovšem univerzity musejí být avantgardou i v jiných oblastech. Koneckonců vychovávají budoucí elity, takže etika, otevřenost k „plurality of judgments“, vizionářství a veřejná diskuse o otázkách naší doby by měly být vetknuty do štítu každé akademie. I proto zveme nonkonformní myslitele - jako letos Noama Chomského. Nutí nás k větší otevřenosti, k často nepříjemným otázkám a soudům o nás samých, a tedy i k větší toleranci. To je nezbytný předpoklad fungující občanské společnosti.

ČESKÁ POZICE: Jsou nějaké oblasti, v nichž by měly být vysoké školy „občansky“ aktivnější?

MILLER: Pole neorané představuje charita a filantropie. Vztáhnu-li to na Univerzitu Palackého, zakládáme nadační fond, pro který jsme získali silného komerčního partnera: Českou spořitelnu. Fond bude zaměřen na zvyšování uplatnitelnosti absolventů prostřednictvím profesně poradenských služeb. Druhým účelem je podpora vynikajících zahraničních studentů, kteří by si studium v relativně drahé evropské zemi nemohli dovolit. Částečně jsme se inspirovali v zahraničí; na většině univerzit, kde jsem studoval nebo působil, takové nadační fondy existují, ovšem většinou disponují nesrovnatelně větším kapitálem.

ČESKÁ POZICE: Jak jsem si všiml, zvyšujete i své aktivity ve vztahu k vašim absolventům. Jak si vede váš projekt UPsolvent, který má propojit školu s jejími alumni?

MILLER: Vycházíme z myšlenky, že absolventi by měli žít s univerzitou i poté, co přestanou býti studenty. V našem případě hovoříme o 150 až 200 tisících absolventů od obnovení UP v roce 1946. V listopadu jsme spustili kampaň, jejíž tváří je náš alumnus Jakub Železný. Absolvent, který se zaregistruje, obdrží absolventskou kartu s mnoha benefity. Na rok 2016 též chystáme velký sraz všech absolventů naší univerzity. Cílem je postupně vybudovat vědomí silné a sdílené identity spojené se značkou Univerzity Palackého. Navíc: absolventi představují silnou lobbistickou skupinu, díky které univerzita může lépe prosazovat své strategické cíle. A v neposlední řadě jsou jednou ze skupin, na které bude zaměřeno fundraisingové úsilí univerzity. Právě fundraising je další oblast, které bychom se chtěli systematicky věnovat, přičemž v rozjezdu nám pomáhají Oxfordská a Stockholmská univerzita.

Být v národním rámci? Cesta k bezvýznamnosti

ČESKÁ POZICE: Jak coby rektor a historik hodnotíte vývoj v českém vysokém školství za čtvrtstoletí od sametové revoluce?

MILLER: Komplikovaná otázka… Akademické prostředí je z definice konzervativní a univerzita je veliká loď, u které si změna kurzu žádá roky. Ačkoliv jsem poměrně kritický k situaci ve vysokém školství, nelze popřít, že za 25 let se odehrály výrazné změny, a to kvantitativní i kvalitativní. Dnešní univerzity vzdělávají mnohem více studentů, v řadě oborů jsme se dostali na konkurenceschopnou úroveň se světem, míra internacionalizace je neskonale vyšší a totéž platí o propojení výzkumu s průmyslem a trhem. Kdybych měl změny shrnout do jediné věty, řekl bych, že v roce 2014 je koncept národní univerzity definitivně mrtev.

Univerzita Palackého představuje de facto relativně volné seskupení heterogenních jednotek, z nichž každá má vlastní vazby na zahraniční partnery, které jsou možná silnější než kontakty s partnery v Česku.

ČESKÁ POZICE: Jak to přesně myslíte?

MILLER: Od 19. století se univerzity silně identifikovaly s nově se tvořícími moderními národy. Vychovávaly národní elity, produkovaly národní vědu a byly centry národní vzdělanosti. V podstatě patřily do stejné kategorie jako národní muzea, jazyk nebo hymna. Tento rys byl silně přítomen ještě před rokem 1989. Dnes jsou ale akademie globálními institucemi, jejichž výzkum i výuka dalece přesahují hranice státu. Například Univerzita Palackého představuje de facto relativně volné seskupení heterogenních jednotek, z nichž každá má vlastní vazby na zahraniční partnery, které jsou možná silnější než kontakty s partnery v Česku. Naše výzkumná centra i fakulty jsou členy mezinárodních konsorcií, máme studenty a zaměstnance z více než šedesáti zemí světa, angličtina se stává uvnitř univerzity běžným komunikačním prostředkem a vědecký výzkum měříme dle dat z Web of Science. V příštím roce budeme spouštět pilotní výukové kurzy online (typu MOOC, Massive Open On-line Courses - pozn. red.), které svou podstatou boří veškeré hranice. Pohybovat se pouze v národním rámci je cesta k bezvýznamnosti.

ČESKÁ POZICE: Takže chcete sázet na opravdovou mezinárodnost?

MILLER: Věda je globální záležitostí, stejně tak nezískáme nejlepší studenty a vědce, pokud budeme „lovit“ pouze ve svém regionu. V tomto ohledu není pro Univerzitu Palackého konkurencí Masarykova nebo Karlova univerzita, ale univerzity ve Vídni, Šanghaji, Uppsale nebo třeba v Münsteru. Chci tím říci, že masivní internacionalizace výzkumu i výuky je jediná cesta vpřed. Občas slýchávám pošetilé stížnosti, že studenti financovaní z českého rozpočtu odcházejí do zahraničí a státu takzvaně investici nevracejí. To jsou minulé bitvy. Naopak, buďme na to hrdí, protože to je známka naší konkurenceschopnosti. Nijak neztrácíme, protože stejně silný příliv kvalifikovaných lidí míří ze zahraničí k nám.

V komunálních volbách jsme ovládli radnici

ČESKÁ POZICE: Olomouc nedávno zabodovala v novém univerzitním žebříčku Global University Ranking. Potěšilo vás umístění v první pětistovce, co s ním dál?

MILLER: Mezi nejlepších tisíc univerzit světa jsme se letos dostali i v jiných žebříčcích. V tomto konkrétním rankingu, který zmiňujete, jsme byli na 488. místě, s tím, že z Česka se v něm umístily pouhé tři univerzity: Univerzita Karlova, ČVUT a my. V globálním kontextu tedy patříme mezi tři procenta nejlepších vysokých škol. Potěšilo nás to – i proto, že hlavní roli v hodnocení hrála věda a výzkum. Nijak to ovšem nepřeceňujeme, neboť víme, že nedostatků máme stále mnoho. Je ovšem pravda, že lépe se jedná se zahraničními partnery, jsme více vidět a umístění má i motivační účinek. Nicméně k číslu jedna je to pořád ještě daleko.

V některých oblastech jsme na špici, ať již mluvíme o přečtení genomu pšenice, čištění vody pomocí nanotechnologií, vyvíjeném léku proti borelióze, nebo o zvyšování účinnosti antibiotik.

ČESKÁ POZICE: Vidíte zřetelný vzestup vědy na UP za poslední dekádu?

MILLER: Skoro bych řekl, že tlak na vědecký výkon je u nás až extrémní. Úvaha je jednoduchá. Financování dle počtu studentů má jasně sestupnou tendenci, takže slibné finanční zdroje pro další rozvoj leží hlavně v oblasti vědy a výzkumu, do kterého zároveň investujeme obrovské částky. V některých oblastech jsme skutečně na špici, ať již mluvíme o přečtení genomu pšenice, čištění vody pomocí nanotechnologií, vyvíjeném léku proti borelióze, nebo o zvyšování účinnosti antibiotik. Radost mi také dělá vědeckotechnický park Univerzity Palackého, který začíná být úspěšný i v komercionalizaci vědy.

ČESKÁ POZICE: Univerzita Palackého zbudovala z evropských peněz tři nákladná vědecko-výzkumná centra (RCPTM, ÚMTM a Centrum regionu Haná), která si vedou velmi dobře, i z hlediska možné udržitelnosti. Čím to?

MILLER: V Olomouci před lety proběhla diskuse, zda máme investovat do jednoho obrovského centra, nebo jít cestou flexibilnějších, menších a více homogenních vědeckých center. Nakonec vyhrála varianta dvě. A zřejmě to byla správná cesta, protože všechna tři pracoviště patří mezi pět nejlepších v Česku – i podle hodnocení ministerstva školství. Jsou vědecky výkonná a mají vynikající management. Navíc se zaměřují na oblasti výzkumu s obrovským potenciálem, tedy na biomedicínu, nanotechnologie a genetiku rostlin. Máme štěstí i na vědce, kteří zde působí, ať už se jedná o profesory Pavla Hobzu, Radka Zbořila, nebo Jaroslava Doležela.

ČESKÁ POZICE: Pomáhá univerzitě i atraktivita Olomouce jako historického města, které zpropagoval i průvodce Lonely Planet?

MILLER: Nabízíme několik bonusů: mimo jiné starobylost univerzity založené v roce 1573 a také krásu města. Trochu „bojujeme“ s fenoménem Prahy, ale i díky Lonely Planet a intenzivní propagaci se situace výrazně zlepšuje. Naše univerzita v nedávných komunálních volbách takřka „ovládla“ radnici, neboť primátor a několik náměstků se rekrutují z řad našich zaměstnanců, čímž se otevírají obrovské možnosti spolupráce města a UP. Chystáme společně řadu akcí, například v oblasti posílení dopravy mezi čtyřmi univerzitními kampusy. Dohodli jsme se mimo jiné, že město a univerzita se budou prezentovat společně. Má to logiku: protože Olomouc je bezkonkurenčně nejvíce univerzitní město v České republice.

Jaroslav Miller (43)

  • Rektor Univerzity Palackého.
  • Profesorem od roku 2012.
  • V letech 1989 až 1995 studoval historii, ruskou a anglickou filologii na Filozofické fakultě UP.
  • Dějiny pak dále studoval na Středoevropské univerzitě v Budapešti a také v Oxfordu.
  • Mezi své učitele počítá Josefa Jařaba či Ralfa Dahrendorfa.
  • Dvakrát obdržel stipendium Alexandra von Humboldta (2006 Marburg, 2010 Münster) a stipendium nadace Andrewa W. Mellona (2004, 2010).
  • V roce 2008 byl stipendistou Fulbrightova programu v USA.
  • V akademickém roce 2010/2011 byl komisí vybrán jakožto hostující profesor na University of Western Australia, Perth.
  • V roce 2012 jej velvyslanec USA jmenoval ambasadorem Fulbrightova programu v ČR.
  • Je autorem řady odborných studií, článků a monografií.
  • Velký cyklista. Ženatý, dvě děti.
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.