Co mají společného projekty revitalizace areálu Klementina, rekonstrukce historické budovy Národního muzea nebo výstavba depozitáře Národního filmového archivu? Všechny jsou součástí programu Péče o národní kulturní poklad (dále jen Program), který zahrnuje rekonstrukce nebo výstavbu nových budov velkých národních kulturních institucí, příspěvkových organizací ministerstva kultury. S celkovým objemem 10,3 miliardy korun je to patrně největší investiční program v oblasti kultury, který kdy byl v České republice vyhlášen. S velkorysým a objektivně potřebným plánem na stavební obnovu a revitalizaci je však spojeno mnoho nejasností.
Ministerstvo kultury je správcem Programu. Navrhuje projekty, které jsou v jeho rámci financovány. Návrhy schvaluje vláda. Ta rovněž vyslovuje souhlas s harmonogramem realizace a financování, případně s jejich úpravami. Podmínkou je, že objekty a pozemky, kde má být investováno, vlastní stát.
S celkovým objemem 10,3 miliardy korun je to patrně největší investiční program v oblasti kultury, který kdy byl v České republice vyhlášen
Na otázku ČESKÉ POZICE podle jakých pravidel a kritérií jsou projekty do Programu zařazovány, ministerstvo kultury odpovědělo, že „účast a stanovení předpokládané výše dotačních prostředků ze státního rozpočtu jsou podmíněny předložením investičních záměrů s detailními rámcovými rozpočty, které u akcí nad 100 milionů Kč jsou podrobovány nezávislým odborným posouzením, jako je například studie proveditelnosti, nebo samostatným sestavením kontrolních rozpočtů“.
Stále ovšem chybí odpověď na otázku, podle čeho a kdo určuje nutný rozsah rekonstrukce budov nebo parametry výstavby nových objektů. Nezávislá posouzení zadává investiční odbor ministerstva kultury.
Lze si snadno představit, jak rozdílné mohou být investiční studie a v nich uvedená čísla. Tím spíš, že potřeby národních kulturních institucí jsou individuální a specifické. Z odpovědí, jež jsme dostali z ministerstva kultury, vyplývá, že neexistuje odborné grémium, které by projekty doporučovalo nebo zkoumalo jejich účelnost. Rozhoduje resort kultury, kde Program spadá pod ekonomického náměstka a odbor investic ve spolupráci s vedením příslušné příspěvkové organizace.
Významnou roli pak hraje v celém procesu ministerstvo financí, které v rámci institutu individuálně posuzovaných dotací připomínkuje zařazení projektů do Programu, schvaluje jejich registraci, potvrzuje uvolnění finančních prostředků z Programu a zařazuje je do rozpočtové kapitoly ministerstva kultury.
Péče o národní kulturní poklad
Program Péče o národní kulturní poklad začal připravovat ministr kultury Vítězslav Jandák v roce 2005. „Jeho“ ministerstvo konstatovalo, že stav vesměs památkově chráněných budov, v nichž sídlí národní kulturní instituce, je velmi vážný a bez mimořádných investic jej nelze změnit. Program byl přijat v roce 2006, ještě za vlády sociální demokracie a Jiřího Paroubka. Realizace Programu byla původně naplánována na léta 2007 až 2014 a zahrnovala rekonstrukce a stavby týkající se Národního muzea, Národní knihovny, Národního technického muzea, Národního filmového archivu a Uměleckoprůmyslového muzea. Dvě miliardy měly do Programu přitéct z Fondu národního majetku, zbytek financí, tedy 8,3 miliardy, ze státního rozpočtu.
Součástí Programu byla na počátku také stavba nové budovy Národní knihovny na Letné. Když jednání o výstavbě „blobu“ Jana Kaplického definitivně zkrachovala, byla novostavba z programu vyňata a naopak došlo k rozšíření původně plánovaných depozitářů Národní knihovny v Hostivaři. Nebyla to zdaleka jediná obsahová změna v Programu, jak byl naplánován v roce 2006. Materiál byl opakovaně, prakticky každoročně na jednání vlády aktualizován, zatím naposledy v červenci tohoto roku. Tehdy do něj byly také zařazeny investice plánované v příspěvkové organizaci Národní divadlo, konkrétně rekonstrukce budovy Státní opery.
Z cílových 10,3 miliardy korun bylo vyčerpáno do konce roku 2011 pouze 1,384 miliardy
V průběhu času se posouvaly i harmonogramy realizace staveb. Původní ukončení Programu v roce 2014 se nejdříve odložilo na rok 2017 a letos o prázdninách ještě o další rok. Ale ať se uvnitř Programu dělo cokoliv, celková částka investic 10,3 miliardy korun zůstala nezměněná.
Program běží od roku 2007, tedy více než pět let. Z cílových 10,3 miliardy korun bylo podle tabulky, která je přílohou k usnesení vlády ze dne 19. července 2012, vyčerpáno do konce roku 2011 „pouze“ 1,384 miliardy. Na investování tedy teoreticky čeká bezmála devět miliard. To je více než roční rozpočet resortu kultury. Bohužel, tabulka s čísly, na kterou akci má jít kolik peněz, na webu ministerstva kultury k nahlédnutí není. Dostupné jsou pouze dílčí informace z vládních jednání a usnesení, z médií nebo přímo z příspěvkových organizací. A z nich není vůbec jasné, zda ke všem zbývajícím financím v Programu už jsou přiřazeny konkrétní projekty a v jaké výši.
Ředitelské výměny
Realizaci projektů v Programu doprovázela řada výměn šéfů příspěvkových organizací. Většinou k nim docházelo po nástupu nového ministra do funkce.
Národní technické muzeum
V rámci Programu probíhala rekonstrukce Národního technického muzea (NTM). První část expozic měla být otevřena v roce 2009, ale chytila dvouleté zpoždění. Za pochybení při zadávání veřejných zakázek (IT) a chyby při odměňování, jež se mimo jiné týkaly mandátní smlouvy na kontrolu a řízení rekonstrukčních prací, byl po nástupu ministra kultury Jiřího Bessera odvolán ředitel NTM Horymír Kubíček. Toho na šéfovské místo dosadil lidovecký ministr kultury Václav Jehlička. Pikantní bylo, že Kubíček jako člen TOP 09 a šéf expertní skupiny pro kulturu připravoval i příslušnou část „topáckého“ programu.
Posléze ve výběrovém řízení zvítězil současný ředitel NTM Karel Ksandr, bývalý náměstek ředitele Národního muzea. Nová expozice byla otevřena v únoru 2011. Na další etapě obnovy výstavních prostor muzea se pracuje.
Národní knihovna
V rámci Programu v současnosti běží revitalizace Klementina, sídla Národní knihovny, nyní údajně za 1,9 miliardy korun a výstavba depozitáře v Hostivaři za 400 milionů. Tady se měnili ředitelé nejčastěji. V roce 2008 odvolal ministr Jehlička za selhání při přípravě stavby nové budovy Národní knihovny na Letné Vlastimila Ježka, který v té době dokonce kandidoval za KDU-ČSL do Senátu. Na jeho místo posadil bývalého úředníka ministerstva kultury a krátce i ředitele Památníku národního písemnictví Pavla Hazuku.
Toho si na ministerstvo kultury jako vedoucího odboru umění a knihoven přivedl otec Programu Vítězslav Jandák. V říjnu 2006 Hazuku odvolal Jandákův nástupce Martin Štěpánek. Od června 2007 Hazuka pracoval v Národní knihovně, v sekretariátu ředitele Ježka, kde měl – kupodivu – na starosti právě agendu přípravy nové budovy. V únoru 2008 pak dostal Hazuka od ministra Jehličky bez konkurzu místo ředitele Památníku národního písemnictví a už v září 2008 vystřídal, opět bez výběrového řízení, Ježka na ředitelské židli v Národní knihovně.
Server iDnes 11. září 2008 uvedl, že tehdejší předseda lidovců Jiří Čunek a místopředseda David Macek za odvoláním Vlastimila Ježka vidí vliv Miroslava Kalouska. Na konci roku 2008 nový ředitel vypověděl mandátní smlouvu s projektovým manažerem, který měl revitalizaci Klementina připravit. Od té doby projektové a realizační práce řídilo přímo vedení Národní knihovny.
Další střídání se odehrálo v prosinci 2010 za ministra Jiřího Bessera kvůli neprůhledným investicím do rekonstrukce Klementina. Hazuku v ředitelské funkci nahradil bývalý šéf vydavatelství Ringier Tomáš Böhm. Agentura ČTK tehdy uvedla: „Knihovna je kritizována zejména za drahou rekonstrukci svého sídla, barokního Klementina. Rekonstrukce by spolu s výstavbou hostivařských depozitářů měla stát zhruba tři miliardy korun. Vedení knihovny podle některých médií dosud neprokázalo, že by mělo na rekonstrukci zpracovaný komplexní rozpočet. Dodavatelem stavby jsou firmy Metrostav a Arstav. Architekti si stěžují na to, že na rekonstrukci nebyla vypsána řádná architektonická soutěž. (...) Nový šéf NK uvedl, že prověří všechny sporné investiční projekty, a nevylučuje, že některá rozhodnutí bývalého vedení přehodnotí.“
Národní filmový archiv
V listopadu 2011 došlo k překvapivému odvolání šéfa Národního filmového archivu právě ve chvíli, kdy se vybíral dodavatel stavby nového depozitáře v Hradištku za 170 milionů. Dvaasedmdesátiletý Vladimír Opěla měl na konci roku ve funkci ředitele po dvaadvaceti letech skončit. Starší pán, špičkový odborník na archivaci filmů, uznávaný po celé Evropě, byl odvolán z hodiny na hodinu kvůli manažerskému selhání.
Opěla údajně odmítl bez písemného nařízení z ministerstva podepsat výběrové řízení formou losování na organizátora tendru na dodavatele nového depozitáře
Ministerstvo kultury ústy svého šéfa investic Miloše Philippa Štrajta oznámilo, že našlo nestandardní smlouvy s architektem Martinem Kotíkem za více než čtyři miliony. Ten dostal údajně zaplaceno za práce na přípravě projektu depozitáře, které neprovedl a ani provést nemohl. Kotík naopak mluvil o objektivních komplikacích se stavebním povolením a nabízel, že všechny vyúčtované práce doloží.
Týdeník Respekt uvedl jako pravý důvod odvolání to, že Opěla odmítl bez písemného nařízení z ministerstva podepsat výběrové řízení formou losování na organizátora tendru na dodavatele nového depozitáře. Pokyn k vypsání tendru prý dal Opělovi v červenci 2011 šéf investic ministerstva Miloš Philipp Štrajt. Zároveň mu měl předat i prospekt společnosti Allowance jako spolehlivého administrátora výběrových řízení. Ministr Jiří Besser tuto možnost kategoricky popřel a naopak tvrdil, že „Opěla plýtval penězi určenými na stavby nových budov archivu“.
Proti odvolání Opěly protestovala filmařská obec. Ministerstvo kultury pak urychleně vypsalo výběrové řízení na nového ředitele Národního filmového archivu, v němž zvítězil Michal Bregant. Proběhlo řádné – nikoli zúžené, jak ministerstvo zamýšlelo – výběrové řízení na dodavatele stavby depozitáře a začalo se stavět. Nejasnosti zůstaly.
V souvislosti se skandálem kolem stavby depozitáře se navíc objevily vazby Jiřího Bessera na podnikatele Pavla Hrácha a známá kauza se zatajeným podílem ve firmě, která vlastnila apartmán na Floridě. Ministr musel z funkce odejít a s ním odešli i lidé z ekonomického odboru. Server Lidovky tehdy napsal, že nová ministryně Alena Hanáková odvolala z funkcí ekonomickou náměstkyni Michaelu Vojtovou a ředitele odboru vnitřní správy a investic Miloše Philippa Štrajta s odůvodněním, že „ministryně považuje do budoucna ekonomický úsek za klíčový, proto se rozhodla provést personální změny v jeho vedení“.
Kontrola z NKÚ
V minulém roce kontroloval plnění Programu Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). Prověřoval poskytování, čerpání a použití peněžních prostředků v období 2007 až 2010 při rekonstrukci objektů Národního muzea a revitalizaci Národní knihovny. Kontroloval přípravu investic, proces zadávání veřejných zakázek, realizaci staveb, to vše v objemu 674,14 milionu korun. A také činnost správce Programu, tedy ministerstva kultury. Kontrolní závěry byly zveřejněny na začátku tohoto roku a nejsou nijak příznivé.
NKÚ například konstatoval, že odhadované investiční náklady byly oproti reálně vysoutěženým významně nadhodnocené, ale ministerstvo kultury přitom neupravovalo finanční potřeby Programu podle skutečnosti. Nevyčerpané finanční prostředky pak převádělo do rezervního fondu a dále je používalo na opravy nebo rekonstrukce v budovách svých příspěvkových organizací. Dále zpráva uvádí, že realizace Programu má zpoždění, mimo jiné kvůli nedostatkům při zadávání veřejných zakázek.
Kontrolní úřad také upozornil na některé postupy při přípravě rekonstrukce Národního muzea. Národní muzeum má investiční odbor, který má v popisu práce činnosti jako příprava výběrových řízení, projednání projektu nebo výběr dodavatelů. Přesto na ně uzavřelo mandátní smlouvu za 47 milionů s externím manažerem projektu. Předmětem jeho činnosti jsou podle smlouvy i práce spojené s organizačním zajištěním veřejných zakázek, konzultace se zhotovitelem díla a jeho kontrolou, které mají značný vliv na náklady stavby.
Výhrady NKÚ k realizaci rekonstrukce Národní muzea byly nejvážnější. A přesto se s jeho dlouholetým ředitelem Michalem Lukešem židle ani nezachvěla. Proč?
Zpráva uvádí i příklady ceny služeb projektového manažera, kterým je Sdružení Muzeum – IDS Praha a.s.; FRAM Consult a.s. Téměř milion si vyúčtoval za pouhé zajištění zpracování studie proveditelnosti budovy Národního muzea, tři čtvrtě milionu za organizační zajištění průzkumů objektu nebo za kontrolu projektové dokumentace pro územní rozhodnutí a celých 1,2 milionu za spolupráci a konzultaci se zhotovitelem projektové dokumentace pro územní rozhodnutí. Ještě o 200 tisíc dražší byla obstaravatelská činnost související se zpracováním projektové dokumentace pro stavební povolení objektu Federálního shromáždění. Přitom samotné zpracování projektové dokumentace bylo o téměř 200 tisíc levnější.
Kontrolní zpráva uvádí, že také příprava revitalizace Klementina a výstavby depozitářů Národní knihovny byla svěřena externí firmě. Od prosince 2008 však přípravu i realizaci stavby zajišťuje knihovna vlastními silami. NKÚ dále uvádí jako příklad nadsazeného odhadu nákladů uváděných v informačním systému veřejných zakázek 1. etapu revitalizace NK. Cena uvedená v systému byla 400 milionů bez DPH, kontrolní rozpočet projektanta 337 milionů bez DPH a NK uzavřela smlouvu s vítězným uchazečem na 169 milionů. Osmi dodatky k této smlouvě se ovšem cena díla zase zvýšila, a to o 26,6 procenta, na částku 257,3 milionu korun.
NKÚ konstatoval, že ministerstvo kultury postup svých příspěvkových organizací akceptovalo. A také, že nevykonávalo důsledně činnost správce Programu a nekontrolovalo řádně přípravu rekonstrukce Národního muzea, která se neřídila závěry studie proveditelnosti, kde bylo investorovi doporučeno upustit od extrémně drahé a rizikové realizace suterénních prostor. V souvislosti s tím vznikly vícenáklady na přepracování dokumentace.
Výhrady NKÚ k realizaci rekonstrukce Národní muzea byly nejvážnější. A přesto se s jeho dlouholetým ředitelem Michalem Lukešem židle ani nezachvěla. Model externího investičního manažera, totiž vedení příspěvkové organizace do značné míry zbavuje odpovědnosti za zadávání zakázek, které někteří účastníci napadli, a vůbec za řízení přípravy rekonstrukčních prací. Ministerstvu kultury postup Národního muzea evidentně nevadí. O největší, několikamiliardovou zakázku na zhotovitele stavebních prací při rekonstrukci Národního muzea se bude soutěžit na přelomu letošního a příštího roku.
Na co se čeká?
Uměleckoprůmyslové muzeum (UPM) bylo do Programu zařazeno hned v roce 2006. Pro uložení jeho rozsáhlých sbírek měl být vybudován depozitář na kraji Prahy za 580 milionů. Sbírky z historické budovy na Palachově náměstí do něj měly být přemístěny a poté za 420 milionů rekonstruována i ona.
V dubnu minulého roku bylo vydáno platné stavební povolení na stavbu nového depozitáře. Letos v dubnu na rekonstrukci historické budovy. Ale souhlas s vypsáním výběrového řízení na dodavatele staveb zatím v UPM z ministerstva kultury nedostali.
Ministerstvo kultury na otázku ČESKÉ POZICE, na co se vlastně čeká, odpovědělo: „ (...) investor – UPM předal ve druhé polovině roku 2011 správci Programu zadávací dokumentaci pro soutěž na výběr zhotovitele stavby. Ke skluzu došlo při schvalování zadávací dokumentace a následně se nepodařilo výběrové řízení na zhotovitele zadat v termínu do 31.3. 2012, s ohledem na skutečnost, že od 1.4. 2012 došlo ke změně zákona č. 137/2012, o veřejných zakázkách, tak musela být zadávací dokumentace opětovně přepracována a doplňována. V současné době se připravuje materiál k projednání na schůzi vlády ČR, a to v tom smyslu, že zadávací dokumentaci u tzv. významné veřejné zakázky (nad 300 mil. Kč) na stavební práce schvaluje vláda. Po projednání a schválení bude výběrové řízení na zhotovitele zadáno.“
Bez součinnosti s ministerstvem fianancí se Program neobejde
Z odpovědi ovšem vyplývá opět několik otázek. Třeba ta, proč došlo na ministerstvu kultury „ke skluzu při schvalování zadávací dokumentace a následně se nepodařilo výběrové řízení na zhotovitele zadat v termínu do 31. března 2012“? Nejspíš i proto, že v prosinci 2011 Jiřího Bessera vystřídala Alena Hanáková, která brzy na to z vedení „klíčového ekonomického úseku“ odvolala ekonomickou náměstkyni Vojtovou i šéfa investic Philippa Štrajta. V březnu 2012 pak ministryně jmenovala nového ekonomického náměstka Martina Sankota. A teprve po jeho nástupu do funkce se zprůchodnila i po několik měsíců „zamrzlá“ komunikace s ministerstvem financí, bez jehož součinnosti se Program neobejde.
Obecné stanovisko ministerstva kultury na otázku, proč dochází opakovaně ke zpoždění realizace projektů zařazených do Programu, zní: „Průběh přípravy a realizací jednotlivých projektů, dosud zařazených do programu, byl poměrně často výrazně ovlivňován termínovými průtahy. Jedná se o komplikace plynoucí z odvolání neúspěšných uchazečů při výběrových řízeních a navazujících výroků Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a to už ve fázi výběru zhotovitelů projektové dokumentace i staveb samých, částečnými změnami, ale i jednou zásadní změnou při již uskutečňované realizaci schválených investičních záměrů s navazujícími dopady na změny projektů i plánovaných parametrů akcí.“
A ještě Národní divadlo
Na jaře letošního roku navrhl investiční odbor ministerstva kultury zařadit do Programu sedm akcí. Mezi nimi i rekonstrukci Nové scény Národního divadla a rekonstrukci budovy Státní opery. Materiál odešel na ministerstvo financí k připomínkovému řízení. Na základě připomínek, které ministerstvo kultury z financí obdrželo, návrh přepracovalo. Bylo mezi nimi i upozornění, že náklady na rekonstrukci budovy Státní opery jsou podceněné. Prostředky požadované na rekonstrukci Státní opery z Programu byly posléze navýšeny o zhruba 100 milionů.
Tři z původně zamýšlených projektů do Programu zařazeny nebyly, mezi nimi i rekonstrukce Nové scény nebo obnova pláště budovy Veletržního paláce. Z původních sedmi byly červencovým usnesením vlády do Programu kromě rekonstrukce Státní opery zařazeny i dvě investiční akce Národní knihovny a financování obnovy expozic Národního muzea po rekonstrukci.
Z ministerstva financí přišlo upozornění, že náklady na rekonstrukci budovy Státní opery jsou podceněné; posléze byly navýšeny o zhruba 100 milionů...
Alena Hanáková odvolala 7. září z funkce ředitele Národního divadla Ondřeje Černého a dosud své rozhodnutí pořádně nezdůvodnila. Jeden z argumentů pro odvolání vypadal docela bizarně. Ekonomický náměstek Martin Sankot tvrdil, že mu citovanou sms zprávou – „Vážený pane náměstku, vzhledem k mimořádné situaci nabízím možnost organizačně zařadit investice do Státní opery jako zvláštní projekt řízený přímo mnou. S pozdravem O. Černý“ – nabízel odvolaný ředitel 6. září ve 12.52 hodin nestandardní řízení investiční akce. Ten se však bránil, že jen dával najevo ochotu přijmout za rekonstrukci Státní opery osobní odpovědnost.
Vzhledem k tomu, že se vše odehrálo jen pár dní před odvoláním, které bylo na spadnutí už několik týdnů, lze stejně dobře předpokládat, že Černý dával najevo ochotu „spolupracovat“ v domnění, že si zachrání židli. Jenže si neuvědomil, že ve hře nejsou jen investice, ale i opětovné získání autonomie Státní opery, kterou náměstek Sankot tamním odborářům přislíbil.
Nástupcem Černého, dočasně pověřeným ředitelem Národního divadla, se měl stát právě ekonomický náměstek Martin Sankot, který také – jak posléze vyplynulo ze slov Hanákové i šéfa Starostů Petra Gazdíka – argumenty pro odvolání ředitele Černého připravoval. Ve funkci vydržel týden. Ale nebýt vzbouření divadelníků, byl by to pravděpodobně on, kdo by připravoval investiční akci ve Státní opeře, jež se právě nachází ve stádiu registrace. Ministerstvo kultury výběrové řízení na řádného ředitele Národního divadla z blíže neurčených důvodů řadu měsíců odkládalo a bylo jasné, že nový šéf nejspíš dřív než za rok nenastoupí.
Vše je pouhá shoda náhod?
Možná jsou všechny popsané personální výměny na postech ředitelů příspěvkových organizací i „klíčovém ekonomickém úseku“ ministerstva kultury jen shodou náhod a vnějších okolností. Koneckonců projekty v rámci Programu nejsou jedinou věcí, o kterou se na ministerstvu kultury hraje. A i momenty, jež se v popsaných souvislostech mohou jevit jako podezřelé, mohou být jen výsledkem neschopnosti nebo šlendriánu.
Co je však zcela nepochybné: v Programu se nepohne nic, co by neprošlo schválením ministerstva financí, kde programové financování spadá pod náměstka pro rozpočet Jana Gregora. Ten má o dění na ministerstvu kultury i v jeho příspěvkových organizacích jistě dokonalý přehled, protože jeho manželka Silvie Gregorová tam ke konci minulého roku nastoupila jako šéfka Odboru interního auditu a kontroly. Hlídat a prověřovat hospodaření ministerstva a jeho příspěvkových organizací je její každodenní chleba.