Lidovky.cz

Nansenův pas: Zachraňovali Židy, politikům navzdory

Liga národů 2022

  9:11
Norský cestovatel Fridtjof Nansen pomáhal uprchlíkům po celé Evropě. Jeho syn Odd pak získal víza pro desítky Židů z okupovaného Československa. Jejich příběh prostudovala a pro LN popsala nordistka Eva Dohnálková.

Eva Dohnálková (* 1985) vystudovala knihovnictví a informační vědu na FF UK a norský jazyk a literaturu na MU v Brně. Je autorkou putovní výstavy „Nansenova nadace: nečekaná záchrana severu“. Překládá z norštiny a v současné době pracuje jako vedoucí Muzea města Tišnova. foto: archiv

Nansenův pas, díky němuž mohli lidé, kteří byli na útěku a neměli žádné doklady, legálně cestovat do 52 zemí včetně Československa, získalo v předválečných letech 450 tisíc lidí, mimo jiné Marc Chagall nebo Igor Stravinskij,“ říká mimo jiné Eva Dohnálková.

LN: Čtyři roky se věnujete mapování historie Nansenovy rodiny. Fridtjof Nansen se proslavil hlavně jako polárník, věnoval se ale také pomoci uprchlíkům. Co konkrétně pro ně dělal?

„Fridtjof Nansen byl členem řady diplomatických spolků, vyjednával například o navrácení válečných zajatců z Ruska“

DOHNÁLKOVÁ: Fridtjof pocházel z dobře situované rodiny, která žila v Oslu. Podporovali ho nejen v jeho cestování, ale také mu zprostředkovali řadu kontaktů v kulturní i sociální oblasti. Během svých cest po celé Evropě viděl řadu lidí na útěku a věděl, že je potřeba jim pomoct. Byl členem řady diplomatických spolků, vyjednával například o navrácení válečných zajatců z Ruska. Zajímal se také o zlepšení situace Arménů, kteří přežili genocidu.

Nansen byl od roku 1921 vrchním komisařem pro uprchlíky ve Společnosti národů, která měla sídlo v Ženevě, tato organizace byla vlastně předchůdcem OSN. Fridtjof inicioval vznik takzvaného Nansenova pasu, který byl velmi důležitý pro tisíce uprchlíků v celé Evropě.

LN: K čemu dokument sloužil?

DOHNÁLKOVÁ: Lidé, kteří byli na útěku a neměli žádné doklady, díky němu mohli legálně cestovat do 52 zemí, včetně Československa. Nansenův pas získalo v předválečných letech 450 tisíc lidí, mimo jiné Marc Chagall nebo Igor Stravinskij. V roce 1930 Fridtjof zemřel, a Norsko tak přišlo o hlavního zastánce pozitivního přístupu k židovským uprchlíkům.

Pohled na ně se radikálně změnil, norské království pohlíželo na Židy, kteří chtěli do bezpečí, jako na ekonomické uprchlíky. Měli o nich informace hlavně z německých médií, a ta samozřejmě referovala jinak, než jaká byla skutečná situace. Obyvatelé Norska se Židů obávali, sami s nimi neměli téměř žádnou zkušenost, v třímilionovém Norsku žilo před válkou jen dva tisíce Židů.

LN: Nansenův syn Odd byl úspěšný architekt, který navrhoval stavby po celém Norsku, v roce 1936 však svoje aktivity utlumil. Proč?

„Odd Nansen byl velmi zklamaný z toho, jak jsou norské úřady laxní vůči uprchlíkům. Cítil morální zodpovědnost vůči svému otci a řekl si, že musí něco udělat.“

DOHNÁLKOVÁ: Byl velmi zklamaný z toho, jak jsou norské úřady laxní vůči uprchlíkům. Cítil morální zodpovědnost vůči svému otci a řekl si, že musí něco udělat. Oslovil významné osobnosti z kulturního i společenského života, které mu vyjádřily podporu, a v roce 1936 založil nadaci Nansenova pomoc (Nansenhjelpen). Vůdčí osobností byl Odd, velkou posilou byla sekretářka nadace Tove Filsethová, která dříve pracovala pro Společnost národů. Další důležitou pomocnicí v nadaci byla Sigrid Helliesen Lundová. V létě 1937 se Lundová účastnila mezinárodního kongresu Ženské ligy pro mír a svobodu v Luhačovicích. Brzy pochopila, že situace v Československu se rychle zhoršuje a je potřeba vymyslet nějaký způsob, jak Židům pomoci.

LN: Nadace měla tedy sídlo v Norsku a na dálku organizovala záchrannou akci?

DOHNÁLKOVÁ: Ne tak docela, oni byli velmi flexibilní. Hlavní kancelář sice fungovala v Oslu, ale měla spolupracovníky po celém Norsku, od roku 1938 jezdil Odd a jeho kolegyně pravidelně do Prahy a do Bratislavy. Podobně jako u sira Wintona, který viděl, že se o pomoc snaží více spolků najednou a je potřeba vytvořit jeden centrální seznam, i Nansenova nadace měla stejný problém. Potřebovali se zorientovat a prověřit kandidáty na vízum do Norska, v prvních měsících roku 1938 vyhledávali hlavně dospělé. Odd požádal zástupce české sekce Červeného kříže, kvakerů a dalších organizací, aby mu doporučili, kdo z židovské komunity potřebuje vycestovat.

LN: Původně tedy pomáhali hlavně dospělým, ale v roce 1939 se zaměřili na pomoc dětem. Podle jakých kritérií vybírali, kdo dostane vízum?

„Děti, které Nansenova nadace vybrala, pocházely výhradně z dobře situovaných rodin z celého Československa“

DOHNÁLKOVÁ: U dospělých neexistovala žádná pevná pravidla. Vízum do Norska chtěli získat lékaři, právníci i řadoví úředníci. Konečné slovo měl vedoucí norské pasové kanceláře Ragnar Konstad, který v Praze uprchlíky prověřoval, na něm záleželo, zda bude vízum uděleno. Někdy vízum doporučil pro lékaře, jindy pro sekretářku. Děti, které Nansenova nadace vybrala, pocházely výhradně z dobře situovaných rodin z celého Československa, jejichž rodiče se díky obchodním nebo soukromým kontaktům dozvěděli o Nansenovi. Existuje ale pár výjimek, například jeden chlapec, jehož matka byla prostitutka.

Zpočátku byl také důležitý věk dítěte, Norsko požadovalo, aby jim bylo zhruba deset let, v tom věku se snadno adaptují na nové prostředí. Nakonec ale do Norska odjely i mladší děti, například čtyřletý Thomas Mautner se svojí sestrou Ilse, která byla o tři roky starší.

LN: Dospělí vycestovali na vlastní pěst, jak ale probíhal odjezd dětí do Norska?

DOHNÁLKOVÁ: Celkem jelo koncem října 1939 do Norska 37 dětí, jedna skupina z Prahy, druhá z Bratislavy, doprovázely je ženy z Nansenovy nadace. Cestovaly vlakem do Berlína a pak vlakem a lodí do Osla, kde si je vyzvedli pěstouni. Zajímavé je, že nadace hledala po celém Norsku dobrovolníky, kteří se ujmou našich dětí. Publikovali inzeráty v novinách, ale nikdy o nich nemluvili jako o Židech, vždy je prezentovali jako uprchlíky. Děti z Československa se dostaly hlavně do středostavovských rodin, některé šly na venkov, jiné do Osla nebo do Bergenu.

V dubnu 1940 bylo Norsko okupováno a asi polovina dětí odjela zpátky do Československa. Jejich rodiče si totiž mysleli, že bude lepší, když rodina zůstane pohromadě. Bohužel to bylo špatné rozhodnutí, pravděpodobně žádné z těchto dětí, které se vrátily do Česka, nepřežilo válku.

LN: Podařilo se vám vypátrat několik příběhů dětí i dospělých, kteří se zachránili díky Nansenově nadaci. Který vás zaujal nejvíc?

„Navenek tedy hlásal proti Židům a doma měl židovské dítě... Sice na první pohled tak nevypadalo, Edgar měl blonďaté vlasy, ale všichni věděli, že je to židovský uprchlík...“

DOHNÁLKOVÁ: Hodně neobvyklý byl osud Edgara Brichty, který je popsán v knize Deváté dítě (vyšla v nakladatelství Kniha Zlín – pozn. red.). V roce 1939 mu bylo devět, dostal se k bezdětným manželům, kteří ho přijali moc dobře. Situace se ale brzy zkomplikovala, protože jeho pěstoun byl velmi ambiciózní člověk. Když viděl, že strana Národního sjednocení, která sympatizuje s nacisty, je na vzestupu, stal se jejím členem. Navenek tedy hlásal proti Židům a doma měl židovské dítě... Sice na první pohled tak nevypadalo, Edgar měl blonďaté vlasy, ale všichni věděli, že je to židovský uprchlík.

Druhý příběh, který znám velmi podrobně, se týká již zmiňovaného Thomase. Podařilo se mi ho najít v Austrálii, a když jsem mu napsala o svém pátrání, tak byl velmi rád a sešli jsme se v Praze.

LN: Co vám vyprávěl?

DOHNÁLKOVÁ: Hodně vzpomínal na svoji sestru, která pro něj určitým způsobem suplovala maminku. Bylo jí sedm, když odjížděli z Prahy, a věděla, že se musí o bratra postarat. Dostali se k bezdětným manželům Skreovým. Zůstali u nich až do roku 1942, kdy se situace v Norsku zhoršila natolik, že Nansenova nadace přišla s radikálním řešením: přesuneme všechny děti do bezpečí. V prosinci se s nimi vydali z Osla do Švédska. Po třicetikilometrovém pochodu se dostali přes hranice a pak do uprchlického tábora Alingsas u Göteborgu. Zástupkyně nadace pro děti našly pěstouny ve Švédsku, Thomas tam zůstal i po válce, pak odjel do Anglie a později do Austrálie. Do rodné Prahy se ale stále vrací.

LN: Jakým způsobem jste jednotlivé příběhy vyhledávala?

„Co se mi ale zatím nepodařilo najít, je seznam dětí, které odjely z Československa, mám k dispozici jen jejich počet“

DOHNÁLKOVÁ: Nejdůležitější byly jmenné seznamy, které jsem našla v jednom švédském archivu. Když děti přišly do Alingsasu, úředníci každému z nich přidělili kartu, kam zapsali základní informace: jméno, bydliště v Československu a v Norsku. Co se mi ale zatím nepodařilo najít, je seznam dětí, které odjely z Československa, mám k dispozici jen jejich počet. Prostudovala jsem korespondenci paní Filsethové a jejích spolupracovníků. Bohužel archiv Nansenovy nadace neexistuje.

V lednu 1942 byl Odd Nansen zatčen, deportován do norského koncentračního tábora Greni a později převezen do Sachsenhausenu. Sigrid Helliesen Lundová v té době zničila celou kartotéku nadace, aby informace nepřišly do rukou nacistů.

LN: Kromě příběhů dětí je zajímavý také osud lékaře Lea Eitingera, který s nimi v říjnu 1939 vycestoval do Norska a zachránil život Elieho Wiesela. Co jste o Eitingerovi zjistila?

DOHNÁLKOVÁ: Pocházel z Lomnice u Tišnova, byl absolventem lékařské fakulty v Brně. S pomocí Nansenovy nadace si v Norsku sehnal práci, skrýval se na různých místech až do listopadu 1942, kdy byl deportován spolu s ostatními Židy do Osvětimi. Pracoval jako táborový lékař.

Jednou se k němu dostal rumunský mladík, kterého museli okamžitě operovat. Neměli k dispozici narkózu, a tak mu Eitinger slíbil, že ho bude držet za ruku, dokud se neprobudí. Ten pacient se jmenoval Elie Wiesel. Na svého zachránce nikdy nezapomněl, zmiňuje ho i ve své autobiografii: „Mnoho let po válce jsem jel přednášet do Osla. Přistupuje ke mně jakýsi důstojný a elegantní muž: ,Myslím, že jsme byli ve stejném táboře.‘ Zapomínám, kde jsem. Sál zahalí stín. Jsme sami: profesor Leo Šua Eitinger, světově proslulý psychiatr, a já... O pár let později během slavnostní večeře po předání mé Nobelovy ceny bude Eitinger jedním z řečníků. Promluví prostě jakožto přeživší. A já, zatímco hovoří, nás oba znovu vidím tam, mezi přízraky.“

LN: Co se s Eitingerem stalo po válce?

„Eitinger založil psychiatrický obor viktimologie, který se zabývá důsledky agrese na oběť. Norský král mu udělil titul komtur Norského královského řádu sv. Olava.“

DOHNÁLKOVÁ: Domů už se vrátit nechtěl, protože nikdo z jeho rodiny nepřežil. Odjel do Norska a založil si psychiatrickou praxi. V roce 1966 byl jmenován profesorem psychiatrie a vedoucím Psychiatrické kliniky na Univerzitě v Oslu. Založil psychiatrický obor viktimologie, který se zabývá důsledky agrese na oběť. Norský král mu udělil titul komtur Norského královského řádu sv. Olava. Zemřel v roce 1996. Od roku 1984 uděluje univerzita v Oslu Cenu Lisl a Lea Eitingerových v oblasti lidských práv.

LN: Předloni jste obhájila diplomovou práci o Nansenově nadaci, podílela jste se na organizaci konference o Eitingerovi na Masarykově univerzitě, nyní Nansena představujete na výstavě v Brně. Jaké máte další plány?

DOHNÁLKOVÁ: Zatím mi stále ještě chybí řada údajů k jednotlivým uprchlíkům. Kromě archivů po celé Skandinávii jsem prohledávala také regionální tisk v Norsku. Požádala jsem o pomoc jednoho novináře, který podle mých informací sepsal článek s výzvou, aby se hlásili pamětníci, kteří vzpomínají na naše děti. Když text vyšel, tak se skutečně ozvali, ale novinář mi odmítl dát jejich adresy, prý je to ochrana osobních údajů... Musím tedy zkoušet dál, stále se objevují nové informace, mimo jiné právě díky výstavě, která probíhá od 14. září v brněnské pasáži Typos. Určitě bych ráda tento příběh zpracovala knižně, ale myslím, že se dá najít ještě víc fotografií a dalších dokumentů.

LN: Strach z uprchlíků, pomoc jednotlivců i organizací – to nyní slyšíme v jiném, ale vlastně podobném kontextu. Vidíte nějaké souvislosti s tímto konkrétním příběhem?

DOHNÁLKOVÁ: Norsko tehdy zaujímalo negativní postoj k uprchlíkům. Politici si mysleli, že pomoc není potřeba, nakonec se jí chopili jednotlivci jako právě Nansen a zorganizovali záchrannou akci pro desítky lidí. Na jeho činnost jsou teď lidé hrdí. Myslím, že není nutné čekat na to, až nám politici řeknou, že máme začít pomáhat.

Nansenovy „děti“.
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.