Civilizace v ohrožení! Z tajného armádního výzkumného střediska unikl obrovský ještěr a pustoší město. Padesátipatrové mrakodrapy padají pod údery jeho ocasu jako domečky z lega. A vypadá to, že jediný, kdo tu potvoru může zastavit, jsem já a moji parťáci ze speciálních leteckých sil. Rychle usedám do pilotního křesla bojového vrtulníku a asistentka mi nasazuje speciální brýle. Okolní svět rázem zmizel, obklopuje mě kabina, skrz okno sleduji dýmající rozvaliny města a netvora, který právě složil k zemi další věžák. Jde z něj strach.
Brýle se ovládají očima, takže stačí pohlédnout do levého horního rohu zorného pole a vidím mapu města, což mi výrazně usnadňuje orientaci. Vzhůru! Jedna ruka na kniplu, druhá na spoušti kulometu, kroužím okolo potvory a snažím se kličkovat, aby mě ocasem netrefila, to by malý vrtulník neustál. Bohatě stačí, že okolo mne padají mrakodrapy, teď mě jeden minul o pár metrů, ještě mi z toho rachotu zvoní v uších. Jeden z parťáků už šel k zemi, také moje helikoptéra se zmítá v turbulencích jako splašená, ale co bych to byl za elitního pilota, kdybych se tím nechal rozhodit.
Omezený uživatelský komfort
Navíc mi pomáhají brýle, protože mi ukazují, kde má potvora zranitelná místa, a tedy kam přesně zamířit. Zásah, druhý, třetí… ještěr se zmateně otáčí a po dalších několika dávkách bezvládně padá do sutin. Tento zážitek se odehrál už loni na obřím veletrhu mobilních technologií MWC v Barceloně, konkrétně na stánku firmy HTC. Hlavní roli v něm sehrála tehdejší horká novinka, brýle pro virtuální realitu Vive Pro Eye, které jako první běžně prodávaný přístroj na světě nabídly zmíněné ovládání očima. A „asistentkou“, která mi je nasadila, byla manažerka HTC Nadine Rocherová.
„Oční ovládání znamená ve světě virtuální reality přelom, a to zdaleka nejen při hraní,“ vykládala mi u toho nadšeně. „Můžeme klidně zůstat u letadel – různé pilotní školy systém využívají v simulátorech. Instruktoři totiž díky nim mají přehled, kam se studenti při ovládání dívají, a jestli správně chápou, co se po nich chce. A takových příkladů je spousta.“ Uplynul rok. Sada Vive Pro Eye se i s ovladači a potřebnými senzory běžně prodává za nějakých 35 tisíc, což sice není zrovna studentské kapesné, ale pro firemní použití to nepředstavuje velký problém.
Slavný thriller Skandální odhalení podle předlohy Michaela Crichtona, v němž virtuální realita hraje klíčovou roli, vyšel v roce 1994. Jak je možné, že se taková převratná technologie za celou tu dobu – považte, 26 let! – nestala mainstreamem, a navzdory tomu výrobci pořád hovoří, že teď už se to konečně povede? Co se her týče, je odpověď poměrně jednoduchá. Virtuální realita přináší spoustu nových funkcí a možností, ale také poměrně značně omezuje uživatelský komfort. |
Znamená to, že se virtuální brýle používají všude možně a hráči, školitelé či prodejci se bez nich neobejdou? Ehm… to se neděje. Jako by nad touto technologií pořád visela podivná kletba, jejíž vinou se ne a ne prosadit – a už to trvá věky. Přesně tak – ačkoli se to mladším ročníkům může zdát divné, na virtuální realitě není nového vůbec nic. Běžně dostupná byla už v hloubi devadesátých let, tedy v technologickém pravěku, kdy se třeba o prvních mobilních telefonech bavili jen ti největší techničtí nadšenci. Ovšem veřejná virtuální herna běžně fungovala třeba v Praze na Národní třídě.
Slavný thriller Skandální odhalení podle předlohy Michaela Crichtona, v němž virtuální realita hraje klíčovou roli, vyšel v roce 1994. Jak je možné, že se taková převratná technologie za celou tu dobu – považte, 26 let! – nestala mainstreamem, a navzdory tomu výrobci pořád hovoří, že teď už se to konečně povede? Co se her týče, je odpověď poměrně jednoduchá. Virtuální realita přináší spoustu nových funkcí a možností, ale také poměrně značně omezuje uživatelský komfort.
Musíte mít na očích těžké a neforemné brýle, na rukou a případně i na těle senzory, v uších sluchátka, vše se odehrává na malém vymezeném prostoru – pro člověka zvyklého na pohodlné křeslo, klávesnici, myš a joystick to nezní příliš lákavě. Zažil jsem to na vlastní oči ve vlastní rodině, když mi před nějakými čtyřmi lety jedna firma na pár týdnů půjčila tehdejší horkou novinku jménem PlayStation VR. Synovi bylo tehdy 15 a počítačové hry ho docela bavily, takže jsem myslel, jakou mu sestava neudělá radost. Po hodince či dvou testování ji však odzívl s tím, že „to nestojí za takovou námahu“.
Realistické grafické prostředí
Nebylo to poprvé, co slibná technologická novinka na podobný problém narazila – pamatujete módní vlnu 3D televizí zhruba před deseti lety? Tehdy se výrobci předháněli v superlativech a vypadalo to, že veškerý obsah bude jen třírozměrný, nakonec se z toho vyklubala mýdlová bublina. Lidé nechtějí sledovat televizi v nepohodlných brýlích z pevně daného pozorovacího úhlu a jen vsedě, protože v jiné poloze systém nefunguje. Dnes si na 3D obrazovky vzpomenou jen pamětníci, nejmladší generace vůbec netuší, oč šlo, a proč by to mělo lidi zajímat. Oproti tomu dopadla virtuální realita zatím ještě dobře.
Jenže virtuální realita zdaleka neznamená jen hraní. Zdánlivě nekonečné možnosti nabízí i pro průmyslové využití, což jsem si na zmíněném veletrhu MWC mohl také vyzkoušet. Nadine Rocherová mi do brýlí pustila například program, který ze mne během chvilky udělal celkem zdatného opraváře praček, což mi připadalo hodně vtipné, protože jsem manuální zručnosti od přírody mnoho nepobral. Ale když se vám součástky, s nimiž máte pracovat, v pravou chvíli obarví a názorně ukážou, co a kam s nimi, zvládne opravu i naprosté dřevo.
Na virtuální realitě se dnes učí především různí mechanici nebo stavbaři. V tomto ohledu vyspělá mobilní technologie pomáhá víc než při hraní, protože umožňuje vytvářet realistické grafické prostředí. Poměrně značné úspěchy má virtuální realita i ve vzdělávání. |
„Na virtuální realitě se dnes učí především různí mechanici nebo stavbaři,“ vysvětlovala mi Rocherová. Je pravda, že v tomto ohledu vyspělá mobilní technologie pomáhá víc než při hraní, protože umožňuje vytvářet realistické grafické prostředí. Poměrně značné úspěchy má virtuální realita i ve vzdělávání. Třeba na zdejších zdravotnických školách se stále častěji prosazuje při výuce anatomie, na čemž má velkou zásluhu slovenská firma Virtual Medicine.
„Vyvinuli jsme aplikaci Human Anatomy VR, která funguje v běžně dostupných brýlích od Samsungu,“ vypráví její šéf Tomáš Brngál. „Když učitel přednáší a ukazuje na modelech části těla, každý student je v brýlích vidí do posledního detailu.“ Využití ve vzdělávání a průmyslu je pěkné, ale virtuální realitu do mainstreamu nedostane. Větší šanci má v tomto ohledu obchod, kde se technologie také začíná prosazovat. Jedním z průkopníků je automobilka Škoda, která v uplynulých měsících otevřela „virtuální autosalony“ v různých zemích, především ve své indické pobočce.
Je to ohromně šikovná věc – zákazníci si mohou prohlédnout nový vůz zvenku i zevnitř jako ve skutečnosti, ale do toho lze měnit barevné varianty, interiéry a podobně. Z podobných důvodů mají virtuální realitu stále raději třeba realitní kanceláře. Jenže zdaleka ne každá provozovna je na tuto technologii připravená. „V obchodě potřebujete především hodně fyzického prostoru,“ vysvětluje Pavel Novák, šéf české firmy Virtuplex, která se na komerční využití virtuální reality specializuje.
Každý detail
„Na malé ploše se území pro prezentaci vymezuje pomocí takzvaných lighthousů, tedy vysílačů s omezeným dosahem. Pračku s nimi opravíte, ale po novém bytě nebo kolem auta už se neprojdete. K podobnému účelu potřebujete mnohem dražší systém vysílačů, a pokud možno i velkou halu.“ Třeba takovou, jakou si Virtuplex postavil v průmyslové zóně v Horních Počernicích u Prahy. Na 600 metrech čtverečních tam stojí… no, zdánlivě tam vlastně nestojí nic, hala je fyzicky skoro prázdná.
Virtuální prostředí je nezastupitelné v tom, nakolik je v něm vidět každý detail, na který se třeba při projektování často nemyslí |
Když si ale nasadím brýle a navléknu na záda batůžek s počítačem, ocitám se postupně ve zmíněném škodováckém autosalonu, v bratislavské pobočce jedné slovenské banky, v luxusně vybavené rodinné vile, a pak dokonce v londýnském metru. Nachodím toho hodně a iluze reality je mnohem věrohodnější než při střílení na netvora z vrtulníku – po pár minutách mě zarazí, že v domě nejdou otevřít dveře normálně klikou, místo toho jimi procházím jako duch. „I na tom se dá zapracovat, když si to klient bude přát,“ usmívá se Novák.
Virtuální prostředí je dle něho nezastupitelné v tom, nakolik je v něm vidět každý detail, na který se třeba při projektování často nemyslí. „Ve Škodovce si jednou zařídili krásný a draze vybavený showroom a hned první den jim ho marketingové oddělení nařídilo úplně předělat, protože v něm bylo špatně vidět na reklamy partnerů, což by znamenalo porušení smlouvy. Byla z toho slušná ztráta. Ve virtuální realitě si všechno prohlédnete dopředu zadarmo.“
Obor na výsluní
Ještě v jedné oblasti se virtuální realita pomalu prosazuje – při pořádání online schůzek, kongresů či tiskových konferencí, tedy v oboru, který se na výsluní dostal za koronavirové krize. Ono je totiž něco úplně jiného sledovat záběry webkamer na platformě Microsoft Teams, nebo se zúčastnit akce ve virtuální místnosti, kde se ostatní účastníci pohybují kolem vás (coby „avataři“ vytvoření podle fotografií, takže je bez potíží poznáte).
Ještě v jedné oblasti se virtuální realita pomalu prosazuje – při pořádání online schůzek, kongresů či tiskových konferencí, tedy v oboru, který se na výsluní dostal za koronavirové krize |
Zatím nejdál v tomto směru dospěla na konci května konference We Are Summit, jejíž účastníci se pomocí klávesnice a myši procházeli ve třech místnostech zobrazených ve fotorealistickém rozlišení na monitoru nebo rovnou ve VR brýlích. Bonbonkem byly hrátky s fyzickou blízkostí – když jste se ve virtuální realitě přiblížili na pár kroků k jinému účastníkovi, mohli jste si normálně povídat přes mikrofon a sluchátka, zatímco vzdálenější účastníci slyšet nebyli.
Problémem ovšem bylo, že je tato technologie hodně náročná na výkon počítačů i na připojení, takže systém častěji padal, než fungoval, a organizátoři se nakonec omlouvali, že to s tou sofistikovaností přehnali. Do budoucna by to vzhledem k rostoucím hardwarovým výkonům i nástupu 5G být takový problém nemusel. A pokud se online setkávání opravdu stane „novým normálem“, nebyla by to špatná forma.
