Nad křesťanskou civilizací se smráká. Ale náhrada za ni není

Masivní migrace do Evropy v uplynulých letech převážně z muslimských zemí vyvolává v mnoha Evropanech nejen bezpečnostní, politické či ekonomické obavy, ale stále častěji i tázání po vlastní kulturní a civilizační identitě. Řečeno tolkienovským jazykem, po ideových kořenech „svobodných národů Západu“ ve smyslu „Rohanu“ i „Gondoru“, tedy Evropy latinské i řecko-slovanské – od Lisabonu po Vladivostok.

Vážnost a potřebnost této otázky pociťujeme i v české „Roklince“. A rozhlédneme-li se po svých tradicích, historii, etických normách, folklorních zvycích či estetických formách, počínaje svatovítskou katedrálou a konče ladovskou zimní idylkou, nemůžeme pominout křesťanství. Nejde o to, zda nám to vyhovuje, je to historický fakt. Boží muka v lukách, kříže našich krchovů, husitský kalich i vánoční Ježíšek z lidového Betléma o tom vypovídají.

Vedle našeho přebohatého jazyka a dávného zemědělského – nenomádského – původu je křesťanství jako duchovně-kulturní rámec podstatnou, byť třeba jen implicitní složkou naší svébytnosti, ať je osobní víra jakákoli či žádná. Důležitost této složky západní identity ve skutečnosti roste, bez ohledu na reálný vliv, aktuální situaci či dobové tance křesťanských církví. Roste, neboť se po pádu pozitivistické filozofie stává posledním hájemstvím, v němž je možné se legitimně dovolávat nehmotných metafyzických i přirozených hodnot.

Stále impozantní statistiky

Ve světovém měřítku není počet věřících křesťanů marginální. Stále impozantní statistiky ukazují, že ke křesťanství se v současnosti hlásí zhruba dvě miliardy lidí, z čehož je přibližně miliarda katolíků, 500 milionů pravoslavných a 500 milionů členů protestantských církví.

Na druhé straně, křesťanské náboženství vězí, aspoň v západní Evropě a Severní Americe, v hodnotové krizi a církve, jejich představitelé a stoupenci představují mimořádně nesoudržný a vnitřně diferencovaný fenomén čelící oprávněné i neoprávněné kritice. To vede některé komentátory až k „pohřbívání“ křesťanství za živa. Neděje se tak jen ve většinově bezvěrecké společnosti české, ale i, a důrazněji, v zemích na západ od nás, jejichž obyvatelstvo se do nedávna z valné části deklarovalo jako křesťanské.

Příčin této situace je mnoho, přičemž nad všechny ostatní vystupují tři. Za prvé je to tlak některých západních vlád na důslednou sekularizaci veřejné sféry, jenž je motivovaný jednak multikulturní otevřeností vůči imigraci z nekřesťanských oblastí, jednak osvícenským utopismem – nesnášenlivou pseudonáboženskou vírou, jejíž ambicí je stvořit krásný nový svět a přepsat dějiny.

Za druhé to jsou dosud nevstřebané důsledky technologického rozvoje a s ním spojené změny způsobu života. Tedy dětinsky zpovykaná radost mnohých z emancipace od morálních příkazů mojžíšovského Desatera – od pevných vztahů, plození dětí a od myšlení na zítřek. A momentálně jí neubírá na síle ani to, že po tomto opojení přijde kocovina.

A konečně, za třetí, jsou to selhání představitelů církví. Závažná, ba strašná, ale i ta méně nápadná, zato každodenní – počínaje americkými pedofilními skandály přes odhalené „nezázraky“ stadiónových apoštolů až po vyčpělé sentimentální „nic“ zaznívající od vlažných kazatelů, nebo naopak blýskavé, ale ve skutečnosti stejně bezobsažné exhibice psychologizujících duchovních akceptujících postmoderní filozofickou skepsi a podlézajících vkusu „elit“.

Hodnotový rámec

Ztratí-li sůl slanost, praví Kristus, nezbývá, než ji vyhodit. Není tomu se soudobým křesťanstvím v Evropě právě tak? Může dnešnímu západnímu člověku něco pozitivního přinést, natož spásu duše? Francouzský náboženský filozof Blaise Pascal (1623–1662) svým ateistickým přátelům doporučil, aby, chtějí-li být šťastní, žili a jednali, jako kdyby Bůh byl, bez ohledu na to, zda tomu tak je. Západ je v důsledku svého historického vývoje v situaci, kdy by se měl řídit stejnou radou.

Různí lidé, naposledy asi maďarský premiér Viktor Orbán, pronesli efektní, navzdory tomu pravdivý výrok: „Evropa bude buď křesťanská, nebo nebude vůbec.“ Je však třeba jej dovysvětlit – nejde o křesťanskou aroganci, a už vůbec ne o vnucování víry, ale o jednoduché konstatování. Každá společnost, má-li být soudržná, potřebuje dějinnou kontinuitu a hodnotový rámec.

Tím se v důsledku historických peripetií stalo pro evropské národy křesťanství. Řečeno s Járou Cimrmanem, můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom diskutovat, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Náhrada, která by se filozofickou hloubkou, tradicí a rozšířeností blížila dvoutisícileté civilizaci křesťanské, není po ruce.

Filmová komedie s Jean-Paul Belmondem a Marléne Jobertovou Manželé z roku II s nadsázkou líčí poměry ve Francii za Francouzské revoluce, přičemž titul filmu naráží na snahy jakobínů o zavedení sekulárního letopočtu, jenž se měl odvíjet od data dobytí Bastily. A připomíná, že navzdory faktům zmíněným v úvodu není v novověkých dějinách Evropy nouze o pokusy vytvořit náhradní civilizaci, jež by překryla kulturní brázdu křesťanství.

Napadalo to, a napadá kde koho, a má-li politickou moc, není od nápadu k jeho silovému prosazování obvykle daleko. Všechny podobné pokusy, ať jakobínské, rudé či hnědé, se však ukázaly papírové a nedostatečné, neboť postrádaly reálné sepětí s minulostí, jež si nelze objednat od psacího stolu, i hlubší existenciální rozměr pro lidskou duši nezbytný, třebaže často vnímaný jen podvědomě.

Konstrukce fiktivní reality

A tak lidé, jejichž jménem se tvůrci nových zítřků obvykle zaklínají, stále znovu podobné výdobytky „kazí“. Rodiny proletářských nájemníků nechtěly sdílet kuchyně v kolektivních domech a dělnické dcerky v 50. letech 20. století dostávaly mnohem častěji jména Marie či Anežka než Pětiletka. Navzdory tomu se nové generace sociálních inženýrů stále pokoušejí nastolit v srdcích a myslích Západu svá neúplná hodnotová paradigmata, jejichž imperativem je zapomenout na tradici křesťanské Evropy, jako by svět vznikl včera a my žili v roce dva nové éry.

Současní protagonisté takových snah na vlivných postech globálních a unijních institucí skrývají svůj protikřesťanský osten a halí se do deklarované náboženské neutrality, ale, jak se říká, šídlo v pytli neutajíš. Vždyť jaká neutralita, jsou-li ochotní selektovat kulturní dědictví? Explicitně se to ukázalo například v debatách o znění preambule evropské ústavy, kde jim vadila pouhá zmínka o „křesťanských kořenech“ Evropy – prý by „zraňovala city“ jinověrců.

Joseph Ratzinger, tehdejší papež Benedikt XVI., se ve své eseji z roku 2005 právem ptá, koho konkrétně by zmínka o křesťanských kořenech měla urážet. Ateisty? Novopohany? V Evropě po staletí žijící Židy? Ti všichni přece dobře vědí, že Evropa má křesťanskou tradicí, která do sebe vstřebala poselství ze Sinaje, řecké sókratovské myšlení i římské právo.

Ani muslimů by se pouhé konstatování této historické skutečnosti nemělo dotýkat. Ostatně, spousta věcí je může urazit mnohem více – chov psů, pražská šunka ve výloze, odhalené tváře žen… Co všechno zakážeme? Ve skutečnosti neexistuje důvod, proč by zmínka o „křesťanských kořenech“ Evropy měla kohokoli urazit či „zraňovat“. Co by naopak mělo nejen urážet, ale i děsit každého přemýšlivého člověka, je ambice mocných upravovat minulost a konstruovat fiktivní realitu.

Osvícenský utopismus

V rámci boje proti nikotinismu prý v Hollywoodu upravují staré filmy a s pomocí moderních technologií z nich „gumují“ z rukou herců cigarety. Je to asi slušně placená zakázka, jinak ovšem naivní až směšné úsilí. Snaha tímto způsobem „vygumovat“ dva tisíce let kulturních dějin je vážnější. Její zdůvodnění „politickou korektností“, tedy nikoho (s povolenou výjimkou křesťanů) „nezraňovat“, je pramálo věrohodné.

Ratzinger o tom ve zmíněné eseji píše: „Důvody jsou mnohem hlubší, než napovídají předkládaná zdůvodnění. Předpokládají názor, že pouze radikální osvícenská kultura, jež dosáhla svého plného rozvoje v naší době, může být základem evropské identity. Vedle ní tedy mohou existovat rozdílné náboženské kultury, každá se svými právy, ovšem za podmínky, že se podřídí měřítkům osvícenské kultury, a v takové míře, v jaké je bude respektovat.“ Jak napsal Martin Luther ve své Řeči o dobrých skutcích: „To i ten Zlý duch bude klidný a mírný jako beránek, budeme-li konat, co si přeje.“

Hodnotou, která má takovému totálnímu nároku euroosvícenců dodat legitimitu, je údajná ochrana svobody. Jenže jejich interpretace svobody je nejasná. Neopírá se jen o obvyklý koncept občanských práv, ale obsahuje také neustále se rozšiřující lidsko-právní a antidiskriminační agendu, která často bývá s občanskými právy v konfliktu. Jak výstižně připomíná Ratzinger: „Zákaz diskriminace se může stále více měnit na omezení názorové a náboženské svobody.“Dodejme, že dnes to již není jen hypotetická možnost, ale realita.

Hledáme-li tedy důvody údajného soumraku křesťanství v Evropě, nelze přehlédnout, že značná část současných mocenských elit sdílí osvícenský utopismus, který jsem označil za nesnášenlivé pseudonáboženství. Že to není dobrá zpráva pro Evropu, se ukázalo v uplynulých letech, kdy tito utopisté otvírali brány Západu masové imigraci, patrně v přesvědčení, že úplným rozbitím homogenity evropských národů vytvoří ideální lid pro své sociální projekty.

Jen část reality

Ideál sekulární společnosti, ve které žijeme, byl na počátku spojován s důrazem na odlišné oblasti poznání a kompetencí – odlišnost sféry přirozené a metafyzické. V novověku byla tato odlišnost ztotožňována s vědou a náboženstvím, jež podle mnoha velikánů vědy a současně přesvědčených křesťanů nemohou být stavěny proti sobě, neboť se zabývají zcela odlišnými oblastmi a působí paralelně vedle sebe.

Ještě německý filozof Immanuel Kant (1724–1804) zdůrazňoval nezbytnost obou, neboť existence Boží a svoboda a nesmrtelnost lidské duše pro něho byly „požadavkem praktického rozumu“, nezbytnými hodnotami, které sice věda neumí dokázat, bez nichž však nelze mravně jednat, a proto zde musí být morálka a náboženství, jež o nich člověka informují.

Uvedené rozdělení odlišných sfér vědy a víry, jakkoli rozumné a do jisté míry pohodlné, postihlo ve skutečnosti jen část reality, a později umožnilo jednostrannou kritiku náboženského myšlení. Nastala s nástupem pozitivistické filozofie 19. století, jejíž metody se staly základem moderního pohledu na svět a pro většinovou společnost na dlouhá desetiletí synonymem vědeckého myšlení. Některé její prvky si přivlastnila i marxisticko-leninská ideologie jako „vědecký světový názor“.

Pozitivismus mechanicky přenášel měřítka přírodních věd i do oblastí společenskovědních. To mělo přínosy, například v historickém bádání, ale i limity v oborech, v nichž lze jen obtížně stavět na hmotných důkazech či laboratorních experimentech. V komické podobě se toto manko pozitivismu projevilo ve zlidovělých politruckých poučkách, jako je „bůh není, protože kosmonauti ho neviděli“.

Relativizace všeho

Své kritiky si pozitivismus našel poměrně záhy, k nejznámějším patří například německý filozof Friedrich Nietzsche (1844–1900). Hlavními odpůrci pozitivismu a jeho marxisticko-leninské karikatury se však stali bojovní neomarxisté šedesátých let 20. století, vesměs stoupenci Frankfurtské školy, jako je estetik Theodor W. Adorno (1903–1969), některými považovaný za otce multikulturalismu, a postmoderní filozofové osmdesátých let, například Gianni Vattimo, Richard Rorty (1931–2007) a jejich následovníci.

Postmoderna zpochybnila „měřitelné jistoty“ pozitivismu a hodnoty moderního světa, její vítězství však nebylo a není pro křesťanství žádnou satisfakcí. Její ústřední metodou, kterou proti pozitivismu použila, je totiž nahlížení reality výhradně v relaci s okolím, čili relativizace všeho. Po vzoru starověkých sofistů, známých odpůrců Sókrata, rezignovali postmodernisté vědomě na hledání objektivní pravdy, a tím i na veškerý mravní řád, kulturní a estetická kritéria.

Terčem jejich kritické palby jsou pojmy, jako je obecnost, místo níž preferují parcionalitu, nutnost, proti níž stavějí nahodilost, jistota, místo níž adorují pochybnost, či pravda, proti které mobilizují subjektivní vnímání. Nabubřelost postmoderní filozofie lze snadno demaskovat (popírači objektivně platné pravdy se domáhají uznání své pravdy za objektivně platnou), navzdory tomu postmoderna dokázala pozitivismus porazit.

Jednak tím, že odhalila jeho limity, jednak tím, že svými hesly vystihla emotivní rozpoložení lidí na Západě ve druhé polovině 20. století, kteří, zjednodušeně řečeno, měli plné zuby exaktního mentorování a dětinsky se chápali všeho, co slibovalo více barev, vzdoru či fantazie, narkotiky počínaje a hlubinnou psychologií konče. Úpadek autority pozitivismu přinesl ve vztahu ke křesťanství tři zřetelné důsledky, z nichž dva jsou tragické, zatímco třetí skýtá naději.

Pozitivistická věda a náboženství

Prvním je přijetí principů postmoderní filozofie částí křesťanských elit, nikoli převzetí dobového slovníku či vzájemnou inspiraci, ale skutečnou akceptaci postmoderní skepse a hodnotového relativismu, což znamená ztrátu autentické víry, její psychologizaci a přeměnu jejího vnímání cíle, tedy křesťanského Boha v boha s malým „b“.

Druhým důsledkem je, že zpochybnění moderních vědeckých pravd zrelativizovalo i humanistická etická pravidla, jež s nimi byla spojována. Vědec zbavený těchto morálních regulativů snadno nabude dojmu, že oprávněné a žádoucí je vše, co lze technicky provést a v jazyku tolkienovských ság dělá věci, které by bílý čaroděj dělat neměl. A nejen vědec, ale každý, kdo si dnes může jako většina obyvatel Západu užívat nástrojů vědeckého či technologického rozvoje – od potratových pilulek po osobní počítač.

Kniha Genesis praví, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu a, jak věří pravoslavní křesťané, cílem a završením lidské existence je theosis – ztotožnění se s Boží vůlí, a tím i se samotným Bohem. V čem stvoření k obrazu Božímu spočívá? V nadání svobodnou volbou a schopností tvořit.

Oba dary první lidé v příběhu Genese zneužili, když podlehli na míru ušitému ďábelskému pokušení – porušte zákaz a rázem, tedy bez ztotožnění s Boží vůlí, vy sami „budete jako bohové“. Mnozí současníci podvědomě touží po tomtéž v mylné představě, že být jako bůh znamená ničím neomezenou svévoli. Postmoderna nenabízí nic jiného.

Třetím, a nejzajímavějším důsledkem nástupu postmoderny je, že její oponenti – pozitivistická věda a autentické náboženství – se mimoděk ocitají, možná k oboustrannému překvapení, na stejné straně barikády jako spojenci proti cynismu a chaosu. Mnozí představitelé obou sfér si to už začínají uvědomovat, a čím dříve najdou společný komplementární jazyk, tím spíše se postupující soumrak může proměnit v úsvit.

Víra a rozum

Irský spisovatel C. S. Lewis (1898–1963) v jednom ze svých rozhlasových Hovorů skvěle objasnil existenci a obecnou platnost přirozeného mravního řádu: „Staří myslitelé mluvili o zákonu dobra a zla jako o zákonu přírody, mínili vlastně lidskou přirozenost. Jako padající kámen podléhá zákonu tíže, a prvky zákonům chemickým, tak také, představovali si, tvor zvaný člověk má svůj zákon, s tím rozdílem ovšem, že kámen si nemůže volit, uposlechne-li zákona tíže, či ne, kdežto člověk se může rozhodnout, že buď uposlechne zákona oné lidské přirozenosti, nebo neuposlechne.

Mluvíce o zákonu přírody, chtěli naznačit, že každý jej zná od přirozenosti, a nemusí se mu teprve učit. Nepopírali ovšem, že se tu a tam najde jednotlivec, který ho nezná, stejně jako se setkáte s lidmi barvoslepými nebo bez hudebního sluchu. Ale pokud se týče lidstva povšechně, měli za to, že lidská idea slušného chování je zřejmá každému. A myslím, že měli pravdu.“

A v očekávání námitek dodává:„Leckdo jistě řekne, že myšlenka zákona přírody nebo slušného chování, jehož by si všichni lidé byli vědomi, není přijatelná, protože různé civilizace a různé epochy měly zcela různou morálku. Ba neměly. Měly jen ,poněkud‘ různou morálku. Jen rozvažte, co by znamenala ,zcela‘ různá morálka.

Myslete si zemi, ve které by lidé byli obdivováni za to, že utíkají z bitvy, nebo kde by člověk byl hrdý na to, ošidil-li všecky, kdo byli k němu laskaví. To byste si rovnou mohli myslet zemi, kde dvě a dvě znamenají pět. Lidé se sice lišili v názoru na to, ke komu se máte chovat nesobecky: zda jen ke členům rodiny, nebo vlastního národa, nebo ke každému, ale vždy se shodovali, že nemáte myslet jen na sebe. Sobectví nikdy nebylo předmětem obdivu.“

Odpor postmoderní filozofie, a jí vycvičeného mainstreamu, vůči jakékoli objektivní pravdě nemůže něco takového přijmout. Tím spíše však musí otázka přirozeného mravního řádu zajímat křesťany. Jednak proto, že, jak v Hovorech Lewis připomíná, skrze přirozený mravní řád se na nás „dobývá Kdosi nebo cosi nad hmotným světem“, jednak proto, že tento řád je základem, na kterém lze vystavět zmíněné „nečekané spojenectví“ autentické víry a autentického rozumu.

Věrohodnost křesťanů

Napsal jsem, že takové spojenectví vybudovat „lze“, měl jsem ale spíše napsat, že je to „nutné“, nemá-li Západ utonout v netušených hlubinách totální mravní dekadence a následné definitivní nicotě. Postmoderní relativismus totiž různí ideologové a aktivisté zavlekli i do natolik intimních sfér, jako jsou vztahy, pohlavní identita či normy sexuálního chování, s ambicí zpochybnit očividné a samozřejmé, a naopak legitimizovat bizarnosti a aberace.

Tážeme-li se, zda může křesťanství současnému západnímu člověku něco nabídnout, je třeba říct, že může a mnohé, má-li ale tento člověk pozdvihnout oči k metafyzické zvěsti evangelia, musí v prvé řadě křesťané sklonit tvář ke zmíněnému přirozenému mravnímu řádu a stát se nositelem a záštitou jeho neměnných hodnot – nejen proto, že jsou oprávněné a potřebné, ale i proto, že se to od křesťanů, mají-li být věrohodní, očekává.

Je v povaze křesťanství vyjadřovat se pomocí obrazů a symbolů. Použiji dva. První je podzimní. Starší muž sází stromy. Malé lípy, jejichž stínu se ve svém životě nedočká. Kolemjdoucí se ptá, pro koho je sází. „Pro budoucí, pro ty, kdo přijdou po nás“, odpoví stařec. Druhý je adventní. Právě klepou na dveře Vánoce a já před několika dny potkal na ulici ženu vedoucí za ruku asi čtyřletého chlapce. Byla sychravá zima. Žena i hoch se třásli a smáli. Hoch otočil k ženě hlavu a pravil: „Mami, až budou Vánoce, uvaříš mi teplou vánočku, viď.“

Maminka. Maria s děťátkem v náručí. Stařec a dítě, minulost a budoucnost, kontinuita kultury a života jednotlivců i národů. Muž sázející stromy, zodpovědně utvářející budoucnost. A žena, matka, nositelka budoucnosti. Tyto dva obrazy vyjadřují hodnoty, které má a musí křesťanství hájit.

Odmítnutí hry

Důležitou podmínkou pro to je opravdovost křesťanství. Až příliš často se totiž veřejnost setkává s jeho lacinými falzifikáty, bohužel i v zavedených duchovních institucích. Jednou z odpudivých falzifikací je prezentace křesťanství jako ideálu slabochů. Bojovná kritika, kterou ho stíhal Nietzsche, by byla oprávněná, kdyby křesťanství opravdu bylo tím, zač ho měl. Ve skutečnosti však byla úplně vedle, protože nepostihovala skutečnou evangelní zvěst, ale její pacifistickou karikaturu.

Její základ tvoří důraz na lidskou stránku Ježíšova působení. Český myslitel 20. století o tomto přístupu prohlásil, že se hlásí k Ježíšovi, nikoli ke Kristu. Jenže to je totální nesmysl. Představa „moudrého učitele Ježíše“ a blahosklonná ochota intelektuálů zařadit ho do panoptika „vážených“ vedle Mahátmy Gándhího a Jana Wericha je hrou, kterou by křesťané měli odvážně a razantně odmítnout.

C. S. Lewis píše, že Ježíš tohoto čistě lidského pojetí, označující sám sebe za Božího syna a hovořící s božskou autoritou, by nejspíš byl „bláznem, ne-li něčím horším“. To není skutečný Ježíš evangelií, tím je vtělené Slovo, očekávaný Mesiáš – Christos, Král králů, Pankrator. Teprve tento fakt činí křesťanskou zvěst důležitou a všelidskou a dává smysl novozákonním symbolům a epizodám.

Bůh, který vzešel z lůna ženy, v chudém chlévě přijal úděl člověčenstva a posléze na Golgotě a při Vzkříšení přeměnil porážku a smrt v triumf Zmrtvýchvstání, je ztělesněním naděje, že za hodnotami, jako je sázení stromů pro budoucí či dítě v náručí ženy, stojí mocný ručitel. Proto je o Vánocích co slavit.