Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Nacismus jako afrodiziakum vysokého krejčovství

  13:21

Výroky návrháře Johna Galliana byly pouhým vyvrcholením mnohaletého románku. Ideologie Třetí říše svět módy přímo magicky přitahuje.

Škrábání na povrchu. Gallianovo opilecké řádění odhalilo pravou tvář módního světa. foto: © Reuters, ČESKÁ POZICEČeská pozice

Říká se, že slovo je jako pták – když uletí z klece, těžko ho chytíš zpět. Bývalému kreativnímu řediteli domu Dior Johnu Gallianovi utekli nedávno hned tři opeřenci. Ptáčky „I love Hitler“ by Galliano zaručeně rád vrátil zpět do své načančané klícky – jenže to už nepůjde. Kvůli svým výrokům přišel Galliano, bezesporu jeden z nejtalentovanějších návrhářů přelomu století, právem o práci a pravděpodobně i o kariéru. To je smutné a svědčí o tom, že krejčí by měli zůstat u oblékání lidí a oblékání myšlenek slovy přenechat jiným.

Zároveň to ale není žádná tragédie. Galliana co nevidět nahradí Haider Ackermann, Alber Elbaz nebo Riccardo Tisci a už za několik týdnů si na ojedinělý úlet opilého couturiera nikdo nevzpomene. Kdyby opravdu šlo pouze o ojedinělý případ. Pravda je však taková, že svět módy a nacismus spojuje víc než jen pár narychlo spíchnutých stehů a minulost se pohřbívá mnohem složitěji než včerejší trendy.

Zakázaná fascinace

Návrhářka Rei Kawakubová je známá hlavně tím, že do Paříže přivezla „novou japonskou školu“. V roce 1995 ale módnímu světu vrátila také Auschwitz, když během své přehlídky poslala na molo dva mladé muže s vyholenými hlavami oblečené do pruhovaných zašlých pyžam s čísly na hrudi. Kawakubová sice tvrdila, že chtěla pro svůj dům Comme de Garçons otestovat nové grafické vzory a podoba s tehdy padesátiletou minulostí je naprosto náhodná, její kariéra se přesto už nikdy zcela nezotavila.

Na sklonku dvacátého století vydavatelství Condé Nast Publications vykoplo legendárního šéfredaktora britského pánského časopisu GQ. Důvod? James Brown mezi 200 nejlépe oblékaných mužů zařadil nacisty v čele s polním maršálem Erwinem Rommelem, známým jako pouštní liška.

Britský návrhář Alexander McQueen své kožené vesty před lety ozdobil nacistickými orly a hákovými kříži

Zhruba ve stejném období si belgický avantgardista Martin Margiela vymyslel, že by bylo zajímavé, kdyby se jeho defilé konalo na starém pařížském vlakovém nádraží. Už asi tušíte... Modelky během přehlídky nastupovaly do dřevěných vagonů. Kritici listu Women’s Wear Daily měli jasno – jedná se o narážku na nacistické vlaky smrti. Margiela záhy zjistil, že jakmile ho svět módy strčí do nějakého šuplíčku, už se z něj jen tak nevyhrabe.

Porušit tabu se před několika lety rozhodl i nedávno zesnulý britský návrhář Alexander McQueen. Své kožené vesty ozdobil nacistickými orly a hákovými kříži. Pravděpodobně by nebylo zcela od věci, kdyby se na módních školách typu Saint Martins College of Fashion věnovali vedle dějin umění a sociologie módy rovněž alespoň základnímu politickému vzdělání. Ostatně není to tak dávno, co výrobce parfémů Jean-Paul Guerlain prohlásil v televizním vysílání: „Dřel jsem tehdy jako negr.“

Drobná paralela by tu byla

No a nyní Galliano a jeho opilecké eskapády. Galliano byl minulý měsíc nakrátko zadržen pařížskou policií kvůli „lehkému násilí“ a antisemitským urážkám. Opilý návrhář údajně na terase kavárny v centru Paříže verbálně napadl přítomné hosty. Padly jak protižidovské urážky, tak všemi médii tisíckrát omývané „I love Hitler“.  Na místě jej zadrželi policisté a dali do vazby. Ke slovu se okamžitě přihlásil „car“ Karl Lagerfeld. „Jsem strašně naštvaný,“ řekl návrhář domu Chanel, „veřejnost teď nabyla dojmu, že podobně smýšlí celý svět módy.“ Znepokojilo snad Karla, že by si „plebs“ mohl všimnout jistých paralel?

Gallianovo věta, že nechce mír s „ošklivými lidmi“, je možná ještě důležitější než jeho protižidovské žvatlání

Právě vzniklý dojem, který Lagerfeld tak vehementně dementuje, totiž není zcela mimo módní mísu. Gallianovo věta, že nechce mír s „ošklivými lidmi“, je v tomto ohledu možná ještě důležitější než jeho protižidovské žvatlání. Odhaluje totiž světový názor módního nacisty a estetický totalitarismus, který ve světě módy není vůbec neobvyklý.

Nacismus stejně jako „fashion“ spoléhá na hrstku autoritativních, charismatických vůdců s téměř věšteckými schopnostmi, kteří svými proklamacemi dělí lidstvo na lepší a horší, in nebo out. Neopomenutelná je samozřejmě i skutečnost, že oba systémy prahnou po kráse a mládí.

„Jsou to téměř mytičtí vládci dobrého vkusu. Zatímco Galliano se stylizuje do role romantického dandyho, Lagerfeld se zase rád vidí jako temný pruský důstojník,“ komentovala nedávno pro deník The New York Times pařížské události Rhonda Garelicková, profesorka angličtiny na Nebraské univerzitě, která momentálně pracuje na biografii Coco Chanelové. „Základem celého systému je mýtus, že móda dokáže přemoci fyzické nedostatky a stárnutí a propůjčí nám krásu a mládí, které vídáme na molech po celém světě,“ uvedla Garelicková, podle níž se celý módní kolotoč od pradávna točí kolem kultu fyzické dokonalosti. Kultu, který je v dějinách nacismu stejně doma jako třeba na stránkách časopisu Vogue.

„Galliano nepoužil jen antisemitské nadávky, on těm ženám rovněž vytknul, že jsou neatraktivní a nemoderní. Jako nacistický demagog z minulosti prohlásil, že nepatří do té správné kasty, a proto si přál jejich smrt,“ míní Garelicková. Opilecké tažení tak podle ní možná odhalilo spodní tón multimiliardového průmyslu, o kterém se bude ještě hodně diskutovat. Diskutovat by se mělo zejména o této otázce: když nacismus stvořil svou vlastní estetiku, může i jistá estetika zplodit svůj vlastní nacismus?

Nepříjemná minulost

Svět módy ale s hnědými košilemi koketuje už od druhé světové války. Němci měli o haute couture obrovský zájem. Koneckonců vysoké krejčovství mělo v té době značný ekonomický význam. Říká se, že tehdy jedny exportované šaty haute couture zaplatily za tunu importovaného uhlí a litr parfému se rovnal dvěma tunám palivového oleje. Možná ještě důležitější byla ale prestiž. „Každá síla padne před módou,“ usoudil počátkem třicátých let minulého století italský diktátor Benito Mussolini. A dodal: „Když móda řekne, že sukně mají být krátké, nepodaří se je nikomu prodloužit – ani gilotinou.“

Mussolini: Když móda řekne, že sukně mají být krátké, nepodaří se je nikomu prodloužit – ani gilotinou

Zatímco nacistická vojska dobyla Francii, módu se jim podmanit nepodařilo, a to ani přesto, že měl dle Hitlerova jízdního plánu Berlín nahradit Paříž coby hlavní město stylu. Francie za to „vděčí“ zejména vychytralým krejčím. Vycítit trendy a bystře na ně reagovat je koneckonců v popisu jejich práce a Galliano zdaleka není první návrhář, podle kterého byly nacisti docela šik. Dokonce i hodnoty společnosti Dior, o kterých šéf domu Sidney Toledano v tiskovém prohlášení k propuštění Galliana tak básnil, jsou mnohem ohebnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Například o tom, co Christian Dior dělal během německé okupace, francouzský dům raději mlčí. Oficiálně se Christian objevil až v roce 1947, když na pařížských molech představil dnes již legendární „New Look“.

Že předtím pracoval pod taktovkou návrháře Luciena Lelonga, který šil opulentní róby pro manželky nacistických funkcionářů, se jakoby zapomnělo. Podobně jako syn baskického rybáře Cristóbal Balenciaga. Španělský génius oblékal nejprve choť diktátora Franka a později beze studu i drahé polovičky německých generálů. Šedesát módních domů pokračovalo během války ve své práci, jako by se nic nedělo. A nedařilo se jim vůbec špatně. V letech 1941 až 1943 se obrat francouzského průmyslu s módou zpětinásobil.

V letech 1941 až 1943 se obrat francouzského průmyslu s módou zpětinásobil

Na tehdejší režim si nemohla stěžovat ani Coco Chanelová. Zatímco spolumajitelé jejího salonu, židovská rodina Wertheimer, byli vyvlastněni, mademoiselle Coco nadále bydlela ve svém apartmá v hotelu Ritz a vesele randila s Němcem Hansem Güntherem von Dincklagem. Její kontakt s okupanty byl natolik těsný, že Chanelová byla po válce dokonce zatčena, a než se odvážila vrátit zpět do Paříže, strávila devět let ve švýcarském exilu. Během pobytu ve Švýcarsku finančně podporovala bývalého příslušníka SS Waltra Schellenberga.

Okupace jako nekončící mejdan

Chanelová však nebyla zdaleka jedinou Francouzkou, která tehdy podlehla šarmu temných pánů. List Women’s Wear Daily v této souvislosti připomíná knihu 1940 – 1945 Années érotiques (Erotická léta 1940 – 1945) novináře Patricka Buissona. Kniha dle mínění týdeníku The Sunday Times svým tvrzením, že nacistická okupace Francie vedla k sexuálnímu osvobození Francouzek, šokovala zemi, jež se stále snaží vyrovnat s traumatem své kolaborace s německými nacisty.

„Možná to zraňuje naši národní hrdost, ale realitou je, že lidé se okupaci přizpůsobili,“ tvrdí Patrick Buisson. Zatímco muži byli věznění v táborech, ženy měly sexuální poměr nejen s německými vojáky, ale v podstatě s každým, kdo jim byl ochoten pomoci ve finančně těžkých časech. „Platily sexem šéfovi, řemeslníkovi, jemuž dlužily za práci, sousedovi. V době, kdy je všechno na lístky, je tělo jedinou nevyčerpatelnou měnou,“ píše Buisson.

Sartre: Nikdy jsem nebyl tak svobodný jako za německé okupace

Francouzi prý souložili i v kinech, katakombách, v podzemní kostnici a v podzemních pařížských tunelech. Válka dle Buissona fungovala jako afrodiziakum, stimulovala „instinkt pro přežití“. Zatímco dva miliony Francouzů byly uvězněny ve válečných táborech, ve Francii rapidně stoupla porodnost.

Členové intelektuální elity ukájeli svou melancholii promiskuitním sexem. Spisovatelka Simone de Beauvoirová a filozof Jean-Paul Sartre pořádali celonoční mejdany se sexuálními orgiemi. „Teprve během těchto nocí jsem pochopila pravý význam slova mejdan,“ prohlásila Beauvoirová. Sartre souhlasil: „Nikdy jsem nebyl tak svobodný jako za německé okupace.“ Není divu, že by si někteří návrháři přáli, aby se takový mejdan vrátil.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!