Že prý by se nám mohlo v roce 2012 zvýšit DPH až na 19 procent namísto původně plánovaných 17,5 procenta, dozvěděli jsme se před středečním jednáním vlády. A nová letní kauza byla na světě. Je to vlastně kauza ideální. Vzbuzuje emoce, dvě třetiny lidí jsou proti zvýšení. Rozděluje už dost rozdělenou vládní koalici. I přesto, že má nově diskutovaná vyšší DPH obstojný náboj, který by z věci mohl udělat top-letní-kauzu, je kolem nějak moc ticho.
Možná i proto, že se zvýšení daně z přidané hodnoty (DPH) jeví na první pohled jako poměrně logické. DPH je totiž v Evropě vesměs celkem vysoká – vyšší než 17,5 procenta, což se původně plánovalo pro Českou republiku v roce 2012. Jen zcela namátkově: Belgie 21 %, Itálie 20 %, Německo 19 %, Nizozemsko 19 %, Norsko 25 % nebo Velká Británie 20 %. Takže českých 17,5 procenta, o kterých se až dosud uvažovalo, se zdá ušmudlaně málo.
Jenomže ve všech těchto zemích, kde základní sazba DPH začíná na 19 procentech a spíš je ještě vyšší, je také druhá, či dokonce třetí sazba DPH, takzvaná snížená, která je pro změnu hluboko pod 19 procenty: Belgie 6 a 12 %, Itálie 4 a 10 %, Německo 7 %, Nizozemsko 6 %, Norsko 8 a 14 % a Velká Británie 5 %. Když vezmeme v úvahu jejich existenci, najednou se našich 19 procent začne zdát podezřele vysokých.
Daně jsou jen špatné a horší
Ale dejme tomu. Špatná je sice každá daň, ale některá je ještě horší než jiné. A daně nepřímé jako třeba právě DPH umožňují „vyhnout se“ jim, když nebudeme nakupovat. Obyčejně proto působí relativně menší pokroucení ekonomického prostředí, a tedy patří mezi ty „méně špatné“. Takže dejme tomu, že je možné přimhouřit oči nad vyššími nepřímými daněmi výměnou za nižší daně přímé, tedy hlavně daně z příjmů.
Podíváme-li se na takzvanou složenou daňovou kótu u našich náhodně vybraných zemí, zjistíme, že je skoro u všech vyšší než v ČR. Složená daňová kvóta je poměr všech daní a dalších nedaňových odvodů na HDP. Vyjadřuje tedy, jak moc stát zasahuje do našich životů: ČR 34,8 %, Belgie 43,2 %, Itálie 43,5 %, Německo 37 %, Nizozemsko 39,1 %, Norsko 41 % a Velká Británie 34,3 % (údaje za rok 2009).
Máme-li tedy celkem vysoké nepřímé daně a spíš nižší složenou daňovou kvótu ve srovnání s rozvinutými zeměmi, pak z toho vyplývá, že máme také relativně nižší přímé daně. (Skrze daňové sazby to srovnávat nemůžeme, protože by nám ve srovnání udělal nepěkný guláš fakt, že sazby se vztahují tu k superhrubé, tu zase k hrubé mzdě, existuje řada pásem, odpočitatelných položek a dalšího plevele, který je dobrý jen k tomu, aby bylo proč živit daňové poradce.)
Podvedení voliči...
Jenomže vzpomínám-li si dobře, mám nejasný dojem, že dnešní vládní strany (či alespoň některé z nich) před volbami drtily svou konkurenci tím, že si hrály na „pravé pravicové“. Dojem je to jen nejasný, protože politická kampaň, která jasně rozdělovala aktéry na levicové a pravicové, či na konzervativní a liberální, byla k vidění naposledy v devadesátých letech. Ale přeci jen záchvat hrůzy, že by česká ekonomika mohla dopadnout jako ta řecká, notně přispěl k renesanci popularity stran, které se tvářily převážně pravicově. A některé z nich se dokonce i nechaly slyšet, že nechtějí mít – coby pravicové strany – se zvyšováním daní nic do činění.
Jak si nová vláda to nezvyšování daní představuje, se ukázalo vzápětí. Nejprve vyrukovala se sjednocením DPH na poněkud záhadně nekulaté hodnotě 17,5 procenta. A ještě než mohlo vstoupit v platnost, už tu máme nový návrh, totiž zvýšení oné sjednocené sazby na 19 procent. To lze nazvat minimálně obejitím vůle voličů.
... a konec lhaní
Celá záležitost s 19procentní DPH má ovšem jedno pozitivum: již se alespoň o smyslu změny DPH nelže. Protože dosud se lhalo. A hodně. Začalo to, když první pokus sjednotit DPH na 17,5 procenta (a tím ji vlastně celkově zvýšit) byl vysvětlován nutností získat peníze na penzijní reformu. Aby prý bylo možné přejít na nový systém, bude nutné víc vybrat na DPH.
Nyní vláda poprvé a popravdě řekla, že zvýšení DPH od roku 2012 má sloužit na zalátání děr ve státním rozpočtuPak se zase tvrdilo, že vlastně sjednocení sazeb DPH na 17,5 procenta nepřinese do rozpočtu žádné dodatečné peníze, že prý ono sjednocení je jen pro pořádek, aby těch sazeb nebylo tak nějak moc. (Tak proč se v tom případě musí měnit DPH kvůli penzijní reformě? Nějak to nesedí.) A nyní poprvé a popravdě vláda řekla, že zvýšení DPH od roku 2012 má sloužit na zalátání děr ve státním rozpočtu. Oproti současnému stavu by stát prý měl vybrat o 22 miliard víc.
To je dost málo ve srovnání například se 100 miliardami korun, které se ročně ztrácejí korupcí u veřejných zakázek. Což je jen jeden ze střízlivých odhadů, jež běžně uvádějí organizace, které se korupcí zabývajících. Naše „pravicová“ vláda tedy hodlá veřejné rozpočty stabilizovat zvyšováním daní namísto toho, aby osekávala rozbujelé instituce (statistický úřad, státní televize), rušila přebytečné instituce (fond na podporu kinematografie a jiné), rušila zcela kontraproduktivní instituce (pozemkový fond), úplně škrtala peníze na projekty, kterým se z nepochopitelných důvodů podařilo vylobbovat, aby byly považovány za veřejný zájem, místo aby podléhaly normálním tržním principům (sport, kultura), i namísto toho, aby svou pozornost zaměřila na veřejné zakázky a korupci obecně.
Jakápak konkurenceschopnost!
Vláda bude v nejbližších dnech projednávat strategii, jak dostat českou ekonomiku na konkurenceschopnější místo v žebříčku zemí. Dnes je česká ekonomika oficiálně na 36. místě a klesá. Vláda hodlá konkurenceschopnost podporovat kromě jiného takovými vychytávkami, jakou je například detailní zveřejňování jednotlivých položek státního rozpočtu. No pardon – aby kliknutím myši každý mohl zjistit, na co jeho daně byly použity, by měla být naprostá samozřejmost! Tím se ale rozhodně nestaneme konkurenceschopnějšími. K tomu, aby země skutečně byla dlouhodobě úspěšná, stačí jediné: STABILITA.
Dokud bude Česká republika měnit každou sazbu daně osmkrát za volební období, může na konkurenceschopnost zapomenoutStabilní instituce, hlavně pokud jde o legislativu, jsou pro dlouhodobou úspěšnost země ve světovém měřítku zásadní. Proto jsou dlouhodobě úspěšné staré demokracie, jako třeba USA, Velká Británie, Kanada či Lichtenštejnsko. Dokud bude Česká republika měnit každou sazbu daně osmkrát za volební období, může na konkurenceschopnost zapomenout. V takovém prostředí není možné plánovat, není možné vytvářet podnikatelské strategie, není motiv podnikat. Proto jsou v konkurenceschopnosti na světových trzích neúspěšné země jako střední Evropa.
Ono totiž vůbec nejde o to, zda sazba DPH je 17,5, 19 nebo 20 procent. Ani o to, kolik těch sazeb vlastně je. Zásadní je, že dnes se nemůžeme spolehnout, že dnešní sazba daně bude platná i za 10 let. Pokud bych takovou jistotu měla, budu nadšeně tleskat třeba i sazbě mnohem vyšší, než jakou dnes vláda plánuje.
Nám bohužel zbývá jistota jediná: další vláda vzešlá z dalších voleb bude zcela jistě opět chtít anulovat otisky prstů vlády předešlé a opět si bude se sazbami DPH hrát jako kluci na písečku. V takovém nejistém prostředí tak dává smysl pouze tlačit na daně co nejnižší. Když už nemáme žádnou jistotu, ať alespoň platíme co nejméně. Vyšší DPH o pár procentních bodů totiž veřejné finance zjevně nespasí.
