Na většině vodohospodářské sítě obce špatně hospodaří

V devadesátých letech stát předal vodohospodářskou síť obcím. Jedním z důvodů byl strach z ohromných investic, které zanedbaná infrastruktura vyžadovala. O čtvrt století později je to ale stejně stát, kdo musí najít způsob, jak odvrátit blížící se havárii. Dosud se jen tušilo, jak velký je problém v podzemí. Teď poprvé má ministerstvo zemědělství k dispozici tvrdá čísla. A nejsou to dobré zprávy.

Průzkum dat se zabýval tím, jestli starostové při stanovování cen za vodu zohledňují, kolik je stojí provoz trubek, kanalizací a čističek, jak majetek stárne a kolik bude třeba na obnovu. Vyšlo najevo, že moc nezohledňují, a tím tvoří obrovský dluh do blízké budoucnosti. „Odhaduje se na mnoho desítek miliard korun a každý rok se o miliardy zvyšuje,“ sdělil již dříve ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO).

Přelomový rok

V hospodaření obcí se objevují různé chyby, ale ta nejčastější je nejpalčivější. „Celkově je možné zkonstatovat, že nejmarkantnějším problémem je nedostatečná tvorba prostředků na obnovu sítě,“ potvrzuje závěrečná zpráva. Průzkum získal data společností, jež objemem vyfakturované vody představují třetinu tuzemského trhu. Celých 85 procent vlastníků nepočítá s tím, že vydělá dost, aby udrželi trubky v pořádku, dodávky vody bezpečné a stabilní. V kanalizaci je situace ještě horší. „Anomálie dokazují, že dochází k výraznému dotování ceny stočného,“ uvádí zpráva.

To znamená, že starostové většinou nenajdou odvahu, aby nastavili ceny vody podle reality. Nechtějí zdražovat, protože by se to lidem nelíbilo. Někde už je podfinancování tak vážné, že by zohlednění skutečných nákladů znamenalo raketový růst částky na složenkách. „Ukazuje se, že některé obce nejsou schopny kumulovat dost peněz na údržbu, protože by jim vodné vyletělo na pětistovku,“ uvedl ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU). Cena vody se region od regionu liší, ale průměr letos vychází na 80 korun za kubík.

Investice jsou ale neodvratné, proto začnou vznikat nová pravidla, která vodohospodáře přinutí, aby cenu počítali reálně, a stát se bude muset výrazněji zapojit s dotacemi. Letošní rok je pro české nakládání s vodou přelomový. Do 30. září se musí otevřít a znovu projednat tisíce smluv, které starostové uzavřeli se soukromými firmami, aby jim provozovaly vodní hospodářství. V kontraktech starých až 30 let mnohdy zapomněli, že si musejí bokem ukládat peníze, protože trubky budou stárnout a chřadnout.

Problém obnovy

Vedle toho si stát nově dal práci, aby začal sbírat data z terénu. Díky nim vidí, jak velké vnitřní zadlužení se v podzemní síti, čističkách a úpravnách nashromáždilo. Ministerstvo zemědělství loni provedlo první analýzu, jejíž výsledky má nyní k dispozici. Závěr je alarmující – ceny vody se na mnoha místech nastavují v rozporu s realitou.

Obce, které trubky vlastní nejčastěji, dotují ceny ze svého, ale pak jim nezbývají peníze na obnovu. Na některých místech republiky je už síť za svou životností.Z čísel vyplývá, že 46 procent majitelů trubek rovnou počítá s tím, že skončí v minusu, takže nemohou získat nic, co by dali na obnovu. Nebo že čtvrtina těch, kdo zajišťují provoz sítě, vykazuje příliš velké ztráty vody „cestou“. Tím, že si sesbíralo údaje, ministerstvo nekončí. Data tvoří základ, na němž se zrodí návrhy, jak situaci zlepšit, dokud je čas.

„V roce 2015 bylo do tržeb za vodné a stočné započteno 12,9 miliardy korun, které mohou být použity na obnovu vodohospodářského majetku. To považujeme za dostatečné, ale problém je v jejich rozložení,“ sdělil LN Aleš Kendík, náměstek pro vodní hospodářství. Tím myslí, že ne všichni majitelé přistupují ke svěřené infrastruktuře stejně zodpovědně a je velmi složité je v tom koordinovat. Česká republika drží unikát v roztříštěnosti vodohospodářské infrastruktury, je jich tu 6400 a k tomu ještě více než 2700 zasmluvněných provozovatelů.

Zvláštní bankovní účet

Shoda ani není, je-li 12,9 miliardy dost peněz. Podle ředitele Sdružení oboru vodovodů a kanalizací Oldřicha Vlasáka by to chtělo spíš 20 miliard ročně. Navíc ne hypoteticky vyčleněných, ale utracených. Má za to, že hlavním viníkem situace je stát, jenž v devadesátých letech předal infrastrukturu obcím, ale pak je nechal, ať si poradí samy. „Nebyly žádné pobídky, regulativy, metodiky. To se všechno vytváří až teď, až v posledních letech se klade větší důraz na kvalitu a obnovu infrastruktury. Její část se od privatizace lehce vybydluje, chybí dostatečná kontrola,“ vypočítal Vlasák.

Jedno z opatření, která ministerstvo zemědělství zmiňuje, je například povinné vytvoření zvláštního bankovního účtu. Tam by majitelé trubek střádali peníze a vytvořila by se záruka, že půjdou opravdu na to, nač jít mají. I ministerstvo navíc ví, že je tu velký deficit v kontrole, jestli starostové plán financování obnovy opravdu vytvářejí, a plánuje se na to zaměřit mnohem důkladněji.

„Existuje mnoho obcí, kde nejsou plány obnovy dostatečné a nejsou řádně kontrolovány. Tam pak může starosta usoudit, že není politicky výhodné zvyšovat cenu vody, a za deset let po něm někdo zdědí úplně zanedbaný majetek s velkým vnitřním dluhem,“ shrnul již dříve ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO).

Neudržitelný stav

Problematické jsou hlavně menší, osamoceně stojící obce. Obsluhují vodou jen pár obyvatel, ale tím jim náklady na udržování trubek v (teoreticky) bezvadném stavu nijak neklesají. Pro ně bude muset stát vymyslet, a taky vymýšlí, nějakou formu dotace. Kdyby měly do ceny promítnout, kolik je opravdu třeba peněz na investice, platba za vodu by překročila sociální únosnost a venkov s pohraničím by se vylidnily ještě víc, než už vylidněné jsou.

Jako hlavní cíl sběru dat si ministerstvo zemědělství, které má roli strážce vodního sektoru, dalo, aby se cena začala kalkulovat podle skutečných nákladů. Nynější stav je neudržitelný a za současných podmínek nelze dosáhnout toho, aby se vodohospodářské společnosti zvládaly financovat samy.

„To nemusí nevyhnutelně znamenat jen přenesení problému, tedy nákladů, na konečného spotřebitele,“ uklidňuje závěrečná zpráva ministerstva. Cena musí ve svém maximu ctít sociální únosnost a ve svém minimu pokrývat reálné náklady. Problém je, že doposud zohledňuje jen to první.