Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Na vědomí týdeníku The Economist: Česko není úplně ztracené.

Evropa

  18:24

Česká společnost dle britského média funguje jako dekadentní byzantské impérium. Ano, od krajské úrovně výš, oponuje Bohumil Studýnka. 

foto: © The Economist, ČTKČeská pozice

Češi často považují Českou republiku za střed Evropy. Rozhodně však není pravdou, že bychom byli v centru evropského dění, natož jeho hybatelem či mravním příkladem. A můžeme si namlouvat, co chceme.

Můžeme například i mlčet o našich nectnostech. Nikoli sice stejně jako za minulého režimu, ale minimálně o tom, že morální, politický či majetkový skandál minulého týdne postupně přehlušuje skandál tohoto týdne, přičemž příští pondělí se během víkendu nakydá dost hnoje na přehlušení předchozích ostud. Nic z toho se neřeší a nakonec zamluví.

Čeští politici pak k pacifikaci svých kauz používají mnoho jednoduchých fint, předmětů a pomůcek, například různá náhlá onemocnění. V důsledku rychlého tempa překrývání nehorázností politických představitelů dnes považuje český stát za normální a slušný jen nemnoho našich občanů. Většina z nich propadla beznaději a rezignovala na aktivní roli.

Zahnívající partajokracie

Čas od času se naše malá země dostane do centra mezinárodní pozornosti. Dosud to spíš souviselo s událostmi, které dopadly špatně – Mnichov 1938 či srpen 1968. Občas sice dokážeme přidat něco, co dobře zní, například slovo „sametový“, ale následně se z centra pozitivní pozornosti přesuneme do mezinárodní bezvýznamnosti a staneme se špatným příkladem.

Nejnověji nás tmto příkladem učinil britský týdeník The Economist, který Česko právem označil za „zahnívající partajokracii“. Dle něj je ČR příkladem demokratické společnosti, která se tváří jako součást svobodného světa a jeho institucí a jež vykřikuje do světa svou sounáležitost se západními hodnotami, přičemž funguje jako pozdní byzantské dekadentní impérium směřující k zániku a nicotě. Navíc Česko řídí několik partajních klanů jako na konstantinopolském hipodromu při závodech koňských spřežení.

Expertka na politiku postkomunistických zemí Anna Grzymalova-Busseová popsala trvalý proces demokratické malátnosti jako „zmocnění se státu“

Všem jde jen o to urvat co největší část veřejného majetku, moci a vlivu a o nepotistické rozprostření rodinných příslušníků a známých do společenské struktury. Ti se zakousli a sají krev a až na výjimky netouží po národním uznání a obdivu. Jde jim jen o takzvané průzkumy veřejného mínění, moc a peníze.

Britský týdeník také konstatuje, že politické strany sice naříkají, ale unesly demokratický proces brzy po roce 1989. Jejich lídři se na mnohém špatném podíleli a užívají si 20letou projížďku mocí, která je učinila arogantními a zkorumpovanými. K naší hanbě připomíná pád zkorumpované Topolánkovy vlády uprostřed českého předsednictví EU.

The Economist uvádí uznávanou expertku na politiku postkomunistických zemí Annu Grzymalovou-Busseovou, která tento trvalý proces demokratické malátnosti popsala jako „zmocnění se státu“ – nepřiměřené zneužívání veřejných prostředků takzvanou vládnoucí elitou. Týdeník poukazuje i na používání dvou standardů – jednoho pro „elitu“ a druhého dle ní pro plebs. Zmiňuje kauzu ProMoPro ministra obrany Alexandra Vondry a upozorňuje na zoufalé české umístění v Indexu vnímání korupce Transparency International.

Modří jako oranžoví

Českého občana to zahanbuje, což bohužel není nic neobvyklého. Před komunistickým a nacistickým režimem existoval prvorepublikový, který prý byl dle vyprávění a písemných projevů jeho současníků a historických zdrojů téměř stejně zkorumpovaný jako ten dnešní. Již od roku 1918 tedy máme karikaturu parlamentní demokracie v českém provedení včetně prvorepublikových velkých pětek a současných K9.

Dnešní partajokracie je ještě horší než prvorepubliková. Prosazuje do státních služeb celé klany, rodiny a kamarády, z čehož tyjí neziskové organizace přisáté na státní rozpočet. A volič je osel, který na čtyři roky dává těmto partičkám hlas. Ani kdyby se však zbláznil, nic s tím neudělá, protože volební systém to neumožňuje.

Dnešní partajokracie je ještě horší než prvorepubliková. Prosazuje do státních služeb celé klany, rodiny a kamarády, z čehož tyjí neziskové organizace přisáté na státní rozpočet.

Modří jsou v tomto ohledu stejní jako oranžoví. Věcem veřejným dali svůj hlas protestující zoufalci, zda tím však voliči něco získali, zhodnotí v příštích volbách. A již se na ně chystá řada dalších celostátních „protestních“ stran a jejich lídrů, kteří neváhají kandidovat kdykoli a za cokoli včetně KSČM a jejich třešní.

Návrat ke kořenům

Není třeba se hromadně vystěhovávat do Austrálie či na Nový Zéland. I dnes lze pracovat na zlepšení věcí a veřejných mravů. To se také děje, ne však tam „nahoře“. Tisíce neznámých, leč nikoli bezejmenných občanů se sdružuje v malých komunitách, obcích, městech, spolcích, sdruženích a ve spontánních akcích, aby zabránili propadu češství do buranství, barbarství a byzantinského papalášství.

V nedávné době jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří jsou nejen zmatení a rozčarování ze současné politické a ekonomické situace u nás, ale navíc se i oprávněně obávají, že politici začnou zjednodušovat a zkreslovat minulost, například příčiny a následky první a druhé světové války, odsun Němců či vliv totalit. Řešení je stejně prosté jako v celé lidské historii – návrat ke kořenům.

Je obtížné nesklouznout do zjednodušeného zbožštění takzvaného „prostého“ lidu a současně ukázat sílu a dynamiku zdravého jádra českého národa. Bez dnešních partají a jako společenství rovnocenných občanů, kteří se vzájemně ctí. Jde o regeneraci, znovuzrození.

V minulosti se již český prvek ze zahrabaných kořenů dvě stě let obnovoval. Krutou daní současnosti je zabetonování českého plebejství, komunistické nivelizace společnosti směrem dolů, rezignace na vlastní existenci a nevraživosti na poctivý úspěch. Základ tomuto dnešnímu stavu dala dehonestace společenských mravů včetně národní aristokracie a tradiční autority katolické církve na začátku první republiky.

Vesničky na Lounsku

Máme šanci zopakovat národní obrození. Bylo by však lepší, kdyby se toho současný establishment neúčastnil, protože by lidi zbavil nadšení a odradil od spontánní občanské aktivity. Spontaneita a akceschopnost menších komunit, v nichž se sousedé vzájemně vidí a obecní či městské zastupitelstvo tvoří konkrétní lidé s osobní pověstí a s potřebou hájit dobré jméno svých předků, totiž stále existují.

Je obtížné nesklouznout do zjednodušeného zbožštění takzvaného „prostého“ lidu a současně ukázat sílu a dynamiku zdravého jádra českého národa

Nejsme ztraceni, můžeme vzkázat britskému týdeníku. Žijeme ve stejných občanských komunitách jako Britové. Lišíme se však od nich od krajské úrovně výš až po nejvyšší místa zákonodárné a výkonné moci.

Navštívil jsem vesničky na Lounsku – Touchovice, Jimlín, Opočno, Kounovice a další. Téměř na takzvané protektorátní hranici si zachovaly vlastní společenských řád a pokračují v díle předků. Nečekají na pomoc, ale navzájem si pomáhají. Kultivují svůj kraj, obce, návsi a hřiště, především však vlastní komunity, a pořádají mnoho důstojných společenských akcí.

Řešením je většinový systém

Nedávné 93. výročí vzniku Československé republiky oslavili v Opočně českou i slovenskou hymnou, kterou zazpíval místní dětský pěvecký spolek Kvítek. A ve spolupráci s vedením národního památníku v Lidicích tuto oslavu spojili s příběhem Lidických, kteří vyhlazení této obce přežili. Obě obce propojuje šéf lidického památníku Milouš Červencl, který se v Opočně narodil, a sdílejí společenský a kulturní život.

Seznámením se s kulturní a společenskou činností v lidickém památníku jsem objevil jiný dnešní český svět, než kterého si všiml týdeník The Economist. Spontánně angažovaní lidé na Lounsku i v Lidicích mi připadají jako Chodové, kteří hájili českou hranici v 17. století – věčný pevný základ státu. Český prvek stále existuje, nemizí, ale jen v menších komunitách. Od krajské úrovně u nás panuje partajokracie – obskurní sekretariáty různobarevných partají a jejich povolební nemravné koalice včetně pražské.

Většinový systém v menších obvodech v krajských i parlamentních volbách by mohl dnešní izolaci mezi obyvatelstvem a establishmentem napravit. Nic si neidealizuji, jen nemám lepší nápad. Dobrým příkladem je Velká Británie. Když lidé osobně znají kandidáty, dohlížejí na ně a udržují nad nimi hrozbu vlastního ztrapnění i dobrého jména rodu, chovají se zodpovědně a důstojně. Stejně jako kandidáti na venkově musejí být viditelní, propojení s regionem a kontrolovaní. Nemohou být pouhými bezejmennými anonymy na krajských a parlamentních partajních kandidátkách po korupčních předvolebních kšeftech.