Představují demonstrace ve Španělsku přenos „arabského jara“ do Evropy? Ani náhodou. Jde o konjunkturální mediální klišé. Pokud někdo zná a může zveřejnit skutečné příčiny a cíl nepokojů ve středomořských arabských zemích, ať to učiní. Protesty na náměstích v Madridu a dalších španělských městech jsou jen reakcí na špatné hospodaření Španělska jak s finančními prostředky, jež vytvořilo, tak s těmi, které dostávalo od Evropské unie a stále dostává od mezinárodních kapitálových trhů.
Promarněné Frankovy základy
Základy současné španělské ekonomiky vznikly v letech 1959 až 1973 – za takzvaného španělského hospodářského zázraku (Desarrollo). Odstupující autoritativní režim Franciska Franka pochopil, že rozvoj hospodářství znamená budování demokracie a vyspělé tržní ekonomiky. Z toho Španělsko po roce 1975 – po Frankově smrti – vycházelo.
Pokušení ze západní Evropy ve formě sociálního státu však bylo silné. A časem jeho financování přesáhlo zdroje, jež Španělsko vytvářelo a mohlo používat. „Naštěstí“ pro sociální stát však Španělsko v roce 1986 vstoupilo do Evropských společenství a třináct let poté do eurozóny. Své měny pesety se pak vzdalo ochotně a bez piety v roce 2002.
„Španělští politici jsou neschopní a zkorumpovaní,“ hlásají demonstranti. Kteří v dnešní Evropě však nejsou?
Nastala gigantická siesta na cizí účet s plně obsazenými pouličními kavárnami v pracovní době. Kdekdo čerpal peníze na dotace, platy, penze, dávky, stipendia a granty z evropských i španělských „programů a projektů“ a utrácel je. Veřejné zdroje, zejména zahraniční a vypůjčené, jen tekly.
V Řecku byly například vypláceny vysoké penze i dávno zemřelým – zatím bylo odhaleno 4,5 tisíce mrtvých duší. Podobné kuriozity se určitě najdou i na Iberském poloostrově, jenž velmi touží po dalších, prakticky nevratných zahraničních úvěrech. V pondělí 6. června však bylo oznámeno, že zkrachoval španělský region Kastilie-La Macha, protože došly peníze na výplaty 76 tisíc úředníků a nedoplatky dodavatelům činí dvě miliardy eur.
Konec siesty
Gigantická siesta na dluh skončila. Žádné „arabské jaro“ do Evropy nepřichází, jen se kavárenští hosté a studenti humanitních věd zvedli od stolků. A vyrazili demonstrovat na náměstí v Madridu, Barceloně, Valencii, Seville, Bilbau a dalších městech, aby to „revolučně“ ukázali vládě, EU a světu. Zřizují na nich improvizované mateřské školky a lidové jídelny, aby měli víc prostoru a času na „nekompromisní“ postoje.
„Španělští politici jsou neschopní a zkorumpovaní,“ hlásají demonstranti. Kteří v dnešní Evropě však nejsou? Evropu prý trápí únava voličů ze „zkažených“ velkých stran. To není žádný objev Ameriky, ale realita. A že jsou španělské politické elity nekompetentní? To platí i pro české a už dlouho. A určitě i pro řecké. Ty se však naučily tuto skutečnost ignorovat a „dojit a dojit“ finanční prostředky.
Hlavním důvodem protestů je odpor proti nezbytným rozpočtovým omezením a vysoká míra nezaměstnanosti – 21,19 procenta. Mezi mladými lidmi do 25 let tento podíl v únoru činil 44,6 procenta, přičemž nejvíc nezaměstnaných je absolventů vysokých škol. To je však v celé Evropě.
Nikdo nebrání studentům studovat věčně – i vědy využitelné jen sporadicky. Proč by však měli studovat nezáživné technické obory, když je lepší nekončené studium humanitních věd – postgraduály, postgraduály postgraduálů a semestr tu i onde. A co po studiu? Stát se postará, aby v jeho byrokratickém aparátu vzniklo tolik pracovních míst, kolik bude třeba. Věční studenti často po promocích žádají stát spíš o sociální dávky než o zaměstnání.
Dnešní absolventi vysokých škol bývají kvalifikovaní v oborech, které jsou v praxi nepoužitelné
Dnešní absolventi vysokých škol bývají kvalifikovaní v oborech, které jsou v praxi nepoužitelné. A navíc ti italští a španělští mají sklon žít až do 40 let u svých rodičů a být ubytovaní v „maminčiných a tatínkových hotelech“. Živí je rodiče, sociální dávky a příležitostná práce. Než je přestane bavit, nebo dojdou neziskové organizaci granty.
Nepřípadné analogie
Média se trumfují analogiemi ke středomořské situaci. Není je však třeba hledat v Evropě za Alpami. Tam se siesty nevedou. Studenti se jen občas marxisticky rozhořčí a vybouří na barikádách, jak tomu bylo v roce 1968 v Paříži. O několik desetiletí později však již tito revolucionáři sedí – a rádi – v seriózních oblecích v Evropském parlamentu, Evropské komisi a národních vládách. Jen maskáče a dlouhé vlasy z mládí vyměnili za smokingy a černé motýlky v zajištěných funkcích.
Aténští dlužníci na náměstí Syntagma volají: „Toto je naše káhirské náměstí Tahrír.“ Ve skutečnosti by si to nepřáli ani v nejhorším snu. Egypt nemohl čerpat z bezedných prostředků v eurech na nadstandardní spotřebu. Dostával sice dolary z USA, ale především na zbraně, korupci a mouku.
Nestrašme ani v Praze. Podpůrné demonstrace na Staroměstském náměstí? Pouhá komedie. Odborářské demonstrace na Václavském náměstí? Odborový předák Jaroslav Zavadil se ani náznakem nepodobá anglickému charismatickému vůdci horníků v osmdesátých letech Arthuru Scargillovi. Premiér Petr Nečas však současně není žádnou Margaret Thatcherovou. U Madridu se nebojuje ani za Prahu, ani za Damašek, ale za pokračování neudržitelného španělského sociálního státu.
Sociální stát se vyčerpal
Sociálně tržní stát se začal šířit v západní Evropě po druhé světové válce. Jeho základní myšlenkou byla rovnováha tržního hospodářství v rámci demokratického systému a většího přerozdělování podle představ politiků a takzvané tripartity. Jeho původní koncept, ordoliberalismus německého ekonoma Ludwiga Erharda, se však už dávno vytratil. A to i v Německu. V uplynulých desetiletích sociální stát (welfare state) bujel, až zdeformoval svůj zdroj – výkonnost ekonomiky – i smysl pro množství sociálního blahobytu pro všechny.
Stát blahobytu zanikl v důsledku intelektuálního sociálního inženýrství vymyšleného v akademických pracovnách, velkoměstských kavárnách a v odborářských centrálách. A také téměř absurdních iluzí, které byly neustále začleňované do zákonů a paktů – zejména sociálních práv pro kohokoli a financovaných z jakýchkoli prostředků.
Evropa přestala zaujímat první místo v hospodářských ukazatelích. A namísto nich začala být první v tvorbě manifestů, paktů a strategií, jejichž cílem bylo dohnat a předehnat jiné regiony nebo jen zamlžit vlastní stav.
V Česku jsou nejlepším příkladem odtrženosti „vůdců“ od reálného života dva výroky bývalých socialistických premiérů: zdroje jsou Vladimíra Špidly a státní dluhy se nikdy nesplácejí Jiřího Paroubka. Podobně uvažovaly v uplynulých desetiletích i vlády členských zemí EU, zejména středomořských.
