Respektovaný britský týdeník The Economist je proslulým propagátorem tržní ekonomiky. Přesvědčení, že lze skoro kterýkoli problém řešit svobodnějším uplatněním principu nabídky a poptávky, promítá i do svých zahraničněpolitických analýz.
V nejnovějším čísle se proto čtenáři dočtou, že zábleskem naděje v totalitní Severní Koreji je bohatnoucí třída obchodníků na černém trhu, díky nimž kapitalismus prosvítá i tamní „bambusovou oponou“. Vlivem korupce se prý i v Pchjongjangu dostávají ke slovu peníze, přičemž kvůli konkurenčnímu boji dochází v doposud monolitickém režimu ke „štěpení“.
Umanutý neoliberální optimismus
Slovo „štěpení“ se mezitím začalo v souvislosti se Severní Koreou skloňovat v médiích po celém světě, ovšem v poněkud jiném světle. Jen tři dny poté, co se pozitivně laděný týdeník objevil na stáncích, KLDR zaplavila titulní stránky deníků z mnohem povědomějšího důvodu: Pchjongjang porušil další rezoluci OSN odpálením v pořadí třetí podzemní jaderné nálože během sedmi let.
Korumpovatelnost severokorejských úřadů je předkládána jako neklamná předzvěst změn k lepšímu
Některé poznatky britského týdeníku o vzrůstající úloze šedé ekonomiky v KLDR jsou samozřejmě platné i navzdory poněkud nešťastnému načasování úvodníku. The Economist byl zároveň natolik prozíravý, že možnost brzkého naplnění severokorejských jaderných výhrůžek připustil. Jenže některé vývody v článku svědčí o poněkud umanutém neoliberálním optimismu autorů.
Korumpovatelnost severokorejských úřadů je předkládána jako neklamná předzvěst změn k lepšímu. Autoři taktéž kvitují skutečnost, že černým tržnicím vévodí ženy, jež se tak stávají hlavními rodinnými chlebodárci, což prý vede k pozoruhodným změnám „v sexuální dynamice“. Větší uvolnění v Pchjongjangu dovozují i z mladistvějšího stylu nového vůdce, který po boku své módně oblékané manželky naznačil, že by mohl být velikým reformátorem „bližším lidu“.
Nevyslyšená doporučení
The Economist doporučuje mezinárodnímu společenství využít každý domnělý náznak větší otevřenosti režimu v Pchjongjangu k okolnímu světu. Vítá například workshopy „neziskovek“ v Singapuru, kde se se severokorejskými státními úředníky (režimem nepochybně důkladně prověřenými) diskutuje o financích a bankovnictví. „Vnější svět by měl Severokorejcům hradit cesty do zahraničí za účelem získání dovedností,“ domáhají se autoři bez zjevné starosti o to, koho by totalitní režim do ciziny asi tak pustil a ke shromáždění jakých poznatků.
I čínských spojenců Pchjongjangu se údajně dotklo, že soudruzi v KLDR nevyslyšeli veřejné výzvy Pekingu, aby od odpálení nálože upustili
Mezinárodní společenství se po nejnovějších jaderných testech netváří, že by dalo na uvedená doporučení. Podle agentury Reuters se i čínských spojenců Pchjongjangu údajně dotklo, že soudruzi v KLDR nevyslyšeli veřejné výzvy Pekingu, aby od odpálení nálože upustili.
Výhrůžky přitvrzením sankcí nicméně působí čím dál víc bezzubě, neboť Severní Korea je už dnes vystavena jednomu z nejpřísnějších sankčních režimů na světě, a má jen málo vnějších ekonomických vazeb, na něž by šlo další embargo zacílit. Pro Peking je nadále přijatelnější držet ochrannou ruku nad nevyzpytatelným komunistickým Pchjongjangem než představa svržení severokorejského režimu a strategického posílení Jižní Koreje, potažmo USA, těsně u čínských hranic.
S tím neviditelná ruka trhu vzývaná na stránkách listu The Economist nic nenadělá, ačkoli čínští studenti kapitalismu bezpochyby patří mezi jeho nejpilnější čtenáře.