Oscar Wilde (1854–1900), v Anglii působící dramatik irského původu, napsal: „Vlastenectví je nejhorší vlastnost.“ Samozřejmě přeháněl. Tento bonviván a provokatér byl známý tím, že by pro vtipný aforismus prodal vlastní babičku – a také tím, že podobných aforismů chrlil na potkání desítky a stovky.
Citátů, co vlastenectví znamená, najdeme plnou knihovnu. Třeba variaci výroku, že láska k vlastnímu národu neznamená nenávist k jiným, prohlásili první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), francouzský státník Charles de Gaulle (1890–1970), švýcarský dramatik Friedrich Dürrenmatt (1921–1990) či polský spisovatel Stefan Kisielewski (1911–1991).
Co si však počít s těmi, kteří do těchto škatulek nezapadají? Co když někdo cítí lásku k vlasti, kde se narodil, ale mluví jiným jazykem než jeho krajané? Patří do stejného národa, i když si to jeho sousedé nemyslí? Odpovědi na tyto otázky se v dějinách vyvíjely – a ještě před 150 lety by zněly jinak než dnes.
Kafka, Freud, Husserl a další
Jeden z mých profesorů na střední škole si při výuce jednou povzdechl, že nebýt laciného obrozeneckého nacionalismu, mohli se Češi pyšnit několika z nejvýznamnějších osobností 20. století: jedním z nejznámějších spisovatelů Franzem Kafkou (1883–1924), jedním z největších psychologů Sigmundem Freudem (narozeným v severomoravském Příboře, 1856–1939) a jedním z největších filozofů Edmundem Husserlem (narozeným v Prostějově, 1859–1939).
K německy mluvícímu Židovi Kafkovi se s rozpaky hlásíme, když strávil většinu života v Praze, a dodnes do ní přitahuje zástupy turistů. K jinému německy mluvícímu Židovi Freudovi už ne – asi proto, že v Příboře strávil jen tři roky. Celkem pochopitelně se k němu hlásí Vídeň, přitom původem byl Rakušanem stejně jako Čechem. Třetí německy mluvící Žid Husserl zase strávil na Moravě celé mládí, maturoval na gymnáziu v Olomouci, oženil se s Prostějovačkou, ale nehlásíme se ani k němu.
K německy mluvícímu Židovi Kafkovi se s rozpaky hlásíme, když strávil většinu života v Praze, a dodnes do ní přitahuje zástupy turistů. K jinému německy mluvícímu Židovi Freudovi už ne – asi proto, že v Příboře strávil jen tři roky. Třetí německy mluvící Žid Husserl zase strávil na Moravě celé mládí, maturoval na gymnáziu v Olomouci, oženil se s Prostějovačkou, ale nehlásíme se ani k němu. |
A to jen kvůli protivnému nacionalismu, který „patří k největším nepřátelům demokracií, protože podřizuje svobodu řeči mýtu o společném původu obyvatel státu“, prohlásil filozof Václav Bělohradský. Proč ale zůstávat jen u těchto osobností? Kdybychom sundali nacionalistické klapky z očí, spatřili bychom řadu významných rodáků, kteří by tuzemský panteon ducha obohatili nevídaně.
Patřil by k nim třeba jeden z nejzajímavějších autorů knih pro děti 20. století Otfried Preussler (1923–2013), sudetský Němec, který po návratu z války už nenašel domov v rodném Liberci, ale v bavorském Rosenheimu. Přitom jeho brilantní pohádky probouzejí dětské vášně dodnes: Čarodějův učeň, napsaný podle lužickosrbské legendy, budí děti ze spaní (sípající hlas Jaroslava Moučky v animovaném zpracování Karla Zemana, jak krákorá „Krabate! Krabate!“), zatímco večerníček Malá čarodějnice nepřestává bavit.
Byl by tu hudební skladatel Gustav Mahler (1860–1911) z Kaliště u Humpolce, zakladatel genetiky Johann Gregor Mendel (1822–1884) z Hynčic u Nového Jičína, zakladatel myšlenky politicky sjednocené Evropy hrabě Richard Coudenhove-Kalergi (1894–1972), žijící na panství Poběžovice, automobilový konstruktér Ferdinand Porsche (1875–1971) z libereckých Vratislavic.
A také plejáda vynikajících spisovatelů: milovník Šumavy Adalbert Stifter (1805–1868) z Horní Plané, jičínský Karl Kraus (1874–1936) či pražská sestava Rainer Maria Rilke (1875–1926), Max Brod (1884–1968), Egon Erwin Kisch (1885–1948), Franz Werfel (1890–1945) či Johannes Urzidil (1896–1970)...
Spisovatelka, novinářka a pacifistka
Je načase si přiznat, že pokud vznik Československa roku 1918 chtěl být směřován do hranic zemí Koruny české, do našeho národa měli patřit i německy mluvící rodáci.„Vlastenectví je živý smysl pro kolektivní odpovědnost. Nacionalismus je hloupý kohout kokrhající na vlastním hnojišti,“ napsal před 90 lety anglický básník Richard Aldington (1892–1962). Ve výčtu slavných krajanů jsme však zapomněli na trumfové eso, o němž se u nás ví jen velmi málo, přitom si zaslouží být na piedestalu těch nejslavnějších.
Baronka Bertha von Suttnerová byla spisovatelkou a novinářkou, díky svému vlivu by se dnešním žargonem dala označit za velkou „influencerku“ své doby. Také byla zarytou pacifistkou, což ji proslavilo asi nejvíc. Suttnerová prosazovala myšlenku, že spory by se měly řešit slovem, vyjednáváním a pomocí zákonů, nikoli ozbrojeným konfliktem. |
Víme, že Nobelovu cenu získal básník Jaroslav Seifert (1901–1986) a chemik Jaroslav Heyrovský (1890–1967). Nevíme však, že první ženou oceněnou Nobelovou cenou za lékařství byla pražská rodačka Gerty Coriová (1896–1957), jež ji spolu se svým manželem, rovněž Pražanem Carlem Corim (1896–1984), získala v roce 1947 (oba již američtí občané). A vůbec nevíme, že držitelkou tohoto ocenění za mír se coby první žena stala také Češka –baronka Bertha von Suttnerová (1843–1914), rozená hraběnka Kinská z Vchynic a Tetova.
Byla spisovatelkou a novinářkou, díky svému vlivu by se dnešním žargonem dala označit za velkou „influencerku“ své doby. Také byla zarytou pacifistkou, což ji proslavilo asi nejvíc. Suttnerová prosazovala myšlenku, že spory by se měly řešit slovem, vyjednáváním a pomocí zákonů, nikoli ozbrojeným konfliktem. Účastnila se haagských mírových konferencí, kde mimo jiné v roce 1899 vznikl i Stálý rozhodčí soud, instituce s cílem urovnávat mezinárodní spory, což v té době představovalo unikátní myšlenku.
Tato vyjednávání inspirovala vznik Společnosti národů a později OSN – to, že dodnes fungují nesmírně komplikovaně, vinou zakladatelky vznosné myšlenky není. Za to byla v roce 1905 Bertha von Suttnerová oceněna jako první žena Nobelovou cenou míru. „A nejen to. Díky ní tuto cenu máme. Právě Bertha totiž vnukla Alfredu Nobelovi myšlenku Nobelovy cenu za mír založit,“ připomíná Vanda Prošková, koordinátorka vydání nového překladu knihy Berthy von Suttnerové Složte zbraně! z institutu PragueVision.
Inspirace pro ženy v politice
Odkaz baronky Suttnerové ale u pacifismu nekončí. Dodnes je velkou inspirací pro všechny ženy v politice, na svou dobu prosazovala poměrně progresivistické myšlenky, které nikdy neskrývala nebo nepotlačovala jen proto, aby se ostatním zalíbila. Po boku Masaryka či francouzského spisovatele Émila Zoly (1840–1902) také vyjadřovala odpor k antisemitismu, byla přesvědčenou Panevropankou.
Když v roce 1923 představil hrabě Coudenhove-Kalergi svou velkolepou myšlenku sjednocených evropských států ve svém díle Panevropa, svým způsobem navazoval právě na ni. „Pravdou je, že Bertě von Suttnerové by bylo těžké přiřadit jen jedno občanství. Pyšní jsou na ni v Rakousku, kde ji mají i na dvoueurové minci, ale i v Gruzii, v Německu…“ vysvětluje Vanda Prošková, proč se na tak významnou osobnost u nás zapomnělo.
Baronka Suttnerová je dodnes velkou inspirací pro všechny ženy v politice, na svou dobu prosazovala poměrně progresivistické myšlenky, které nikdy neskrývala nebo nepotlačovala jen proto, aby se ostatním zalíbila. Po boku Masaryka či francouzského spisovatele Émila Zoly také vyjadřovala odpor k antisemitismu, byla přesvědčenou Panevropankou. |
„Z její doby se v Česku soustřeďujeme spíše na osobnosti, které se později zasazovaly o vznik nového Československého státu. A i když si třeba s T. G. Masarykem Bertha často dopisovala a podporovala ho v jeho politickém boji, do učebnic historie se nám to nevešlo.“ A to se setkávala s dalšími českými velikány své doby – třeba spisovateli Jaroslavem Vrchlickým (1853–1912) nebo Svatoplukem Čechem (1846–1908)...
Narodila se jako hraběnka Bertha Sophia Felicita Kinská ze Vchynic a Tetova v Praze na rohu ulic Vodičkovy a V Jámě do jednoho z nejznámějších českých šlechtických rodů Kinských. Nešťastné pro ni však bylo, že se narodila jako pohrobek (její otec, polní podmaršál František Josef Kinský, zemřel krátce před dceřiným narozením ve věku 75 let), navíc její matka byla pouze dcerou hejtmana jízdy Josefa von Körnera. Bertha tedy nepatřila mezi tehdejší českou společenskou smetánku.
Část dětství strávila i v Brně, pak přesídlila do Vídně, později Gruzie a dalších koutů Evropy. Své texty psala německy, do češtiny se všechny její knihy musely překládat. „Čechy také již prošly národním obrozením, od správné rodačky by se tedy očekávala spíše čeština,“ míní Vanda Prošková. A nabízí ještě jeden důvod, proč její jméno upadlo v zapomnění.
Fiktivní autobiografie
„V Čechách na začátku 20. století panuje nepokoj mezi českou a německou stranou. A přestože mírová hnutí celosvětově sílí, hlas světových válek je překřičí. Pacifisté jsou označováni za snílky, generálové jsou oslavováni. A vlastně to tak je doteď. Jen pro ilustraci: kolik soch vojevůdců či jakýchkoli jiných postav spojených s válkou máme nejen v ČR, ale všude po světě? A kolik soch v porovnání mají ti, kteří se zasloužili o pravý opak?“
Román Berthy von Suttnerové Složte zbraně! (Die Waffen nieder!) poprvé vyšel v roce 1889 a stal se bestsellerem. Díky tomu ji Američané pozvali do Bílého domu a mluvila na mnoha významných událostech. Kniha je fiktivní autobiografií rakouské šlechtičny Marty von Tillingové, která se vyrovnává s neštěstím, jež válka přináší, na pozadí reálných evropských konfliktů druhé poloviny 19. století. |
Bertha von Suttnerová je přitom mnohými považovaná za nejvýznamnější ženu předválečné doby. „Hledat podobnou světovou osobnost je těžké, zejména proto, že podmínky, v nichž tvořila, již naštěstí nemáme,“ přibližuje Prošková. „Porovnávala bych ji tedy s jakoukoli ženou, která se nebojí dát najevo své myšlenky, přestože v dané chvíli nejsou populární a můžou vzbuzovat posměch. Roky před první světovou válkou upozorňovala na zvyšující se zbrojení a pravděpodobnost velkého konfliktu. Kdyby ji tenkrát naslouchalo více lidí…“
Paralel můžeme najít víc. V současnosti mnoho velkých žen poukazuje na rovné vzdělávání či nebezpečí klimatické krize – a opět se setkávají s odporem. „Pevně věřím, že se všichni naučíme přestat vnímat tyto osobnosti jako naivy doufající v nemožné, ale spíše jako předchůdkyně našeho nového normálu.“
Román Berthy von Suttnerové Složte zbraně! (Die Waffen nieder!) poprvé vyšel v roce 1889, dočkal se překladu do 12 jazyků (česky s titulem Odzbrojte!) a stal se bestsellerem. Díky tomu ji Američané pozvali do Bílého domu a mluvila na mnoha významných událostech. Kniha je fiktivní autobiografií rakouské šlechtičny Marty von Tillingové, která se vyrovnává s neštěstím, jež válka přináší, na pozadí reálných evropských konfliktů druhé poloviny 19. století.
Připomenutí myšlenek
Zásadní část příběhu se odehrává v Čechách, kde Bertha von Suttnerová přibližuje katastrofální humanitární dopady bitvy u Hradce Králové v roce 1866. Román navíc protkala úvahami o absurditě válek či argumenty podporujícími rodící se mírové hnutí, čímž nebývale zpochybnila představy o ušlechtilosti válečnictví. Ve své době román šokoval, dnes by měl připomínat, jak důležitý mír je, a jakou práci dá ho udržet. Navzdory tomu u nás od roku 1896 nevyšel.
Nové české vydání románu vzešlo z konference, která měla připomínat myšlenky baronky Suttnerové. Organizátoři si totiž uvědomili, že kniha byla do češtiny přeložena jen jednou a v současnosti je zcela nedostupná. Institut PragueVision proto spojil síly s Ústavem translatologie FF UK, kde pod dohledem profesorek vytvořili nový překlad z původního německého originálu studenti. |
Nové české vydání románu vzešlo z konference, která měla připomínat myšlenky baronky Suttnerové. Organizátoři si totiž uvědomili, že kniha byla do češtiny přeložena jen jednou a v současnosti je zcela nedostupná. Institut PragueVision proto spojil síly s Ústavem translatologie FF UK, kde pod dohledem profesorek vytvořili nový překlad z původního německého originálu studenti.
Tato verze Složte zbraně! vyšla předloni ve studiu Prosvěta, vytisklo se jí ale jen pár kusů, prakticky pouze pro účastníky konference a přátele. Loni se ji proto rozhodli vydat ve větším množství, včetně e-knihy, aby se dostala mezi širší publikum. Nedávno na HitHitu skončila sbírka – vybrat se podařilo 105 procent předpokládané částky. Myšlenky Berthy von Suttnerové tak budou znovu moci zamířit do světa.
Baronka Bertha von Suttnerová byla rodilá Pražanka, jedna z největších osobností světového mírového hnutí, první ženská držitelka Nobelovy ceny za mír a mnohé její myšlenky jsou dnes relevantní stejně jako před 130 lety. „Pro mne je především velkou inspirací jak v osobním, tak profesním životě,“ dodává Vanda Prošková. K tomu lze jen dodat, že i proto bychom na slavné Čechy, i když nemluvili česky, neměli zapomínat. Spíš cítit hrdost.