Vsadili jste si na vítězství našich hokejových borců v Naganu? Předpokládám, že ne. Já taky ne. Zdálo se to nepravděpodobné, tak proč vyhazovat zbytečně peníze do luftu. Ale něco se stalo, správná konstelace hvězd, hráče zašimral bůžek nesmrtelnosti, motýlí efekt vyvrcholil právě ve finále, nevím. Prostě Čechům se to občas přihodí. Bum, a udělají zásadní výsledek.
Ne jako Němci, ti mají úspěch snad nalinkovaný dopředu. K nám přijde nikým nečekaný, výjimečný zápis do historie jen málokdy. Itálie 1934, Chile 1962, Nagano 1998… A teď se ptám: Je k tomu potřeba nějaký vyvolený, specifický trenér? Nebo na tom ani nezáleží, když je cíle dosaženo takříkajíc „shůry“?
Hodně se v uplynulých dnech – po odchodu Aloise Hadamczika a jmenování jeho nástupce Vladimíra Růžičky – mezi experty i „experty“ debatovalo, jakého trenéra vlastně hokejisté potřebují. Všeobecné mínění by se dalo shrnout zhruba tak, že národ nechce „Hadamcziky“, ale „Růžičky“ bere.
Zjednodušeně můžeme říct, že jde o dva jakoby protikladné typy, jež se dají popsat například jako „rutinér“ a „motivátor“. Ti druzí bývají populárnější nejen proto, že jsou třeba větší sympaťáci a do médií umějí prohodit to správné slovo, ale dost často i z jednoho zásadního důvodu – jsou prostě úspěšnější. To se doložit dá.
Všeobecné mínění by se dalo shrnout zhruba tak, že národ nechce „Hadamcziky“, ale „Růžičky“ bereSrovnejme již zmíněné trenéry Hadamczika a Růžičku. Utíká to rychle, takže možná někoho překvapí, že minulých deset let nikdo jiný hlavním koučem českých hokejistů nebyl; jejich éra pokračuje. Vladimír Růžička postoupil na Světovém poháru v roce 2004 s týmem do semifinále a hned poté na jaře přerušil neúspěšné období pod Slavomírem Lenerem a získal na MS v Rakousku zlato. Ani Alois Hadamczik nezačal špatně a bral o rok později stříbro na MS a bronz na olympiádě v Turíně.
Pak přišly tři neúspěšné roky, kdy na Hadamczikovy neúspěchy navázal podobně i Růžička (2009), ale poté Češi s kapitánem z Nagana na lavičce senzačně zvítězili v roce 2010 v Německu. Dvě třetí místa pod vedením Hadamczika (2011, 2012) jsou v současném kontextu vynikající výsledek, ale tehdy to byl jen takový bronzový odvar.
Hadamczika sráží dolů především fakt, že s reprezentací nikdy nic nevyhrál, zatímco Růžička ano. Ale nikde není psáno, že spasitel „Růža“ vydoluje letos v Bělorusku nějaký další kov, i když očekávání směrem k medailím jistě je. A není ani vyloučeno, že se v roce 2015 opět budeme divit, když se nezlomný „Lojza“ opět vrátí na reprezentační lavičku, protože cesty sportovně-podnikatelsko-bafuňářské jsou nevyzpytatelné.
V tomto směru lze taky jednou pochválit šéfa českého fotbalu Miroslava Peltu, že dotáhl angažování úspěšného trenéra Viktorie Plzně Pavla Vrby. U něho všichni souhlasně pokyvují, pochopitelně kromě prskající Plzně. Co vyrobí Vrba z daného „materiálu“, potažmo Růžička, teprve uvidíme. Když se však podíváme do historie úspěchů československého a českého fotbalu a hokeje, jsou vesměs dílem charismatických trenérů „motivátorů“.
Legenda Vytlačil
Je rovněž třeba zopakovat, že těch úspěchů není až tolik. Ve fotbale nelze opominout stříbrné party z mistrovství světa v Itálii 1934 a z Chile 1962, zlato z mistrovství Evropy 1976 v Jugoslávii, stříbro z Anglie 1996 a jistě i bronz o osm let později v Portugalsku.
Vytlačil dokázal svým svěřencům během několika dnů zvednout sebevědomí natolik, že se v myslích stali z outsiderů favorityAle kdo si dnes pamatuje, že tým kolem Pláničky, Nejedlého či Puče v roce 1934 nevedl žádný profesionální trenér, ale novinář Karel Petrů? Přesto v tehdejších (našich) amatérských poměrech sestavil mančaft, jenž všechny překvapil a kterému ve finále chybělo k titulu mistrů světa pouhých devět minut! Nebo trenér stříbrných medailistů z Chile Rudolf Vytlačil, legenda mezi fotbalovými trenéry, vynikající psycholog.
Josef Masopust o něm tvrdil, že to byl „velký mág“, který dokázal svým svěřencům během několika dnů zvednout sebevědomí natolik, že se v myslích stali z outsiderů favority. Mimochodem, Vytlačil dovedl Československo na mistrovství Evropy 1960 k bronzu a na olympiádě v Tokiu (1964) získal s fotbalisty stříbro. Úžasná bilance.
Z pozice outsiderů se dvakrát ukulo stříbro, na druhou stranu když s velkým očekáváním jeli fotbalisté na světový šampionát do Mexika (1970), prohráli ve skupině všechny tři zápasy a neslavně se vraceli domů. A jistě nelze veškerou vinu svalit na trenéra Jozefa Marka. Ale to pověstné „něco“ tenkrát v týmu chybělo. Další zásek, dosud jediný zlatý, se fotbalistům povedl – a opět spíše z pozice outsiderů – až na ME v roce 1976.
Jejich nečekaný titul korunovala slavná penalta Antonína Panenky, vše pod taktovkou hlavního trenéra Václava Ježka. Jak na něj vzpomínají jeho současníci i tehdejší svěřenci? Znalec světového fotbalu, mistr taktiky i velký psycholog. Opět „motivátor“.
Přiznávám, že Dušan Uhrin, který šéfoval reprezentaci při stříbru na ME v Anglii 1996, mi tak úplně na „motivátora“ nesedí. Pamatuji si střídavé výkony Čechů ve skupině. Kdyby ke konci utkání s Ruskem Luboš Kubík nevyslal do brejku Vladimíra Šmicera, kdyby pak nebylo Poborského dloubáčku atd. Ale odpovědnost samozřejmě nesl Uhrin a je to jeho úspěch. Který bohužel již nezopakoval a na MS ve Francii s reprezentací nepostoupil...
A pak je tu Karel Brückner řečený Klekí-petra, proslulý trenér, vyhlášený stratég, který hvězdný tým kolem Pavla Nedvěda dovedl v roce 2004 na ME v Portugalsku k bronzovým medailím. Tam český tým podceňovaný rozhodně nebyl, hrál výborně a vyřadil ho v semifinále outsider z Řecka. Asi jsme i čekali víc, nejspíš i při vědomí, že už to v dalších letech lepší nebude. Téměř symbolicky se teď Brückner vrací, aby radil mladšímu kolegovi Vrbovi.
Začal to Buckna
Oslněni zlatou hokejovou érou na přelomu tisíciletí, kterou odstartoval respektovaný a zkušený kouč, již jednou otitulovaný Luděk Bukač v roce 1996 ve Vídni, nesmíme zapomínat, že těch prvních míst v poválečném období až do vzniku samostatné České republiky nebylo moc, slovy šest. A o to víc si dalších šesti titulů během 20 let vážit.
Máme v živé paměti Nagano 1998 s Ivanem Hlinkou, což byl přímo prototyp „motivátora“ – ať už jako hráč, nebo trenér –, ale takový Josef Augusta, který Hlinku vystřídal, přivezl ze tří mistrovství světa zlata dvě. Zlatá hokejová generace byla v nejlepších letech, že by to odkoučoval kdokoli? No, někdo tam být musel, ale lidé tehdy brali zlato jako samozřejmost, nehledě na dobrého trenéra. A utkvěl vám Josef Augusta v hlavě jako charismatický buřič? Mně ne.Mike „Matěj“ Buckna byl vzorem, od něhož se následně odvinula sláva československého hokeje
Zato osobnost Mika Buckny, který vedl národní tým k prvnímu titulu mistrů světa v roce 1947, je mimo veškerou pochybnost. Kanadský rodák, který přesídlil v roce 1935 do Československa, měl respekt už jako vynikající hráč. A hrajícím trenérem se stal, když mu ještě zdaleka nebylo ani 30 let.
Po druhé světové válce nám tady ukázal, jak je důležité hokejovou praxi skloubit s teoretickým základem, přičemž se nebránil ani velmi neobvyklým tahům, když udělal z útočníka obránce nebo nasadil do hry třeba pět útočníků najednou. Buckna byl vzorem, od něhož se následně odvinula sláva československého hokeje. A jako žáček jej v LTC Praha poznal i pozdější úspěšný trenér a teoretik hokejové hry Luděk Bukač.
Jak výjimečně si počínala generace kolem Jaromíra Jágra, je zjevné při vědomí, že po titulu mistrů světa v roce 1949 se českoslovenští hokejisté z téhož radovali až po dlouhých 23 letech – v roce 1972. A pak ještě v letech 1976 a 1977 a 1985. S těmito vítězstvími jsou spojeny trenérské dvojce Vladimír Kostka a Jaroslav Pitner (1972) Karel Gut a Ján Starší (1976 a 1977) a Luděk Bukač a Stanislav Neveselý (1985).
Mix akademiků a praktiků i skvělých bývalých hokejistů. „Motivátorů“ i dříčů. Trenérů, kteří završili mistrovským titulem dlouholetá čekání na zlatý úspěch. Můžeme dodat, že bez vůdčích typů hráčů „motivátorů“, jako byli Jaroslav Holík či Ivan Hlinka, nebo i bez nezapomenutelného hattricku Jiřího Šejby proti Kanadě v roce 1985 by se to asi nepovedlo.
Kde jsou další Jágrové
V nedostatku kvality může být ten hlavní problém. I když Jaromíra Jágra sebevíc obdivujeme, není něco špatně, když ve 42 letech stále patří v bodování českých hráčů v NHL k nejlepším? Kde jsou další Jágrové? Ve fotbale se děje totéž v bleděmodrém. Kdy se zrodí nový Pavel Nedvěd? Špičkových hráčů je čím dál méně, ti starší skončili a jejich nástupci prostě nejsou. Nebo to tak alespoň vypadá a někdo je musí objevit, vychovat. To ale není úkol reprezentačních trenérů.Jen pár vyvolených trenérů to dotáhne až na vrchol, často překvapivě, navzdory očekávání
Ti mají vybrat podle svého mínění ty nejlepší v dohledu, sestavit tým, jenž se sejde na pár tréninků před akcí a jde se na věc. Je to specifická trenéřina, odlišná od té klubové. Taktika i vysoká psychologie v kratičkém čase. Povede se to, nepovede? Na hře je atmosféra v týmu poznat, kvůli tomu nemusíme lézt do kabiny nebo slyšet hlášky, že je všechno O.K.
Je třeba se v následujících letech smířit s tím, že české měřítko úspěchu bude nastaveno níže. Úspěch v hokeji čtvrtfinále, a nikoli postup ze čtvrtfinále, ve fotbalu jásejme za postup v kvalifikaci na závěrečný turnaj a pak se nechejme překvapit. Ano, na náměstí kvůli tomu fandit asi nebudeme, když už to není tak sexy; sponzoři si také rozmyslí, do čeho dát peníze. A velký třesk přijde nečekaně...
Jen pár vyvolených trenérů to dotáhne až na vrchol, často překvapivě, navzdory očekávání. V tom je jejich kouzlo, i když příčiny úspěchu ani nemusejí s jejich prací souviset. Jedno zatím víme jistě: Alois Hadamczik vyvolený není, přestože vyniká unikátní vlastností rozžvatlat vlastní prohru až na atomové částice. Je úsměvné, že prvního světového úspěchu v české kopané dosáhl tým pod vedením novinářského „nýmanda“, jak pan Hadamczik žurnalisty, kteří kritizují jeho práci, nazývá.
Pokud mi křišťálová koule ukazuje správně, že na rok 2015 ho máme u reprezentace opět předplaceného, možná by mohl přibrat do realizačního týmu i nějakého toho nýmanda. Tím nic nezkazí. Kdo ví, třeba už odstartoval meziplanetární proces, jehož výsledkem bude naprosto, ale naprosto nepochopitelné vítězství českého týmu pod vedením vlivného podnikatele a trenéra z Kravař pokropeného charismatem.