Aktualizováno. Na úvod malý kvíz. Následující trojčíslí „40-60-80; 100-30-100; 300-100-?“ znamenají:
a) tajnou depeši z berlínského bunkru z roku 1945 v kódu Enigma;
b) míry finalistek marťanské soutěže krásy;
c) postupné nástřely požadavků na desítky a stovky miliard eur unijních peněz na sanaci španělského dluhu (nejen soukromých bank, ale i státu);
d) analogicky očekávané manévrování s nástřely rozsahu italských dluhů.
Strefil se ten, kdo tipoval za c). Skutečně jde o jakoby zmatečná čísla „pomoci“, kterou postupně požaduje Španělsko po ostatních zemích Evropské unie.
Evropský býk dostal zčistajasna kordem přímo do mozkuSanace španělského dluhu je tématem pro veřejnost nejméně poslední rok. Otázkou bylo, kdy a s jakým načasováním bude lidem naservírována. Dosavadní španělské vlády (včetně té nynější) vytrvale tvrdily, že dluh zvládnou samy. Nebyla to však pravda, samy tomu jistě nevěřily, ale jako mlžící informaci dodržovaly distanc.
Teprve letos v červnu byla věc spuštěna (po předchozím květnovém návrhu na vznik takzvané bankovní unie). Je zbytečné připomínat všechny ty manévry a toreadorské úkroky stranou. Evropský býk dostal zčistajasna kordem přímo do míchy.
Nejprve se hovořilo o jedné z nižších cifer – 30 miliard eur pro tamní banky. Během července Španělé zamanévrovali se 100 miliardami a minulý pátek formou testovacího balonku až s 300 miliardami eur. Údajně ho vypustil sám španělský ministr hospodářství Luis de Guindos. Po vyhodnocení mediálního testu byla celková potřebná suma stažena zpět na 100 miliard.
Kdo vystrkuje bradu?
Španělská marnotratnost trvající desetiletí, zejména v nemovitostech, nemohla nevylézt z podzemí. Byl také nejvyšší čas vystupňovat tlak na dosavadní chaotický status a výši „záchranných“ fondů.
ECB udělá cokoliv, co bude nutné, aby zachránila euro“. Tedy zřejmě vše až do posledního centu evropských daňových poplatníků.Evropský stabilizační mechanismus (ESM), který tak hladce boří zbytky národních suverenit, však 9. července ještě nespustil chrlení a vysávání peněz, jak se původně předpokládalo. Německý ústavní soud stanovil vlastní zodpovědný termín 12. září 2012, kdy hodlá vydat výrok o (ne)souladu ESM s tamní ústavou. Teprve poté se bude Německo moci a smět znovu zabývat otázkou, zda schválit toto finanční hazardérství.
Tím třetím vzadu, co vystrkuje bradu, však není Španělsko, ale Itálie. Hlavním iniciativním hráčem současné eurouměnové šachovnice je právě italský premiér Mario Monti. Má černé figury a nutí ty bílé vytvářet defenzivní postavení. Pokud by totiž prošla španělská „třístovka“ evropským sanačním mechanismem, Itálie by určitě bleskurychle nastoupila se svým superdluhem.
Podpora Montimu již naplno vytryskla i z úst jeho krajana Maria Draghiho, toho času ve funkci šéfa Evropské centrální banky (ECB). Minulý čtvrtek prohlásil, že „v rámci svého mandátu udělá ECB cokoliv, co bude nutné, aby zachránila euro“. Tedy zřejmě vše až do posledního centu evropských daňových poplatníků.
Euro jako čmelák?
„Frankfurtský“ Mario (ECB) se již také stačil pochlubit znalostmi z aerodynamiky a konstrukce letadel. Euro je údajně jako čmelák – podle všech současných výkladů exaktních věd neschopný létání, a přece tento hmyz (těžší než vzduch) létá perfektně podle přírodních zákonů.
Euroměna ale patří do kategorie létání objektů lehčích než vzduch. Vztlaku dosahuje pomocí balonů naplněných lehkými plyny, jako je hélium nebo vodík, nikoliv tahem a vlastní silou motorů.
Euro létá na vzduchové bublině inflačního chrlení nekryté měny na úkor obyvatel financujících zemíJenže vzpomeňme: vzducholoď Hindenburg naplněná nebezpečným vodíkem tragicky havarovala v plamenech. Podobně létá euro – na vzduchové bublině inflačního chrlení nekryté měny na úkor obyvatel financujících zemí, zejména Německa a Nizozemska.
Německo se jako hlavní financiér potýká se dvěma tlaky:
- pomoc ostatním státům představuje neskutečný nápor na jeho daňové výnosy;
- pokud by náhle – spolu s kolapsem eura – skončil systém centrálního vyrovnávání plateb v Evropské měnové unii (TARGET 2), Němci by rázem nenávratně zchudli o stamiliardy eur. Důvodem je jejich plusové saldo v tomto systému. (Podobně zůstala Česku takováto bezcenná aktiva v řádech desetimiliard korun při rozpadu jen týdny trvající česko-slovenské měnové unie na počátku rok 1993.)
Draghi zahnaný do kouta
Zároveň se stále hledají kamuflovanější tahy než jakým je podojení Evropského fondu finanční stability (EFSF), a to pro případ, že záchranný mechanismus bude v Německu prohlášen za ústavně nezpůsobilý. ECB by měla opět – proti pravidlům – začít přímo nakupovat dluhopisy „krizových“ zemí na sekundárním trhu, což již od března nedělá. Nebo by měla zase dodávat bankám likviditu v podobě „rutinních“ 500 miliard eur, jako to již dvakrát učinila před půlrokem (takzvané LTRO). Po prvních dvou fázích LTRO se během několika dní ocitl skoro celý bilion zpět na účtech těchto bank u ECB.
Před pár týdny Evropská centrální banka vyhlásila konec přijímání řeckých státních dluhopisů do záruky za své likvidní půjčky, a to od 25. července 2012. Proto také už následující den přišly již zmiňované výroky Maria Draghiho, že pro záchranu eurozóny udělá ECB cokoli. Podle hodnocení odborné veřejnosti se tím ale zahnal sám do kouta, neboť vytvořil obrovská očekávání, jež nebude snadné naplnit.
Německý ministr financí Wolfgang Schäuble prohlásil prolomení pravidel a zásad zdravého rozumu ze strany ECB za vyloučenéOdborná veřejnost bona fide analytiků a ekonomů se však mýlí. „Insideři“ systému moc dobře vědí, co a kdy říkají, mají říkat a co připravují. I když třeba německý ministr financí Wolfgang Schäuble prohlásil takové prolomení pravidel a zásad zdravého rozumu ze strany ECB (nákup dluhopisů problémových zemí) za vyloučené. K možnosti případné intervence Evropské centrální banky listu Welt am Sonntag řekl: „Ne, tato spekulace není na řadě.“ S těmito názory mířil i na svoje pondělní setkání s americkým ministrem financí Timothym Geithenerem.
Geithner a Schäuble po pondělní neformální schůzce na severoněmeckém ostrově Sylt ve společném prohlášení uvedli, že podle jejich přesvědčení budou státy eurozóny schopné prosadit reformy a dosáhnout hlubší integrace, aby překonaly současnou dluhovou krizi. Oba rovněž zdůraznili „potřebu pokračování mezinárodní spolupráce a koordinace k dosažení udržitelných veřejných financí, redukce globální makroekonomické nerovnováhy a k obnovení růstu“.
Kancléřka Angela Merkelová však dle nedělního vládního prohlášení konstatovala shodu po telefonu s Mariem Montim o připravenosti přijmout za svoji zemi všechna opatření k záchraně eurozóny, o kterých si v červnu povídali na Sicílii i v Bruselu. Prvoplánově tedy bankovní unii. Monti pojede následně věci dořešit do Berlína, a to zřejmě ve druhé polovině srpna.
Je tomu tak. Již v pátek 27. července po obdobném telefonátu s francouzským prezidentem Françoisem Hollandem to německá strana potvrdila: „Německo a Francie jsou hluboce odhodlané prosazovat jednotu eurozóny. Jsou rozhodnuté udělat vše pro ochranu eurozóny“. Zajímavé je, že Španělsko ve stejný pátek neoficiálně označilo kolující neoficiální tvrzení svého ministra o požadavku na 300 miliard eur za nepravdivé.
Poslední totální úder
Ke krycímu folklóru se přidává další „vážný“ a „zcela upřímný“ slib řecké vlády vůči Trojce, tedy zástupcům Evropské komise, Mezinárodního měnového fondu a ECB, že se opravdu polepší. A také překvapivé objevení okamžitých úspor v tamním rozpočtu ve výši 1,5 miliardy eur či uspoření nově nalezených 11,5 miliardy eur v dohledném termínu. Ovšem za podmínky, že se eurozóna vzmůže na další odpuštění dluhů a hlavně na dofinancování srpnových státních útrat Řecka.
Nejméně dvě generace Řeků jsou zasaženy pochybnou optikou státu blahobytu, multiplikovaně a nevratně financovaného z eurounijních zdrojůEuročinitelé prý chystají poslední totální úder řeckému zadlužení – jeho snížení prostřednictvím další restrukturalizace nominálně o 30 procent, tedy o 70 až 100 miliard eur. Údajně to uvedli řečtí věřitelé – Trojka – po páteční schůzce s premiérem Atonisem Samarasem.
S novou fikcí řeckého zadlužení „pouze“ na úrovni 100 procent HDP by si měla každá normální země umět poradit. Standardně by si asi mohla poradit. Ale ne současné Řecko, jehož hospodářský systém je tak pokřivený desetiletími jednocestného přisátí se na EU a na euroměnu, že nastavení reálné optiky není možné. Nejméně dvě generace obyvatelstva jsou zasaženy pochybnou představou státu blahobytu, multiplikovaně a nevratně financovaného z eurounijních zdrojů.
Existence a zachování eurozóny a spolu s ní zřejmě i další federalistické kroky jsou prvořadou politickou direktivou a hlavním imperativem po desetiletí. Spíše geopolitickým. Tato vzducholoď „Italia“ bude nadále předstírat, že je zcela ekvivalentní k Boeingu 747 – těžšímu než vzduch, ale výkonnému.
Telefonáty německé kancléřky z posledních dní i jiná prohlášení euročinitelů vzbuzují dojem, že situaci chápou, že mají k dispozici závažnější a důvěrné informace. Ostatně americký viceprezident Harry Truman se teprve v den úmrtí svého předchůdce Franklina D. Roosevelta dozvěděl o existenci projektu Manhattan. V červenci 1945 už s úspěšnou zkouškou první atomové bomby ohromil Postupimskou konferenci. Po dalších dvou „aplikacích“ skončila světová válka.
