Poslanec Marek Benda kriticky zareagoval na článek „Chtějí poslanci válku?“, což je dobře a leccos to osvětlí. Například rozdíl mezi tím, o čem článek pojednává, a na co a jak Benda reaguje.
Bendou kritizovaný článek se zaměřuje na úvahy členů zákonodárného sboru změnit zákony ve svůj prospěch. Poslanci se totiž začali zabývat myšlenkou, že by žádosti o policejní odposlouchávání členů parlamentu bylo možné schvalovat pouze Nejvyšším soudem. To by teoreticky mohlo znesnadnit získávání důkazů v přípravném řízení trestním, a tudíž by policie mohla mít méně argumentů pro žádosti o vydání člena parlamentu příslušnou komorou. Jinou logiku těžko v tomto nápadu hledat.
Podstatě kritizovaného článku se však Benda zcela vyhnul a věnoval se pouze jeho úvodní části. Zde bylo kvůli kontrapozici zmíněno dvacetileté martyrium poslanců s redukcí rozsahu vlastní imunity. Poslancům se však nedávno podařilo – jak správně upozornil Marek Benda – schválit zkrácení své imunity. Ve stejném okamžiku je však zaznamenána okamžitá poslanecká snaha o jistou faktickou kompenzaci tohoto omezení jiným způsobem. K tomu se však Marek Benda již nevyjádřil. Podívejme se tedy, v čem spočíval ten malý podařený legislativní krůček vpřed a současně i nákrok zpět.
Bylo by asi dobře, aby si poslanec Benda srovnal noty s tím, co uvádí jeho domovská komoraPoslanecká sněmovna v únoru tohoto roku schválila návrh ústavního zákona, týkajícího se imunity poslanců, senátorů a soudců Ústavního soudu. Senát návrh zákona projednal v dubnu, ale nepřijal k němu usnesení. Poslanec Benda ale ve svém kritickém vyjádření uvádí, že Senát tento návrh zákona „neschválil“, a že „zástupci všech poslaneckých klubů tuto novelu znovu předložili 14. června 2012“. Na stránkách Poslanecké sněmovny se však uvádí v kolonce „stav projednávání“ u tohoto návrhu „prezident“, z čehož lze oprávněně soudit, že Senát návrh propustil bez usnesení a ten nyní čeká na podpis prezidenta. Bylo by asi dobře, aby si poslanec Benda srovnal noty s tím, co uvádí jeho domovská komora.
O co v návrhu jde? Pointa je v tom, že schválený návrh imunitu nezužuje, ale zkracuje. Nevydá-li napříště příslušná komora Parlamentu poslance, senátora či ústavního soudce ke stíhání, nevylučuje se tím jeho trestní stíhání po ukončení mandátu. Doba vykonávání mandátu se považuje za zákonnou překážku, takže se nezapočítává do promlčecí doby. Je však možné, že u některých poslanců by to čekání na konec jeho mandátu bylo velmi dlouhé, až doživotní (zvláště u poslanců, jak řekl v rozpravě o tomto zákonu senátor Jaroslav Kubera, kteří „jsou poslanci už od doby, co se narodili“).
Nicotný krůček
Takže podepíše-li prezident tuto novelu ústavního zákona, mnoho se nestane. Věcná šíře imunity bude stále stejná, pouze zmizí doživotní trestněprávní imunita v konkrétní trestní věci. Nicméně zákon ještě není platný – a bude-li, pak s účinností až od počátku příštího roku. Koho do té doby horní či dolní parlamentní komora odmítne vydat, bude ještě požívat doživotní imunity pro konkrétní skutek.
Proto se poslanec Marek Benda nesmí divit, že ačkoliv je legislativní změna v této podobě a v tomto stádiu pro členy parlamentu možná velkým krokem, pro běžného občana je krůčkem spíše nicotným. Oslabeným ještě tou okamžitou snahou poslanců zahojit si tu oslabenou imunitu jinak. Nebude-li je chránit po zániku mandátu, snaží se poslanci, aby tím méně docházelo k žádostem o jejich vydání.
Polemický osten Bendou okrajově kritizovaného článku tedy spočívá v tom, že obávají-li se poslanci zneužitelnosti policie, nemohou kolem sebe vystavět ochranné valy, aby na ně policie nemohla, ale měli by se starat o to, aby policie nebyla ani v podezření, že by mohla být politicky zneužívána. A odpověď na tuto otázku zůstal poslanec Benda – možná dosti příznačně – dlužen.