Na Altaji se dosud k léčbě koronaviru často používá přírodní medicína

Tereza Hejzlarová z Univerzity Palackého, jež v minulém půlroce zkoumala řemeslné či umělecké tradice Altajců, v rozhovoru mimo jiné říká: „Přímo s léčbou koronaviru místními šamany jsem se nesetkala, ani jsem o tom neslyšela. Jediné, co jsem slýchávala – a to nejen od Altajců, ale též od Rusů – bylo, že „naši šamani provádějí obřady proti koronaviru“. Nikoli však léčivé obřady pro konkrétního nemocného člověka, ale pro lidstvo, pro Altaj, pro Zemi…“

LIDOVÉ NOVINY: Vrátila jste se právě z dalekého Altaje domů, do Česka. Jací jsou tamní lidé? Mají nějakou typickou vlastnost či dovednost?

HEJZLAROVÁ: Altajci sami o sobě říkají, že jsou uzavření, chladní a líní. To mi o sobě řeklo hodně Altajců. Na první dojem to tak na nás, Středoevropany, může působit, ale když vás Altajec pozná blíže, stane se z něho velmi srdečný a pohostinný člověk. Ta lenost je zajímavá, to mi o sobě říkali i Kyrgyzové.

Podle nich to souvisí s jejich způsobem života, kdy po staletí jen kočovali a nebyli zvyklí denně pracovat. Na Altaji, ale řekla bych, že obecně na Východě, si jen musíte zvyknout, že ne vždy, když se na něčem domluvíte, na konkrétní den či hodinu, se to tehdy i uskuteční. Ono se to nakonec stane, ale třeba za týden, za měsíc...

LIDOVÉ NOVINY: Jezdíte na Altaj do této oblasti opakovaně. Proč?

HEJZLAROVÁ: Ano, jezdím tam již od roku 2009. Nejdříve to bylo každé dva až tři roky, v poslední době už každý rok. Ani nevím, proč jsem si tenkrát vybrala právě Altaj; asi to byl osud. Vždycky jsem tíhla k asijským nomádským kulturám, k horám, stepi a koním.

LIDOVÉ NOVINY: Kdy jste se naučila jezdit na koni? Kolik času tam trávíte v sedle?

HEJZLAROVÁ: Posedlá koňmi jsem už od dětství. Jako dítě jsem navštěvovala jezdecký klub, kde to ale bylo spíše o kydání hnoje, než o ježdění, takže trochu lépe jezdit na koni jsem se naučila později. Když jsem jezdila na Altaj soukromě, na koni jsem trávila vždy velkou část pobytu. Pokud jde o služební cesty a výzkum, už času moc nezbývalo, bylo hodně práce, ale vždycky jsem se snažila si alespoň jeden den na koni vyjet.

Tentokrát, když se rodina, u níž jsem bydlela, dozvěděla, že jezdím na koni, přivezli mi mladého, nedávno obsednutého koníka, kterého bylo třeba trénovat. Za chvíli se to po vesnici rozkřiklo a začala jsem pak od místních dostávat nabídky na shánění dobytka, jelikož jim chyběli lidi. Takže pro mě úplný ráj.

LIDOVÉ NOVINY: Plných pět měsíců jste – vlastně vynuceně – pobývala přímo v terénu, kde provádíte etnografický výzkum. Jak jsou Altajci koronavirem zasaženi?

HEJZLAROVÁ: Republika Altaj byla v jednu chvíli oficiálně poslední oblastí v Rusku, kde se koronavirus neobjevil. V té souvislosti se začaly mezi Altajci objevovat názory, že je prý chrání slavná princezna z Ukoku, což je dnes vžitý název pro více než 2000 let starou mumii mladé ženy nalezené archeology v roce 1993 na náhorní plošině Ukok.

Altajci ji považují za svoji ochránkyni,která střeží vstup do podsvětí a nedovoluje proniknutí zla do našeho světa. Je rovněž spojována s bohatýrkou Oči-Balou ze stejnojmenného hrdinského eposu, ale v západní společnosti je tato dávná princezna známá především díky svému tetování s takzvanými zvěrnými motivy, které se dnes hojně reprodukuje i v moderních tetovacích salonech.

LIDOVÉ NOVINY: Jak Altajci žijící v nádherných horách prožívají epidemii covid-19?

HEJZLAROVÁ: Poté, co se virus v Republice Altaj objevil, to bylo přisuzováno, stejně jako i jinde, především celosvětově špatnému lidskému zacházení se Zemí. Mezi Altajci je totiž silně zakořeněná úcta k přírodě, která souvisí s jejich tradiční vírou, tudíž tento názor byl očekávatelný. Zajímavé je, že Altajci začali koronaviru říkat korondu virus, to znamená „jedovatý virus“.

V altajštině znamená slovo koron přímo „jed“. Jinak jsme se ale o koronaviru moc nebavili, protože mi moji altajští přátelé často říkali, že o špatných věcech je lepší nemluvit, abychom je tím nepřivolali k sobě. Když jsem v polovině srpna odjížděla, bylo v Republice Altaj, která má přes 220 tisíc obyvatel, něco přes 1400 nemocných; nyní je to už něco přes 1800.

LIDOVÉ NOVINY: Jde o správní oblast Ruské federace, byť již blízko Mongolsku. Existují tam nějaká zvláštní opatření, jak se testuje a podobně?

HEJZLAROVÁ: Veškeré pokyny k řešení situace přicházely z Moskvy, několikrát jsem v televizi sledovala videokonference prezidenta Vladimira Putina s představiteli jednotlivých oblastí. Základ byl tedy všude stejný a jednotlivé regiony pak reagovaly na aktuální situaci dalšími omezeními.

Později byl pro vjezd i výjezd uzavřen celý Koš-Agačský okres, kde došlo k vysokému nárůstu počtu nemocných – v tomto okrese žije početná menšina Kazachů a mezietnické vztahy mezi Kazachy a Altajci tam nejsou ideální. Pro mě coby etnoložku bylo zajímavé sledovat, jak se v této situaci vztahy vyostřily, jelikož Altajci měli za to, že k nárůstu počtu nemocných došlo kvůli nedisciplinovanosti Kazachů, kteří nedodržují nařízená opatření...

LIDOVÉ NOVINY: Mají Altajci odlišný koncept nemoci? Ze Sibiře pochází evencký pojem „šaman“ – věnují se léčbě covidu i místní šamani, léčitelé?

HEJZLAROVÁ: Přímo s léčbou koronaviru místními šamany jsem se nesetkala, ani jsem o tom neslyšela. Jediné, co jsem slýchávala – a to nejen od Altajců, ale též od Rusů – bylo, že „naši šamani provádějí obřady proti koronaviru“. Nikoli však léčivé obřady pro konkrétního nemocného člověka, ale pro lidstvo, pro Altaj, pro Zemi... K léčbě nemocí se doposud na Altaji hojně využívá přírodní medicína: nejen bylinky, ale i živočišné produkty, například tuk z jezevce anebo syrové maso a vnitřnosti sysla či sviště.

V Republice Altaj, především v oblasti u hranic s Mongolskem, se občas objevuje dýmějový mor, takže je vždy vydáváno upozornění, aby lidé nelovili a nekonzumovali sviště a sysly, což samo o sobě svědčí o tom, že je to vcelku běžné. Loni jsme s kolegou zrovna v dané oblasti byli, když tam mor zaznamenali, a vyfotili jsme tam tenkrát obrovský billboard s výstrahou proti konzumaci těchto hlodavců.

LIDOVÉ NOVINY: Působíte ve výzkumném projektu Sinophone Borderlands, ale dlouhé měsíce jste se nemohla vrátit. Chybělo vám tam něco?

HEJZLAROVÁ: Je to asi divné, ale ne. Nechybělo mi nic (směje se). Hodně přátel a kolegů v Česku i na Altaji mě litovalo, jak to musí být těžké, ale já jsem tam byla vyloženě spokojená. A asi mám i štěstí na lidi. Během oněch pěti měsíců jsem tam poznala spousty skvělých lidí: Altajců, Uzbeků, Kazachů, Rusů... Za tu dobu jsem zase o něco víc poznala altajskou kulturu, Altajce, jejich vnímání světa a troufám si tvrdit, že také získala přátele na celý život.

Zúčastnila jsem se rodinných oslav a různých svátků, pomáhala renovovat tamní muzeum, trénovat koně, učila se vařit altajská jídla, válela plsť nebo jen tak chodila na návštěvy a sdílela s lidmi jejich starosti i radosti. Říkali mi, ať neodjíždím, ať tam zůstanu, a začali mi vybírat dům i ženicha!

LIDOVÉ NOVINY: Jste profesí etnoložka, odbornice na kulturní jinakost, přičemž studujete řemesla i nativní umění. Čemu přesně se tam věnujete? Čím je rozlehlý region zajímavý?

HEJZLAROVÁ: Věnuji se tradičním altajským řemeslům, jež v současnosti zažívají jakési obrození. Jde především o textilní tvorbu, umělecké zpracování kovu a kůže. Stejně jako v jiných zemích bývalého Sovětského svazu mnohá řemesla během oné éry velmi utrpěla nebo úplně zmizela. Po rozpadu SSSR bylo v řadě zemí v rámci národního sebeuvědomění právě tradiční umění a řemeslo vyzdvihnuto jako jedna z důležitých součástí kulturního dědictví a etnické identity.

LIDOVÉ NOVINY: Můžete být konkrétnější?

HEJZLAROVÁ: Jeden z velmi výrazných příkladů tohoto fenoménu je Uzbekistán, který před pár lety spustil projekt Kulturní dědictví Uzbekistánu ve sbírkách světa, který mapuje uzbecké sbírky kulturních institucí po celém světě formou monografií, mimo jiné i v České republice. Navíc můžete v Uzbekistánu téměř na každém kroku na nějaké tradiční řemeslo narazit, jelikož je jeho revitalizace a propagace podporována tamní vládou.

To mi třeba na Altaji docela chybělo: zpočátku nebylo úplně jednoduché najít místní řemeslníky nebo jejich výrobky. Na Altaji je – na rozdíl od Uzbekistánu – tradiční řemeslo na první pohled tak nějak „skryté“, chybí mu větší propagace. Přitom mezi Altajci je mnoho velmi nadaných řemeslníků.

LIDOVÉ NOVINY: To platí pár tisíc let. Nemýlím-li se, z Altaje pocházejí i slavné nálezy v Pazyryku – mimo jiné i nejstarší známý koberec světa a výrobky s ornamenty a znaky takzvaného zvěrného stylu. Promítá se to nějak i do dnešní tvorby?

HEJZLAROVÁ: Ó, ano (nadchne se). Promítá se a hodně! Najdete ho prakticky ve všech druzích uměleckého řemesla i ve výtvarném umění. Pazyrycký zvěrný styl je v současnosti v podstatě chápán jako tradičně „altajský“ a lze jej označit za jakousi značku, tedy brand Republiky Altaj.

LIDOVÉ NOVINY: Utváří revitalizace těchto stylů povědomí „národní“ sounáležitosti, pojetí „altajskosti“? A vůbec – jsou Altajci národ či etnikum s potřebnými rysy?

HEJZLAROVÁ: Otázka identity Altajců je složitější téma, které přesahuje novinové interview, protože etnokulturní identita Altajců má více vrstev, ale v obecné rovině můžeme daný zvěrný styl považovat za jakýsi spojující prvek různých úrovní identity dnešních Altajců. Dnes je tento styl hojně reprodukován a schopně využíván právě k prezentaci altajské kultury. Identifikaci Altajců s pazyryckou kulturou tak můžeme chápat především jako prostředek k dosažení identifikace ze strany druhých, která je významnou součástí sebeidentifikace.