KOMENTÁŘ Jana Čuříka / Vypadá to jakoby Barack Obama svým úterním projevem, kterým se pro tento okamžik zřekl použití síly proti Sýrii, opsal velký kruh. Od zdrženlivého válečníka přes dočasný entuziasmus zpět ke zdrženlivému válečníkovi. Jeho motivace pro tento krok jsou bezpochyby domácí, množství protichůdně naladěných táborů v americké politice vyžaduje zdrženlivost.
Ale zahraniční a geopolitický kontext tohoto kroku je zajímavý neméně. Ukazuje, kolik taktiky, dočasných ústupků a zdánlivých proher vyžadují zahraničněpolitická rozhodnutí ve světě, kde USA už nejsou ochotny a schopny jednostranně uplatňovat svou vojenskou sílu a roli hegemona. Pravděpodobně nic nesignalizuje konec této etapy tak výmluvně jako rozvolnění britsko-americké osy hlasem britského parlamentu, který zásah v Sýrii odmítl.
Ještě předtím, než začneme dělat účet bez hostinského a popisovat domnělé Obamovo pokoření ruským návrhem na mezinárodní kontrolu syrského chemického arzenálu, je dobré zamyslet se nad tím, zda nám neunikají některé dosud neviditelné, ale o to důležitější geopolitické kalkuly, které mohou ovlivňovat postoje amerického prezidenta. A položit si otázku, zda Rusové americkému prezidentovi neposkytli spíše vítaný prostor pro překalibrování blízkovýchodní politiky a jeden zásadní krok, který je z kategorie zbožných přání, ale přesto jeho možnost nejde úplně opomenout.Jak je možné likvidovat arzenál chemických zbraní někoho, kdo se k jejich držení veřejně nepřihlásil a nepodepsal konvenci o zákazu jejich držení?
Tandem Kerry-Obama při prvním pohledu vypadal v reakci na iniciativu ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova překvapený. Ale o jakou iniciativu vlastně konkrétně jde? Vágní, několika větami obsažený návrh na mezinárodní dohled nad likvidací syrského chemického arzenálu. Kde? Kdy? Jak je možné likvidovat arzenál chemických zbraní někoho, kdo se k jejich držení veřejně nepřihlásil a nepodepsal konvenci o zákazu jejich držení, což je přesně případ Sýrie? Dálkovým ovládáním?
Francouzský list Le Monde v úterý večer přinesl dobře vyargumentovaný pohled, jenž upozorňuje na to, že USA a Rusku trvalo skoro patnáct let, než pod vzájemným dohledem zničili své arzenály chemických zbraní z dob studené války. I kdyby to v Sýrii trvalo roky tři, kolik lidí mezitím za nezájmu okolního světa zemře pod palbou zbraní konvenčních? Dalších sto tisíc?
Diplomacie po francouzsku
Barack Obama se ve svém projevu vyslovil pro další diplomatická jednání s Ruskem, ale skutečný test taktiky Moskvy mezitím provedla jiná země – Francie. V reakci na ruský návrh zformulovala vlastní pětibodový návrh, který se s ruským rozchází v jednom detailu. V případě torpédování celého procesu ze strany syrské vlády si ponechává právo na vojenskou akci. Možná je to diplomacie jazykem síly, dodá někdo. Ale tandem Moskva a Damašek není zrovna vzorovým ztělesněním pacifismu v mezinárodních vztazích.
Pozornost světové i české veřejnosti se v posledním měsíci neustále kriticky obracejí proti americké vojenské intervenci v oblasti Blízkého východu. Oprávněně připomíná dvě Pandořiny skříňky, které Bushova administrativa v Iráku a Afghánistánu otevřela v minulém desetiletí, aniž by kdy měla zájem a sílu je následně zavřít. Ale do otevřené vojenské akce se jižně od Středozemního moře v poslední době dvakrát nepustily Spojené státy, ale země jiná – Francie.
V polovině března 2011 to byly francouzské vzdušné síly, které prvním úderem zabránily těžké technice Kaddáfího jednotek, aby proměnily druhé největší město země Benghází v předobraz syrského Aleppa. Tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy fascinovaný sebou samým a symbolikou celé akce bohužel opomenul pracovat na politických krocích, které by libyjský konflikt posunuly k rychlému konci.Do otevřené vojenské akce se jižně od Středozemního moře v poslední době dvakrát nepustily Spojené státy, ale země jiná – Francie
Ale jeho následovník François Hollande už na počátku roku v Mali v konfrontaci s nomádskými džihádisty jednal mnohem inteligentněji. Ne bezvýznamnou roli v tom sehrál fakt, že se francouzští politici rozhodli mnohem více naslouchat početné komunitě vlastních odborníků na sud střelného prachu jménem Blízký východ a severní Afrika. Dva francouzské zásahy v severní Africe ve dvou letech a nikdo kvůli nim na Blízkém východě hromadně nepálil francouzské vlajky a nestřílel francouzsky hovořící turisty. Stejně jako kvůli nim nedemonstrují francouzští muslimové v ulicích francouzských měst.
Jistě, Francii, stejně jako všem ostatním státům, jde v letech 2011–2013 na Blízkém východě v prvé a druhé řadě o vlastní zájmy. Ale v okamžiku, kdy na Blízkém východě kromě budování železničních tras a elektráren nějaký stát disponuje také rozsáhlou sítí výzkumných center a v Paříži a Lyonu hostí polovinu politické opozice, která kdy musela opustit své země od Teheránu po Rabat, může jeho politika fungovat jako inteligentní multitasking. Co nabízejí Rusové Syřanům, a to všem bez ohledu na jejich politické sympatie, svou nekonkrétní iniciativou bez jakékoliv sankce než pouhé zdržování a odklad?
Potichu oslovit Írán
Válečnému britskému premiérovi Winstonu Churchillovi je připisován bonmot, že Američané vždy udělají tu nejlepší možnou věc. Poté, co vyzkoušejí všechny alternativy špatné. Obamova administrativa tedy prozatím zásah jako politický krok zmrazila a odsunula na neurčito. Možná byl tento krok projevem nerozhodnosti a slabosti, ale možná měl americký prezident v hlavě dvě jiná a velmi konkrétní data.
Někdy mezi 24. a 27. zářím v rámci 68. zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku vystoupí íránský prezident Hasan Rouhání. A 27. září ve Vídni proběhne další kolo jednání mezi Teheránem a Mezinárodní agenturou pro atomovou energii o íránském jaderném programu. A Írán bude zastupovat jiný tým, než byly ty předcházející. Obama a spol. napjatě čekají, jak silnou se ukáže být domácí pozice prezidenta i skupiny pod vedením ministra zahraničí Mohammada Džaváda Zarífa.
Volba prezidenta Rouháního v létě přinesla intenzivní přeskupování uvnitř notoricky fragmentované íránské politiky. Kterým směrem se v Teheránu stáčí politická moc, však dosud zřetelné není. Rouháního domácí taktika je od jeho inaugurace na počátku srpna zřetelná: vyplnit střed co nejširší koalicí postav, od vysokých představitelů revolučních gard po široké vrstvy technokratů. Je otázkou, zda právě toto americký prezident neměl v hlavě i při svém projevu.Otázka zásadního významu zní: Pokusil se Obama potichu oslovit íránského prezidenta Rouháního?
Nutně by si pak musel uvědomovat, jak by případný americký útok na Sýrii v první polovině září předem oslabil pozici nového íránského prezidenta uvnitř Íránu, kde se (neo)konzervativní síly na tři měsíce ocitly mimo hlavní roli. Radio Svobodná Evropa 10. září přineslo slovy své redaktorky Golnáz Esfandjáríové otázku zásadního významu: Pokusil se Obama potichu oslovit íránského prezidenta Rouháního? Text souhrnně poukazuje na možnou přímou komunikaci, která v těchto dnech mezi oběma břehy probíhá. Pokud se tyto informace postupem času ukážou jako pravdivé, mohou se dopady ruské iniciativy jevit v docela jiném světle.
Vedení ruského státu by poskytla tolik potřebný lesk a iluzi světové velmoci v očích vlastních občanů, Američanům vítaný prostor pro oťukání íránských pozic a Francouzům možnost připomenutí toho, že pro nás, Evropany, je Blízký východ nejbližším sousedstvím a naším strategickým podbřiškem. Bohužel skoro žádné místo by v těchto tektonických posunech nezůstalo pro Syřany zachycené v pasti války.
Možná dali Rusové Baracku Obamovi neúmyslně šanci jednu z těch špatných alternativ přeskočit a zamířit na počátku října k té lepší. Tentokrát už bez předstírání, že Írán na mapě světa neexistuje.
