Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Může kultura vyhrát nad nevzdělanými a hloupými politiky?

  12:37

Potřebujeme nejlepšího ředitele Národního divadla a je jedno, jestli má blíž k ČSSD nebo k ODS, míní šéf Jihočeského divadla Jiří Šesták.

Jak je to s tím Národním divadlem? „Nebyla odvaha si klíčové otázky jednoznačně položit a stejně jasně na ně odpovědět, protože by se muselo nahlas říct, kolik taková věc stojí,“ tvrdí JIří Šesták. foto: © ČESKÁ POZICE, Jihočeské divadloČeská pozice

Jiří Šesták je herec, komunální politik, vysokoškolský pedagog a především dlouholetý ředitel třísouborového Jihočeského divadla. ČESKÁ POZICE s ním hovořila o situaci kolem výběrového řízení na šéfa Národního divadla, fungování opery v Praze a vůbec o politice v kultuře.

ČESKÁ POZICE: Jedno výběrové řízení na ředitele Národního divadla (ND) paní ministryně Alena Hanáková zrušila, další se chystá vypsat. Máte nějaké vysvětlení, proč hledání nového šéfa provází tolik potíží? 

ŠESTÁK: Především není jasná vize budoucího fungování ND a jeho sloučení se Státní operou. I z toho plynou vzniklé potíže. Když hledáme ředitele Národního divadla, měli bychom hlavně vědět, co od něho očekáváme a jaké postavení má ta instituce v evropském kontextu mít. Šéfa pro „firmu“, na které má stát nebo město eminentní zájem, protože plní některou z jeho společenských, kulturních nebo mezinárodních priorit, přece nelze hledat klasickým výběrovým řízením. Tedy tak, že ho vypíšeme a čekáme, kdo se opravdu přihlásí a pak začneme přemýšlet, zda je to ten pravý. Ocitáme se tak vlastně v roli diváků. Může se stát, že se urodí, ale taky, že se neurodí, a může se stát, že pod tlakem situace zvolíme takový kompromis, který nás bude později velmi mrzet.

Neumím si představit, že by velké firmy takto hledaly své manažery. Je otázka, zda si zřizovatel Národního divadla, tedy ministerstvo kultury, úplně uvědomuje význam této instituce s miliardovým rozpočtem, nebo má-li jeho význam jasně definován.

Jak najít dobrého ředitele

ČESKÁ POZICE: Jak by tedy mělo ministerstvo kultury nyní postupovat?

ŠESTÁK: Pokud si neumí najít vhodného ředitele samo, musí někoho požádat, aby mu vhodného kandidáta vytipoval. Český divadelní rybník není moc velký, ale tady by možná bylo dobré uvažovat i v kontextu mezinárodním, a tam nevím, nakolik se na ministerstvu orientují. Paní ministryně si může vytvořit svůj poradní tým nebo najmout headhuntingovou společnost v oblasti kultury. Nejsme v tomto problému sami. Když hledají někde v Německu nebo Itálii manažera pro velký operní dům nebo třísouborové divadlo, mají podobné problémy. Lidí vzdělávaných v těchto oblastech je málo. Je něco jiného být uměleckým šéfem a něco jiného ředitelem tak velkého a provozně složitého divadla.

U dobrého divadelního intendanta jde vždycky o syntézu vlastností, která mu umožňuje instituci dobře řídit. Osobně bych si spíš vytipoval tři, čtyři lidi, šel za nimi a zeptal se jich: ,Mám o vás zájem, za jakých podmínek byste byl ochoten to dělat?‘ Když dojdeme k tomu, že by to mohl být pan ten a ten, který řídí operu v Paříži nebo ve Frankfurtu nebo v Čechách, už víme, že plní některá základní kritéria. Můžeme jít do otevřeného výběrového řízení, či jednoho z nich přímo jmenovat. Ani toho bych se nebál. Tito lidé musejí mít svoji historii, výrazné výsledky a tím pádem i poznáme, jaké mají vize, jak je uskutečňují, jak řeší situace standardní i krizové. Ale když tyto odborníky oslovíme a oni projeví zájem, nemůžeme jim pak říct, jak je v Čechách zvykem: ,No dobře, dík, tak já si to ještě rozmyslím.‘ Tahy ministerstva musejí být jasné, čitelné a zdůvodnitelné. Úspěšní lidé chtějí být úspěšní, a ne dělat křoví.

„U dobrého divadelního intendanta jde vždycky o syntézu vlastností, která mu umožňuje instituci dobře řídit.“

ČESKÁ POZICE: A co když se zjistí, že jsou dva relevantní kandidáti? Udělat soutěž mezi oslovenými nebo má ministerstvo raději vzít odpovědnost na sebe a rovnou šéfa jmenovat?

ŠESTÁK: Přistupoval bych k tomu jako normální akcionář, jako normální majitel, který hledá správce pro svoji firmu. Když se mi ze čtyř nebo pěti oslovených ohlásí dva nebo tři, že by o to místo stáli, a už to by byla výhra, dají mi jistě i nabídky za jakých podmínek by tuto práci chtěli dělat a jakým směrem by chtěli divadlo vést. Mohu je také já sám předem limitovat zadáním. A jednomu z nich řeknu: ,Pane, vás já si vybírám za těchto konkrétních podmínek, na nichž jsme se dohodli. Vytvoříme jako zřizovatel pro vás tyto podmínky, které dodržíme stůj co stůj, a očekáváme, že povedete divadlo směrem, na kterém jsme se domluvili. Máme časový plán, jakési kontrolní body, za pět šest let dosáhneme společně těchto výsledků.‘

Jinými slovy, uzavřu s vybraným člověkem manažerskou smlouvu, což je věc, která se dosud nedělá. I z těchto důvodů je pak těžké ředitele a jejich práci kontrolovat. Vytipovaní lidé za sebou mají nějakou práci a její výsledky jsou dostatečnou zárukou, že mohou společné vize naplnit. A s nimi i poslání Národního divadla. Ale to by ta vize musela být jasně definovaná a reálně uchopitelná. Žádné okázalé obrozenecké věty ani vágní formulky. Toto je možná největší problém, který za těžkostmi s hledáním ředitelů do Národního divadla stojí. Absence vizí.

ČESKÁ POZICE: Je vůbec reálné, aby současná politická reprezentace takovou vizi měla? Jak by se k ní mohla přiblížit, jak by ji měla hledat?

ŠESTÁK: Pokud něco na ministerstvu nevědí, musejí se poradit. Víme, že potřebujeme nejlepšího ředitele Národního divadla, který je na trhu, a tak nám musí být jedno, jestli má blíž k ČSSD nebo k ODS a jestli umí hrát tenis. Musíme chtít ty nejlepší pro naplnění zadání. Třeba můžeme mít vizi, aby Národní divadlo byla instituce, jako jsou vídeňský Burgtheater a Staatsoper dohromady. To znamená, že chceme divadlo na mezinárodní úrovni, jako výkladní skříň české kultury. Nejlepší herce, zpěváky, režiséry, autory, výtvarníky, kteří jsou v dosahu. Ale také nejlepší uměleckotechnický personál a marketink. A tedy i platy a honoráře. Taková představa generuje celou řadu odpovědí. A už se také dá spočítat, co nás to bude stát. Zdali tak velké peníze k dispozici máme a dát chceme.

Anebo se vydáme zpět po našich snech do reality a naše vize upravíme podle svých možností. Nebylo by vůbec špatné, kdyby se ministerstvo inspirovalo jedním již existujícím modelem. Jako existuje při vládě pro ekonomii skupina NERV, měla by podobná existovat v oblasti kultury, které stále nedáváme z nějakých historických důvodů ten význam, který má. Mohla by politiky „doškolovat“, protože to naléhavě potřebují. Kultura není těch 0,5 procenta HDP, které jí správci pokladen přiřkli, kultura je náš výraz života, toho, jak spravujeme odkaz předků, jak s ním nakládáme a co tady po nás zůstane. Jak přetváříme šance našich životů do ušlechtilejší a krásnější podoby.

ČESKÁ POZICE: Ale jak sestavit takový poradní orgán? Na pražském magistrátu se už řadu měsíců pokoušejí dát dohromady Poradní sbor pro kulturu a vyměňují si seznamy lidí, kteří jsou pro zastupitele takzvaně průchozí.

ŠESTÁK: Zase špatně, samozřejmě. Politickou nominací se do věcných problémů dostává zase politika, která v tom nemá co dělat. Pokud pro účast v orgánech, které jsou poradní nebo i výkonné, ale jsou odborné, je jedno z hlavních hledisek politické, například poměrné zastoupení stran, je to nesmysl. Přitom každý z těchto politiků, co takové nesmysly páchají, pokud se jedná o jejich soukromé věci, tak je svěří odborníkovi. Nezavolají si opraváře kotle a nezeptají se ho: vy jste za ČSSD nebo jste za ODS? Volil jste VV? Tak prosím nechte můj ušlechtilý kotel na pokoji… Ne, prostě chtějí nejlepšího opraváře kotle.

K věcným problémům by se mělo přistupovat věcně. Bohužel to tak není, a věci se proto kolikrát řeší úplně absurdně a politické zájmy se zohledňují do té míry, že racionální rozhodnutí předem vylučují. To, co si dovolí politici dělat za obecní peníze, to by je vůbec nenapadlo dělat ve vlastní firmě ani v zaměstnaneckém poměru. Toto je podstata nepochopitelné schizofrenie jinak příčetných lidí, kteří se ocitnou v politice. Ale hlavně když už takové poradní orgány vzniknou, měli by k nim být politici natolik důvěřiví, že je nechají pracovat i když je sestavil jejich předchůdce.

ČESKÁ POZICE: Jaké lidi byste do kulturního NERV povolal?  

ŠESTÁK: Ty, o nichž se ví, že jsou v oboru vzdělanější a důvěry hodní, a mohou tak být objektivnější než druzí. Že chtějí pomáhat a sloužit veřejnosti a už jim tolik nejde o vlastní moc a slávu. Jsou lidé, kteří mají pověst „ombudsmana“ ve svém oboru a mají obecnou důvěru. A nemusí být z úzkého kruhu divadelních odborníků.  I odborná veřejnost by měla umět vygenerovat své návrhy. Ale pokřivenost této doby je, že i ryze odborné personální otázky se řeší ve stranických sekretariátech, kde se probírá, kdo s kým to hraje, kde a u koho byl, když nebyl tady, kdo koho vyhodil ze zkoušky, nebo leckdy vše překrývající přízemní příčina toho všeho, kdo se s kým vyspal nebo nevyspal.

„Nevzdělanost a z toho plynoucí neodpovědnost ke kulturním a duchovním statkům způsobuje, že není vůle vytvářet a kodifikovat systémové nástroje financování kultury, umění a vzdělání.“

ČESKÁ POZICE: Je tohle jen český problém?

ŠESTÁK: Určitě s tím mají problém i v zahraničí. Ale nevěřím, že tak veliký. Problém u nás je, že většina peněz do kultury jde ze státní nebo městské kasy a tam jsou politické vlivy veliké. Kultura soutěží se stavební lobby, sportovními kluby. A většinou s nevzdělaností, či s hloupostí. Právě nevzdělanost a z toho plynoucí neodpovědnost ke kulturním a duchovním statkům způsobuje, že není vůle vytvářet a kodifikovat systémové nástroje financování kultury, umění a vzdělání. 

ČESKÁ POZICE: Můžeme se nějak poučit z historie?

ŠESTÁK: Za první republiky si magistrát najímal dozor nad divadlem, to byl intendant v původním slova smyslu. Ten člověk byl třeba právník nebo inženýr nebo doktor, ale byl schopen v radě města říct: ,Pánové, byl jsem minulý týden v Paříži a tam jsem viděl tři divadla. Bylo to zajímavé, protože když jsem byl týden předtím v Budapešti, tak tam hráli to a to...‘ Byli to lidé, kteří se ve svém volném čase a o své dobré vůli o ten obor zajímali a vědělo se to o nich. Na jedné straně měli politickou důvěru, a na druhé odborný zájem.

Za svůj profesní život jsem se setkal s řadou politiků, kteří se mě bezelstně ptali, proč to divadlo vůbec má být, na co je dobré, k čemu v současnosti potřebujeme tu podivnou operu… Dnes už mnohdy odmítám svým výkladem dohánět to, co zanedbala škola a rodina. Je to únavné, protože je to pořád dokola. Jestli to nevědí, tak nemají své funkce přijímat. Není slušné, pokud o něčem nic nevím, říkat druhým, co mají dělat nebo o tom dokonce rozhodovat.  Ale mnozí z politiků upřímně chtějí svět umění poznat a pochopit. A těmto lidem musíme umět pomoci, aby mohli pomáhat nám, lidem, kteří pracujeme v uměleckém prostoru.

ČESKÁ POZICE: O formě výběrového řízení na ředitele ND jsme už mluvili. Ale co vám scházelo v jeho zadání?

ŠESTÁK: Odpovědi na otázky, jež si měli položit ti, kteří ho vypisovali, a nezodpověděli si je. Problém je špatný první krok. Na začátku úvahy o ND a SOP nebylo, jak je sloučit a zachovat dva orchestry a sbory atd. Nikdo vážně nepoložil otázku, zda Praha má na dva operní domy mezinárodní úrovně. Nebo jestli si česká metropole může dovolit mít operu jen regionální úrovně. Nebyl vážný rozhovor na téma, kolik máme na financování opery v Praze peněz a zda to na dva operní domy stačí nebo zda ty prostředky sdružíme a budeme mít operu jednu, ale opravdu na evropské úrovni.

Nebyla odvaha si ty otázky jednoznačně položit a stejně jasně na ně odpovědět, protože by se muselo nahlas říct, kolik taková věc stojí. Kolik lidí má v těchto institucích zůstat, kolik jich je potřeba vyměnit, jak zlikvidovat neefektivní články v systému. Provozní i personální. Jistě, došli bychom k tomu, co třeba ani nechceme slyšet. Že jen konkurenceschopná opera na mezinárodní úrovni v podobě ND stojí více než miliardu ročně, ale také jinak funguje.

Dozvěděli bychom se, že pokud chceme mít v Praze ještě další operu, která by také byla na mezinárodní úrovni, jako mají třeba Volksoper ve Vídni, kde každý ze dvou operních domů pokrývá jiný krajíc operního publika, přišlo by se na to, že to stojí další půl miliardy. Otázka pro politiky nebo pro otevřenou společenskou debatu: Chceme to?

Možná, že by se zjistilo, že na to nemáme nejen peníze, ale ani lidi. Že umělců, kteří v Čechách vystupují a tu úroveň mají, není tolik, aby pokryli dva metropolitní operní domy. Ale protože jsme si ty otázky nepoložili a jasně na ně neodpověděli, tak nám po sloučení ND a SOP vznikl takový „český“ kentaur, který z jedné strany vypadá, jako že jo, že by to šlo, a z druhé strany je to hodně ošklivé. Tak se nám nějak přihodilo, že o Státní opeře jednají odbory a tripartita s premiérem Nečasem. Střetávají se subjektivní názory jedné nebo druhé strany a obě to zkreslují tak, aby se to hodilo jim. A kdo to řídí? Lze vůbec takový blázinec řídit?

Popravdě řečeno, řešit tento gordický uzel není úkol pro jednoho ředitele, ale pro krizový tým. Dva tři schopné lidi tvořící schopný a zkušený tým, kteří dostanou na tři roky volnou ruku a naprostou důvěru řešit tuto jednoznačnou krizi. Ministerstvo kultury by mělo vytvořit správní radu či její obdobu s právní silou a nezávislostí a krizový management by byl této radě odpovědný a jí chráněný. Přímá závislost na sezónních změnách na ministerstvu kultury je zničující a je dalším důvodem nesmyslností a neřešení skutečných problémů.

Bylo by hezké mít v Praze dvě opery

„Popravdě řečeno, řešit tento gordický uzel není úkol pro jednoho ředitele, ale pro krizový tým.“

ČESKÁ POZICE: Jednání kolem Státní opery Praha se ale vedou už opravdu dlouho...

ŠESTÁK: Ten problém byl reálný a uzrálý, protože SOP s rozpočtem čtvrt miliardy není schopná plnit svoji funkci mezinárodního, kvalitního, fungujícího operního domu. Podívejme se na čísla, třeba na 51procentní soběstačnost. Když jsou příliš pozitivní, člověk zpozorní, co se vlastně v tom podniku děje. Že by to v Paříži a Berlíně dělali jenom za 24 procent soběstačnosti a my to umíme dvakrát líp?

Otevřel jsem si repertoár, podíval se na premiéry a začal se smát. Dvě z patnácti operních inscenací, které v SOP uvádějí, mají premiéru v roce 2011, jedna 2009, jedna 2008, a takhle se dostanete do roku 1985, kdy v SOP režisér Jernek inscenoval Madam Butterfly. Ani tam nemají prolink na biografii toho pána, který by si to určitě zasloužil, ale hlavně zjistíte, že SOP neinvestuje do vlastní produkce. Neinvestuje do baráku, protože na to nemá peníze. Nechává na repertoáru staré šlágry a chová se jako komerční subjekt, kterému jde o život.

Kdyby se SOP měla chovat jako každé regionální divadlo, kde je kolem pěti premiér ročně a platit týmy, práva, notový materiál, tak z 51procentní soběstačnosti spadne do úplně jiných čísel. Udržují letitý repertoár a nemůžou jinak, jsou k tomu tlačeni nedostatkem financí. SOP není normálně fungující opera. Ta čísla, která se uvádějí v souvislosti se SOP a ND, nejsou relevantní, protože do nich nevidíme, a každý si pod nimi může myslet něco jiného. Pokud samostatnou SOP chceme, musíme jen tam nalít dalších 200 milionů. Ale taky možná, že ne. O podivných vysoutěžených službách na cokoli, se povídají legendy. Nevím, co je na tom pravdy a možná, že jsou již minulostí.

ČESKÁ POZICE: Podle vás by Praha měla mít dvě opery?

ŠESTÁK: Určitě by bylo hezké, kdyby je měla. Je na kulturním zlatém kříži: Berlín, Vídeň a Paříž, Moskva nebo Petrohrad. Praha kulturně vždycky žila a těžila ze svého geografického postavení. Ale teď je na periferii. Za celý rok tu není špičková výstava, na kterou by se jezdili dívat lidi z celé Evropy. Občas přivítáme hvězdu operního nebe, ale vystoupí na koncertě a přezpívá árie z představení, které jako celek nejsme schopni zaplatit.

Válčíme o samostatnost SOP, o finance, ale neumíme se shodnout na tom, zda operu normálně zaplatit nebo ty dva domy opravdu sloučit, finanční prostředky sdružit a mít jednu skutečně kvalitní operní scénu. Jediné, co se udělalo, že se vzalo 150 milionů, mimo jiné i regionálním divadlům, a nalilo se to do toho kentaura se zbožným přáním, že koncepční nedostatky vyřeší peníze. Vlastně ani nenalilo. Jsou zamašličkované na ministerstvu financí Velkým Mágem. A peníze nemá ani jedna strana. Toto „stlučení“ operních domů je silný příběh.

ČESKÁ POZICE: Možná se rozhodování o SOP měl účastnit i pražský magistrát, protože by asi bylo logické, aby jedna z těch oper byla městská. Praha se také ještě za Pavla Béma k jakési spoluodpovědnosti a možnosti spolufinancování přihlásila, ale po volbách na toto téma už jednat nechtěla.

ŠESTÁK: A to je další absurdita, že Praha je ošklivou macechou, která nedá nic a užívá si práce zdarma. Přece lidé za operou do města přijíždějí, anebo – když do něho přijedou – jdou se na ta operní představení podívat. Státní opera má nějakých 25 milionů tržeb a ty dělá především na zahraničních turistech. Proč by chodil Pražan za 1200 Kč do SOP, když může jít za půlku do ND? SOP dotváří Praze portfolio turistické nabídky. Bylo by zcela normální, kdyby se na financování podílela.

„A to je další absurdita, že Praha je ošklivou macechou, která nedá nic a užívá si práce zdarma.“

ČESKÁ POZICE: Jak jsou vlastně organizovány velké divadelní domy v evropských metropolích?

ŠESTÁK: Ve Vídni i v Berlíně jsou z velkých divadelních domů vytvořeny holdingy. Ve Vídni se tak sdružují peníze Vídně, Dolního Rakouska a ministerstva. Holding funguje velmi racionálně a nedovolí, aby se v divadlech děly věci finančně nejasné, které by budily podezření. U nás, když si člověk přečte pár článků, tak mu začne vrtat v hlavě, zda se to všechno náhodou neděje jen proto, že u Anenského náměstí stojí pár baráků, z kterých by mohl být hotel a které chce někdo prodat. Nebo jestli nejde hlavně o dílny ND, jejichž prodej a stavba nových se má sloučením zdůvodnit. Není to taková kulturní Blanka? Možná ne, ale když celá věc není jasně a logicky řešená, vzniká prostor pro různé i naprosto neopodstatněné interpretace.

ČESKÁ POZICE: Vy byste do výběrového řízení šel?

ŠESTÁK: Do takto vypsaného konkurzu a za této situace nešel. Je tam příliš mnoho nejasností, na které mi asi nikdo uspokojivě neodpoví. Ani současný management divadla, ani vedení ministerstva, ani hlavní město Praha. Být ředitelem znamená, že si vybudujete nějaký tým, přivedete ho, pustíte se do práce, ale výsledky v takovémto kolosu budou vidět tak za tři roky a po tuto dobu potřebujete věci řešit, přestavovat, budovat. Bez vnějších zásahů. Bez otrávených šípů, nátlakových akcí a „upřímných“ doporučení. Lze to? Je toho někdo garantem? Obávám se, že ani ministr ne.  

Každému jde o pozice a hledá si svého ochránce. Ministrovi Besserovi, myslím, nezlomila vaz aféra s nějakým bytem na Floridě, která se zrodila z „ničeho nic“. Možná, že právě tím, že začal řešit SOP a ND, získal velké množství nepřátel, včetně odborů. A také způsobem řešení. Mimo jiné se to stalo předmětem politického boje, hodilo se, aby současná koalice ztratila body. Mnohdy jsou pak zaměstnanci i ředitelé jen předmětem skrytých politických bojů. Do takového prostoru nemůže jít člověk nechráněný. To, že jste výborný manažer, že jste kompetentní, neznamená mnohdy nic, jakmile se dostanete do politickomocenských souvislostí.

Člověk, který bude transformovat ND, musí mít oporu. Jakmile se řekne: Ano, jdeme do toho, od té chvíle se nesmí zabývat tím, co způsobí ten či onen krok, který udělá. Jeho starostí je odbornost, politikum musí obstarat nadřízení, „akcionáři“... A s tímto vědomím je nutné zeptat se sám sebe: Proč by soudný člověk, který si buduje kariéru a má svůj prostor, pro který může něco udělat, šel do takové nejistoty?

Ředitel regionálního divadla do politiky patří

ČESKÁ POZICE: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích vedete devátý rok. Před časem jste i vy vstoupil do politiky, stal jste se ve městě radním. Vaše postavení divadlo svým způsobem ochraňuje, zajišťuje mu politickou podporu. Ale nemůže se to obrátit proti vám v případě, že se po nějakých volbách promění politická reprezentace?

ŠESTÁK: Vstoupil jsem do politiky za specifických okolností. Poprvé, když jsem chtěl s divadlem skončit. Učil jsem externě na univerzitě a práce se studenty mě bavila, založil jsem s nimi divadlo a chtěl jsem se jim věnovat naplno. Tehdy si mě primátor pozval a řekl, že Jihočeskému divadlu hrozí zrušení opery a baletu a že bychom tomu mohli buď já nebo Josef Průdek, bývalý šéf opery, svým vlivem či postavením ve městě snad zabránit. Předtím už jsem jednou z pozice intendanta odešel. Bylo mi jasné, že zrušení opery a baletu by byly nevratné kroky. Rozhodl jsem se, že se pokusím i s těmi prostředky, které jsou, divadlo ochránit kvalitními výsledky a progresivnějším způsobem řízení.

Tehdy jsem vyhrotil podmínky svého ředitelského působení do modelu: Jsem najatá síla, za těchto a těchto podmínek to umím udělat, a pokud to nechcete, tak si buď najděte nového ředitele, nebo zrušte soubor. Přes různé peripetie se podařilo divadlu v Budějovicích vybudovat natolik silné zázemí, pověst a postavení, že bylo stále těžší rozhodnout ad hoc o zrušení jeho některé části.

ČESKÁ POZICE: Podruhé jste se ale „namočil“ do politického prostředí hlouběji.

ŠESTÁK:  Přítomnost ředitele regionálního divadla v komunální politice je důležitá. Už proto, aby když se o nějakém problému souvisejícím s divadlem jedná, nebyl v pozici posledního článku v potravinovém řetězci. Jako radní mám možnost se vyjadřovat ke stavu prostoru pro kulturu v Českých Budějovicích jinak, než že napíšu někam dopis, který mi někdo otiskne nebo ne a někdo si ho přečte nebo také ne. Ale také mohu říct v divadle s čistým svědomím, že situace s penězi ve městě je nějaká a že i to umění se holt dělá za konkrétních okolností.

„Jako radní mám možnost se vyjadřovat ke stavu prostoru pro kulturu v Českých Budějovicích jinak, než že napíšu někam dopis, který mi někdo otiskne, nebo ne, a někdo si ho přečte, nebo také ne.“

Druhým důvodem mého vstupu do komunální politiky byla ta hrůza s plzeňskými právy. Tehdy jsem poprvé pochopil, že společnost už je ohrožená mafií skutečně do základů. A do třetice se impulsem stala provázanost budějovické komunální politiky na Hlubokou a tamní klientelistické struktury. Tehdy si také vevnitř ODS usmysleli, že potrestají jednoho neposlušného člena, zrovna primátora, a to i přesto, že ho lidi volili. Chtěl jsem dát najevo, že existuje nějaká občanská odpovědnost a případně i vzdor aroganci moci a její nezodpovědné hlouposti. Že musíme jako občané říci: ne, tyhle věci se nedělají.

Ocitl jsem se ze dne na den jako v době před dvaceti lety. Organizoval jsem mítinky, kdy jsme vynášeli kmotra do Vltavy a on plaval na Hlubokou. Novináři se schovávali, nesměli o nás psát. Tehdy se mě ptali: nebojíte se, když to špatně dopadne, že skončíte jako ředitel? Říkal jsem, že nebojím, ale to je nepodstatné. Přece jsme v historii zjistili, že takovým věcem se musejí dát limity včas, když to ještě lze zastavit. Protože pak už se nikdo lidí na nic neptá. Člověk musí mít odvahu věci měnit a hlouposti vzdorovat. A to i v případě řešení problému Národního divadla a Státní opery.

Jiří Šesták (55)

Absolvent pražské DAMU je ředitelem třísouborového Jihočeského divadla a radním na českobudějovické radnici za Hnutí občanů pro Budějovice. Přednáší rovněž na Teologické a Filozofické fakultě Jihočeské univerzity. Založil společnost Grados CB, jež vytváří pro studenty středních a vysokých škol vzdělávací projekty a připravuje semináře z oblasti umění a filozofie. Se svými studenty založil Studentské univerzitní divadlo, které kromě divadelních představení pořádá přednášky, semináře, literárně-poetické pořady filmové projekce a výstavy.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!