Secesní malíř do secesní budovy. To je návrh Informačního institutu pražskému primátoru Bohuslavu Svobodovi na umístění Slovanské epopeje. Nečekaný nápad umístit Muchovu Slovanskou epopej do Fantovy budovy na hlavním nádraží v Praze přichází ve chvíli, kdy se vztahy představitelů Moravského Krumlova, kteří nechtějí přijít o největší atrakci svého města ve prospěch umístění obřích pláten v Národní galerii, a pražského magistrátu vyhrotily až k demonstracím.
Ani nový návrh však nerespektuje malířovo přání postavit pro Slovanskou epopej zvláštní pavilon. Kdyby se však Mistr tohoto návrhu dožil, nejspíš by souhlasil, stejně jako jeho vnuk John Mucha. Dnes by už nikdo Alfonsi Muchovi nepostavil secesní pavilon. A tady jej má se vší parádou. A v rozměrech, v jakých se pavilony nikdy nestavěly.
Praha jako nezpochybnitelný vlastník obrazů Slovanské epopeje by tímto krokem získala hned dvakrát. Spolu s Muchou by znovu vynikla unikátní secesní budova hlavního nádraží, ponížená na svém významu mnohem mladší odbavovací halou. Její dosud ušmudlaná tvář je z architektonického hlediska nespravedlivě ve stínu honosného Obecního domu.
Ty stavby vyžadují přinejmenším stejnou pozornost a chystaná oprava by měla Fantovu budovu vytáhnout z popela. Překoná-li pražský magistrát obavy, že nádraží zůstane po socialisticku zanedbané a najde-li sílu přehradit takzvanou magistrálu bezpečným přechodem až k hlavnímu vchodu do budovy, vytvoří všechny předpoklady ke zdárnému fungování Muchovy galerie.
Nádraží jako společenské centrum
Garantem nápadu spadlého s nebe je historik umění architekt Zdeněk Lukeš. A prohlásil: „Nový námět na umístění cyklu obrazů Alfonse Muchy do Fantovy nádražní budovy považuji za výborný. Stylově se cyklus k architektonickému řešení objektu velmi hodí. Mucha je ostatně ve světě vnímán právě jako čelný představitel secese. Dokonce se s profesorem Fantou znal osobně – v budově Hlaholu je umístěn jeho velký obraz s podobným námětem.“
V Česku se úplně vytratil pohled na nádraží jako na společenská centra, dodnes v něm fungují mnohá nádraží jako etalon zaplivanosti
Zároveň se na nečekanou výstavní síň dívá i z hlediska jejího umístění v rámci Prahy. „Poloha expozice se jeví jako velmi dobrá – přímo v centru hlavního města s perfektním napojením na hromadnou dopravu, taxi i parking. Po rekonstrukci budou navíc prostory nádraží noblesním místem a samy o sobě jednou z atrakcí secesní Prahy, podobně, jako Obecní dům,“ je přesvědčen Lukeš.
Tímto krokem by získalo i Česko. Úplně se tu vytratil pohled na nádraží jako na společenská centra. V Budapešti i v osmdesátých letech zůstala na nádraží restaurace vysoké třídy. V Česku dodnes fungují mnohá nádraží jako etalon zaplivanosti.
Lepší nápad tu nebyl
Velkých prostor ve Fantově budově by bylo možno využít i k výstavě dalších Muchových děl a představit jeho nejvlastnější tvorbu z přelomu století, kdy povýšil dekorativní umění na Umění a stal se nejcharakterističtější tváří světové secese v malířství. Byla by tedy možnost uvidět vrcholná Muchova díla z pařížského období, za nimiž by do Fantovy budovy přijížděli znalci.
V samotné epopeji je vliv secesního stylu zřetelný, ale nedominuje. Ostatně v dlouhých šestnácti letech (1912–1928), co Mucha tvořil epopej, se umělecké trendy několikrát zvrátily, scénu ovládl tu expresionismus, tu kubismus a secese už byla dávno za zenitem. To bohužel částečně platí i o tvůrci.
Byl však nadán obrovskou vůlí vytvořit monument, který češství povyšuje nade všechno Slovanstvo a příslušníky malého národa při pohledu na dějinné výjevy hřeje u srdce. Ani o návštěvníky nebude mít epopej nouzi. Domácí přiláká svým vlastenectvím, zahraniční popularitou osoby autora a všechny dohromady uzemní monumentálností.
Občany Moravského Krumlova je třeba trochu politovat. Už si na Prahou zapůjčené obrazy zvykli a rozloučit se s nimi jim působí bolest. Nicméně nebyl tu dosud žádný lepší nápad než umístit nejznámějšího secesního malíře do známé secesní budovy. Odkazu obou tvůrců to bude jen ku prospěchu.