Rybářské čluny. Nikoli ve svém přirozeném prostředí, na moři nebo na břehu. Ale v muzeu – obrácené vzhůru nohama a bez užitku. Jejich barvy – sépiově hnědá, okrová a azurově modrá – evokují barvu vody a země, života. Přesto jsou nehybné a bez života. Byrokraté Evropské unie se poté, co na francouzském pobřeží Atlantiku narazili na nečekaný odpor, rozhodli zakázat na Mallorce rybolov. Zlikvidovat pradávné povolání obyvatel ostrova.
„Nevíme, se se děje, |
K tomu museli skoncovat s jejich tradičními pracovními nástroji, rybářskými bárkami. To, z čeho budou tito lidé, kteří na Mallorce po tisíce let hledali svou obživu právě na moři, žít, to příslušné úředníky příliš nezajímalo. V Unii je třicet milionů nezaměstnaných (jen ve Francii se jejich počet od ledna zvýšil o půl milionu), takže co na tom, jestli jich bude o pár víc či míň. Vyhláška se odvolávala na důvody související s „ochranou životního prostředí“. Rybářské čluny a rybolov totiž devastují životní prostředí…
O demokracii se tam jen mluví
V Bruselu, v sousedství zelenajících se zahradních čtvrtí, se vypínají k nebi betonová a skleněná monstra – kancelářské budovy Evropské unie. Nadarmo bychom na nich hledali něco estetického, všude vládne utilitarismus. V útrobách betonových staveb obsluhuje unijní mašinérii čtyřicet tisíc lidí – kromě poslanců, lobbistů, úředníků a profesionálních politiků také spousta nátlakových skupin. V poschodích, průchodech a na křižovatkách chodeb by se člověk lehce ztratil a ani neví, kdo za dveřmi kanceláří vlastně sedí, neboť na nich nejsou jména, ale jen čísla, která nezasvěcenému člověk nic neřeknou, například: 13G201.
Před vchodem na Lucemburském náměstí si ovšem může v nefalšované belgické atmosféře dát pivo nebo vypít kávu. Podle webových stránek unie se tu střídají „eurokraté, eurolobbisté a eurostratégové“ (!).
Komisaři Evropské komise a jejich mluvčí ve svých prohlášeních sice neustále mluví o demokracii, ovšem unijní vůdci se ve skutečnosti nikdy nesetkávají s obyčejnými lidmi. A nejeví o to zájem. Podle jednoho člena komise pro výzkum bruselského lobbismu a rozporů zájmů Corporate Europe Observatory (CEO) je bruselská elita naprosto odtržená od reality, což samo o sobě představuje deficit demokracie. Demokracii vystřídala technokracie. „V této sociologické jednotce už neexistuje hranice mezi technikou a politikou.“ Bezduché, a proto i bezcitné bruselské centrum Evropy visí jako jedna velká bublina nad realitou. A v této bublině se rozhoduje o budoucnosti Evropanů.
Dne 2. června 2011 Jean-Claude Trichet, tehdy prezident Evropské centrální banky a jeden z nejvlivnějších lidí v Evropě, jenž nikdy neváhal provádět „nekonvenční“ rozhodnutí, při přebírání prestižní ceny Karla Velikého z rukou Josého Manuela Barrosa prohlásil: „Naše činnost musí být řízena normami a orgány, v souladu s obecnými zájmy.“
Podle těchto slov zaujímají místo voličů v takzvané evropské demokracii, kdo ví kým schvalované „normy“. Trichet, který neustále zdůrazňoval nezávislost své banky, neboť nemusel s nikým účtovat, zároveň nastínil svou představu o společném unijním ministerstvu financí, jež by vykonávalo dohled nad finanční (a konkurenční) politikou členských států. O tom, kdo by tohoto evropského ministra jmenoval, už se nezmínil. Ani o tom, komu by byl odpovědný.
Podle Tricheta je nejlepším prostředkem oživení soukromého kapitálu privatizace. Jeho srdce evidentně nebije za pobřeží Mallorky a Řecka. Požaduje přísnou finanční politiku „obecných zájmů“, úsporná opatření, snižování platů a důchodů, omezení výdajů na zdravotnictví a školství. Na základě těchto zájmů se může vyvinout činnost, akce. Jenže kdo tyto zájmy formuluje?
Nová aristokracie
Už Lionel Jospin v roce 2005 považoval objevení nové společenské skupiny za specifický a poněkud zvláštní rys naší doby. „Nová aristokracie“ je neoficiální sdružení mocných šéfů velkých podniků, finančníků, vysokých kádrů v oblasti průmyslu a služeb, určité vrstvy státních úředníků a chráněnců médií. Scházejí se ve spolcích, společnostech, klubech a na večeřích v uzavřené společnosti.
Na „seminářích“ v rámci konference Bilderberg, na kterých se nehovoří pouze o ekonomických otázkách, ale i o osudu demokraticky zvolených vlád, sedí s šéfy velkopodniků jako Citigroup, Barclay‘s, Deutsche Bank, Google, Amazon, Facebook, Coca Cola, Airbus, Royal Dutch Shell a další u jednoho stolu politici, evropští komisaři, ministři financí. Na obvinění, že se politici paktují s oligarchy, odpověděl jeden z účastníků slovy: „Je to skutečně nebezpečí. Jenže oligarchové jsou dnes všude!“
Po referendech v roce 2005 (a především po francouzském a nizozemském „ne“) o evropské ústavě nastal čas co nejrychlejší a co nejdiskrétnější ratifikace nové smlouvy (lisabonské). Do čela Evropské rady byl následně jmenován stálý předseda, aniž by se někdo zeptal členských států na jejich názor.
Předseda Evropské rady je spolu s předsedou Evropské komise a prezidentem Evropské centrální banky třetím nejmocnějším mužem systému. Týden před svým jmenováním, přesně 9. listopadu 2009, se tehdejší belgický premiér Herman Van Rompuy sešel na zámku Val Duchesse se svými přáteli z Bilderbergu. Dva dny po tomto setkání vydala belgická tisková agentura zprávu o tom, že Van Rompuy rozvinul své představy a nastínil vizi nové Evropy.
A co se nestalo, právě on se nakonec stal předsedou Evropské rady, jež rozhoduje o celkových prioritách unie. Dost podivný obraz demokracie, ve které rozhodují o třetím nejvlivnějším člověku Evropy s uzavřením veřejnosti a za kulisami šéfové nadnárodních firem na základě mocenských vztahů, které jsou pro nezasvěceného jedince zcela neprůhledné…
Referenda smlouvy zabíjejí
A proč ne na základě hlasování? V červnu 2008 většina Irů v referendu zavrhla lisabonskou smlouvu, základní listinu „evropských hodnot“. Unie se nijak netajila tím, že názor Irů bude možné respektovat pouze v případě, že se bude shodovat s názorem ostatních evropských národů. Jen se jich na něj nikdo nezeptal.
Několik týdnů po krachu společnosti Lehman Brothers (září 2008) zaznívá v Paříži za přítomnosti politiků a zástupců nadnárodních firem konečný ortel: „Referendum je destruktivní mechanismus.“ A výzva: „Je třeba osvobodit Evropu od tyranie referend!“ (Meeting summary, the Trilatéral Commission 32nd European Regional Meeting, 7.–9. listopadu 2008). „EU potřebuje smlouvy a referenda smlouvy zabíjejí.“
A kdopak je tím vrahem smluv? No přece lid! Lid, který neví, jak má hlasovat, jen když mu to příslušní činitelé osvětlí. Volič je podle tohoto způsobu myšlení nezodpovědný: jeho rozhodnutí je iracionální, a proto s ohledem na demokracii nebezpečné. Protokol konstatuje, že ten, kdo by se domníval, že odmítnutí referend představuje absenci demokracie, se mýlí.
Ba co víc, prohlašuje, že vláda, jež vypíše referendum, jehož výsledkem by bylo většinové „ne“, by měla odstoupit. Svobodná volba v tomto podivném pojetí demokracie tedy neznamená nic jiného než to, aby lid zakroužkoval možnost, kterou mu ti povolanější, totiž „vedoucí představitelé“, určili.
Kdo je v Bruselu „lid“
Lid je v téhle bublině považován za činitele, který brání svobodnému fungování. „Lid“ totiž v Bruselu představují nátlakové skupiny a lobbisté. Sedmdesát procent lobbistů prohánějících se po budově parlamentu, ve dvoraně, která připomíná nádraží, a po jeho nekonečných chodbách, reprezentuje soukromé firmy, dvacet procent státní podniky a pouhých deset procent zastupuje občanskou společnost.
Podle lobbistů musejí podniky, nejrůznější organizace a společnosti při sestavování směrnic chránit svoje zájmy, neboť tyto regule budou povinně závazné pro národní legislativu. Dobrým příkladem uplatňování zájmů je případ maltského komisaře pro zdravotnictví Johna Dalliho: v době, kdy v roce 2012 probíhala v komisi diskuze o škodlivosti kouření a ochraně proti němu, jeden z jeho důvěrníků požadoval po švédské tabákové firmě Swedish Match šedesát milionů eur za to, že do návrhu zákona protlačí pro ni výhodnou pasáž (Dalli rezignoval 16. října 2012).
Místopředsedkyně frakce Zelených/Evropské svobodné aliance v Evropském parlamentu Michèle Rivasiová tvrdí, že Evropská komise a Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) jsou v nezdravém vztahu s velkými výrobci cigaret, kteří přivírají oči nad pašováním a kteří od roku 2004 zaplatili Evropské unii půldruhé miliardy eur, přičemž deset procent z této částky inkasovala samotná komise a OLAF.
Údajní voliči a prostí občané nemají ani ponětí o tom, co se v celé bublině doopravdy děje. K nim přicházejí pouze nařízení, výkazy a výhružky. Je třeba vymýtit akáty (bez ohledu na včelaře a včely). Nesmí se hubit klíšťata (přestože způsobují zánět mozkových blan). Musejí se zlikvidovat rybářské bárky.
Nikdy nevyjde najevo, jaké zájmové skupině a jejímu úspěšnému lobbování lze vděčit za to které opatření, jež mění život obyčejných lidí. V evropské čtvrti oficiálně sídlí patnáct tisíc lobbistů a dva tisíce pět set lobbistických organizací.
Tajemství Evropy
Člověk je samozřejmě stvořen tak, že se kvůli neprůhledným novým zájmům nerad vzdává své minulosti a lpí na svém osudu. Ještě v něm nevymřela nostalgie. Mallorští rybáři dál chytají ryby v moři znečištěném umělými hmotami (na umělé hmoty žádná směrnice „nemá“). Jejich krásné dřevěné bárky jim byly zabaveny, a tak se na moře vydávají v umělohmotných kocábkách a rezavých neckách.
Italský umělec Fabrizio Plessi, který žije na Mallorce, nakoupil ještě předtím, než měly být dle rozkazu rozštípány na třísky a spáleny, tucet rybářských člunů. Jeho instalace, rybářské bárky rozežrané mořskou solí, sice vnáší do prostorů muzea barvy vody, nebe a země a podávají zprávu o starodávném umění, ovšem chybí jim to nejpodstatnější: život. Jsou jako mrtvoly, v nichž je navždy pohřbeno vše, co dělá náš lidský život životem: práce, součinnost, touha, výzva, neoblomnost, vzdorování přírodě i času. Jako by ilustrovaly slova Alberta Camuse: „Tajemstvím Evropy je to, že už nemá ráda život.“