Monsieur Riziko kráčí za mříže

Jak to, že Jérômu Kervielovi procházelo falšování obchodů ve velkém? Finanční instituce se snad nikdy neponaučí.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Může jediný člověk ohrozit tak velkou banku, jako je Société Générale? V roce 2008 se ukázalo, že ano. Francouzská policie zatkla makléře Jérôma Kerviela, protože způsobil zmíněnému finančnímu domu škodu ve výši 4,9 miliardy eur (134 miliard korun). Banka se z toho vzpamatovávala dva roky.

Francouzský kasační soud za to Kervielovi ve středu 19. března potvrdil trest tří let vězení, finanční vyrovnání právě ve výši 4,9 miliardy eur však zrušil. Poukázal na to, že Kerviel tyto peníze nemá, nešlo o krádež a Kerviel se svým trestným činem přímo neobohatil.

Kerviel se k soudu nedostavil, neboť se před několika týdny vydal na kajícnou pouť z Říma do Paříže, k jejímuž zachycení neváhal přizvat světová média, jak dokumentuje fotografie pořízená nedaleko Modeny. Po návštěvě papeže Františka zpytuje svědomí, mění život, počítá s nástupem trestu. Možná to myslí upřímně, příběh jeho deliktu však není zdaleka jen příběhem osobním.

Zpráva, že makléř Jérôme Kerviel prodělal bance Société Générale neuvěřitelnou částku 4,9 miliardy eur, světovou veřejnost začátkem roku 2008 ohromila. V průběhu vyšetřování a soudního procesu dokonce zastínila právě se odehrávající světovou finanční krizi, v níž šlo o mnohem vyšší ztráty. V tomto případě byl však viníkem jediný člověk: konkrétní jména vždy přitahují pozornost více než makroekonomické zprávy.

Kervielův skandál však překvapil hlavně proto, že nikdo nevěřil, že něco podobného je ještě vůbec možné. Všeobecně se v odborných kruzích mělo za to, že podobná rizika byla odstraněna po nechvalně proslulém případu Nicka Leesona z roku 1995. Abychom pochopili souvislosti Kervielova případu, je třeba vrátit se právě k Leesonovi.

Kauza Leeson

V lednu a v únoru 1995 prováděl Nick Leeson, makléř singapurské pobočky britské banky Baring Brothers, spekulace s termínovými kontrakty na japonský index Nikkei.

Termínové kontrakty (futures) jsou nákupní či prodejní smlouvy, jež proběhnou až za určitý čas po datu uzavření. Jde o častý nástroj pro jištění rizik, ale i pro spekulace. Smlouvy navázané na některý akciový index představují podstatnou část trhu.

Vypořádání termínových kontraktů na indexy se odehrává finančně, což znamená, že mezi obchodními partnery nenastává převod příslušných cenných papírů, nýbrž pouze příslušného objemu peněz.

Vypořádání rovněž neprobíhá k určitému datu, nýbrž nepřetržitě po dobu trvání kontraktu, jako by šlo o sérii jednodenních kontraktů, jež se každý den obnovují (systém marking to market). To znamená, že pokud se držitel kontraktu dostane do ztráty, ještě týž den se ukáže na jeho účtu.

Tradičním způsobem omezování rizika je u bank amakléřských firem investiční limit - částka, kterou smějí jednotliví makléři maximálně investovat. Vychází se z předpokladu, že pokud jeden z makléřů bude natolik nešikovný, aby ztratil sto procent této částky, stále to ještě pro příslušnou firmu neznamená žádnou katastrofu.

Nick Leeson byl považován za elitního makléře. Proto byl v jeho případě tento limit stanoven velkoryse vysoko. Kromě toho však v rozporu s předpisy překračoval limity pro své investice. K tomu všemu systém účetnictví a operativního řízení skrýval nečekané riziko - umožňoval, aby Leesonovu činnost po finanční stránce kontrolovala jeho manželka.

Špičkové výkony díky riskování

Důležité je, že Leeson měl ve zvyku hodně riskovat. Díky tomu po jistou dobu kariéry u Baring Brothers dosahoval špičkových výkonů. Přesněji řečeno, špičkových výkonů, vezmeme-li v úvahu jen výnosy, nikoli riziko. Leesonových úspěchů bylo dosaženo díky sázení na jednu kartu. Touto kartou byl začátkem roku 1995 právě japonský index Nikkei. Leeson se domníval, že japonské akcie jsou podhodnocené a že sázka na indexové futures se mu skvěle vyplatí.

Ve skutečnosti ale japonské akcie pokračovaly v poklesu. Účet singapurské pobočky Baring Brothers se začal propadat. Kvůli tomu, že v termínových obchodech lze dosáhnout ztrát mnohonásobně větších, než kolik činí cena jejich pořízení, Leeson prodělal mnohem více, než dle předpokladů svého zaměstnavatele prodělat mohl.

Z pátku 25. na sobotu 26. února 1995 dosahovala ztráta na účtu singapurské pobočky Baring Brothers 1,39 miliardy amerických dolarů, což bylo více, než činila celková aktiva této firmy.

V pondělí již byl vyhlášen bankrot a o několik dní později bylo oznámeno, že banku Baring Brothers přebírá i s jejími závazky za symbolickou cenu holandská skupina ING Group. Není třeba zdůrazňovat, že kontrolní mechanismy uplatňované od té doby v ING Barings se staly běžnou součástí moderního bankovnictví. Mělo se za to, že radikálním způsobem omezují riziko podobné katastrofy.

Vzdělání nehraje roli

Kervielův případ je Leesonovu neuvěřitelně podobný. Rovněž šlo o derivátové spekulace na akciový index, v tomto případě evropský. Kerviel nepoužíval žádné moderní, ještě neprozkoumané druhy derivátů. Žádná „toxická aktiva“, která hrála významnou roli v americké hypoteční krizi. Ani exotické opce s komplikovaným oceněním. Jen klasické nástroje zvané v obchodnické hantýrce „plain vanilla“ (nekomplikované smlouvy standardního typu přirovnávané k vanilkové zmrzlině bez přísad). Kontrakty, jaké najdete v každé učebnici o finančních derivátech hned v úvodních kapitolách.

Jak je možné, že kontrolní mechanismy selhaly? Překvapivě jednoduše. Kerviel používal například falšované e-maily od nadřízených, které měly schvalovat jeho transakce. Do obchodních knih zanášel fiktivní obchody, kteréměly vyrovnávat riziko skutečných obchodů. Jinou technikou bylo uzavírání obchodů, jejichž datum splatnosti nesouhlasilo se skutečným datem vypořádání. Uvedenými technikami se snadno podařilo obelstít přísné regulace obsažené vmetodice Basel II. Vesměs tedy šlo o jednoduché postupy, k jejichž pochopení není třeba mít vysokou školu.

Kerviel mimochodem vysokou školu měl. Byl magistrem financí z univerzity v Lyonu – na rozdíl od Leesona, který měl jen školu střední. Ukazuje se, že v tomto případě vzdělání nehraje roli. Co roli hraje, jsou psychologické sklony k rizikovému chování, nadměrná sebedůvěra a také elementární nedostatek morálních zábran.

Výstraha ostatním bankám

Od Leesonových dob banky přísně oddělují obchodníky (front office) od oddělení pro vypořádání obchodů (back office). Kerviel ukázal, že tato zábrana je nedostatečná. V jednom momentě Kervielovy obchodní pozice převyšovaly kapitál banky o 33 miliard eur.

Mimochodem, jak je možné, že mu falšování obchodů ve velkémměřítku procházelo? Stejně jako Leeson byl Kerviel zaměstnavatelem považován za elitního obchodníka, který vydělával bance velké peníze. Například v roce 2007 vydělal miliardu eur. Vnitřní kontroloři v bance mu zřejmě leccos odpustili.

Dobře nefungovaly ani automatické kontrolní systémy naprogramované v bankovních počítačích. Při vyšetřování skandálu vyšlo najevo, že program kontroloval jen hodnotu čistých pozic - tedy hodnotu kontraktů po započtení vyrovnávacích (hedge) operací. Až pozdě se ukázalo, že algoritmusměl být naprogramován tak, aby zkoumal absolutní hodnoty dlouhých i krátkých pozic (spekulací na růst a pokles) zvlášť.

Kdyby se to stalo, vedení banky by okamžitě dostalo varovný signál, že její makléř se pouští do obchodů nerozumné velikosti. Minimálně by to vedlo k tomu, že Kerviel by byl ještě včas pozván „na koberec“, aby vysvětlil, co se děje.

A tak soud zároveň s odsouzením Kerviela konstatoval, že i na straně banky došlo k pochybení. Nepochybně správně. Budiž tento případ výstrahou ostatním bankám.