Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Mohu s klidným svědomím říct, že je po mně čisto

  23:22

Z jednoduchého nápadu na recyklaci papíru se u Telče zrodila úspěšná firma, která dokazuje, že i z odpadu lze vyrobit luxusní produkt.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

V rámci disciplíny „recyklace odpadu“ měl vlastně Dušan Tripal z Třeštic u Telče úplně jednoduchý nápad. A byť jeho podnikatelský záměr vypadá jako nějaká marginálie či bizarní výstřelek zapáleného ekologa, kterým nikdo nezbohatne, opak je pravdou. I v současném podnikatelském světě plném nároků na ty nejmodernější technologie a lítého konkurenčního boje se obešel bez stovky zaměstnanců i kdovíjak sofistikovaného strojového parku – stačily mu obyčejné auto a nůžky. Minimálně na počátku.

Úspěšnou živnost totiž Dušan Tripal založil na využití nepotřebného odpadu, jako jsou papírové krabice či kartonové proložky. Bývalý učitel dokazuje, že právě takové „odpadky“ se dají po zpracování klidně znovu použít jako vcelku luxusní výrobek či žádaná potřeba, a to v úplně stejném oboru zvaném obalová technika. A nejen to. Z „odpadu odpadů“ dělá i další zajímavé věci – třeba lisované papírové brikety.

Za realizaci nápadu a inovativní přístup byl Dušan Tripal několikanásobně oceněn jako Živnostník roku Kraje Vysočina a získal titul Byznys RebelTripalova rodinná firma Tripet si právě v oblasti nového upotřebení vyhozených papírových obalů a unikátní produkce briket vede velice úspěšně. Za realizaci svého nápadu a inovativní přístup k předmětu svého podnikání byl totiž několikanásobně oceněn prestižním titulem Živnostník roku Kraje Vysočina a získal titul Byznys Rebel. Celkem pravidelně dosahuje ročního obratu kolem pěti milionů korun, což je na pouhé odpadky vcelku slušná suma. A navíc zažil v rámci svého podnikání i pozoruhodné životní dobrodružství.

Od rolníků k učitelům...

„K tomu, aby se člověk dobře uživil, nepotřebuje kdovíjaký byznys. Prostě pořád platí, že všechno včetně peněz leží člověku doslova před nosem, a s nadsázkou takřka na ulici. Stačí být všímavý a neopovrhovat obyčejnou a zdánlivě neatraktivní prací. Nemusím přece podnikat s kdovíjak vysokým úvěrem a být stále ve stresu či bitý ambiciózní laťkou hypotetických miliard. Můžu přece v klidu dělat, co mě baví, dobře živit sám sebe a svoji rodinu, a být tak svým, na nikom nezávislým pánem. A nakonec mít i dobrý pocit, že jsem k nějakému obecnějšímu užitku: recyklací odpadu šetřím nejen energii, ale dávám práci sousedům,“ popisuje svůj podnikatelský postoj padesátiletý Dušan Tripal.

„Všechno včetně peněz leží člověku doslova před nosem, a s nadsázkou takřka na ulici. Stačí být všímavý a neopovrhovat obyčejnou a zdánlivě neatraktivní prací.“Aby k takovému postoji došel, musel projít zajímavými životními peripetiemi. Jako člověk, který pochází z chudého venkova, má prý přirozeně v krvi šetřivost a smysl pro důslednou realizaci nápadu či myšlenky. Právě to je jeho vlastní gró, bez kterého by „svých“ pěti milionů asi jen těžko dosáhnul: „Na venkově to nikdy jinak nechodilo. Prostě tvrdé palice a mravenčí úmorná práce od nevidím do nevidím.“

Jenomže Dušan Tripal se narodil už do trochu jiné doby a s nějakou jednoznačnou tradiční venkovskou idylou byl nadlouho konec: po dramatickém zániku soukromých zemědělců opanovalo venkov socialistické hospodaření. A to se dotklo i rodiny Tripalů: prarodiče byli donuceni vstoupit do socialistického JZD a rodiče se nakonec uplatnili už v úplně jiném oboru – jako venkovští učitelé. Rolnická rodinná tradice Tripalů tak vlastně úplně zanikla.

Podle podnikatele ale měla i taková životní zkušenost svoji váhu. „Snažili jsme se žít maximálně nenápadně a moc na sebe neupozorňovat. To, co se dělo s kulaky v padesátých letech, si na venkově každý moc dobře pamatoval,“ líčí Dušan Tripal, jak se jako obyčejní lidé na komunisty zglajchšaltovaném venkově pod takovým tlakem povětšinou zařídili.

... a od školní tabule do Kosteleckých uzenin

Rodina Tripalů tak může sloužit jako modelový příklad tehdejší doby: aby rodiče mohli vykonávat své kantorské povolání, vstoupili do komunistické strany, Dušan Tripal chodil do Pionýra a později i do SSM. „Tak to prostě tehdy chodilo. Byli jsme úplně obyčejnými lidmi, žádní velcí intelektuálové,“ říká dnes podnikatel.

Přesto si prý už jako kluk našel skulinky, jak si užívat tehdejšího života po svém: četl náruživě knihy a prý „zhltnul“, co se tehdy na venkově dalo sehnat. Od Mayovek až po Jiráska, Remarqua a Batličku či milovaného Haška a Steinbecka. Později také hrál coby kytarista dechovky v místní kapele. Zároveň prý ale jako člen SSM provozoval v osmdesátých letech místní klub a jeho prostřednictvím organizoval nejen různé zábavy či fotbalové turnaje, ale také pro sousedy zájezdy za kulturou, jako bylo třeba Labutí jezero v brněnském divadle či na tehdejší poměry hotová novinka – pro svoji divokost pro venkovské mládence tak přitažlivé koncerty metalových kapel, jako byla třeba skupina Törr. „Zkrátka žádné velké výstřelky, přes týden práce a o víkendu nějaké to pivko a slečny na zábavě,“ říká Dušan Tripal.

Jinak měl jako kluk jeden velký sen: toužil stát se lesním hospodářem či myslivcem, ale kvůli rodičům vyhozeným po roce 1968 ze strany se mu přání nesplnilo. Přesto ho po vystudování gymnázia osud zavál na ČVUT do Prahy, kde vystudoval strojní fakultu, obor ekonomika a řízení strojírenského průmyslu. V roce 1986 si pak zvolil kariéru venkovského učitele na strojním učilišti v maloměstských Dačicích, kde se později stal i jakýmsi manažerem školy.

Tehdy vlastně začal sbírat první zkušenosti se skutečným hospodařením. To už se ale psal rok 1989. „To byl neskutečný čas, před námi se najednou objevily neuvěřitelné možnosti. To už naštěstí s nějakou moc velkou politikou nemělo nic do činění, jenom s vlastními schopnostmi a charakterem,“ líčí Dušan Tripal.

Rozhodnul se proto uposlechnout nové výzvy a počátkem devadesátých let přijal nabídku vstoupit coby manažer zásobování do tehdy veleúspěšného podniku Kostelecké uzeniny: „Najednou jsem rozhodoval ne o pár propisovačkách či sešitech jako na naší malé škole, ale doslova o tunách zásob a obrovském pohybu zboží. To byla velká škola. Zacházení s penězi a nějakou rozvahou jsme se tenkrát začali všichni teprve učit.“

Z druhé ruky

Na postu novopečeného manažera zažil dnes už jen těžko myslitelné příhody, jako když vedení podniku Kosteleckých uzenin odsouhlasilo nový výrobek – podle vzoru v Německu tak populárních párků ve sklenicích. Místní gurmány měly zaujmout namísto ošklivých „socialistických“ konzerv. „Objednaly se desetitisíce sklenic, udily se tuny párků. Jenže se ukázalo, že český trh je na tom trochu jinak, a skončilo to obrovským propadákem,“ směje se dnes Dušan Tripal.

V Kosteleckých uzeninách se Dušan Tripal setkal s tím, co ho jako budoucího podnikatele inspirovalo – že nejen v textilu existuje něco jako „second hand“Jenže uzenáři z Kostelce stáli najednou před otázkou, co s nepotřebnými sklenicemi, za které zaplatili statisíce korun. Nakonec přišli se spásným nápadem: co do sklenic místo párků konzervovat slavnou českou lahůdku – populární utopence? „Nikdo tomu tehdy nechtěl věřit a všichni kroutili hlavou. Ono to ale zabralo a utopence se dodnes prodávají na tuny. Takové věci byly snad možné fakt jenom v té době. Takové ty neskutečně jednoduché nápady, které všechno zvrátí pozitivním směrem od totálního dna až vzhůru k úspěchu,“ kroutí hlavou Dušan Tripal.

V té době coby manažer vymýšlel nejen všelijaké novinky, ale také se coby nákupčí setkal s tím, co ho vlastně jako budoucího podnikatele inspirovalo – že nejenom v textilu existuje něco jako „second hand“, čili zboží „z druhé ruky“.

„Všiml jsem si, co se všude v podnicích po skladech válí za spousty neupotřebených zbytečností, které byly každému úplně lhostejné a které by se třeba někomu jinému mohly hodit. Úplně mi to rvalo srdce. Třeba když jsem byl svědkem, jak se nechalo vyrobit sto tisíc etiket na parmskou šunku, a protože to byl plonkový výrobek, nakonec se jich udalo jen asi pět tisíc a zbytek drahých nálepek se vyhodil. Nikdo neměl žádný nápad, jak je upotřebit. A přitom to jde, jen se zamyslet,“ říká Dušan Tripal.

Když se podaří udat „poklady“

Po třech letech zkušeností nákupčího kosteleckých uzenářů se proto rozhodnul zkusit svoje pozorování převést do praxe a na vlastní pěst se živit jako překupník uskladněného neupotřebeného zboží. A někdy hodně bizarního – třeba dvaceti tun pepře či takzvaného kamence používaného při holení nebo balíků ocelové nerezové vaty k průmyslovému čištění kovů. A všeho se zhostil úspěšně.

„Úplně bezmocně se koukáte na to, jak se vyhazují tuny papíru, aniž by se je někdo snažil nějak dál zužitkovat či jenom za pár korun prodat do sběrny“„Měl jsem díky postu nákupčího u uzenářů spoustu kontaktů na firmy po celé republice a měl tak vlastně přehled, co kde ve skladech leží za ,poklady‘. I když nešlo o miliony, všechno jsem to dokázal udat a na všem něco utržit,“ popisuje Dušan Tripal.

A to už bylo vlastně jenom kousek od nápadu, vydělávat si na živobytí díky odpadu – na svých cestách vídával tuny papírových krabic a obalů vyhozených v kontejnerech na dvoře, včetně vadných výrobků kartonářů třeba vinou špatného potisku či nepodařeného nařezání.

„Úplně bezmocně se koukáte na to, jak se vyhazují tuny papíru, aniž by se je někdo snažil nějak dál zužitkovat či jenom za pár korun prodat do sběrny. Jako kluk z vesnice jsem byl vychováván, že pokud po něčem toužím, musím si na to také sám vydělat či šetřit a skládat korunku ke korunce. Třeba právě sběrem papíru. Najednou prostě vidíte, že se vám doslova nabízejí tisíce bez jakýchkoliv dramatických nákladů či úvěrů. A hlavně bez přehnaných technických nároků nejen na strojní výbavu, ale také dovednosti,“ líčí Dušan Tripal.

Tak to jednoduše zkusil: půjčil si auto s vozíkem od rodičů a zajel k první strojírenské firmě, která se mu v okolí namanula – a ono to fungovalo.

Jde to i v malém. A levněji.

„První paletu s nepotřebnými krabicemi jsem získal za pár korun. Firma byla ráda, že se jich zbaví, a ještě za ně dostane zaplaceno. Dokonce víc než ve sběrně,“ popisuje Dušan Tripal.

Dalším krokem bylo vytipovat vhodné firmy, které by o jeho „recyklaci“ stály a které ke svému výrobku a jeho bezpečné expedici potřebují obalový materiál. A takových se rekrutovala řada – třeba ze sklářského, automobilového, stavebního či nábytkářského průmyslu.

„Vtip vězel v tom, že jsem mohl nabídnout kartonáž v jakékoli podobě, v jakémkoli množství a v přesném rozměru. Šlo vlastně o to, nabídnout povětšinou malým firmám jistou pomoc. Často jsou totiž závislé na velkovýrobcích kartonáže, kteří malé počty obalů nevyrábějí. Musejí tak paušálně odebírat tuny krabic za poměrně dost peněz, které se jim nakonec jako nepotřebné válejí na skladě. Já mohl nabídnout přesný počet kusů podle potřeby, navíc třeba za třetinovou cenu. To tu vlastně do té doby nikdo nedělal,“ přibližuje Dušan Tripal svůj podnikatelský záměr.

S firmou Tripet je tak schopen stát se na trhu s obalovou technikou nečekaným konkurentem: dokáže nabídnout všechny možné druhy lepenky a kartonů a z odpadu vyrobit kvalitní výrobek, třeba krabici o rozměru 60 x 40 x 40 centimetrů za 25 korun – přičemž od velkovýrobců stojí nová padesát. „Přitom jsou od sebe takřka k nerozeznání. My totiž sbíráme jen zachovalý či nepoškozený materiál a naše postupy jsou standardní jako u všech jiných kartonářů. Navíc velkým firmám v kartonářském průmyslu nijak nepřekážíme, velkých odběratelů mají pořád dost a dost,“ říká Dušan Tripal.

Je libo krabici na cokoliv?

Ve chvíli, kdy zjistil, že se vlastně trefil do díry na trhu (konkurence je dodnes minimální, po celé republice se podobným byznysem živí asi jenom tři firmy), pustil se do toho rovnýma nohama. Psal se rok 2000, s manželkou zabrali u rodičů garáž, srazili k sobě pár stolů a nakoupili nůžky a pravítka.

„Jezdil jsem, kde se dalo, a sbíral, co se dalo. Jako každý začátek to bylo takové hodně divoké. Někdy se stávalo, že večer přijel náklaďák s krabicemi a já ho do rána musel s manželkou ručně zpracovat přesně na požadovaný rozměr proložek či krabic a zase hned vyexpedovat,“ vzpomíná Dušan Tripal.

„Někdy se stávalo, že večer přijel náklaďák s krabicemi a já ho do rána musel s manželkou ručně zpracovat přesně na požadovaný rozměr proložek či krabic a vyexpedovat“Získané kartony rozřezávali noži či rozstřihávali nůžkami (při hledání nejlepší technologie zkoušeli i cirkulárku) na přesnou míru a dělali z nich krabice na vše, na co se dá jen pomyslet – třeba na sklenice, svítidla, lustry, automobilové díly, křehké kamenné dlaždice, textilní výrobky nebo kartonové proložky mezi díly nábytku, aby se neotloukly. Za metr čtvereční proložky si účtuje od šesti do devíti korun, za metr čtvereční krabice (těch v současnosti vyrábí podle přání zákazníka variabilně kolem dvaceti druhů) se platí deset korun. Kilo fixační střiže stojí šestnáct korun.

„Samozřejmě to nebylo jen tak, museli jsme přijít na to, jak se taková krabice podle šablony dělá. Byly to hodiny a hodiny úmorných pokusů: zkoušení všemožných nástrojů a metod, jak karton přesně na rozměr nejlépe řezat a krájet. To trvalo celý jeden rok. Jezdil jsem pak raději okukovat postupy k profesionálům, a tak jsem pochopil, že pokud to má nějak vypadat, musíme si pořídit profesionální vybavení. Jenže nové jsem si nemohl zatím dovolit: za svůj první stroj – použité takzvané kruhové nůžky – jsem dal v roce 2001 čtyřicet tisíc korun. A to tehdy byly pro mě nějaké peníze!“ popisuje Dušan Tripal.

Křížová databáze

Přesto se firma Tripet po pár letech pomalými krůčky jako pružný a levný výrobce na trhu etablovala a získala i stabilní zákazníky snad z celé republiky, třeba stavebníků z Vyškova či Brna, pivovarníků z Pardubic či textiláků z Plzně.

Jiné firmy, jako třeba jihlavský Bosch, byly zase na druhou stranu ochotné stát se stálým dodavatelem papírového odpadu buď zdarma za odvoz, či kartonové krabice Dušanu Tripalovi jednoduše po koruně za kus prodávat.

Dnes tak bývalý učitel pracuje s úctyhodnou databází osmi tisíc firem snad ze všech oborů – třeba strojírenskými a elektrotechnickými, s pivovary, vinaři, výrobci hraček, dodavateli masných výrobků, zásilkovými službami, supermarkety, dovozci kávy, provozy automobilového či textilního průmyslu...

Vlastní „makulatura“

Dalším výrobkem z odpadu, kterým Dušan Tripal na trhu prorazil, je jeho vlastní model papírové střižem, takzvané makulatury, kterou nazval Tribrash 21 a používá jako výplň mezi křehké výrobky. Vykupuje totiž papír se silikonem (produkuje ale i střiž z vlnité lepenky), který se používá při výrobě samolepek a etiket. Samozřejmě ve formě odpadu – třeba desítky rolí s potiskem z pokažených sérií. Tento papír odebírá nejen od výrobců plechovek či vinařů, ale také třeba od slavné konzervárny Hamé.

„Ze silikonového papíru je fixační střiž hodně pevná a pružná. Vahou se jen tak nezmačká, a výrobek se tak při expedici uchrání snad proti všemu, od pádu až po zmačkání vahou. To je vhodné pro každého výrobce tam, kde chce mít prostě jistotu. Jinak jediný, komu žádné obaly nedodávám, je potravinářský průmysl. K tomu je třeba splnit spousta norem a bezpečnostních předpisů, a na to bych s pouhým odpadem asi nestačil,“ vysvětluje Dušan Tripal.

Kvalita „z druhé ruky“

Jak zakázky přibývaly, prostory rodičovské garáže ani obyčejné nůžky mu již nestačilyI když to prý první dva roky bylo, jak se říká, „z ruky do huby“, přesto jeho podnikání nepostrádalo dobrodružství a vtipné situace. „Jednou jsem třeba za pár korun vykoupil tři metráky kartonů, a ty byly tak perfektní a měly dobrý rozměr, že jsem je jen převezl přes ulici do další firmy, a tam jsem je tak, jak byly, s výdělkem prodal,“ usmívá se podnikatel.

Jak ale zakázky postupně přibývaly, prostory rodičovské garáže ani obyčejné nůžky mu již nestačily. I když mu už výdělky dovolovaly pořídit si supermoderní provoz někde poblíž velkého města, jeho volba v rámci myšlenky „opotřebeného zboží z druhé ruky“ padla na starou, polorozpadlou stodolu s malým pozemkem bývalého teletníku v malé vesničce Třeštice v krásné krajině nedaleko Telče.

Každý den dokáže Dušan Tripal zpracovat kolem čtyř tisíc metrů čtverečních odpadového papíru„Právě odtud pochází má rodina, a tak jsem si říkal, že bych se sem mohl v rámci jisté rodinné rehabilitace a obnovy svobodného podnikání vrátit,“ vysvětluje Dušan Tripal. Koupil ji za sto šedesát tisíc a svépomocí – a jak jinak – pomocí stavebního materiálu z různých „bouraček“ vybudoval nový výrobní prostor včetně haly, kanceláří a skladových prostor. Do něj pak přišly první profesionální strojní nůžky a začali mu pomáhat dva zaměstnanci.

„Šlo to vlastně krůček po krůčku, musíte se také spousty věcí naučit. Není to jen o nějakém bezhlavém řezání papíru. Produkty také musejí nějak vypadat, mít profesionální formu a design. I když je to z odpadu, musí na nich být vidět, že vám na nich záleží a vložil jste do nich svou energii a šikovnost. Teprve takový výrobek se pak dá bez uzardění prodat,“ říká Dušan Tripal.

A i když si prý pořád připadá spíš jako obyčejný živnostník, který má kolem sebe jenom „chlapy“ z vesnice a používá výrobky z „druhé ruky“, přesto postupně dokázal vybudovat regulérní profiprovoz. Dnes má totiž zaměstnanců deset, moderní strojový park v podobě několika kruhových nůžek, výsekového lisu či zařízení na výrobu fixační střiže. Každý den tak dokáže zpracovat kolem čtyř tisíc metrů čtverečních odpadového papíru, ročně kolem dvou set padesáti tun. A jak už bylo řečeno, s ročním obratem ve výši pěti milionů.

Brikety jako inspirace

„Naštěstí máme pořád dost práce. Přesto se dají vypozorovat i docela pozoruhodné věci. Třeba za krize v roce 2008 začaly dokonce i jinak celkem opulentní firmy šetřit a na nákup odpadového papíru jsme vynaložili o dvě stě tisíc korun ročně víc. Jinak to chce samozřejmě dennodenně někoho kontaktovat a být stále ve střehu, čili po ruce. Je to pořád dobrodružné, jinak to ale nejde,“ líčí Dušan Tripal.

A i když, jak říká, je to denní pečlivá mravenčí práce, přece jen mu zbývá čas na objevování nových věcí a experimentování. „Jednou mě napadlo, že bych mohl ten materiál, kterým disponuju, zpracovat všechen do posledního kousíčku. Tak jsem všechny odstřižky zkusil podobně, jako když se vyrábí nový papír, rozdrtit, namočit, vylisovat a pak naporcovat do takových kotoučků. Po uschnutí jsou z toho něco jako brikety, které senzačně hoří,“ popisuje Dušan Tripal. Týdně jich vyrobí a pak ztopí i čtyři metráky, čímž pokrývá vlastní spotřebu paliva v provozu.

„Prostě můžu tak s klidným svědomím říct, že je po mně ,čisto‘, a přitom žiju plnohodnotným, normálním životem, který mě baví. Takový nenápadný či letmo vzniklý výrobek může sloužit i jako jistá inspirace. Jednoduše se tak ukazuje, že zdrojem příjmu může být úplně cokoliv. A možností je vlastně pořád nepřeberné množství,“ dodává úspěšný podnikatel „v odpadech“.

Autor:

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.