Lidovky.cz

Moderní přírodověda není materialistická ideologie

  8:53
Nové směry v přírodovědě se neobjevují tak, že je prosadí vlivný profesor. Vědci nemají zájem potlačovat jakkoli bizarní a neočekávaná pozorování, byť v rozporu se současnou teorií. Naopak, touží po objevu nového, co by jí otřáslo. Věda si však nečiní nárok na „vše“ v našem životě.

Věda. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

V diskusích o vědě se často objevují skeptické komentáře typu „věda je v podstatě jedním druhem náboženství“. Střízlivá věda je ztotožňována s „dialektickým materialismem“, jímž se oháněla komunistická ideologie, a spolu s ním ji někteří ne-li zatracují, pak zpochybňují.

Mnozí si myslí, že vědci, přesněji přírodovědci, potlačují povědomí o věcech, jež nezapadají do „studené školní vědy“, například o „alternativních“ směrech, jako je homeopatie či astrologie. Lidé se i někdy domnívají, že se věda snaží dokázat neexistenci třeba UFO nebo Boha.

Moderní přírodověda není neměnný soubor poznatků přikrytý „materialistickou ideologií“. Nové směry či zásadní změny v přírodních vědách se neobjevují tak, že je prosadí vlivný a charismatický profesor, který umí dobře psát a mluvit, jak je tomu často v subjektivnějších humanitních a společenských oborech.

Zdravý konzervatismus

Moderní přírodověda je především metodický systém, jak „objektivně zjišťovat a objasňovat skutečnosti“. Zabývá se především jevy a jejich souvislostmi, které se vyskytují dostatečně často. Z teorií, respektive hypotéz navrhovaných k jejich objasnění musí vyplývat testovatelné předpovědi a být vyvratitelné. Například až do 18. století bylo možné tvrdit, že „žádný savec nemá zobák“. Jakmile byl v Austrálii objeven ptakopysk, neplatilo to.

Nezbytným rysem vědy je zdravý konzervatismus – kdo přichází s novým, musí mít dostatečně silné důkazy, aby přesvědčil ostatní odborníky, a především jeho tvrzení či interpretace musejí být ověřitelné. Čím převratnější je nový poznatek či teorie, tím silnější musejí být důkazy.

Pokud se najde případ, kdy nějaký objekt nebude podléhat gravitačnímu zákonu, bude se muset nahradit jiným, který bude skutečnost popisovat tak, aby zahrnul nové pozorování, jež se starému zákonu vymyká. Takové případy se občas dějí – tradiční fyziku v mikrosvětě nahradila kvantová mechanika, jiné tradiční fyzikální koncepty pak speciální a obecná teorie relativity.

Věda také nemůže dokazovat neexistenci něčeho, třeba vodníků nebo ufonů. Může jen hodnotit důkazy svědčící o jejich existenci. Nezbytným rysem vědy je zdravý konzervatismus – kdo přichází s novým, musí mít dostatečně silné důkazy, aby přesvědčil ostatní odborníky, a především jeho tvrzení či interpretace musejí být ověřitelné. Čím převratnější je nový poznatek či teorie, tím silnější musejí být důkazy.

Přehodnocení základních postulátů

Je to jako v příkladu s jednorožcem. Pohlédnu-li z okna a sdělím společnosti v pokoji, „na zahradě se pase zajíc“, asi mi uvěří a projeví jen mírný zájem. Řeknu-li však, „na zahradě se pase jednorožec“, přinejmenším si to budou chtít ověřit na vlastní oči, vyfotografovat, aby se vyloučil omyl spojený s nadměrnou konzumací alkoholu, a ještě lépe chytit a předat zoologovi.

Kdyby se ukázalo, že homeopatická léčiva fungují, ačkoli byla připravena postupem, při němž bylo dosaženo ředění, v nichž už v lahvičce není ani jedna molekula původní aktivní látky, museli bychom přehodnotit základní postuláty přírodních věd

Pokud bude někdo chtít prokázat například telepatii, bude v podobné situaci – jeho důkazy budou muset být přesvědčivé. Podaří-li se to, bude tento nový jev, jakkoli neočekávaný a vybočující ze současného „paradigmatu“, pojat do vědeckého systému a zkoumán a vysvětlen „mechanismus“ tohoto jevu, třeba za cenu změn dosavadních základních přírodovědeckých předpokladů. Telepatie se pak stane standardním „vědeckým“ fenoménem.

Podobně kdyby se ukázalo, že „senzibilové“ (česky asi „citlivci“) se statisticky významně a reprodukovatelně shodnou na detekci „geopatogenních zón“, musela by se tím zabývat seriózně věda a časem by se takový jev stal její součástí, třeba za cenu „změny paradigmatu“. Problémem je, že se citlivci neshodnou, a proto jev nelze považovat za reálný.

Kdyby se ukázalo, že homeopatická léčiva fungují, ačkoli byla připravena postupem, při němž bylo dosaženo ředění, v nichž už v lahvičce není ani jedna molekula původní aktivní látky, museli bychom přehodnotit základní postuláty přírodních věd.

Nikoli nezaujatý výzkum

V roce 1988 zveřejnil francouzský imunolog Jacques Benveniste (1935–2004) v časopise Nature článek, jehož výsledky údajně experimentálně podporovaly homeopatické principy – biologicky aktivní látka měla v použitém experimentálním systému účinky ještě při extrémních ředěních, při nichž již nemohla být přítomna ani jedna její molekula. Benveniste navrhoval – ve shodě s bizarními homeopatickými hypotézami –, že v použitém vodném prostředí je „otisknuta“ informace o dřívější přítomnosti účinné látky, a to že stačí.

Když se vše udělalo řádně s kontrolami a s vyloučením subjektivních vlivů, žádné senzační výsledky se nepotvrdily. Posléze se ukázalo, že výzkum Benvenistovy laboratoře byl zčásti financován homeopatickou firmou Boiron a že tedy asi nebyl (třeba podvědomě) nezaujatý.

Byl jsem uchvácen – přece se za svého života dočkám „změny vědeckého paradigmatu“ srovnatelného třeba s „koperníkovským obratem“ – a začal jsem plánovat pokusy, které by na Benvenista navázaly. Redakce Nature poté zkontrolovala pokusy v jeho laboratoři a zjistila, že klíčové, poněkud subjektivní odečítání degranulace mastocytů (pozorování pod mikroskopem, je-li, nebo není některá buňka světlounce modrá) „vycházelo“ žádoucím způsobem jediné „zkušené pracovnici“, jež sice neúmyslně, ale nesprávně hodnotila výsledky „žádoucím“ způsobem.

Když se vše udělalo řádně s kontrolami a s vyloučením subjektivních vlivů, žádné senzační výsledky se nepotvrdily. Posléze se ukázalo, že výzkum Benvenistovy laboratoře byl zčásti financován homeopatickou firmou Boiron a že tedy asi nebyl (třeba podvědomě) nezaujatý. Benveniste však byl až do své smrti přesvědčen, že měl pravdu, a provozoval firmu, která doručovala homeopatické „léčivé informace“ po telefonu.

Duesbergova disidentská teorie

Jiným typem vědeckého úletu je americký retrovirolog německého původu Peter Duesberg, který v roce 1987 zveřejnil článek, v němž dokazoval, že virus HIV není příčinou AIDS. A tento názor nezměnil ani poté, co stovky světových badatelů přinesly nezvratné důkazy, že se mýlí. Vědecká komunita s ním přestala komunikovat, ale jeho disidentské teorie našly sluchu – v ještě bizarnější modifikaci – u některých afrických politiků.

Americký retrovirolog německého původu Peter Duesberg v roce 1987 zveřejnil článek, v němž dokazoval, že virus HIV není příčinou AIDS. A tento názor nezměnil ani poté, co stovky světových badatelů přinesly nezvratné důkazy, že se mýlí. Vědecká komunita s ním přestala komunikovat, ale jeho disidentské teorie našly sluchu – v ještě bizarnější modifikaci – u některých afrických politiků.

Ti tuto myšlenku rozvinuli a uzavřeli, že v případě epidemie AIDS v Africe jde o spiknutí západních vědců, které má zničit africké obyvatelstvo a omezit jeho svobodu žít tradičně. Nejnovější prvek tohoto spiknutí odhalil před jedenácti lety mozambický arcibiskup, podle kterého západní dodavatelé dodávají do Afriky záměrně vadné či infikované kondomy.

Podle některých afrických politických odborníků se proti AIDS nemají používat léky hamižných amerických farmaceutických firem, které pacientům škodí, nýbrž místní byliny a prastaré osvědčené kouzelnické postupy – doporučován je například sex nakaženého s co nejmladší pannou. Zdravotní politika Jihoafrické republiky za prezidenta Thaba Mbekiho založená na Duesbergových názorech zřejmě přispěla k onemocnění více než 300 tisíc lidí.

Platnost principů

Ač je to pro někoho smutné, přírodovědecké principy platí a na jejich nabourání si asi budeme muset počkat. Nemyslím ale, že se dočkáme vědeckého ospravedlnění astrologie, homeopatie, geopatogenních zón, poltergeistů a dalších tajemných fenoménů. V této souvislosti se jako důkaz „hloupé omezenosti“ vědců a odstrašující příklad uvádí prohlášení francouzských akademiků z 18. století, že „z nebe žádné kameny padat nemohou, protože tam žádné nejsou“. Jakmile byly přineseny důkazy, že meteority padají, opatrný konzervativní názor byl změněn.

Ač je to pro někoho smutné, přírodovědecké principy platí a na jejich nabourání si asi budeme muset počkat. Moderní věda není nic než do důsledků dovedený zdravý rozum. Všichni se přece snažíme v životních situacích „nenaletět“, ověřovat si, zda nejsme obětí klamu nebo sebeklamu.

A na závěr poznámka ke komentářům typu „moderní věda by měla mít více pokory“. Moderní věda není nic než do důsledků dovedený zdravý rozum. Všichni se přece snažíme v životních situacích „nenaletět“, ověřovat si, zda nejsme obětí klamu nebo sebeklamu. Vědci nemají zájem potlačovat nové, jakkoli bizarní a neočekávaná pozorování, byť v rozporu se současnou teorií. Naopak, touží po objevení nového, třeba „bláznivého“, co by jí otřáslo. Komu se to povede, je slavný – jako Albert Einstein (1879–1955) či ostatní zakladatelé moderní fyziky.

Věda si nečiní nárok na „vše“ v našem životě. Samozřejmě, že existují obrovské a pro člověka nesmírně důležité jiné oblasti – kultura, umění, náboženství, emocionální sféra, etika. I v nich lze nalézt aspekty, ke kterým se může věda vyjadřovat, například vysvětlovat jejich sociobiologické a neurobiologické kořeny, ale to podstatné – krásu symfonie, intenzitu prožitku, soucit s neštěstím bližního – nepostihne. A tak to má být.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.