Mnozí kardinálové hlásají čistotu, ale žijí prostopášně

Francouzský novinář a spisovatel Frédéric Martel ve své knize Sodoma: Enquête au cœur du Vatican (Sodoma. Vyšetřování v srdci Vatikánu) nepovažuje homosexualitu za hřích, neodsuzuje kardinály a biskupy, že jsou gayové. Nejde mu o sexuální orientaci a osobní život, ale o pokrytectví, které otravuje katolickou církev. Píše David Černý.

Katolická církev a její kostlivci ve skříni. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Katolická církev a její kostlivci ve skříni. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Katolická církev a její kostlivci ve skříni.

Katolická církev se považuje za strážkyni pravd víry a za morální maják osvětlující cestu lidského pokolení k osobnímu růstu a konečné odměně, věčné spáse a blaženosti v blízkosti Boha, který lidi stvořil a obětí svého syna na kříži vykoupil z temnoty hříchu. Maják může zářit do tmy a ukazovat bezpečnou cestu, jeho světlo však někdy může jen skomírat. Existuje, ale samotná existence nestačí – musí svítit.

Totéž platí pro katolickou církev – aby mohla být průvodcem na cestě moderním světem, musí být příkladem toho, co hlásá, a stát se vzorem hodným následování. Stručně řečeno, musí žít v souladu s ideálem, který ze svých kazatelen zvěstuje svým věřícím. Její světlo však dnes skomírá. Prochází totiž jedním z nejobtížnějších období své dvoutisícileté existence.

Pekelné mocnosti

Mnozí věřící, které dosud neodradilo lpění na nefunkčních modelech morálky, se stávají rozdvojenými osobnostmi, jež sice docházejí do kostelů, slaví s kněžími liturgii a někteří se dokonce zpovídají z hříchů vyjmenovávaných katolickou církví a posvěcených tradicí, doma však žijí jako současný člověk. Používají moderní antikoncepci, panenskou čistotu si nestřeží stejně úzkostlivě, jak by se podle katolické církve patřilo, a její nauku buď neznají, nebo ji považují za zkostnatělý pozůstatek let dávno minulých.

Nejvíce katolickou církví, již podle Evangelia Ježíš vystavil na skále a pekelné mocnosti ji nepřemohou, otřásají stále narůstající poznatky o masivním sexuálním zneužívání dětí a mladistvých, často mužského pohlaví. Jak je možné, že lidé, kteří by měli ztělesňovat harmonii nauky a života, dovolili, aby se takové zlo takového rozsahu dělo na zemi, po níž kdysi kráčel Ježíš Kristus?

Nejvíce však katolickou církví, již podle Evangelia Ježíš vystavil na skále a pekelné mocnosti ji nepřemohou, otřásají stále narůstající poznatky o masivním sexuálním zneužívání dětí a mladistvých, často mužského pohlaví. Ani ony mocnosti pekelné by však zřejmě neotřásly katolickou církví stejně jako její příslušníci, biskupové a kardinálové, možná i papežové, kteří se těchto zločinů dopouštěli a dopouštějí či kteří je léta kryli, jako by jim na srdci neleželo blaho jejich oveček, ale něco jiného a mnohem přízemnějšího.

Jak ale v instituci, která se prohlašuje za strážkyni skutečné pravdy, moudrosti a morálky, mohlo něco takového nastat? Jak je možné, že lidé, kteří by měli ztělesňovat harmonii nauky a života, dovolili, aby se takové zlo takového rozsahu dělo na zemi, po níž kdysi kráčel Ježíš Kristus?

Francouzský spisovatel a novinář Frédéric Martel si ve své nejnovější a kontroverzní knize Sodoma: Enquête au cœur du Vatican (Sodoma. Vyšetřování v srdci Vatikánu) klade stejnou otázku. Aby na ni našel odpověď, navštívil více než 30 zemí, vyzpovídal asi 40 kardinálů a sto kněží, biskupů a nunciů. Celkem nasbíral více než tisíc svědectví, která poměrně přesvědčivě odhalují kostlivce ve vatikánských skříních a vrhají jasné světlo na události v katolické církvi v uplynulých desetiletích.

Šokující závěr

Co je oním kostlivcem, o kterém prakticky všichni ve Vatikánu vědí, ale obávají se jeho odhalení? Je jím, jak Martel pečlivě a poctivě dokládá, homosexualita velké části kardinálů římské kurie, kteří spravují katolickou církev rozprostřenou po celém světě a kteří ve dne mezi zdmi vatikánských paláců střeží její naukovou a morální čistotu, ale v noci se vracejí ke svým milencům, dávají sexuální návrhy členům Švýcarské gardy, nechávají si vozit gaye z okolí hlavního římského nádraží Roma Termini a obtěžují seminaristy, dokonce v průběhu cest papežů mimo Vatikán, jak Martel ukazuje na návštěvě Jana Pavla II. v Boloni.

Martel shromáždil dost svědectví, která mu umožňují dospět k šokujícímu závěru – mnoho kardinálů římské kurie jsou homosexuálové. Někteří žijí v celibátu, jiní si udržují více méně stabilní milence, další jsou sexuálními predátory, před nimiž si žádná sutana nemůže být jistá.

Martel shromáždil dost svědectví, která mu umožňují dospět k šokujícímu závěru – mnoho kardinálů římské kurie jsou homosexuálové. Někteří žijí v celibátu, jiní si udržují více méně stabilní milence, další jsou sexuálními predátory, před nimiž si žádná sutana nemůže být jistá.

Vatikán, tvrdí Martel, se může pochlubit jednou z největších homosexuálních komunit na světě a homosexualita je klíčem, který vysvětluje události v srdci katolické církve v uplynulých desetiletích – od boje proti prezervativu, krytí sexuálního obtěžování, odstoupení papeže Benedikta XVI. či nesmlouvavý odpor proti současnému papeži Františkovi.

Martelovi je však třeba rozumět správně. Nepovažuje homosexualitu za hřích, ostatně svou homosexuální orientaci neskrývá, neodsuzuje kardinály a biskupy, že jsou gayové a vedou sexuální život. Dokonce se rozhodl, že některé své „objevy“ homosexuálů mezi kardinály nebude jmenovat. Nejde mu o sexuální orientaci a osobní život, ale o zrůdné pokrytectví, které otravuje katolickou církev a výrazně zasahuje do dění v nejdůležitějším místě víry, a tím i v ní samotné.

Odkrytí zvrácených mechanismů moci

Mnozí kardinálové (dokonce většina) tvrdí Martel, vedou dvojí život, hlásají čistotu a žijí prostopášně, káží o chudobě a pokoře a bydlí v palácích o stovkách metrů čtverečních, kde se o ně obětavě starají v katolické církvi přehlížené příslušnice ženských řádů, bojují proti sexuálnímu a partnerskému životu homosexuálů jako těžkému (smrtelnému) hříchu, sami si však do svých postelí vodí chlapce či mladé muže.

Martel se snaží být nestranný (odmítá například zvěsti o homosexualitě papeže Pavla VI., který se však obklopoval homosexuály), nejde mu o senzaci, ale o odkrytí zvrácených mechanismů moci, jež otřásají katolickou církví a vírou mnoha lidí v dobro a spravedlnost.

Právě toto pokrytectví, obrovský počet kostlivců ukrytých ve zdobených vatikánských skříních, dvojí život a strach z odhalení jsou podle Martela klíčem odemykajícím porozumění a pochopení. Martel se snaží být nestranný (odmítá například zvěsti o homosexualitě papeže Pavla VI., který se však obklopoval homosexuály), nejde mu o senzaci, ale o odkrytí zvrácených mechanismů moci, jež otřásají katolickou církví a vírou mnoha lidí v dobro a spravedlnost.

Martelovi je velmi nesympatický konzervativní proud v katolické církvi, což se projevuje například v kapitole věnované kontroverznímu a konzervativnímu kardinálovi Burkemu, která do konceptu knihy příliš nezapadá. Burke může vyvolávat dojem, že žije v době, kdy mše byly vznešené, a kardinálové se oblékali do nádherných liturgických rouch, ale více se toho o něm nedozvíme. Není ani jasné, proč o něm Martel hovoří – žádného kostlivce ve skříni neskrývá, ani zřejmě není zapletený do žádného skandálu s utajováním sexuálního obtěžování.

Utajované skutečnosti

Martel se nespokojuje pouze s odkrýváním faktů, i když nesmírně závažných a v mnoha ohledech děsivých. Pokouší se také odhalit zákonitosti či pravidla, jimž říká pravidla Sodomy, která informace strukturují do systému. Již první je velmi zajímavé, protože odpovídá na otázku, proč je mezi kardinály tolik homosexuálů.

Ve Vatikánu je homosexualita pravidlem a heterosexualita výjimkou. Nejde však o homosexuální lobby, jak dnes někteří píší, ale o systém – skrývání, dvojích tváří a utajovaných skutečností, systém hájící sám sebe jako důsledek toho, že kostlivce si ve skříni každý bedlivě střeží.

Martel připomíná, že katolická církev není pouze teokracií, ale i gerontokracií – kořeny současné situace je proto třeba hledat v minulosti, jež zejména v katolických zemích nebyla gayům nakloněná. Mnozí mladíci, přitahovaní stejným pohlavím, nemohli žít otevřeně a celibát se nabízel jako východisko – nikdo je nepodezříval z nedovolených sexuálních tužeb, pokud deklarovali, že svůj život zasvěcují Bohu a službě katolické církvi, s níž je spojen požadavek sexuální čistoty.

Neméně zajímavá jsou i další pravidla Sodomy, z nichž zmíním jen některá. Druhé pravidlo praví, že s posunem od prostých kněží a biskupů ke kardinálskému kolegiu počet homosexuálů roste – ve Vatikánu je homosexualita pravidlem a heterosexualita výjimkou. Nejde však o homosexuální lobby, jak dnes někteří píší, ale o systém – skrývání, dvojích tváří a utajovaných skutečností, systém hájící sám sebe jako důsledek toho, že kostlivce si ve skříni každý bedlivě střeží.

Udržení životního stylu

Čtvrté pravidlo Sodomy vyjadřuje nepřímou úměru mezi homofobií a homosexualitou vrcholných prelátů – čím více je nějaký ke gayům přátelský, tím je pravděpodobnější, že není homosexuálem, a čím je větší homofob, tím větší je šance, že je homosexuálem. Toto pravidlo může znít paradoxně, skrývá však v sobě velký strach z odhalení – z odkrytí pravé tváře, sublimaci vnitřního boje s proklamovanými morálními pravidly a realitou vlastního života.

Ticho zakrývá pohnutky a činy mnoha biskupů a kardinálů, kultura ticha je nezbytná k udržení jejich životního stylu, proto nesmí být prolomena ani zločiny natolik závažnými, jako je sexuální zneužívání dětí a mladistvých

Tento strach vysvětluje, čímž se dostáváme k šestému pravidlu Sodomy, masivní krytí sexuálních skandálů. Ticho zakrývá pohnutky a činy mnoha biskupů a kardinálů, kultura ticha je nezbytná k udržení jejich životního stylu, proto nesmí být prolomena ani zločiny natolik závažnými, jako je sexuální zneužívání dětí a mladistvých.

Masivní síť krytí sexuálních zločinů kněží, biskupů a kardinálů je tedy spíše vedlejším produktem prostředí, v němž se skrývají před odhalením svých skutků, a především perverzního pokrytectví a nerespektování často hlasitě hájených morálních ideálů. Mnozí zkrátka káží vodu a pijí víno, nejlépe ve společnosti mladého hocha.

Filozofické argumenty

Při vysvětlování zdánlivé paradoxnosti čtvrtého pravidla Sodomy se Martel zaměřuje na život francouzského filozofa Jacquese Maritaina (1882–1973), jenž svým dílem ovlivnil řadu kardinálů a papežů (například Pavla VI.) a stále ovlivňuje vrcholné preláty. Maritain byl ženatý, se svou ženou se však v roce 1912 rozhodli žít v čistotě, tedy bez pohlavního styku, a vzájemně si pomáhat na cestě k Bohu.

Navzdory tomu byl tento francouzský filozof obklopený homosexuály (například André Gide, nositel Nobelovy ceny za literaturu, Jean Cocteau, životní partner herce Jeana Maraise, či Maurice Sachs), které se opakovaně a neúspěšně snažil přesvědčit, aby svou homosexualitu uchovali v tajnosti a žili v celibátu.

Nejsem si jistý, že Martel je k Maritainovi spravedlivý, ani že byl skutečně homosexuálem či homofobem. Možná byl homofobem v tom smyslu, že považoval milostný život dvou lidí stejného pohlaví za nepřirozený a nemorální, nepochybně však nebyl homofobem, který by nesnášel homosexuály. Maritain byl na základě své víry a filozofických argumentů přesvědčený o nemorálnosti sexu partnerů téhož pohlaví (možná by se dnes dal přesvědčit, že tyto argumenty jsou chybné), to ale neznamená, že nenáviděl homosexuály.

Tato obsese homosexualitou, jak ji Martel nazývá, možná prokazuje potlačování vlastních homosexuálních sklonů (podle Maritainova životopisce Jean-Luc Barrého byl Maritain homosexuál; leccos naznačuje jeho intenzivní vztah s Ernestem Psicharim, s nímž se setkal v roce 1899), což časem vykrystalizovalo ve skutečnou homofobii. Právě tento Maritainův kód, jak mu Martel říká, má ukazovat, že potlačovaná či sublimovaná homosexualita se může transformovat ve volbu celibátu, ještě častěji však ve skutečnou homofobii.

Nejsem si jistý, že Martel je k Maritainovi spravedlivý, ani že byl skutečně homosexuálem či homofobem. Možná byl homofobem v tom smyslu, že považoval milostný život dvou lidí stejného pohlaví za nepřirozený a nemorální, nepochybně však nebyl homofobem, který by nesnášel homosexuály.

Miluj hříšníka, nenáviď jeho hřích, říkají mnozí křesťané. Maritain byl na základě své víry a filozofických argumentů přesvědčený o nemorálnosti sexu partnerů téhož pohlaví (možná by se dnes dal přesvědčit, že tyto argumenty jsou chybné), to ale neznamená, že nenáviděl homosexuály.

Jan Pavel II.

Zdá se mi, že Martel je ve svých soudech o homofobii někdy příliš zbrklý. Jen proto, že někdo považuje homosexualitu za nemorální, nemusí být homofob, pokud nebudeme, jak však Martel činí, za homofobii považovat každý nesouhlas s tím, co homosexuálové dělají či s argumenty, jimiž morálnost svého jednání ospravedlňují. Takové chápání tohoto termínu by však bylo příliš široké a v podstatě nezajímavé. Bez ohledu na to však Martelem popsaný mechanismus může stát za mnoha postoji k homosexualitě, které v katolické církvi převládají.

V moderní době homosexuální jednání odsoudil papež Pavel VI., na válečnou výpravu proti homosexuálům se však katolická církev vydala až za pontifikátu populárního papeže Jana Pavla II., který byl nedávno prohlášen za svatého. A právě on se podle Martela obklopoval homosexuály a někdy lidmi skrznaskrz špatnými.

V moderní době homosexuální jednání odsoudil papež Pavel VI., na válečnou výpravu proti homosexuálům se však katolická církev vydala až za pontifikátu populárního papeže Jana Pavla II., který byl nedávno prohlášen za svatého. A právě on se podle Martela obklopoval homosexuály a někdy lidmi skrznaskrz špatnými.

Homosexuál byl například kardinál a sekretář Vatikánu Agostino Casaroli (1914–1998), jehož později vystřídal Angelo Sodano, skutečný padouch zaujímající druhý nejvyšší post ve správě katolické církve. Sodano dnes žije v neuvěřitelném luxusu v Etiopském semináři ve Vatikánských zahradách a na základě odtajněného archivu CIA a mnoha svědectví o něm Martel tvrdí, že jeho minulost je černější než kněžská sutana.

Přivírání očí

V letech 1978 až 1988 byl vyslancem Vatikánu v Chile, kde žil, jako by nebylo 20. století a jeho vznešenosti musela být neustále prokazována úcta. Po počátečních napjatých vztazích s chilským diktátorem Augustem Pinochetem (1915–2006) se jejich vztah posunul do přátelské roviny a Sodano prý přivíral oči, když režim věznil a vraždil levicové kněze, jejichž blaho a bezpečí by mu mělo ležet na srdci více než politické ideologie či neshody v teologických názorech.

Po počátečních napjatých vztazích s chilským diktátorem Augustem Pinochetem (1915–2006) se jejich vztah posunul do přátelské roviny a Sodano prý přivíral oči, když režim věznil a vraždil levicové kněze, jejichž blaho a bezpečí by mu mělo ležet na srdci více než politické ideologie či neshody v teologických názorech.

Nejzajímavější je však Sodanovo přátelství s knězem Fernando Karadimem, jenž v osmdesátých letech stál v čele farnosti El Bosco a pojily ho přátelské vztahy s Pinochotem. Ten v té době potřeboval katolickou církev, která ho bude respektovat a dodá jeho režimu zdání legitimity, a byl to Karadim, jehož mše navštěvovali ministři, generálové či členové Pinochetovy ochranky, kdo mu v tom vydatně pomáhal.

Seminaristé tohoto svérázného kněze a zarytého antikomunistu nazývali el santo (svatý) a on prý o sobě tvrdil, že bude po své smrti kanonizován (prohlášen za svatého). Ve své skříni však skrýval pořádně velkého kostlivce – od šedesátých let 20. století až do roku 2010 sexuálně zneužíval chlapce, především blonďáky mezi dvanácti a sedmnácti lety, a není pravděpodobné, že by Sodano, jeho přítel, častý host ve farnosti a Karadimův zastánce, o takovém masivním zneužívání nevěděl. Skutečností zůstává, že kanonický proces s Karadimem začal až v roce 2011 a laicizoval ho („zbavil“ kněžství) teprve papež František.

Marcial Maciel

Sodano byl s Janem Pavlem II. a jeho osobním sekretářem Stanisławem Dziwiszem velkým stoupencem a ochráncem nejďábelštější postavy katolické církve moderních dějin, jak ho nazývá Martel – mexického kněze a zakladatele Legionářů Krista Marciala Maciela. V případě tohoto kněze se katolická církev, poslušna svých pravidel Sodomy, zřejmě dotkla dna propasti pekelné, jež je dle oficiálního katolického učení konečnou destinací všech gayů a leseb, kteří se rozhodnou si svou vzájemnou lásku projevovat tělesně a tvrdošíjně to nepovažují za hřích.

Sodano byl s Janem Pavlem II. a jeho osobním sekretářem Stanisławem Dziwiszem velkým stoupencem a ochráncem nejďábelštější postavy katolické církve moderních dějin, jak ho nazývá Martel – mexického kněze a zakladatele Legionářů Krista Marciala Maciela. V případě tohoto kněze se katolická církev, poslušna svých pravidel Sodomy, zřejmě dotkla dna propasti pekelné.

Jan Pavel II. se s Macielem poprvé setkal v roce 1979 za své cesty do Mexika a byl jím ohromen. Maciel byl na kněze vysvěcen v roce 1947 a v téže době založil Legionáře Krista, jejíž příslušníci museli kromě běžných slibů, jimiž se zavazují lidé vstupující do některého z katolických řádů („do kláštera“), skládat také jeden nový a zvláštní – slib mlčení, jenž zahrnoval povinnost nikdy a za žádných okolností nekritizovat své představitele, zejména otce-zakladatele Maciela.

Legionáři Krista byli a jsou církevní organizací (papež Pavel VI. je v roce 1965 uznává za osobní prelaturu), jež je velmi konzervativní a především úspěšná. V době Macielovy největší slávy se mohla pochlubit 15 univerzitami včetně jedné obrovské v samotném Římě, pečlivě obklopené plotem a hlídanou, řadou seminářů v mnoha zemích světa, velkým majetkem a vlivem.

Zakladatel navenek vystupoval jako skromný a pokorný boží muž, moderní světec, který svým dílem představuje vzor hodný následování. A samozřejmě zarytý antikomunista, což Janu Pavlovi II. a Sodanovi nesmírně imponovalo. Za veřejnou tváří se však skrývala bestie – život v nesmírném luxusu včetně drahých aut, užívání drog a masivní a dlouhodobé sexuální zneužívání. A Maciel zneužíval děti, seminaristy (více než 200 obětí), se dvěma ženami zplodil šest potomků a zneužíval i je.

Ratzingerův pláč

Proč to však Macielovi tak dlouho procházelo? Copak o tom ve Vatikánu nic nevěděli? Jan Pavel II., již velmi starý a nemocný, se dokonce v roce 2004 vydal na oslavu 60. výročí Macielova svěcení a jejich společná fotografie obletěla svět. Zdá se, že v tomto případě pravidla Sodomy pracovala na plné obrátky.

Již v roce 1939 byl Maciel vyloučen ze semináře (sexuálně nevhodné chování), později byly jeho první případy sexuálního obtěžování ze čtyřicátých a padesátých let oficiálně nahlášeny biskupům, stejně jako pravidelné užívání drog. Tyto informace sice doputovaly až do Vatikánů, kde proti mexickému knězi v roce 1956 zasáhl kardinál Valerio Valeri, jenže již na konci roku jeho spis vyčistil jiný kardinál Clemente Micara.

Podle bývalého ředitele tiskového střediska Svatého stolce Federica Lombardiho tehdejší kardinál Ratzinger (pozdější papež Benedikt XVI.) žádal Jana Pavla II., aby zasáhl, narazil však na odpor Sodana a Dziwisze. Tehdy prý Ratzinger plakal, nic jinému mu zřejmě nezbývalo. Podruhé prý plakal po návštěvě Kuby, kde se dozvěděl o masivním a dobře organizovaném sexuálním zneužívání katolickými knězi, biskupy a kardinály.

Tím však tento smutný příběh teprve začíná. V roce 1997 Vatikán obdržel další podložená obvinění ze sexuálního zneužívání, která vzneslo šest bývalých seminaristů Legionářů Krista. Reakcí byla archivace obvinění. Proniklo přes Sodana a Dziwisze až k Janu Pavlu II.? Nevíme. Počet obvinění však narůstal – v roce 2003 se dokonce bývalý Macielův osobní tajemník John Devlin vydal do Vatikánu, aby svědčil o závažnosti jednání svého nadřízeného. Výsledek? Opět archivace. A slzy.

Podle bývalého ředitele tiskového střediska Svatého stolce Federica Lombardiho tehdejší kardinál Ratzinger (pozdější papež Benedikt XVI.) žádal Jana Pavla II., aby zasáhl, narazil však na odpor Sodana a Dziwisze. Tehdy prý Ratzinger plakal, nic jinému mu zřejmě nezbývalo. Podruhé prý plakal po návštěvě Kuby, kde se dozvěděl o masivním a dobře organizovaném sexuálním zneužívání katolickými knězi, biskupy a kardinály. Podle Martela byla tato děsivá zkušenost důvodem Ratzingerovy abdikace.

K důsledné akci mohl přikročit až po zvolení na stolec svatého Petra, povolil otevření archivů a zprostil Legionáře Krista slibu mlčenlivosti. V roce 2005 byl ďábelský mexický kněz zbaven všech funkcí a musel se stáhnout do ústraní, kde si dál vesele užíval svého majetku a zemřel v roce 2008 v luxusní rezidenci na Floridě v požehnaném věku 88 let.

Kardinál Trujillo

Proč Macielovu činnost tak dlouho kryli? Martel nabízí několik vysvětlení. V první řadě to je neuvěřitelný úspěch Legionářů Krista, kteří se rozšířili do mnoha zemí světa, přitáhli řadu věřících a seminaristů a spravovali ohromný majetek. Nesmíme ani zapomínat, že Macielův antikomunismus Janu Pavlovi II. a Sodanovi imponoval a polský papež potřeboval jeho peníze na svůj nákladný boj proti komunismu. Roli nepochybně hrálo uplácení kardinálů a v neposlední řadě pravidla Sodomy s jejich kulturou ticha.

Kardinál Trujillo je dnes považován za odpovědného za smrt řady levicových kněží, podle Martela kradl vzácné liturgické předměty, paktoval se s narkomafií a vytvořil systém přísunu gayů. Kněží a dokonce biskup s přezdívkou la gallina (slepice) mu do apartmánu ve čtvrti Villa Nueva v Medellíně vodili chlapce, které kardinál po koitu bil a ponižoval.

Ve vyprávění děsivých a těžko uvěřitelných příběhů odehrávajících se v katolické církvi by bylo možné pokračovat, například v případě kolumbijského kardinála Alfonsa Lopéze Trujilla, oblíbence Pavla VI. a Jana Pavla II., který byl v roce 1990 jmenován předsedou Papežské rady pro rodinu, antikomunisty, vášnivého bojovníka proti homosexualitě a kondomu, jemuž jeho obsese sexem vysloužila přezdívku „přerušovaná soulož“.

Kardinál Trujillo je dnes považován za odpovědného za smrt řady levicových kněží, podle Martela kradl vzácné liturgické předměty, paktoval se s narkomafií a vytvořil systém přísunu gayů. Kněží a dokonce biskup s přezdívkou la gallina (slepice) mu do apartmánu ve čtvrti Villa Nueva v Medellíně vodili chlapce, které kardinál po koitu bil a ponižoval.

Ve svém nechutném jednání pokračoval i v Římě, kde žil v luxusu v bytě o 900 metrech čtverečních a jeho jednání kryl vlivný prefekt Kongregace pro klérus Darío Castrillón Hoyos či vlivný kardinál Sebastiano Baccio, podle svědectví praktikující homosexuál.

Námitky a spekulace

Martelova kniha je svědectvím o obrovském pokrytectví v katolické církvi, o zlu, ničemnosti a násilí, o vlcích v rouše beránčím, kteří svému stádu zakazují pokrmy, jichž si sami do sytosti dopřávají. Nakolik však jsou však Martelova odhalení věrohodná? Na podrobnější zhodnocení si budeme asi muset ještě nějakou dobu počkat – detailní rozbor knihy vyžaduje důkladné znalosti církevního prostředí a dějin.

Uvědomíme-li si, o nakolik závažných skutečnostech Martelova kniha hovoří – pokrytectví, zločiny, prostituce, zneužívání dětí nejen v srdci Vatikánu, ale i jinde, v Itálii, Mexiku, na Kubě, v jihoamerických zemích či v USA –, pak se tyto námitky snažící se podkopat Martelovu věrohodnost zdají směšné, stejně jako spekulace, proč knihu napsal, kdo mu zaplatit několikaletý výzkum v mnoha zemích světa či nenápadné naznačování, že mu jde především o peníze a slávu

Z ohlasů, jež kniha zatím vyvolala, se dá říct, že její obsah možná nebude stoprocentně přesný a ve všech ohledech korektní, od tohoto ideálu se však příliš nevzdaluje. Kritici zatím Martelovi vyčítali drobnosti, například, že špatně napsal jméno papežovy současné rezidence, že několikrát spletl post některého z kardinálů ve vatikánské hierarchii, že některé informace již byly známé dříve či to, že kardinál Trujillo již není mezi námi, a proto se nemůže vážným obviněním vůči sobě bránit.

Uvědomíme-li si však, o nakolik závažných skutečnostech Martelova kniha hovoří – pokrytectví, zločiny, prostituce, zneužívání dětí nejen v srdci Vatikánu, ale i jinde, v Itálii, Mexiku, na Kubě, v jihoamerických zemích či v USA –, pak se tyto námitky snažící se podkopat Martelovu věrohodnost zdají směšné, stejně jako spekulace, proč knihu napsal, kdo mu zaplatit několikaletý výzkum v mnoha zemích světa či nenápadné naznačování, že mu jde především o peníze a slávu.

Nesnadné vyčištění

Pokrytectví mnoha vrcholných členů církevní hierarchie vrhá negativní světlo na kněze či biskupy, kteří se snaží žít evangelijní poselství lásky a lidského bratrství, nezištně pomáhají druhým a doprovázejí je na jejich nelehké cestě životem, špiní katolickou církev, podrývá nejen její věrohodnost, ale i jejího morálního učení, jež se nemalou zásluhou těchto pokrytců v sutanách neúměrně zaměřuje na sexuální morálku, antikoncepci či homosexualitu a ignoruje mnohem vážnější problémy.

Zdá se, že papež František, představuje naději na zlepšení, protože si podle Martela uvědomuje vážnost situace, s níž je dobře obeznámený. A především není „de la paroisse“, z farnosti, jak zní označení používané preláty pro homosexuály v katolické církvi. Vyčistit tento Augiášův chlív pokrytectví a vymést všechny kostlivce z církevních skříní však není jednoduchý proces, který by mohl zvládnout během svého pontifikátu.

Zdá se, že papež František, představuje naději na zlepšení, protože si podle Martela uvědomuje vážnost situace, s níž je dobře obeznámený. A především není „de la paroisse“, z farnosti, jak zní označení používané preláty pro homosexuály v katolické církvi. Vyčistit tento Augiášův chlív pokrytectví a vymést všechny kostlivce z církevních skříní však není jednoduchý proces, který by mohl zvládnout během svého pontifikátu.

Velmi bych přál všem katolíkům, kteří se snaží poctivě žít Ježíšovo poselství lásky, aby se jejich zármutek ze stavu katolické církve jednoho dne proměnil v radost z jejího morálního zmrtvýchvstání, stejně jako se jejich zármutek z Ježíšovy trýznivé smrti na kříži proměňuje v radostnou oslavu jeho vítězství nad smrtí.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.