Obsah je sice jiný než děj Shakespearovy hry z titulku tohoto článku, ovšem komedie to tedy je – taková naše česká, měnová. Zopakujme, co se vlastně stalo světoborného.
Česká národní banka minulý týden vstoupila na devizový trh silnou verbální i faktickou intervencí s deklarovaným cílem oslabit českou měnu. Cílový kurz stanovila vůči euru zhruba na 27 Kč a začala masivně prodávat koruny volně tekoucí z „tiskařského lisu“. Oslabení téměř o pět procent vůči euru se dostavilo prakticky bezprostředně, k dolaru pak koruna propadla o šest procent a dostala se nad hladinu 20 Kč.
Ve výsledku šlo především o oslabení kupní síly koruny v rukou obyvatel a zdá se, že nadlouho. Guvernér Miroslav Singer následně v médiích slíbil, že ČNB bude v intervencích pokračovat, a podporovat tím slabý kurz koruny nejméně rok až půldruhého roku. Zároveň vybídl obyvatelstvo, aby spustilo bezbřehé nakupování. Levněji prý už nebude.
Strašák pro děti
Obyvatelé si prý pokles cen, odborně deflaci, jež hrozila, nepřejí. K očekávání nižších cen je údajně podněcovali zločinečtí maloobchodníci, kteří jim neustále podstrkávají prodejní akce, slevy a nutí je ze spekulativních důvodů odkládat spotřebu. Že tomu tak není?
Jistě, snižování maloobchodních cen selektivně probíhá. Jde o výsledek technického i technologického pokroku výroby zboží a přesunu jeho produkce do zemí s nepatrnými náklady. Také se snižují, ač neochotně, nehorázné velko- i maloobchodní marže prodejců. Takže pozor – to, čemu se u nás říká inflace, stále ještě není v záporných číslech. Deflace je jen strašákem pro děti.
Češi nedrží své nákupy na uzdě proto, že by byli takovými taktiky a stratégy v předvídání deflace. Příčina je jednodušší: nemají peníze nazbyt.Češi nedrží své nákupy na uzdě proto, že by byli takovými taktiky a stratégy v předvídání deflace. Příčina je jednodušší: nemají peníze nazbyt, mnozí dokonce ani k řádnému životu. Hledají zboží, které je momentálně nejlevnější z levných, v potravinách často kupují jen kvalitativně podřadnou hmotu, pečlivě přepočítávají gramy rybiček v konzervách na utracenou korunu. Není to ovšem z plezíru a nejde ani o sabotování národohospodářských předpovědí autorit.
Běžná česká domácnost má podle průzkumu ING Bank při výpadku příjmů finanční rezervy jen na několik týdnů či měsíců. Těžko se tedy bude disciplinovaně motivovat výzvou guvernéra ČNB k utrácení. Není to stejné jako doporučení od Boha: „Milujte se a množte se!“
Lidé se teď jistě budou snažit nakoupit „základní“ potřeby dříve, než provozovatelé benzínových pump, supermarkety a další přecení ještě staré zásoby, aby se na vehiklu národohospodářského počinu ČNB „nakapsovali“. Pak už je kurzové kouzlení centrální banky v dovozních cenách skutečně dožene. A hra skončí – obyvatelstvo s nižší kupní silou rezignuje na další utrácení a prodejci dopadnou neslavně. Důvěra lidí v autority řízení státu a zejména ekonomiky bude ještě více podlomena.
ČNB není Fed
Do zdůvodňování verdiktu o intervenci nasadili centrální bankéři své „ptydepe“ – všechny ty krasoslovné depreciace (znehodnocování), apreciace (zhodnocování) a podobně, často i oboujazyčně v jedné a té samé větě. Až mi bylo upřímně líto viceguvernéra Vladimíra Tomšíka v Otázkách Václava Moravce, jakou ekvilibristiku musel vrhat do etéru. Nejkomičtější byl zřejmě argument, že si obyvatelstvo teď užije relativně levnějších (rozuměj kurzem nezdražených) produktů tuzemské produkce. Bylo to skoro stejně velkolepé jako svého času robustní kampaně „Buy British“ a „Buy American“ v sedmdesátých a osmdesátých letech.
Problém je totiž v tom, český výrobce raději svůj ryze český produkt (jestli vůbec takový existuje) na dnešním volném evropském trhu hbitě vyveze za vylepšený devizový kurz. A dodávky do tuzemska omezí, než se věci zase ustálí.
Ztrátu kupní síly koruny nám nikdo nevykompenzuje a ani ji nerozptýlíme mimo vlastní územíHry na kvantitativní uvolňovače přísluší světovým gigantům, jako je Fed v USA nebo Evropská centrální banka v EU. Tisk nekrytých peněz mohou tito velcí hráči přenést na celý svět prostřednictvím svých rezervních a transakčních měn i další ekvilibristikou na trzích. My v Česku stěží někomu z přinášeného zdražení přehodíme něco přes plot.
Snad je to jen snaha být světoví jako USA, eurozóna a Japonsko. Když ale dva dělají totéž, není to vždy totéž. Zejména na účet vlastních lidí jako v případě současného kroku ČNB. Nám nikdo ztrátu kupní síly koruny nevykompenzuje a ani ji nerozptýlíme mimo vlastní území. Koruna není rezervní a transakční měnou jako dolar, japonský jen či euro.
Okázalé intervence nejsou zapotřebí
Hlavní otázka spojená s touto masivní a bezprecedentní intervencí tedy zní: Proč? Nebo ještě lépe – pro jistotu raději latinsky – Cui bono? Jaká vlastně byla spouštěcí motivace radních v ČNB? Jenom jejich vlastní?
Pro přehled stručně shrňme, bez zbytečných detailů, vybrané národohospodářské a finanční ukazatele Česka:
- Schodek zahraničního obchodu je dlouhodobě v plusu, a to nezanedbatelném. Zhoršujeme se? Nezdá se.
- Spotřebitelská poptávka je slabá, ale nezhoršuje se.
- Nezaměstnanost stagnuje.
- Inflace je pod daným cílem ČNB ve výši dvou procent, ale že by hrozila deprese či stagnace, jaká trvala v Japonsku dvě desetiletí? Ani to se nezdá.
- Zakázkové krytí českých exportérů se zlepšuje, stejně jako tuzemská výroba při dosavadních dovozních cenách. Jistota v systém (tedy ne ten politický!) se pomalu vrací. Okázalé kurzové intervence nejsou zapotřebí.
ČNB jakoby zapomněla, že exportéři tvoří sice významnou, ale přeci jen pouhou část tvůrců hodnot v České republice. Argument centrální banky, že možná bude vytvořeno deset tisíc pracovních míst, je nejen vágní, ale i krajně nedůvěryhodný. Vždyť nezaměstnaných je dohromady více než 500 tisíc.
Významnou část exportérů představují globální firmy, jež vytvářejí finální hodnotu (a také ziskové marže) v centrálách v zahraničí. Českým subdodavatelům nechávají jen prosté krytí nákladů. Exportéři mají významnou část nákladů v dovozech – a ty výrazně podraží. Reálné směnné relace, vyjadřující poměr cenového indexu dovozu vůči cenovému indexu vývozu, pak nemusejí jít zrovna stimulujícím směrem pro ekonomiku.
Do posledního haléře a spotřebitele
Čeští výrobci i spotřebitelé, zkrátka trh, po dlouhé době konečně uvěřili, že férová úroveň koruny vůči euru pro následujících 12 měsíců je někde v pásmu 25 až 25,50 Kč. Nyní jsme uměle zhruba šest až osm procent pod touto hladinou.
ČNB je na té výhodnější straně intervence – „tisk peněz“ má ze své podstaty pod kontrolou. Nemůže ale ztratit tvář a přestat intervenovat příliš brzo, do budoucna by jí už nikdo nevěřil. Guvernér Singer říká, že to může být i rok a půl – patrně tím myslí do posledního haléře a spotřebitele.
Na trhu se nedá nic umělého udržovat dlouhodobě. Trh je zlomyslná bestie vůči naivním.K nastartování spotřeby a nákupní horečky zřejmě nestačí současná expanze spotřebních úvěrů (vždyť ona ta splátková delikvence se přefinancuje ještě většími a „výhodnějšími“ úvěry). Takže se zdá, že nám kurz nějakou dobu, ne tedy rozhodně déle než pár měsíců, může vydržet. Na trhu se totiž nedá nic umělého udržovat dlouhodobě. Trh je zlomyslná bestie vůči naivním.
Chybami se člověk učí
Cílování inflace, ona svatá relikvie ČNB, je jen dobovým, měnově teoretickým fetišem, který se příště odhodí, aby se zase vytáhl jiný. Ale s tímto fetišem to ČNB „trochu“ přehnala – bude se jí těžko vysvětlovat a poté korigovat jeho použití.
Jistě, najdou se i krátkodobí vítězové. Jsou jimi alespoň někteří exportéři a také dealingová oddělení bank. Možná mohl někdo pustit „insider“ informace dopředu, a někteří se selektivně „napakovali“. Ekonomika sama, ale ani její homo economicus však beneficienty nebudou. Jen tak si hrát s fenoménem jakéhosi inženýrského řízení inflace v tržní ekonomice uvnitř společného evropského i globálního trhu není dobré.
Vzpomínám si, jak jsem před třiceti lety jako jeden z ekonomů tehdejší centrální banky přišel na „báječný“ nápad řešit řízenou inflací ideologicky nadiktovanou mzdovou nivelizaci. Na jednom semináři mě starší kolega decentně, ale resolutně poučil o mé bláhovosti s poukazem na svou aspirantskou práci, jež obsahovala poznatky právě k tématu inflace. Měl pravdu. Inu, chybami se člověk učí.
Jen tak si hrát s fenoménem jakéhosi inženýrského řízení inflace v tržní ekonomice uvnitř společného evropského i globálního trhu není dobréDnes ten samý ekonom oprávněně varuje své bývalé ideové odchovance v ČNB před iluzí „posvátné krávy“ dvouprocentní inflace. Proč zrovna ta dvojka? Co když je správně třeba měnově a růstově neutrální černá nula? Ta rozhodně vznikala tržně.
Aktuální nízké úrokové sazby ČNB jsou jen odrazem dnešního světa a politiky ECB. A nikoli argumentem pro hazardní intervence a experimenty s měnou malého státu, který je tak závislý na zapojení do mezinárodní spolupráce, a tím pádem je i neautonomní v rozhodování.
Hra na měnové kurzové intervence s miniměnou může negativně dopadat jenom na její národní uživatele, neboli občany dané země a na její podnikatelské subjekty, pokud nejsou fiskálně ukotveny v zahraničí.
Další názory na devizové intervence ČNB jsme přinesli v těchto článcích:
- Intervence ČNB může pomoci odbytu českých potravin
- Devizové intervence: Z inflace profituje hlavně stát
- ČNB přikovala podniky a spotřebitele na vlastní inflační kříž
- Intervence ČNB tvrdě dopadnou na čerpání evropských fondů
- Přinese oslabení koruny Kellnerovi zisk, nebo spíš ztrátu?
Co říkají prezidenti
Třeba ale mají intervence jiné cíle, s nimiž se kalkulovalo, ale nedají se veřejnosti sdělit. Nikoliv ty upachtěně vytrubované. Ale jaké a čí? Polopatě ani cizojazyčně se to tentokrát snad ani nedá zdůvodnit. Akademicky ekonomicky, ekonometricky ani ideologicky...
Oprávněně krok ČNB kritizují oba poslední prezidenti – zkušení ekonomové a také bývalí předsedové vlád. Pochybnosti Václava Klause nad posvátností dvojky jsem naznačil výše. Citujme z jeho vyjádření:
„Tento cíl (dvě procenta – pozn. red.) si dali naši bankéři sami, to není žádná shůry posvěcená hodnota. Potřebujeme systémovou změnu v ekonomice, rozumnou rozpočtovou politiku a návrat k normální parlamentní politice. Nepotřebuje devizovou intervenci (…).
Inflace – není-li inflací „potlačenou“ – je formou (cestou, metodou) řešení ekonomické nerovnováhy, čili není žádným ekonomickým ideálem, o který bychom měli usilovat (…). U nás chybí poptávka – po investicích, po spotřebním zboží, po exportu. Tu znehodnocení kurzu nezvýší.
Nestrašme se deflací, nic z toho naší ekonomice nehrozí, hrozí jí jedině pokračování už pět let chybějícího ekonomického růstu.
Obávám se, že hlavním motivem rozhodnutí ČNB je předvést svou akceschopnost poté, co se snížením úrokových sazeb na nulu přestala být její úroková politika účinná. To je však motiv slabý,“ říká věcně bývalý prezident.
Ani Miloš Zeman nemohl nevarovat, že nebezpečí deflace vlastně nehrozí a umělé vytváření akademicky konstruované a jediné správné úrovně inflace není důvěryhodné. A Zeman je přeci vyhlášený a úspěšný prognostik už od dob svého Studentského futurologického klubu z konce šedesátých let… Připomeňme i jeho aktuální vyjádření:
„Plně uznávám, že to může krátkodobě pomoci našim exportérům, ale je otázka, na jak dlouhou dobu. (…) Žádná deflace nehrozí. Inflační hladina se pohybuje v intervalu mezi jedním a dvěma procenty,“ pronesl prezident na rozhlasových vlnách. Česká ekonomika podle něj pomalu oživuje a inflace při takovém vývoji zpravidla roste sama.
Šíření poplašné zprávy
Bankovní radní z ČNB si stěžují na nepochopení nejen ze strany obyvatel, ale i měnových a ekonomických analytiků. Analytici ovšem nejsou, s prominutím, blbci. Ti v soukromém sektoru navíc zpravidla ani nejsou na státních autoritách závislí. Zvláště pak je dobré naslouchat těm, kteří nesou na trh nejen svou kůži, ale i důvěryhodnost vlastní firmy, jako je například Markéta Šichtařová:
„Historie ukazuje, že když už se jednou ČNB rozhodne intervenovat, může intervenci během jednoho měsíce opakovat třeba třikrát, čtyřikrát. Jenomže jejich účinnost neustále klesá. A co víc – koruna obyčejně po intervenci vystřelí ke slabším hodnotám, načež se okamžitě začne vracet. Podle situace umaže třetinu až dvě třetiny ztráty už během následujících 24 hodin. Posuzováno dle této zkušenosti by nyní koruna měla začít výrazně posilovat.“
Nynější obhajování nesystémové intervence ze strany samotné ČNB skoro naplňuje skutkovou podstatu „šíření poplašné zprávy“ v milenialistickém a apokalyptickém provedení.
Ideologická dezerce
Možná lze ale hledat odpověď na otázky Proč? a Cui bono? v prostších skutečnostech. Celou současnou bankovní radu ČNB nominoval předcházející prezident Václav Klaus v ideovém souladu se svým, po mnohá desetiletí deklarovaným, ekonomickým liberalismem. Kandidáti na členství v bankovní radě celé roky (a někteří i četná desetiletí) projevovali loajalitu k myšlenkám jejich nositele. A mnozí dospěli až k souhlasu typu: „Read my Lips“. Když náhodou někdy slyšeli slovo keynesianismus, tak se snad i pokropili „CEPem“ svěcenou vodou.
Keynesiánský krok ČNB může být pro dnešní bankovní radu jen pouhým ústupem do předem vytypovaných ideologických pozicA teď nový prezident Miloš Zeman – vždy konsistentně keynesiánský – je tím, kdo bude mandáty všech členů bankovní rady prodlužovat, nebo také ne, a kdo bude navrhovat své ideové příznivce jako nové kandidáty. Jako takového už otevřeně označil premiéra v demisi Jiřího Rusnoka. Ten to bere a má prý i příslib být budoucím guvernérem.
Keynesiánský krok z minulého týdne tak může být pro dnešní ČNB jen pouhým ústupem do předem vytypovaných ideologických pozic. Prostou ideologickou dezercí k jiné doktríně. Může ale také znamenat demonstrační substituci činnosti za akčně nezpůsobilou vládu a získávání ostruh, dosud vcelku neviditelných a dobře skrytých za žulovou fasádou budovy Na Příkopě.
Také by mohlo jít o chystané utajené přistoupení k „severnímu“ euru, o němž se aktuálně hovoří, a k jeho nově definovaným podmínkám ERM (nord). To by pak bylo teprve zajímavé a odvážné. Ve vztahu k přistoupení k euru podle platných podmínek jde však spíše o prodloužení existence jedné z českých překážek vstupu do systému ERM II (předstupně eura), a sice neplnění nízké míry inflace. „To by bylo, abychom se těmi intervencemi zase nevyhoupli přes přípustnou hranici.“
