Lidovky.cz

Mluvme s Noamem Chomským

  0:34
Několika málo větami o českých disidentech, která v klidu pronesl a pak v klidu odjel domů, Noam Chomsky zdevastoval většinu domácích mainstreamových médií a jejich komentátorů. Ti už čtrnáct dní amerického filozofa a lingvistu přetřásají ze všech stran.

Noam Chomsky foto: Richard Cortés, Česká pozice

Chomského pravda je pravdou hlouposti, Chomsky je antisemita, Chomsky vysedával v bostonských kavárnách, když tady lidé za normalizace trpěli, Chomsky hájil Pol Pota, Chomsky sice možná rozumí nějakým písmenkům, jinak je to ale nemorální trouba… Šlo by parafrázovat ještě dlouho.

Celou dobu, co se zájmem pročítám všechny ty mediální trapnosti českých novinářů (útoky ad hominem), si kladu jedinou otázku: 

  • Proč všichni mají tu neodolatelnou touhu mluvit o Chomském, když mohou mluvit s Noamem Chomským?

Nebylo tak nekonečně složité domluvit s Chomským rozhovor o Izraelcích a Palestincích (v čem je Chomsky antisemita je mi opravdovou záhadou…), tudíž předpokládám, že by nebylo nemožné udělat s Chomským rozhovor o disidentech z východní Evropy (třeba i rovnou o Václavu Havlovi). 

Mohl si ho domluvit například Petr Honzejk, Jan Jandourek nebo Roman Joch (a nekonečná plejáda dalších); mohli s Chomským polemizovat, třeba ho i argumentačně rozdrtit, zničit, zašlapat do země. Proč to neudělali? Mohli se i řádně připravit a vybrousit své polemické otázky dopředu. Chomsky Havla totiž tvrdě zkritizoval už v roce 1990 za jeho projev v americkém kongresu a ten text je lehce k mání.

Náš intelektuální mediální svět mluví o Chomském raději bez Chomského. Asi je to lehčí…

Nebo alespoň mohli Noamu Chomskému všichni ti lynčující kritici napsat poté, co těch pár vět o disentu spatřilo v Olomouci světlo světa. Nejspíš by jim nějak odpověděl. Ale znovu jsem nenašel v mainstreamu nic, vůbec nic. Prostě náš intelektuální mediální svět mluví o Chomském raději bez Chomského. Asi je to lehčí…

Chomsky: Reakce politruků

Když jsem s Chomským komunikoval o mediální smršti po jeho olomouckém vystoupení, ocitoval mu několik titulků v médiích a zeptal se, jestli ho reakce českých médií v něčem překvapuje, odpověděl mi: „Nepřekvapilo mě to ani v nejmenším. Je to standardní způsob, kterým politruk reaguje na kritiku státního náboženství. Nebudu tím ztrácet čas, koneckonců už jsem odpovídal na podobné pokřiky komunistického tisku v době, kdy stejné typy lidí vládli tehdejšímu Československu.“

Myslím, že Chomsky v tom má pravdu. A je smutné, že někteří přejali jeden z těch odporných atributů komunistického režimu – chceme-li zničit protivníka, zdevastujeme ho jako člověka. Uděláme z něj v médiích nemorálního troubu, antisemitu, hlupáka, přívržence krvavého diktátora, kavárenského povaleče; uděláme z něj prostě cokoli, co se právě hodí. Koneckonců nezavání čímsi i to opovržení intelektuálem (čili: v českém slovníku „povalečem z bostonských kaváren“)?

Čeští novináři z Chomského už nedělají ztroskotance, protože musí. Nedostali žádné zadání.

Čeští novináři z Chomského už nedělají ztroskotance, protože musí. Nedostali žádné zadání. Z Chomského dělají ztroskotance, protože chtějí, protože říká něco, co se říkat nemá, co nepatří k bontonu, co sahá na nezpochybnitelné pravdy, které mainstremová média sama pomáhají konstituovat a uchovávat ve společnosti.

Ve viktoriánské Anglii bylo neslušné mluvit v dámské společnosti o kalhotách, v české společnosti je neslušné mluvit o disidentech jinak než jako o posvátných hrdinech. Mimochodem skvělou esej o konformitě a sebeomezení demokratických médií napsal George Orwell a obzvlášť pikantní je, že byla původně koncipována jako předmluva k Farmě zvířat (pro změnu metafoře diktatury v sovětském Rusku); a dokonce ještě pikantnější (a o lecčems to i vypovídá) je, že jako předmluva tato esej tehdy nevyšla, ale že se našla až v Orwellově pozůstalosti.

Mediální metamorfóza

Mainstreamová média prokázala svou převažující provinčnost (byť existují výjimky – třeba text Stanislava Bilera, ale i některé další) ještě v jednom smyslu, což lze dokumentovat třeba na serveru iHNed.cz (kde ale na druhou stranu vyšel i onen Bilerův text).

Předseda Akademie věd ČR Jiří Drahoš předal Noamu Chomskému nejvyšší vyznamenání Akademie.

Nejprve tam v květnu vyšla zpráva s titulkem Vlivný jazykovědec Noam Chomsky bude besedovat v Olomouci, navštíví i Prahu, článek pak začíná „Slavný americký jazykovědec…“. Po Chomského lingvistické přednášce (čti: po politicky nekonfliktním vystoupení) v Akademii věd vyšel na iHNed na začátku června další článek Šimpanz nerozezná jablko od nože. Komunikovat řečí ho nenaučíme, řekl v Praze Chomsky a opět je označován za vlivného amerického lingvistu. 

Po Chomského výroku o disidentech ale nastal zlom. Nejprve iHNed publikoval komentář Chomského pravda je pravdou hlouposti – Chomsky zde už není nazýván „vlivným lingvistou“, ale „užitečným idiotem“. A další text byl pro pochopení Chomského mediální metamorfózy doslova instruktážní, když vysvětlil polopaticky i těm nejméně bystrým, co se s Chomským děje. Článek Opravdu užitečný idiot Noam Chomsky totiž obsahuje větu: „Bylo skoro jasné, že z nejvlivnějšího intelektuála světa Noama Chomského se v Praze stane užitečný idiot…“ (Byť se jím stal až výrok v Olomouci…)

Nejlépe by bylo, kdyby slavná osoba přijela, převzala ocenění, poklábosila s někým mediálně přijatelným a za dojemných úsměvů odletěla pryč

Provinčnost se projevuje třeba tím, že nadskakujeme radostí, že k nám přijede slavná osobnost. Sice ji moc neznáme, protože ji moc nečteme, takže nevíme, že nám na naše hrdiny šlápl už dávno v minulosti, ale protože ji moc neznáme, o to víc ji oslavujeme – vlastně tím ale oslavujeme sebe samé (slavná osoba přece přijede k nám, takže asi budeme celkem důležití, no ne?). Nejlépe by bylo, kdyby taková slavná osoba přijela, převzala ocenění, pochválila, poklábosila s někým mediálně přijatelným (a jinak hlavně mlčela!) a za dojemných úsměvů odletěla pryč. 

Kdyby se tak stalo, nepochybně by se s Chomským česká média rozloučila pěkně – jistě by se někde objevil alespoň „jedňák“ o tom, že odjel vlivný americký lingvista… Protože ale Chomsky sáhl na naše pravdy, překročil nepřekročitelné a pěkné titulky ustoupily komentátorskému lynči, který byl veden ad hominem.

Sami vytváříme kýče

Vždy jsem si myslel, že úlohou novináře (dá-li se tedy o „úloze“ novináře v globálu mluvit) je otevírat čtenářům nové obzory, zprostředkovávat zajímavé názory, ale hlavně jít trochu proti srsti – rozbíjet kýče, které ve společnosti panují. Necyklit se, nemyslet si, že jsme ve všem nejlepší, že víme všechno nejdřív. Noam Chomsky a jeho česká návštěva ukázala, že toho část českých médií není schopna, ba naopak, že tyto kýče sama šíří.

S Noamem Chomským člověk vůbec nemusí souhlasit, když mluví o českém disentu nebo o izraelsko-palestinském konfliktu (o to v celé diskuzi ani nejde). Je ho ale třeba poslouchat a hlavně s ním mluvit. Kauza „Chomsky“ ale ukázala, že čekat podobnou věc od českých médií může jen snílek. Třeba se ale jednou něco změní.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.