Po teroristickém dvojúderu v Oslo a Utoya není lehké udržet emoce na uzdě. Ve srovnání s reakcemi po útoku na Světové obchodní centrum (WTC) v New Yorku před téměř deseti lety Norové reagují věcněji. S tragédií se lze vyrovnat ideologicky, nebo si z ní vzít ponaučení. Zdá se, že Norové volí druhou, bolestivější, ale důstojnou cestu.
V odpovědích na některé základní otázky – co, kdy, kde, a jak se stalo – již asi budoucnost nepřinese mnoho nového. Nelze však dopředu vyloučit žádná překvapení, zejména v odpovědích na další základní otázky.
Co se stalo
Jedna z nich se ptá: Čím? Tedy na útočné nástroje. Na to možná budou chtít zareagovat zákonodárci ve smyslu zpřesnění legislativy o držení střelných zbraní. Předmětem možných změn pravděpodobně bude zúžení škály legálně držených zbraní. Nelze vyloučit ani úvahy o mnohem přísnějších psychotestech podmiňujících oprávnění držet střelnou zbraň.
K útoku použité výbušniny byly zřejmě domácí provenience. Bylo by však do budoucna nesmyslné sledovat, zda zemědělci objednaná množství hnojiv odpovídají jejich aktivitám a rozloze obdělávané půdy. Společenský tlak však bude na bedlivější sledování internetových stránek a komunikací týkajících se výroby výbušnin.
Je sice na místě skepse ohledně efektivity takového monitoringu, ale nelze vyloučit překvapivé novinky. To možná naznačuje akce polské policie. Ta měla údajně zatknout experta z chemičky, který byl s atentátníkem v kontaktu prostřednictvím internetu.
Průběžně sledujeme vývoj událostí po útocích v Norsku.
Civilizace na šikmé ploše
Velkou neznámou je zatím odpověď na otázku: Kdo? Tedy po pachateli útoků. Jeden je známý a ohavně si pohrává s nesvéprávnými novináři, naparuje se a pitvoří a média to nedůstojně papouškují. Tuto pozornost chtěl vrah mít, nic za to nezaplatil, pouze vraždil. A dosáhl svého. Místo odborné pozornosti trestněprávních orgánů, psychologů, politologů a psychiatrů okupuje titulní stránky novin. Takto se chovající civilizace je na velmi šikmé ploše!
Vyhrocené řeči proti islámu a marxismu a míchání kultur, dogmatické akcenty na monokulturu, nacionalismus a řád rozhodně nepatří do levicové ideologické výzbroje
Otázkou tedy je, zda byl pachatel sám. Útok si dlouhodobě připravoval. Není známo, čím se živil, kolik si vydělal, zda byl schopen si všechny přípravy financovat sám. Místa útoků si musel nastudovat, a kdyby to všechno dělal sám, musely by si ho všimnout přinejmenším ostrahy vládních budov. Navíc dle postřehu šéfa jednotky URNA Libora Lochmana jen množství munice a výzbroje by nasvědčovalo, že měl spolupachatele.
Nebyla zatím ani vyjasněna otázka po počtu výbuchů. Poškození budov a podivné požáry v nich by odpovídaly domněnce, že šlo o víc explozí. I z tohoto hlediska lze zpochybňovat teorii o jednom útočníkovi.
Hlavní neznámá
Zbývá otázka: Proč? Tedy po motivu tohoto hrůzného činu. Kdo z něj bude mít prospěch. Jde o vyšinutého jedince, který se inspiroval Unabomberovým Manifestem a oklahomským útokem z roku 1995? Nebo je ještě něco či někdo v pozadí?
Předvařené polotovary o al-káidovském pozadí naštěstí rychle vyšuměly, nicméně prozradily leccos o předpojatosti médií. Nelze vyloučit, že se ještě objeví nějaký „umanutec“, který by přece jen rád do věci nějak zaonačil i muslimy. Například může tvrdit, že v důsledku těchto útoků se norská vládní strana ještě víc utvrdí v politice vstřícné k imigraci, což může být umanutě vykládáno jako pointa kombinace.
Zatím nejpravděpodobnější se zdá verze o jednom útočníkovi. Dejme tomu s nějakou logistickou podporou v podobě jednotlivců, kteří ani nemuseli vědět o rozsahu a smyslu akce. Útočník ideově čerpá z pravicových zdrojů, ať se to současné pravici líbí sebeméně. Vyhrocené řeči proti islámu a marxismu a míchání kultur, dogmatické akcenty na monokulturu, nacionalismus a řád rozhodně nepatří do levicové ideologické výzbroje. Je tu však na místě uvést jeden dílčí závěr, možná překvapivě s Romanem Jochem: znesvětit lze každou myšlenku. Působilo by však věrohodněji, kdyby tuto moudrost nejprve proslovil v rámci diskurzu o levici.
Pochybnosti
Existují však i drobné náznaky, z nichž není dobře za každou cenu kutit nějakou souvislou teorii, které však není ani dobře opomenout. Terorista prošel vojenským výcvikem, ale nevíme jakým. Psal si poznámky, které před útokem nezničil. Chtěl, aby se vyšetřovatelé dozvěděli, že se speciálním vojenským útvarem v sousedství neměl žádné kontakty, protože by si jinak od nich „půjčil“ plastickou výbušninu. Může to být prostota ducha. Může to však být i jen zdánlivá prostota ducha.
Výběr cílů byl jednoznačně politický. Terorista činil poznámky, jak se dostat fyzicky blíž k politikům. Na ostrově Utoya se mu to podařilo a dokonce tam možná ještě – předem? – převezl výbušniny. Není ani vyloučeno, že ochranka vládních budov byla „děravá“ a že některé exploze se odehrály uvnitř budov.
Nakonec je možné udělat otazník i nad faktem, že zasaženou oblast Osla dle některých zpráv „obsadila armáda“. Může to být modus operandi norských bezpečnostních složek v kritických situacích umožněný norskou legislativou – například „četnictvo“ v mnoha evropských státech je tradičně součástí ministerstva obrany. Rozhodně je však dobře nebrat ani tuto skutečnost, je-li to ovšem pravda, automaticky na vědomí. V krajním případě by to totiž mohlo znamenat, že někdo prostě nepojal v kritickou chvíli z nějakých důvodů k policii plnou důvěru a využil armádu.
To by naznačovalo, že v onu chvíli mohla situace vykazovat znaky šířeji založené akce, abychom přímo nemluvili o puči. V této souvislosti nelze ani vyloučit teroristovo (pučistovo) přání, aby akce takto vypadala. Možná se toho mělo koordinovaně odehrát víc, ale nakonec zůstal (téměř) osamocen. To všechno jsou otázky, které by mělo důkladné vyšetřování objasnit.
Jak nadělat ještě větší škody
Dílo zkázy by mohlo pokračovat tak, že státní orgány přistoupí k hrůzné akci ideologicky, aby umožnily svým politickým chlebodárcům záležitost zneužít mocensky. Nebylo by to poprvé, a srovnání s tím, co se stalo po útocích na WTC 11. září 2001, je zcela na místě. Místo povrchních a spektakulárních reakcí bude proto nezbytné s veškerou vážností zkoumat podhoubí, z nějž vzešel takový hrůzný čin.
Místo povrchních a spektakulárních reakcí bude nezbytné s veškerou vážností zkoumat podhoubí, z nějž vzešel takový hrůzný čin
Na tomto místě je vhodné udělat odbočku týkající se „původu zla“. Zkoumání takto definovaného jevu je známé pod pojmem „theodicea“ a trápí myslitele po generace. Jeden zlo nachází tu, druhý onde, chvíli se vzájemně fackují, čímž příliš dobra nevykřešou, a pak zjistí, že jsou tam, kde byli, a že by jediného pozitivního výsledku – vybití přebytečné energie – dosáhli lépe třeba hraním fotbalu.
Přijmeme-li, že svět byl stvořen, je na místě se zeptat, proč pánbůh udělal jedy. Lékaři znají odpověď: v malém množství to jsou léky. Při nestřídmém užití však zabíjejí. Pointa je tedy ve střídmosti, vyváženosti, uměřenosti. Východní moudrost symbolizuje harmonie jin a jang. Převáží-li to či ono, je to špatně.
Krátký exkurz byl nutný pro nástin vhodné taktiky do budoucna poučené o tragédie vycházející tu z pravicových, tu z levicových diktatur. Taktiku nedávno prezentovali protiextremističtí experti na ministerstvu vnitra, než je nesmyslné politické turbulence vymetly i s jejich teoriemi. Je vhodné připomenout jejich ústřední tezi.
Sebrat extremistům témata
Je to na ostří nože, ale nezbývá, než se tudy vydat. Proč tolik příslušníků snad nejkultivovanějšího národa podlehlo nacismu? Proč tolik kreativních a úžasně nadaných lidí dalo hlas komunismu? Proč tolik zajímavých lidí koketovalo s fašismem? Budeme tato témata nadále tabuizovat, nebo se konečně odvážíme analyzovat problémy, které tito lidé řešili?
Po tragédii v Norsku bude pravice na pranýři. Právem. A neradno ji z toho nechat vyklouznout vysvětlováním, že „ve skutečnosti“ nejde o pravicového či křesťanského konzervativce. Z těchto a podobných zdrojů se skutečně napájel! Nechceme-li však působit ještě dalekosáhlejší škody otloukáním společnosti od zdi ke zdi, musíme udělat dva kroky.
Za dštěním ohně a síry na „multikulturalismus“ se skrývá rozumný požadavek, aby imigranti respektovali právní řád zemí, do nichž přijdou
První vybudí vášnivé reakce. Pravice se totiž musí veřejně distancovat od násilí. Stejně jako byla 20 let masírovaná levice, aby se zřetelně a jednou pro vždy zřekla své násilné a k násilí vedoucí minulosti, bude nyní masírovaná pravice. Budiž přiznáno, že by jí to nemělo dělat žádné věcné problémy. Potom však musíme rychle dodat, co by mělo být druhým krokem, aby se pravice odhodlala k prvnímu.
Proč potřebujeme pravici
Potřebujeme inteligentní a odpovědnou pravici, ale uměřenou, nerevoluční. Spíš konzervativní. Kde ji pohledat? Pravici halasně reprezentují „neokonzervativci“, na nichž však není nic konzervativního. Je to tentokrát modrý revoluční pokus, jak ztéci vrchol moci, tentokrát zprava. Jde o tutéž chaosu a netrpělivosti využívající verbež, která využije čehokoli, jen aby se proběhla poctivým a mírumilovným lidem po zádech, nestydatě berouc do huby slova vzdělanců.
Potřebujeme proto bytelnou pravici i levici, tvrdě do sebe zakousnuté soupeře, kteří si nic nedarují, ale budou ctít dodržování pravidel. Demokracie je tvrdá, Chesterton říká, že je demokratické srazit soupeře ze schodů. Nemusí to být doslova, ale smysl je jasný. Stojíme čelem. Nenecháme protivníka proklát ze zálohy. Nezavřeme ho do kriminálu jen proto, že je nám protivný. Proto nesmíme nejen nyní – a nejen pravici – bez naslouchání tvrdě potlačit. Posílili bychom pouze její extrémní složku a přihráli jí přívržence. Pak bychom se již nesměli ničemu divit.
Vzpoura třasořitků
Než připojím několik poznámek k teroristovu manifestu Evropská deklarace nezávislosti, deklaruji, že teroristům upírám jméno i tvář. Proto teroristu z Osla a Utoya nejmenuji, ani si nepřeji, aby článek byl ilustrován jeho fotografií. Je to slaboch a odmítám, aby si lidé takto vynucovali jinou pozornost než lékařskou.
Jistým leitmotivem manifestu je obava ze ztráty identity. Touto obavou se však lidé trápí zbytečně. Buď jsou silní a nemají se čeho obávat, anebo žádnou identitu nemají, a proto už není o co se bát.
Za dštěním ohně a síry na „multikulturalismus“ se skrývá rozumný požadavek, aby imigranti respektovali právní řád zemí, do nichž přijdou. To je již ze starověku známé pravidlo židovské diaspory, že „zákon země je zákonem“ – zákon země, kam jsme přišli, je zákonem, který respektujeme. Co se však týče obavy z míchání kultur, není snad ve světě umění většího osvěžení než poznávání originálních a svébytných jiných kultur. Zdegenerovala-li však naše monokultura, a na to můžete vzít jed, protože každá monokultura zdegeneruje, zlobit se můžeme leda na sebe.
Související článek:
