Základní dělení politických stran je vedeno podél osy levice-pravice. Mnozí však cítí, že nepostihuje důležité rozdíly mezi stranami a míjí se s jejich podstatou. Chování pravicových i levicových extremistů, i když že se nacházejí na opačných koncích politického spektra, je velmi podobné a zcela odlišné od umírněných subjektů politického života.
Některé strany mnohdy ani nedokážeme na ose levice-pravice zařadit. Jiné se prohlašují za jediné správné zástupce pravice či levice a veškerou konkurenci házejí do jednoho pytle opačné orientace. I pokud se shodneme, že dělení politických subjektů na umírněné, radikální a extremistické je smysluplnější než na levici a pravici, objeví se nový problém. Jaký klíč použít? Z čeho vyjít?
Použití emocionálních výrazů
Prakticky každá strana odmítá zařazení mezi extremistické. Pokud ne hned, pak přinejmenším, když si uvědomí, že by se ocitla ve společnosti málo sympatických uskupení, jako byla německá NSDAP či Komunistická strana Sovětského svazu. Pomoci by mohl způsob, jímž daná strana komunikuje.
Extremisté mají větší sklon vyvolávat u potenciálních příznivců emoce, jako je hněv, ukřivděnost či strach, čemuž musejí přizpůsobit slovník a mnohem častěji používat emocionální výrazy, a nejen záporné, ale i kladné, jejichž účelem bude vyvolat pocit hrdosti, pýchy a sounáležitosti se skupinou |
Extremisté mají větší sklon vyvolávat u potenciálních příznivců emoce, jako je hněv, ukřivděnost či strach, čemuž musejí přizpůsobit slovník a mnohem častěji používat emocionální výrazy, a nejen záporné, ale i kladné, jejichž účelem bude vyvolat pocit hrdosti, pýchy a sounáležitosti se skupinou. Proto jsem použil kvantitativní analýzu textů politických stran, jejíž metodu jsem založil na předpokladu, že extrémista je zcela zaujat „vyšší“ hodnotou, jejím prosazováním, bojem za ni a odporem vůči jejím „nepřátelům“.
K letošní analýze jsem ve spolupráci s Petrou Štěpánovou a společností Bisnode ČR použil polemické (kritizující, varující či na kritiku reagující) texty publikované na oficiálních webech politických stran a blozích jejich představitelů, pokud na ně weby odkazují od 1. ledna do 5. září 2017 (pouze kvůli nízkému počtu polemických článků na webu hnutí STAN jsem tento subjekt vynechal).
Sedm kategorií
Míru skupinové iracionality politických stran lze určit na základě výskytu výrazů z následujících sedmi kategorií:
- Agresivita (nenávist k jiným názorovým skupinám): výrazy jako zmanipulovaný, odporný, přisluhovač nebo zlovolný.
- Prodej iluzí (vzhlížení k „vyšším“ ideálům): svoboda, příroda, národ či spása.
- Dogmatismus: výrazy jako naprosto, rozhodně, všichni nebo absolutní.
- Zaštiťování se kolektivem: zájmena my a oni v 1. pádu.
- Ideologické myšlení: slova končící na -ismus, -ista, -istka, -istický(pokud autor píše o jiné než vlastní ideologii).
- Dramatizace (přibarvování textu): boj, krev, smrt či strach.
- Posedlost symboly: symbol, vlajka nebo přísaha.
Nezapočítávají se výrazy, které jsou součástí vlastních jmen a názvů stran a institucí (sociální demokracie, ministerstvo spravedlnosti). Seznam vyhledávaných výrazů obsahuje přibližně 1400 položek a je k dispozici na webu iracionalita.net a v příloze knihy Skrytá autorita: Iracionalita a dav v člověku.
Výsledný koeficient iracionality je součtem za jednotlivé kategorie a udává, kolik vyhledávaných výrazů se průměrně nachází v deseti tisících slovech textu. Tyto hodnoty se nacházejí v grafu.
To, že skupiny s odlišnými hodnotami koeficientu iracionality se chovají různě, lze ukázat na malých stranách, které již za sebou mají určitou historii: Zelených, Pirátech a Svobodných. První dvě strany podle analýzy komunikují věcně, naopak Svobodní emocemi nešetří. Tabulka ukazuje, že Svobodní mají ze všech stran největší sklon k myšlení my versus oni (viz hodnota 20,3 v šestém sloupci). Budují pomyslnou zeď mezi členy strany a nestraníky (případně členy jiných stran).
Zdroj: Bisnode (nejvyšší hodnoty v každé kategorii jsou zvýrazněny)
Svobodní, Zelení a Piráti
Nedůvěra k nečlenům strany vede k neochotě pouštět je na kandidátky. Svobodní tak patří mezi strany, které nejvíce obsazují především kandidáty pro volby do Senátu (zde má pro každý obvod strana jen jednoho zástupce, takže musí pečlivě vybírat) členy strany (v roce 2016 postavili do senátních voleb dva straníky a žádného nestraníka, v roce 2014 jednoho nestraníka z celkem jedenácti kandidátů). Považují to za svou přednost („stačíme si sami“).
Až v roce 2016, po sedmi letech existence, šli Svobodní do krajských voleb společně s jinou stranou, konkrétně se Stranou soukromníků. Piráti a Zelení uzavírají před komunálními a krajskými volbami koalice spolu i s dalšími stranami a díky tomu se snáze dostávají do rad krajů a městských rad. |
Piráti a Zelení se naopak nezdráhají vyslat do voleb nestranickou osobnost, která je veřejně známá (v roce 2016 vyslaly do senátních voleb obě strany celkem deset kandidátů, z nichž pět byli nestraníci). Díky tomu mají v Senátu zastoupení, zatímco Svobodní pravidelně selhávají. Ostré dělení na „my“ versus „oni“ brání Svobodným v uzavírání koalic.
Odmítli i nabídku ODS. Až v roce 2016, po sedmi letech existence, šli do krajských voleb společně s jinou stranou, konkrétně se Stranou soukromníků. Piráti a Zelení uzavírají před komunálními a krajskými volbami koalice spolu i s dalšími stranami a díky tomu se snáze dostávají do rad krajů a městských rad.
Odpuzující přesvědčení
Strany s vysokým skóre iracionality mají také větší sklon ztotožňovat vyznávané hodnoty s danou osobou, buď vůdcem strany, nebo jinou výraznou osobností. Předseda Svobodných Petr Mach nemá vlastnosti, které by z něho činily předmět kultu osobnosti. Potřeba členů a příznivců strany po osobnosti, ke které by mohli vzhlížet, přesto volala po naplnění.
Strany s vysokým koeficientem iracionality škodí samy sobě. Zarputilé skupinové myšlení obvykle většinu voličů neláká. Odpuzuje je přesvědčení, že kdo není s námi, je proti nám, nabubřelá rétorika a agresivní výpady proti konkurentům. |
Napřed jim sloužil coby předmět obdivu Václav Klaus, později americký konzervativní politik Ron Paul. Ten po dvou neúspěšných prezidentských kampaních ustoupil z výsluní. Obdiv Svobodných si tedy následně vysloužil tehdejší předseda britské strany UKIP Nigel Farage. Piráti a Zelení takové předměty obdivu nevyhledávají a těžší to mají i jejich předsedové. Strana zelených (vznikla v roce 1989) má jedenáctého, Piráti (založeni v roce 2009) druhého, což není moc, nicméně Svobodní (založeni v roce 2009) zatím změnu na předsednickém postu nezažili.
Strany s vysokým koeficientem iracionality škodí samy sobě. Zarputilé skupinové myšlení obvykle většinu voličů neláká. Odpuzuje je přesvědčení, že kdo není s námi, je proti nám, nabubřelá rétorika a agresivní výpady proti konkurentům. Navzdory tomu zná historie případy, kdy uspěly strany, jejichž hodnoty agresivity, dogmatismu a dalších kategorií by se do grafu nevešly.
Jen díky trikům
Žádnou z analyzovaných stran nepovažuji za extremistickou (jejím učebnicovým příkladem jsou v uniformách pochodující a vlajkami mávající členové maďarského Jobbiku). Extremisté se dostávají k moci pouze v případě pro ně příznivých okolností, jak ukazuje nástup nacistů v Německu. Po období hyperinflaci a ekonomické krizi třicátých let přišla řada lidí o majetek. Jejich společenský status poklesl, pokud se přímo nezřítil. Zároveň jim byl připomínán pocit zahanbení a křivdy po prohrané první světové válce a potupné Versaillské dohodě.
Extremisté nemohou vést dobře zemi. Pokud se jim to zdánlivě daří, je to jen díky trikům, za které je třeba zaplatit. |
Kdysi dominující křesťanství zažívalo dlouhodobý ústup a přenechávalo prostor novým „bohům“. Navíc byli Němci nově sjednoceným národem a měli potřebu si dokázat, že své „němectví“ berou vážně. Tato nešťastná shoda okolností změnila civilizovaný národ v podobný pravěké tlupě, nenávidějící všechny konkurenty. Nacisté doplatili na negativa ostře skupinového myšlení.
Extremisté nemohou vést dobře zemi. Pokud se jim to zdánlivě daří, je to jen díky trikům, za které je třeba zaplatit. V případě Německa šlo o okrádání Židů. Jejich peníze na chvíli pomohly, ale schopnosti Židů nejen Německu chyběly, ale po emigraci řady vědců a techniků do USA přispěly k pádu nacistické moci.
Očerňující nálepka
Otázka rozeznatelnosti radikálních, případně extremistických politiků vyvolává silné emoce. To je důvodem, proč v této otázce dosud tápeme. Označení „extremistická strana“ je často používáno jako očerňující nálepka, případně ho médii používají povrchně a nepřesně (což nezaslouženě potkalo například norskou Stranu pokroku).
Označení „extremistická strana“ je často používáno jako očerňující nálepka, případně ho médii používají povrchně a nepřesně |
Ani popsaná metoda není všemohoucí. O tom svědčí nejednoznačný výsledek hnutí ANO. Jeho celkové skóre ho řadí zhruba doprostřed „startovního pole“. Bližší pohled na texty hnutí ukazuje, že zatímco jeho předseda Andrej Babiš používá spíše razantní slovník, ostatní publikující straníci dávají přednost mírné komunikaci. Výsledný průměr je v tomto případě dostatečně vypovídající.
Analýza způsobu, jímž politici komunikují, může velmi pomoci. Extremistický politik cílí na emocionálně silně vybuzené voliče a s umírněným slovníkem nemůže vystačit. Jednoduchá analýza jeho proslovů tudíž může napomoci k jeho usvědčení i k obhájení těch, kteří si negativní označení nezaslouží.
