Lidovky.cz

Minulost, dnešek a budoucnost rozdělení české a americké společnosti

  10:18
Naposledy český národ sjednotily demonstrace proti 40 letům vlády komunistické strany. A zdá se, že kromě výjimečných událostí jej nic nemůže sjednotit. Americká společnost je rozdělená rasově, třídně a geograficky. Budoucnost ukáže, jsou-li silnější mechanismy demokracie, či autoritativní režim.

Liberální demokracie. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Některá média a politici o prezidentu Miloši Zemanovi tvrdí, že místo aby občany sjednocoval, svými názory a chováním, celou politikou, je nesmiřitelně rozděluje. Přitom lidé, které podporují strany ODS, TOP 09, KDU-ČSL či STAN, proti němu vystupují provokativně až agresivně a využívají každou příležitost, aby ho očernili, a často na něho vulgárně útočí. Nerespektovat výsledek demokratických voleb je extrémně nedemokratické a občany, kteří to činí, lze proto označit za extremisty a strany za nimi za extremistické.

Naposledy byl český národ, respektive většina občanů této země, sjednocen, když se na Václavském náměstí a Letenské pláni v Praze konaly demonstrace proti 40 letům vlády komunistické strany. Již v té době a krátce poté se však začalo Občanské fórum názorově dělit, což vyústilo v průběhu několika měsíců ve vznik stran ODS a ODA a revitalizovaly se tradiční strany ČSSD a ČSL. Rozdělení politického spektra, a tím i občanů, bylo v hlavních rysech dokončeno. Ani zdaleka však nebylo natolik propastné jako v důsledku politiky těchto stran.

Restituce a privatizace

Restituce a privatizace byly první, jež společnost rozdělily. V případě restitucí v podstatě všichni přijali heslo „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“, privatizace majetku vybudovaného za vlády KSČ všemi občany této země byla krádež srovnatelná s komunistickým znárodněním. Zatímco privatizace se dotkla všech občanů, spojení důchodového účtu, do té doby přebytkového, se státním rozpočtem, postihlo jen ty předdůchodového a důchodového věku.

Privatizace a důchody spolu souvisejí. Za vlády KSČ byli všichni zaměstnanci buď státního, nebo družstevního podniku, nemohli si vytvářet soukromé penzijní zdroje. Počítalo se s tím, že ty budou průběžně vznikat nejen z daní a příspěvků na sociální pojištění, ale i ze zisku státních a družstevních podniků. Zahraniční privatizací byl podíl státu na zisku podniků silně zredukován, a to o dividendy, případně korporátní daň odcházející zahraničním vlastníkům původně českých, respektive československých podniků.

Privatizace majetku vybudovaného za vlády KSČ všemi občany této země byla krádež srovnatelná s komunistickým znárodněním. Privatizace a s ní spojený přechod ke kapitalistické ekonomice také rozdělily společnost na chudé a bohaté, majetné (vlastníky produkce) a nemajetné.

Privatizace a s ní spojený přechod ke kapitalistické ekonomice také rozdělily společnost na chudé a bohaté, majetné (vlastníky produkce) a nemajetné. Když jsem jako malý kluk chodil v padesátých letech na filmy Voskovce a Wericha a slyšel v jednom z nich písničku Strejček hlad, nenapadlo mě, že její slova „po cihelnách spím a z popelnic jím, peleším se jako slepice“, se znovu stanou skutečností.

Církevní restituce rozdělují společnost, věřící či ateisty, a jsou po privatizaci druhým největším tunelem státních financí. Problémem je, že stát vůči církvím nenavázal na lenní právo, dle kterého vlastnil vše na daném území buď panovník, zosobnění státu, případně šlechtic, který uděloval církvi majetky v léno, pouze do správy, nikoliv do vlastnictví. A stejně jako ho mohl udělit, mohl ho i bez náhrady odejmout. Bible říká: „Kde poklad tvůj, tam srdce tvé. Dvěma pánům nelze sloužit. Neshromažďujte proto poklady na zemi, nýbrž v nebi.“

Církev nesměla majetky vlastnit, jen je spravovat. Lenní právo bylo zakotveno v moderní podobě v zákonech Rakouska-Uherska z druhé poloviny 19. století a bylo živé ještě za Masarykovy pozemkové reformy, kdy církev přišla o značné pozemky. Církevní restituce v podstatě zopakovaly to, co v české historii stalo mnohokrát – církev stejně jako „čeští páni“ využila oslabení státu, aby získala jeho majetek.

Dvě normalizace

Počet členů KSČ se za 40 let její vlády pohyboval mezi jedním až 1,5 milionem, byl tedy téměř v každé české rodině. Po listopadu 1989 v médiích odstartoval útok na komunisty, obzvlášť na příslušníky StB, Lidových milicí a Pohraniční stráže. Na principu kolektivní viny byli členové KSČ a uvedených složek jejího aparátu označeni za zločince, což je srovnatelné s normalizací v sedmdesátých letech.

Po listopadu 1989 v médiích odstartoval útok na komunisty, obzvlášť na příslušníky StB, Lidových milicí a Pohraniční stráže. Na principu kolektivní viny byli členové KSČ a uvedených složek jejího aparátu označeni za zločince, což je srovnatelné s normalizací v sedmdesátých letech. Tyto dvě normalizace národ poznamenaly, přinejmenším rozdělily.

Tyto dvě normalizace národ poznamenaly, přinejmenším rozdělily. Nelze se proto divit volebnímu vítězství hnutí, v jehož čele stojí člověk podezíraný, že byl agentem StB. Mnozí z těch, kdo ovládli současnou společenskou scénu, se považují za elitu, za víc než ostatní občané. V jedné písni ze hry Voskovce a Wericha Balada z hadrů se zpívá: „Myslete si, že jsme jen lůza, že se nás nemusíte bát, však jednou popadne vás hrůza, až vám budeme pod okny řvát.“ To se v této zemi již jednou stalo a opět je část občanů označovaná za lůzu, opět jsme rozdělení.

Dělí nás i vztah k Evropské unii. Nedokázala nás ochránit, jak slibovala, před globálními riziky, jako je migrace a koronavirová pandemie. Z těchto hlavních příčin, které nás rozdělují, vyplývá, že nikdo a nic, kromě výjimečných událostí, nemůže občany, respektive národ, zcela sjednotit. Požadavek, že prezident má sjednocovat, a nikoliv rozdělovat, je proto demagogický a nesmyslný.

Pád demokracie

Rozdělená je i společnost USA, bašty demokracie. Ukázala to koronavirová krize spojená s hospodářskou a vyhrocená rasovými nepokoji po vraždě černocha George Floyda policistou Chauvinem. Jeho jméno připomíná šovinismus, kterým se již za napoleonských válek označoval extrémnímu nacionalismus založený nikoliv na respektování národní identity, což je typické pro tradiční nacionalismus, ale na nenávisti k jiným národům, rasám a menšinám.

Pád demokracie může nastat kdykoliv, protože Američané nejsou imunní vůči autoritářství. Především bílí Američané chtějí silného lídra, exekutivu a armádu, nemají prý rádi lidi jiné pleti a menšiny a Trump údajně pěstuje kult osobnosti.

Americký novinář Ian Fischer z agentury Bloomberg, který působil v deníku The New York Times, v rozhovoru prohlásil, že USA jsou rozdělené rasově, třídně a geograficky. Podstatné je pojem třídní rozdělení, který je v Česku téměř tabu, neboť vychází z Marxova výkladu společnosti a tvoří základ jeho filozofie a politické ekonomie. V uplynulých měsících však média informovala o desítkách milionů nezaměstnaných a Američanů žijících z potravinové pomoci, přičemž 90 procent majetku vlastní jedno procento občanů, což společnost značně polarizuje.

Ještě radikálnější je americká expertka na autoritářské režimy Ruth Ben-Ghiatová, dle níž pád demokracie může nastat kdykoliv, protože Američané nejsou imunní vůči autoritářství. Podporuje protesty menšin, odmítá názor prezidenta Donalda Trumpa, že Antifa je teroristická organizace a tvrdí, že jen totalitní režimy posílají na vlastní lidi armádu, což Trump v průběhu násilných rasových nepokojů požadoval. Především bílí Američané chtějí silného lídra, exekutivu a armádu, nemají prý rádi lidi jiné pleti a menšiny a Trump údajně pěstuje kult osobnosti.

Americký spisovatel Norman Mailer (1923–2007) se v románu Nazí a mrtví, který vyšel těsně po druhé světové válce a popisuje boje v Tichomoří v jejím průběhu, obává, že USA směřují k fašismu. Blízká budoucnost může ukázat, zda jsou silnější ozdravné mechanismy demokracie, či nějaká forma autoritativního režimu, který vládne ve dvou dalších velmocích Rusku a Číně.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.